Malá Dorritka

Kapitola čtrnáctá
Večírek Malé Dorritky

Artur Clennam kvapně vstal a spatřil ji stát u dveří. Na tento příběh se někdy musíme dívat očima Dorritčinýma a začneme tím, že se podíváme na Clennama.

Malá Dorritka hleděla do zšeřelého pokoje, který jí připadal prostorný a krásně zařízený. Představy o nádherném Covent Gardenu jako o místě s pověstnými kavárnami, kde páni v zlatem zdobených kabátech a s kordy svádívali půtky a souboje; představy o skvělém Covent Gardenu jako o místě, kde jsou v zimě květiny po guineji za kus, ananasy po guineji za libru a hrášek za guineji žejdlík; představy o malebném Covent Gardenu jako o místě, kde je obrovské divadlo, které poskytuje nádhernou a krásnou podívanou bohatě vystrojeným dámám a pánům a které je na věčné časy naprosto nedostupné ubohé Fanny nebo chudáku strýci; představy o bezútěšném Covent Gardenu jako o místě s tolika oblouky, do kterých se plíží a schovávají zbědované děti v cárech, mezi nimiž právě před chvílí prošla, a živí se tam odpadky jako krysí mláďata, choulí se k sobě, aby se trochu zahřály, a které odtamtud lidé honí – (pozor, vy všichni Barnaclové, na krysy, mladé i staré, protože nám před Bohem uhlodávají základy a sesují nám střechy na hlavu!); vznícené představy o rušném Covent Gardenu jako o místě, které oplývá tajemstvím minulosti i přítomnosti, romancemi, hojností i bídou, krásou i ohyzdností, kde jsou překrásné venkovské zahrady i smrduté pouliční strouhy; celá ta změť představ kalila tu ponurou místnost v Dorritčiných očích ještě šeřeji, když se bázlivě rozhlížely od dveří.

Zprvu v křesle před vyhaslým ohněm, pak otočený v údivu, že ji vidí, byl pán, kterého hledala. Ten snědý, vážný pán, který se tak příjemně usmíval, který se choval tak upřímně a ohleduplně a jehož vážnost jí přece jen čímsi připomínala jeho matku – s tím velkým rozdílem, že její vážnost byla drsná, kdežto jeho jemná. Teď se na ni díval tím pozorným a tázavým pohledem, před kterým Malá Dorritka vždy musila sklopit zrak a před kterým jej sklopila i tentokrát.

„Chudinko malá! Tady a o půlnoci?“

„Řekla jsem ‚Malá Dorritka‘ úmyslně, pane, abych vás připravila. Věděla jsem, že vás to jistě velmi překvapí.“

„Jste sama?“

„Ne, pane, je se mnou Markétka.“

Markétka se asi domnívala, že zmínka jejího jména je dostatečnou přípravou, aby vstoupila; vešla proto z chodby do dveří a ze široka se usmívala. Hned však tento projev zas potlačila a strnule zvážněla.

„A nemám tady ani oheň,“ řekl Clennam, „a vy jste…,“ už už chtěl říci „tak lehce oblečena“, ale včas ještě zmlkl, protože by to byla bývala narážka na její chudobu. Proto místo toho dodal: „A je tak chladno.“

Přisunul lenošku, ze které vstal, trochu blíže ke krbu, a požádal ji, aby se tam posadila; přinesl spěšně uhlí a dříví, navršil je na rošt a rozdělal oheň.

„Máte nohy jako led, dítě;“ náhodou se jí dotkl, když při rozdělávání ohně poklekl na jedno koleno a nahýbal se; „dejte si je blíž k teplu.“ Malá Dorritka mu kvapně poděkovala. Je jí docela teplo, až dost! Bodlo ho až u srdce, když si povšiml, jak schovává lehké, prošlapané střevíčky.

Malá Dorritka se za ty ubohé střevíčky nestyděla. Znal její život, nedělala to ze studu. Malá Dorritka měla obavy, že by snad mohl vinit otce, kdyby je spatřil; že by si třebas pomyslil: „Proč dnes večeřel a proč nechává to stvořeníčko trpět krutostí té chladné dlažby!“ Věděla dobře, že by taková úvaha nebyla správná; ale věděla prostě ze zkušenosti, že takové mylné domněnky člověka někdy napadají. Že se to stává, patřilo také k neštěstí jejího otce.

„Než vám povím to ostatní,“ začala Malá Dorritka, když seděla před slabým ohněm a zdvihla zase oči k té tváři, jejíž výraz vyvážené směsi zájmu, soucitu a ochranitelství jí zůstával tajemstvím nejen nepochopitelným, ale i takřka neřešitelným, „směla bych ještě napřed něco říci?“

„Ano, mé dítě.“

Padl na ni lehký stín zármutku nad tím, že ji tak často nazývá dítětem. Překvapilo ji, že si toho všiml, že vůbec na takovou maličkost pomyslil. Řekl však hned:

„Hledal jsem nějaké něžné slovíčko a žádné jiné mi nenapadlo. A protože jste se právě ohlásila jménem, kterým vám říkají u matky, a protože to je jméno, pod jakým na vás vždycky myslím, dovolte mi, abych vám říkal Malá Dorritka.“

„Děkuji vám, pane, bude mi milejší než kterékoli jiné.“

„Malá Dorritka.“

„Mamička,“ vmísila se do řeči Markétka, jako by ho opravovala. Právě začínala usínat.

„To je stejné, Markétko,“ odpověděla Dorritka, „to je stejné.“

„Je to stejné, mamičko?“

„Úplně stejné.“

Markétka se zasmála a hned začala chrápat. Očím i uším Malé Dorritky byla ta nehezká postava velmi milá; stejně i ten obhroublý zvuk. Dorritčinu tvář obestíral jakýsi jas pýchy nad tím jejím neohrabaným dítětem, když se pohledem zase setkala s očima vážného, snědého pána. Uvažovala, co si asi myslí o Markétce i o ní, když se tak na ně dívá. Napadlo ji, jak dobrým by asi byl otcem. Jak by asi s nějakým podobným pohledem byl dceři oporou i útěchou.

„Chtěla jsem vám jen říci, pane,“ pravila Malá Dorritka, „že bratr je zase na svobodě.“

Artur vyslovil potěšení, že to slyší, a projevil naději, že mu to prospěje.

„A chtěla jsem vám říci, pane,“ pokračovala Malá Dorritka, celá rozechvělá, tělo i hlas, „že nesmím vědět, čí šlechetnost ho osvobodila – nikdy se nesmím ptát a nikdo mi to nesmí prozradit a také nikdy nesmím tomu ušlechtilému člověku z celé hloubi vděčného srdce poděkovat.“

Clennam řekl, že ten člověk pravděpodobně žádné díky nevyžaduje. Velmi pravděpodobně je sám vděčný – a zcela právem – za to, že měl dost prostředků i příležitosti prokázat malou službu jí, která si zasluhuje velkou.

„A ještě jsem vám chtěla říci, pane,“ mluvila dále Malá Dorritka, stále rozechvělejší, „že kdybych ho poznala a kdybych směla, řekla bych mu, že si nikdy, nikdy nemůže představit, jak cítím jeho dobrotu a jak by ji cítil i můj dobrý otec. A chtěla jsem vám ještě říci, pane, že kdybych ho znala a směla poznat (ale já ho neznám a nesmím poznat – vím to dobře!), řekla bych mu,…