Malá Dorritka

Kapitola čtvrtá
Dopis Malé Dorritky

Vážený pane Clenname,

píšu Vám ve svém pokoji v Benátkách, protože myslím, že budete rád, když o mně něco uslyšíte. Ale vím, že nemůžete o mně slyšet tak rád, jak ráda Vám já píšu, protože všechno kolem Vás je stejné, jak jste to zvyklý vídat, a také Vám nic nechybí – leda bych to byla já, ale to by jistě bylo jen na chviličku a velmi zřídka –, kdežto v mém životě je všechno tak divné a chybí mi tak mnohé.

Když jsme byli ve Švýcarech, což mi připadá jako před mnoha lety, ačkoliv tomu je jen několik týdnů, setkala jsem se s mladou paní Gowanovou, která byla na horském výletě jako my. Řekla mi, že se jí vede velmi dobře a že je velmi šťastná. Posílá Vám po mně vzkaz, že Vám srdečně děkuje a nikdy na Vás nezapomene. Mluvila se mnou velmi upřímně a zamilovala jsem si ji skorem hned, jak jsme vyměnily první slovo. Ale v tom není nic zvláštního; kdo by mohl odolat a takové krásné a půvabné stvoření nemiloval? Nedivila bych se nikomu, kdyby ji miloval. Opravdu ne.

Doufám, že Vám nepřidělám starost, když Vám prozradím o paní Gowanové – protože si vzpomínám, jak jste říkal, že se o ni z upřímného přátelství zajímáte –, že bych jí přála, aby se byla provdala za někoho, kdo se k ní lépe hodí. Zdá se, že pan Gowan ji má rád, a ona ho samozřejmě miluje, ale připadalo mi, že on nebere věci dost vážně – nemyslím jenom tohle, ale všechno vůbec. Nemohla jsem se zhostit představy, že kdybych byla paní Gowanovou já (jaká by to byla změna a jak se musím předělat, abych se jí podobala!), cítila bych se dost osamělá a jako ztracená, protože bych u sebe neměla nikoho s pevným a odhodlaným cílem. Dokonce mi napadlo, že tento nedostatek cítí maličko i sama, aniž si to snad uvědomuje. Ale jenom se tím neznepokojujte, protože ona řekla, že „se jí vede velmi dobře a je velmi šťastná“. A vypadala krásná jako anděl.

Doufám, že se s ní zanedlouho zase uvidím, a několik posledních dní jsem opravdu čekala, že se s ní setkám zde. Kvůli Vám jí budu vždy přítelkyní tak dobrou, jak jen dovedu. Milý pane Clenname, myslím, že si asi jen málokdy vzpomenete na to, že jste byl mým přítelem, když jsem neměla žádného jiného (ne že bych teď měla nějakého jiného, protože jsem se s nikým novým nespřátelila), ale já na to myslím mnoho a nikdy na to nezapomenu.

Ráda bych věděla – ale bude lépe, když mi nikdo nebude psát –, jak se panu a paní Plornishové daří v obchodě, který jim zařídil můj drahý otec, a zda starý pan Nandy žije šťastně s nimi i s dvěma vnoučaty a přezpěvuje jim stále všechny své písničky. Nedovedu docela zadržet slzy, když si vzpomenu na ubohou Markétku, a jak se z počátku jistě cítila bez své mamičky opuštěná, i když jsou na ni všichni tak hodní. Nedošel byste jí vyřídit jako přísné tajemství, že jí posílám srdečné pozdravy a že jí to nemohlo nikdy být víc líto, když jsme se musily rozloučit, než to bylo líto mně? A řekněte jim všem, že na ně myslím den co den, a nechť jsem kdekoli, zůstávám jim v srdci věrná? Ach, kdybyste věděl, jak věrná, skorem byste mě litoval, že jsem tak daleko a tak vznešená!

Jsem přesvědčena, že si s radostí přečtete, jak znamenitě se daří mému drahému otci se zdravím a že na něho všechny tyto změny působily nejvýš blahodárně; je nyní opravdu docela jiný, než jaký býval, když jste ho vídával. Myslím, že i strýcovi se vede mnohem lépe, ačkoliv si nikdy dříve nenaříkal a teď zas nad ničím nejásá. Fanny je hezká, bystrá a chytrá. Být dámou je pro ni docela přirozené; přizpůsobila se našim novým poměrům podivuhodně lehce.

To mi připomíná, že mně se to dosud nepodařilo a že si někdy skorem zoufám, zda se mi to vůbec někdy v životě podaří. Vidím, že se nedovedu učit. Paní Generalová je stále s námi, mluvíme francouzsky, mluvíme italsky a ona se s námi velmi namáhá, aby nás všelijak vzdělala. Když říkám, že mluvím francouzsky a italsky, myslím tím to, že mluví ony. Mně to jde tak pomalu, že sotva dělám vůbec nějaký pokrok. Jakmile začnu rozmýšlet, uvažovat a snažit se, všechno mé rozmýšlení, úvahy i snažení se obrátí starým směrem a zase začnu starostlivě uvažovat o denních výdajích, o drahém otci a o práci a potom si náhle s překvapením uvědomím, že takové starosti jsou pryč, a to je už jen samo o sobě zase něco tak nového a nepravděpodobného, že mi myšlenky začnou bloudit znovu. Neměla bych dost odvahy, abych se o tom zmínila někomu jinému než Vám.

A zrovna takové je to se všemi těmi novými zeměmi a nádhernými pamětihodnostmi. Jsou všechny velmi krásné a žasnu nad nimi, ale nejsem dost soustředěná – nevyznám se ještě dost sama v sobě, dovedete-li pochopit, co tím myslím –, abych z nich měla tolik potěšení, kolik bych ho jinak mohla mít. Podivně se mi do nich také míchá to, co znám od dřívě…