Malá Dorritka

Kapitola čtvrtá
Paní Flintwinchová má sen

Když snila paní Flintwinchová, snila zpravidla – na rozdíl od syna své staré velitelky – s očima zavřenýma. Jen několik hodin poté, kdy odešla od syna staré paní, se jí v noci zdál podivně živý sen. Vlastně jako by to ani sen nebyl – tak živoucí a opravdové jí to ve všem všudy připadalo… Zběhlo se to tak:

Ložnice manželů Flintwinchových byla jen několik kroků od pokoje, na který byla paní Clennamová již tak dlouho odkázána. Jejich pokoj nebyl v témže patře, neboť to byla místnost v přístavku; sestupovalo se tam po několika příkrých schůdcích, které odbočovaly od hlavního schodiště skoro přímo proti dveřím paní Clennamové. Sotva lze říci, že pokoj byl na doslech, protože starý dům měl stěny, dveře i obložení tak mohutné. Byl však vskutku na pár kroků – i když člověk nebyl oblečen, v kteroukoli hodinu noční, ať už bylo teplo, nebo zima. V hlavách postele a kousek od ucha paní Flintwinchové byl zvonek, jehož šňůru měla paní Clennamová vždy pohotově u ruky. Kdykoli se zvonek ozval, Affery hbitě vstala, a než se ještě docela probrala, již byla v pokoji nemocné.

Když uložila paní k spánku, rozsvítila jí lampu a popřála jí dobrou noc, šla se, jako obvykle, uložit také paní Flintwinchová – kromě toho, že se její pán a vládce dosud neukázal. A právě sám její pán byl hlavní osobou snu paní Flintwinchové – v naprostém rozporu s tvrzením většiny filozofů, že se nám zdá o tom, nač myslíme před usnutím naposledy.

Zdálo se jí, že se po několika hodinách spánku probudila a zjistila, že Jeremiáš ještě není v posteli vedle ní. Že se podívala na svíčku, kterou nechala hořet, a když odhadovala čas jako král Alfred Veliký, značný úbytek svíce ji přesvědčil, že spala velmi dlouho. Že tedy vstala, zahalila se do šátku, obula se a vyšla celá překvapená na schody, aby se po Jeremiášovi poohlédla.

Schodiště bylo ze dřeva a velice pevné. Affery zamířila přímo dolů, aniž nějak bloudila nebo odbočovala, jak se ve snech často stává. Neseběhla z něho, nýbrž šla zcela volně a přidržovala se zábradlí, protože jí svíčka dohořela. V jednom koutě síně, za domovními vraty, byl kumbál jako studniční šachta, bývalá vrátnice s dlouhým úzkým oknem, které vypadalo jako rozštípnutá zeď. V tomto pokojíku, kterého se nikdy neužívalo, hořelo světlo.

Paní Flintwinchová přešla chodbu a cítila na bosých nohou chlad kamenných dlaždic. Nahlédla dovnitř skulinou mezi zrezivělými závěsy dveří, které byly pootevřené. Očekávala, že spatří Jeremiáše buď v tvrdém spánku, nebo ve mdlobách; seděl tam však zcela klidně v křesle a byl vzhůru a zdráv jako jindy. Ale nastojte! Pánbůh s námi a zlý pryč! – Paní Flintwinchová v sobě zdusila nějaký podobný výkřik a pocítila závrať.

Pan Flintwinch ve stavu bdělém totiž pozoroval pana Flintwinche spícího. Seděl z jedné strany malého stolku a upřeně se díval na sebe na protější straně, kde seděl a chrápal s bradou skleslou na prsa. Bdící Flintwinch byl tváří proti ženě; spícího Flintwinche viděla ze strany. Flintwinch ve stavu bdělém byl pravý; spící Flintwinch byl dvojník. Affery je rozpoznala úplně stejně, jak by byla rozeznala určitou hmatatelnou věc od jejího odrazu v zrcadle – a hlava se jí zatočila ještě víc.

Kdyby byla měla sebemenší pochybnost, který z nich je její pravý Jeremiáš, byla by záhadu rozřešila jeho netrpělivost. Rozhlížel se po nějaké útočné zbrani, popadl kratiknot, a než ho použil na křivě rozplápolaný plamen střapaté svíčky, vyrazil jím proti spáči, jako by ho chtěl proklát.

„Kdo je? Co se děje?“ zvolal spáč a trhl sebou.

Pan Flintwinch učinil kratiknotem pohyb, jako by chtěl společníka umlčet tím, že mu ho prožene hrdlem. Dvojník se však už probral, zamn…