Malá Dorritka

Kapitola osmnáctá
Ctitel Malé Dorritky

Malá Dorritka se nedožila dvaadvacátých narozenin, aby se v jejím životě nevyskytl ctitel. I v tom kalném ovzduší Maršálského vězení vystřelil věčně mladičký lučištník ze zpuchřelého luku tu a tam nějaký ten opelichaný šíp a zasáhl občas některého chovance.

Ale ctitel Malé Dorritky nebyl chovancem ústavu. Byl to přecitlivělý klíčníkův syn. Jeho otec se těšil nadějí, až se naplní jeho čas, že mu dědictvím zanechá neposkvrněný klíč; od útlého věku ho obeznamoval s povinnostmi úřadu a vnukal mu ctižádost, aby se klíčnictví udrželo v rodině. A dokud zůstávala posloupnost v úřadě ještě nevyřízenou otázkou, pomáhal jinoch matce v dobře zavedeném tabáčnickém krámku za rohem uličky Horsemonger Lane (otec klíčník nebydlil v ústavě), který měl zpravidla dobré zákazníky ve zdech ústavu.

Před lety, když předmět jeho náklonnosti sedával v dětském křesílku u vysoké krbové mřížky ve vrátnici, mohl na ní mladý Jan (příjmím Chivery), o rok starší než ona, obdivem oči nechat. Když si s ní hrával na dvoře, oblíbenou jeho hrou bylo na oko ji zamykat v některém koutě a potom ji zase jakoby propouštět, ale za opravdové hubičky. Když vyrostl natolik, že mohl nahlížet klíčovou dírkou velkého zámku v hlavních dveřích, často odložil otcův oběd nebo večeři před dveřmi, ať se tam s tím stane, co stane, a stál a chytal si do jednoho oka průvan, prohlížeje si ji tou větrnou průlinou.

Polevil-li někdy mladý Jan trochu ve věrné oddanosti k ní (v polozapomenutých dnech chlapectví, kdy si mládí obvykle libuje v nezašněrovaných botkách a šťastně si vůbec neuvědomuje jsoucnost zažívacích útrob), brzy ji zase vzkřísil a řádně utužil. V devatenácti napsala jeho ruka křídou na zeď proti jejímu obydlí, když měla narozeniny: „Buď pozdraven, líbezný mazlíčku vil!“ Ve třiadvaceti letech táž ruka nesměle nabízela vždy v neděli Otci Maršálského vězení a otci královny jeho srdce doutníky.

Mladý Jan byl malé postavy, měl dost slabé nohy a velmi slabý vlasový porost světlé barvy. Jedno oko měl také slabší – snad právě to, kterým kdysi nahlížíval do klíčové dírky – a to vypadalo vypoulenější než druhé, jako by se nedovedlo stáhnout. Mladý Jan byl vůbec jemný. Ale měl velkou duši. Plnou poezie, vzletnou, věrnou.

Ačkoliv byl před vládkyní svého srdce příliš pokorný, aby se tuze rozohnil, uvažoval mladý Jan o předmětu své náklonnosti ze všech jeho světlých i stinných stránek. A když všechno rozebral tak, až došel k šťastnému zakončení, musil bez jakéhokoli sebepřeceňování uznat, že se k sobě hodí. Řekněme, že by všechno šlo dobře a oni se vzali. Ona, Dítě Maršálského vězení; on, klíčník. To se k sobě přece docela hodí. Řekněme, že by dostal místo klíčníka, který bydlí v ústavě. Tak by jaksi s úředním souhlasem podědila pokojík, který má již tak dlouho najatý. Měl jednu znamenitou vlastnost. Když si člověk stoupl na špičky, byla z něho vyhlídka přes zeď; a kdyby se po laťkové mřížce pnul červený hrachor a někde zpíval kanárek, byla by to učiněná besídka. To přece byla půvabná představa. A potom – kdyby si byli navzájem vším, byl by jistý zvláštní půvab i v tom, že jsou zamčeni za mříží. Se světem zamčeným venku (kromě té jeho části, která by byla zamčena uvnitř), se všemi jeho starostmi i neklidem, které by znali jen z doslechu, jak by jim o nich vyprávěli poutníci, s nimiž by chvíli postáli na jejich cestě do stánku prodlužených, a s besídkou nahoře a vrátnicí dole by je proud času unášel pastýřskou selankou rodinného štěstí. Mladému Janovi se vhrnuly slzy do očí, když dokončoval tento obrázek náhrobkem na přilehlém hřbitově, s deskou přímo na vnější straně vězeňské zdi, na které by byl vytesán tento dojemný nápis:

