Malá Dorritka

Kapitola dvacátá druhá
Kdo jede tu cestou, nocí a tmou

Artur Clennam podnikl tu bezvýslednou výpravu do Calais zrovna uprostřed velkého návalu práce. Jistá zaostalá velmoc s cennými državami na mapě světa měla právě potřebu služeb několika techniků bystrých ve vynalézání a rozhodných v provádění; potřebovala praktické muže, kteří by si dovedli vybrat lidi i vytvořit prostředky, jež považuje jejich důmysl za nezbytné, z nejlepších zdrojů a surovin, které se jim naskytnou po ruce; a kteří by byli při přetváření takového lidského i jiného materiálu k svým účelům stejně smělí a důvtipní jako při samotném vymýšlení těchto vynálezů. Tato velmoc byla tak zaostalá, že vůbec ani nepomyslila na to, aby uložila významnou národní věc do nějakého Okolkovacího úřadu, jako se silné víno ukládá před světlem do sklepa tak dlouho, až jeho mladistvý žár vyhasne a až se dělníci, kteří pracovali na vinici a lisovali hrozny, obrátí v prach a popel. S příznačnou tupostí jednala nejvýš rozhodně a usilovně podle zásady, jak to udělat, a nikdy nedala najevo ani sebemenší známku úcty ani pokory před velkým státovědeckým uměním, jak to neudělat. Ba měla dokonce barbarský zvyk utloukat toto tajemné umění v každém svém osvíceném poddaném, který je provozoval.

A proto se také po lidech, jichž bylo zapotřebí, pátralo a také se našli; to již samo o sobě byl postup, který svědčil o nejnižším stupni civilizace a který se příčil všem pravidlům. Když se našli, jednalo se s nimi s velkou důvěrou i úctou (to byl nový projev hrubé státnické nevědomosti) a dostalo se jim vyzvání, aby se dostavili co nejdříve a udělali, co mají udělat, ruku v ruce s jinými lidmi, kteří opravdu chtějí, aby se to udělalo.

Jedním z vybraných byl Daniel Doyce. Nebylo v té době možno předvídat, bude-li nepřítomen měsíce, nebo roky. Přípravy k jeho odjezdu spolu se svědomitým vyčíslením jednotlivých položek i s celkovým vyúčtováním (pro jeho potřebu) jejich společného podnikání si vyžádaly pro krátkost času mnoho úsilí, a to zaměstnávalo Clennama celé dny i noci. V první volnější chvíli si pospíšil přes průliv a stejně rychle se zase hned vrátil, aby ještě stihl rozmluvu na rozloučenou s Doycem.

A teď mu Artur pečlivě a důkladně vysvětloval závěrečné účty, stav jejich ztrát i zisků, rozvahu dluhů i pohledávek. Daniel všechno procházel s příznačnou trpělivostí a všemu se nesmírně obdivoval. Zkoumal účty, jako by to byl zdaleka složitější výtvor, než jaký kdy sám vynalezl, a potom se nad nimi postavil, díval se do nich, držel si klobouk za střechu a pohupoval jím na hlavě, jako by byl zabrán do úvah o nějakém podivuhodném stroji.

„V té uspořádanosti a úpravě je to dohromady jedna krása, Clenname. Nic nemůže být jasnější. Nic nemůže být lepší.“

„Jsem rád, že to schvalujete, Doyci. A teď, pokud jde o správu našeho jmění, zatím co budete pryč, a pokud jde o použití takových jeho částek, jakých snad bude v závodě čas od času zapotřebí…“ Ale společník ho zarazil.

„Pokud jde o tohle i o všechny podobné otázky, ponechávám je na starosti vám. Budete i nadále jednat ve všech podobných otázkách za nás oba, jako jste to dělal až dosud, a ulehčíte tak mé hlavě o břemeno, které by mě jinak velmi tížilo.“

„Ačkoliv vám přece často říkám,“ odpověděl Clennam, „že nerozumně podceňujete své obchodní schopnosti.“

„Snad ano,“ řekl Doyce s úsměvem, „snad ne. Tak nebo tak, mám povolání, kterému jsem se věnoval víc než takovým věcem a pro které se lépe hodím. Mám ve svého společníka úplnou důvěru a jsem přesvědčen, že udělá vždy to nejlepší. Mám-li již nějaký předsudek v peněžních věcech a počtech,“ pokračoval Doyce a položil ten svůj ohebný řemeslnický palec na klopu společníkova kabátu, „pak je to proti spekulování. Myslím, že jiný předsudek už nemám. A mám ten předsudek, řekl bych, asi jedině proto, že jsem o té věci ještě nikdy pořádně nepřemýšlel.“

„Ale neměl byste tomu říkat předsudek,“ řekl Clennam, „milý Doyci, je to přece nejzdravější rozum.“

„Jsem rád, že se na to tak díváte,“ odpověděl Doyce a šedé oči mu zářily vlídnou dobrotou.

„Je to náhoda,“ řekl Clennam, „ale právě nedávno, ani ne půl hodiny předtím, než jste přišel, jsem říkal totéž Pancksovi, který se tu zastavil. Oba jsme se shodli na tom, že vybočit ze spolehlivých investic je jedna z nejnebezpečnějších, protože i nejčastějších pošetilostí, které si zhusta zasluhují jméno neřesti.“

„Pancks?“ řekl Doyce, nadzdvihl si v týle klobouk a s výrazem pevného přesvědčení přikyvoval. „Ba, ba, ba! To je opatrný chlapík.“

„Je opravdu velmi opatrný,“ odpověděl Artur. „Učiněný vzor opatrnosti.“

Zdálo se, jako by oba čerpali z opatrné povahy pana Panckse víc uspokojení, než by člověk chápal, kdyby soudil podle povrchního dojmu jejich rozmluvy.

„A teď, můj věrný společníku,“ řekl Daniel, když se podíval na hodinky, „protože ani čas, ani odliv na nikoho nečeká a protože mám všechny saky paky na cestu připravené už dole u vrat, řeknu vám s dovolením ještě poslední slovo. Rád bych, abyste mi splnil jedno přání.“

„Všechno, co si přejete. – Kromě jednoho,“ vyhradil si Clennam hbitě, protože na společníkově tváři postřehl letmý náznak, oč asi jde, „kromě toho, abych nechal váš vynález vynálezem.“

„To je právě moje přání a vy to víte,“ řekl Doyce.

„Pak tedy říkám ne. Rozhodně a určitě ne. Když už jsem se do toho pustil, musím z těch lidí dostat nějaký určitý důvod, nějaké odpovědné prohlášení, něco jako skutečné vyřízení.“

„To se vám nepodaří,“ odpověděl Doyce a zavrtěl hlavou. „Dejte na mé slovo, to se vám nepovede.“

„Tak se o to alespoň pokusím,“ řekl Clennam. „Takový pokus mi nemůže uškodit.“

„Nu, to bych netvrdil tak určitě,“ odpověděl Doyce a položil mu domlouvavě ruku na rameno. „Mně to uškodilo, příteli. Přidalo mi to let, unavilo mě to, usoužilo mě to a přineslo mi to zklamání. Nikomu na světě neprospěje, když tak vyčerpává svou trpělivost a žije v přesvědčení, že se mu děje křivda. Ba, připadá mi, že vám ten bezvýsledný boj se stálými odklady a vytáčkami ubírá na bývalé svěžesti a …