Malá Dorritka

Charles Dickens

89 

Elektronická kniha: Charles Dickens – Malá Dorritka (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dickens16 Kategorie: Štítek:

Popis

Charles Dickens: Malá Dorritka

Anotace

Charles Dickens – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu

Little Dorrit

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Malá Dorritka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola osmnáctá
Vzdušný zámek

Mnohonásobné jsou starosti bohatství a vznešeného stavu. Pana Dorrita sice velmi uspokojilo, že nebylo nutné, aby se firmě Clennam a spol. ohlásil jménem nebo aby se o někdejší známosti s dotěrnou osobou toho jména vůbec zmiňoval, ale toto uspokojení, dokud bylo ještě stále živé, zchladil vnitřní rozpor, který v něm včera večer propukl; má-li totiž na zpáteční cestě projet kolem Maršálského vězení a podívat se na tu starou bránu, nebo ne. Rozhodl se, že tak neučiní, a udivil kočího, jak velmi zhurta se na něho obořil, když navrhoval po Londýnském mostě řeku přejet a po Waterlooském mostě se zase vrátit – cestu, která by ho byla zavedla téměř na dohled jeho bývalého bydliště. Ale přes to všechno vznítila otázka v jeho nitru spor; ať už z nějakého podivného důvodu, nebo pro nic za nic, jaksi nejasně ho zneklidňovala. Ba i nazítří při merdlovském obědě ho přiváděla tak z míry, že ji co chvíli probíral v mysli způsobem, který se silně nesrovnával s dobrou společností, jež ho obklopovala. Až ho přecházelo horko, když si pomyslil, jaké mínění by si o něm asi udělal vrchní stolník, kdyby ta vznešená osobnost byla mohla svým tíživým pohledem prozkoumat hlubiny jeho myšlenkového proudu.

Hostina na rozloučenou byla velkolepá událost a zakončila jeho návštěvu opravdu na výsost skvěle. Fanny spojovala s půvaby mládí a krásy i jakousi důstojnou sebejistotu, jako by byla vdaná již dvacet let. Měl pocit, že ji může opustit s klidnou myslí a ponechat ji pouti po stezkách vznešenosti, a zatoužil – aniž však slevil ze svého ochráncovství vůči nejmilejšímu dítěti i z láskyplné náklonnosti k jejím skromným ctnostem –, aby měl ještě jednu takovou dceru.

„Má drahá,“ řekl jí při loučení, „naše rodina od tebe očekává, že – ha – upevníš její důstojnost a – hm – utvrdíš její význam. Vím, že nás nikdy nezklameš.“

„Ne, papá,“ řekla Fanny, „myslím, že na to můžeš spolehnout. Vyřiď milované Amy mé láskyplné pozdravy, a že jí velmi brzy napíšu.“

„Mám vyřídit nějaký vzkaz – ha – ještě někomu jinému?“ zeptal se pan Dorrit napovídavě.

„Papá,“ řekla Fanny, jíž okamžitě vytanula na mysli postava paní Generalové, „ne, děkuji. Jsi velmi laskav, papá, ale musím tě prosit, abys mě omluvil. Děkuji ti, papá, nepošlu už žádný jiný vzkaz, který bys mohl s sebou brát s nějakým potěšením.“

Loučili se v krajním saloně, kde pan Sparkler byl jediným dvořanem své paní a uctivě vyčkával, až dojde i na něho, aby se s panem Dorritem rozloučil. Když byl pan Sparkler k tomuto závěrečnému slyšení přijat, připlížil se do místnosti pan Merdle a v rukávech mu nebylo z rukou vidět o nic víc, než kdyby byl býval dvojčetem bezruké varietní rarity blahé paměti, slečny Biffinové; a nedal jinak, než že doprovodí pana Dorrita ze schodů. Poněvadž všechny námitky pana Dorrita vyzněly naplano, dostalo se mu potěšení ze cti, že ho k hlavním dveřím vyprovodil tento vynikající muž, který (jak mu řekl pan Dorrit, když si s ním na prahu potřásal rukou) ho vskutku zahrnul za celé té památné návštěvy všemožnou pozorností a ochotou. Tak se tedy rozešli a pan Dorrit vstoupil do kočáru; hruď se mu dmula a nijak se nehněval, že rodinný furýr, který se přišel rozloučit s nižší sférou, měl příležitost celou tu vznešenost jeho odjezdu spatřit.