POSVĚCENO PAMÁTCE
JANA CHIVERYHO,
KTERÝ BYL ŠEDESÁT LET KLÍČNÍKEM,
Z TOHO PADESÁT LET VRCHNÍM KLÍČNÍKEM
SOUSEDNÍHO MARŠÁLSKÉHO VĚZENÍ.
ODEBRAL SE Z ŽIVOTA VEZDEJŠÍHO,
POŽÍVAJE VŠEOBECNÉ ÚCTY,
TŘICÁTÉHO PRVNÍHO PROSINCE
LÉTA PÁNĚ TISÍCÍHO OSMISTÉHO OSMDESÁTÉHO ŠESTÉHO
V POŽEHNANÉM VĚKU
OSMDESÁTI TŘÍ LET.
TAKTÉŽ SVĚTLÉ PAMÁTCE
JEHO VĚRNÉ MILOVANÉ A VĚRNĚ MILUJÍCÍ MANŽELKY
AMY,
DÍVČÍM JMÉNEM
DORRITOVÉ,
KTERÁ PŘEŽILA JEHO ZTRÁTU NECELÝCH ČTYŘICET OSM HODIN
A KTERÁ VYDECHLA NAPOSLEDY
VE SHORA ZMÍNĚNÉM MARŠÁLSKÉM VĚZENÍ.
TAM SE NARODILA, TAM ŽILA, TAM I ZEMŘELA.

Rodiče Chiveryovi o synově náklonnosti věděli – v několika výjimečných případech ho dokonce uvrhla do takového rozrušení, že neodolal a jednal se zákazníky popudlivě a poškozoval tak obchod –, ale i oni si nakonec všechno dobře promyslili tak, že to vyhovovalo i jejich hlediskům. Matka Chiveryová, rozšafná žena, žádala na manželovi, aby si uvědomil, že svazek se slečnou Dorritovou by jistě Janovy vyhlídky na klíčnictví značně posílil, poněvadž slečna Dorritová má sama jakýsi nárok na ústav a požívá tam velké vážnosti. Paní Chiveryová žádala manžela, aby si uvědomil, že má-li na jednu stranu Jan prostředky a důvěryhodné místo, na druhou stranu zase má slečna Dorritová rodinu; a že podle jejího mínění – paní Chiveryové – dvě poloviny tvoří celek. Paní Chiveryová, mluvíc jako matka, a nikoliv jako diplomat, pak zase žádala na manželovi z jiného hlediska, aby nezapomínal, že jejich Jan nikdy nebyl silný, že se ho láska natrápila a nasoužila už beztak dost a div že ho nedohnala, aby si něco udělal, za což by nikdo nemohl ručit, kdyby měl milovat nešťastně. Tyto důvody zapůsobily tak mocně na mysl pana Chiveryho, muže celkem nemluvného, že několikrát v neděli dopoledne dal svému chlapci do zad herdu – podle jeho slov „pro štěstí“, což znamenalo, že považuje takový pozdrav za doporučení do péče štěstěny –, aby se toho dne odhodlal vyznat svou lásku a vrátil se jako vítěz. Ale mladý Jan si nikdy nedodal dost odvahy, aby se z lásky vyznal; a zejména v těch dnech se vracíval do tabáčnického krámku tak rozčilený, že si vyjížděl na zákazníky.

V této věci, stejně jako ve všem jiném, byla Malá Dorritka poslední, s kým se počítalo. Její bratr i sestra o tom věděli a jaksi se povyšovali tím, že si z toho udělali věšá…