Malá Dorritka

Kapitola třicátá třetí
Stížnost paní Merdlové

Když se paní Gowanová podřídila neodvratnému osudu, že se s těmi Meaglesovic lidmi bude musit přece jen nějak srovnat, a když svůj životní názor přizpůsobila nutnosti, kterou za rozmluvy s Arturem s takovou pravděpodobností předvídala, učinila posléze velkomyslné rozhodnutí, že nebude synovu sňatku bránit. Na cestě k tomuto odhodlání i při jeho šťastném dosažení ji pravděpodobně vedla nejenom mateřská láska, ale i tři hlediska rozumová.

Prvním z nich snad bylo to, že její syn nikdy neprojevil ani sebemenší známku úmyslu požádat ji o svolení, ani známku jakékoli pochybnosti, že by se bez něho nemohl obejít; druhým pak, že se její penzi, kterou jí přiřkla vděčná vlast (a jeden Barnacle), ulehčí od všech drobných synovských nájezdů, když se její Henry ožení s milovaným jedináčkem muže velmi zámožného; a třetím konečně, že Henryho dluhy musí zřejmě zaplatit ještě u oltáře jeho tchán. A připočteme-li k této trojí rozšafné úvaze ještě okolnost, že paní Gowanová dala svolení tu chvíli, kdy se dověděla, že svolil i pan Meagles a že jeho námitky proti sňatku byly po celou tu dobu vlastně jedinou překážkou manželství, pak je svrchovaně pravděpodobné, že se vdova po nebožtíku komisaři ničeho zvláštního těmito myšlenkami v prozíravě moudré hlavě vskutku obírala.

Ale před příbuzenstvem a známými si zachovávala osobní důstojnost i důstojnost barnaclovské krve pilným a houževnatým předstíráním, že to je věc do krajnosti neblahá; že jí to drásá bolestně srdce; že Henry jedná jako očarován skutečným kouzlem; že se tomu dlouho bránila, ale co prý zmůže matka, a tak podobně. Dovolávala se již svědectví Artura Clennama, jakožto přítele Meaglesovy rodiny, aby tuto báj potvrdil; a nyní zacházela v chytračení tak daleko, že k témuž účelu využívala i samotné rodiny. Při první rozmluvě, kterou povolila panu Meaglesovi, se ruče vpravila do stanoviska, při němž sice s velkým zármutkem, ale s krajní šlechetností ustupovala neodolatelnému tlaku. Svrchovaně zdvořile a uhlazeně hrála, jako by ona – nikoliv on – byla dělala potíže a nakonec povolila a jako by oběť přinášela ona, nikoliv on. Týž úskok sehrála s touž zdvořilou zchytralostí s paní Meaglesovou, s jakou by asi kejklíř byl té bezelstné paní podstrčil kartu; a když jí syn představil budoucí snachu, objala ji a řekla: „Má milá, co jste to provedla s Henrym, že jste ho tak očarovala!“ a zároveň uronila několik slz, které před sebou valily po jejím nose maličké kuličky pudru, nájemné, ale dojemné znamení, jak úžasně trpí v nitru na rozdíl od vnějšího klidu, se kterým to neštěstí snáší.

Mezi přáteli paní Gowanové (která si velmi zakládala na tom, že nejen společností je, ale že s touto všemocí zároveň také udržuje důvěrné a nenucené styky) zaujímala paní Merdlová čelné místo. Je pravda, že cikánští bohémové z Hampton Court bez výjimky ohrnovali na Merdla jakožto na povýšence nos, ale hned si jej zase narovnali, když padali na tvář, klanějíce se jeho bohatství. A v tomto střídavém ohrnování a narovnávání nosu se velmi podobali financím, advokacii, církvi i všem ostatním.

Po milostivém svolení, o kterém jsme právě hovořili, se paní Gowanová vydala na návštěvu k paní Merdlové, aby dala výraz soustrasti nad sebou. Za tím účelem jela do města v drožce s jedním koněm, které se v té době anglických dějin neuctivě říkalo škatulka. Patřila malému handlíři, který s ní jezdil sám a pronajímal ji na den nebo na hodinu většině starých dam v hamptoncourtském paláci; k ceremoniálu tohoto tábořiště však patřilo, že celou ekvipáž je na tu dobu dlužno mlčky považovat za soukromý majetek nájemcův a že handlíř nesmí na tu dobu znát nikoho jiného než dočasného nájemce. A tak i okolkovací Barnaclové, kteří byli největšími handlíři pod sluncem, vždy dělali, jako by neznali žádný jiný úkol než právě ten, který měli zrovna v rukou.

Paní Merdlová byla doma a seděla ve svém hnízdě ze zlata a purpuru; na blízké větvičce seděl papoušek a s hlavou na stranu ji pozoroval, jako by ji považoval za jiného, nádhernějšího papouška většího druhu. K ní vstoupila paní Gowanová s oblíbeným zeleným vějířem, který stínil před světlem mladistvý rozpuk na lících.

„Dušinko drahá,“ řekla po chvíli bezvýznamného rozhovoru paní Gowanová a poklepala přítelkyni vějířem na hřbet ruky, „jste má jediná útěcha. Ta věc s Henrym, o které jsem vám vyprávěla, se má stát skutkem. Jak se na to díváte vy? Zmírám touhou, abych znala vaše mínění, protože tak znamenitě představujete společnost a vyjadřujete její názor.“

Paní Merdlová si prohlédla ňadra, která si společnost byla zvyklá prohlížet; a když zjistila, že tato výkladní skříň pana Merdla a londýnských klenotníků je docela v pořádku, odpověděla:

„Má drahá, od mužova sňatku společnost vyžaduje, aby jím rozhojnil své jmění. Společnost vyžaduje, aby mu ze sňatku vzešel prospěch. Společnost vyžaduje, aby mu sňatek dopomohl k pěknému domovu. Jinak společnost nevidí, k čemu jinému by mu měl sňatek být dobrý. Ptáčku, buď zticha!“

To proto, že papoušek na kleci nad nimi, který předsedal poradě jako soudce (a vskutku se mu také hodně podobal), zakončil výklad skřekem.

„Jsou případy,“ pokračovala paní Merdlová, titěrně zahnula malíček své oblíbené ruky a tímto půvabným pohybem zvyšovala půvabnost své řeči, „jsou sice případy, kdy muž není mladý ani elegantní, ale je bohatý a má už pěkný domov. To jsou případy docela jiné. Ale v takových případech…“

Paní Merdlová pokrčila sněhobílými rameny a položila ruku na klenotnický polštářek, potlačujíc zakašlání, jako by dodávala: „Ovšem, potom se muž po něčem takovém ohlíží, má drahá.“ Tu zavřískal papoušek znovu a ona si přiložila lornět, podívala se na něho a řekla, „Ptáčku! Buď přece zticha!“

„Ale mladí muži,“ pokračovala paní Merdlová, „a vy víte, miláčku, co myslím, když říkám mladí muži – myslím lidské syny, kteří mají svět před sebou –, musí sňatkem nabýt v očích společnosti lepšího postavení, protože jinak by s nimi společnost ztratila trpělivost, kdyby ze sebe d…