Tato odjezdová vznešenost pana Dorrita ještě plně obestírala, když sestupoval před hotelem. Rodinný furýr a půl tuctu hotelových služebníků mu pomohlo z kočáru a nesl se právě s velebným klidem dvoranou, když tu ejhle! Naskytl se mu pohled, nad nímž oněměl a strnul jako zkamenělý. Jan Chivery, vyšňořený ve svátečním, s vysokým cylindrem pod paží, s hůlkou s rukojetí ze slonoviny, která mu elegantně překážela ve volném pohybu, a s balíčkem doutníků v ruce!

„Tak, mladíku,“ řekl vrátný. „Tady je ten pán. Tenhle mladík, pane, se nedal odbýt, a že na vás počká, prý ho rád uvidíte.“

Pan Dorrit probodával mladíka očima a až se zajíkal, když co nejvlídněji pronesl: „Á! Mladý Jan! Myslím, že to je mladý Jan, že?“

„Ano, pane,“ odpověděl mladý Jan.

„Však – ha – jsem si hned myslil, že to je mladý Jan!“ řekl pan Dorrit. „Toho mladíka můžete pustit nahoru,“ obrátil se ke služebnictvu, když je míjel, „ó ano, může jít nahoru. Ať přijde mladý Jan za mnou. Promluvím si s ním nahoře.“

Mladý Jan šel za ním, měl velkou radost a usmíval se. Došli do pokojů pana Dorrita. Rozsvítily se svíce. Sluhové odešli.

„Poslyšte, pane,“ řekl pan Dorrit, když byli docela sami, obrátil se k mladíkovi a chopil ho za límec. „Co má tohle znamenat?“

Úžas a zděšení, které se odrážely ve tváři nešťastného Jana – protože spíše očekával, že ho pan Dorrit obejme –, byly tak mocně patrné a výrazné, že pan Dorrit odtáhl zase ruku a jen si ho hněvivě měřil.

„Jak se opovažujete!“ řekl pan Dorrit. „Jak si troufáte sem chodit? Jak se opovažujete mě urážet?“

„Já vás urážet, pane?“ zvolal mladý Jan. „Och!“

„Ano, pane,“ osopil se pan Dorrit. „Urážet mě. Váš příchod sem je hrubá urážka, drzost, nestydatost! Nikdo tu o vás nestojí. Kdo vás sem poslal? Co tady – ha – u všech čertů děláte?“

„Myslil jsem, pane,“ řekl mladý Jan s tváří tak bledou a zděšenou, že pan Dorrit ještě nikdy v životě takovou neviděl, ani za pobytu v ústavu ne, „myslil jsem, pane, že snad nebudete mít námitek a laskavě přijmete balíček…“

„K ďasu s vaším balíčkem, pane!“ rozkřikl se pan Dorrit v neovladatelném rozzuření. „Já – hm – nekouřím.“

„Prosím pokorně za odpuštění, pane. Ale kouříval jste.“

„Řekněte mi to ještě jednou,“ zvolal pan Dorrit celý bez sebe, „a vezmu na vás pohrabáč.“

Jan Chivery couval ke dveřím.

„Stát, pane,“ zvolal pan Dorrit. „Stát! Posaďte se. Zatraceně, posaďte se!“

Jan Chivery klesl na židli, která byla nejblíže u dveří, a pan Dorrit začal přecházet po pokoji; zprvu rychle, potom pomaleji. Potom přistoupil k oknu a zastavil se tam s čelem přitisknutým na sklo. Náhle se obrátil a řekl:

„Co jiného jste ještě chtěl, pane?“

„Nic jiného na světě, pane. Ach, bože! Jen to, že doufám, pane, že se vám dobře vede, a jen abych se vás …