21. DOZVUKY VELKÉHO ČINU
Od slavné svatby Břetislava s Jitkou, která nadchla, ba uchvátila celou Olomouc včetně širokého okolí, uplynuly čtyři roky a tu dobu nelze nazvat jinak než provizóriem. Oslavovaný rek zůstal trčet na Moravě, protože tatík Oldřich mu stále odmítal udělit oficiální odpuštění.
„Morava je krásná,“ dal se slyšet kníže, „a lid je tam srdečný. Člověk, který k ní přilne, zjemní a esteticky dozraje. Právě toho má Břetislav zapotřebí. Kdybych ho měl vedle sebe na Vyšehradě, mohlo by se přihodit ledacos nepěkného. Synáček by třeba zapomněl, že trpělivost přináší růže, a kdoví, co by z toho vzešlo. Už jsme měli na knížecím stolci bratrovraha a teď by k němu mohl přibýt otcovrah. K takovým koncům to nesmí v Čechách dospět!“
Břetislav tyto argumenty celkem uznával a alespoň navenek se zdálo, že je spokojený. Miloval svou krásnou, urozenou ženu, zplodil s ní prozatím tři syny, Spytihněva, Vratislava a Konráda, a ve volných chvílích popíjel v moravských krčmách se svou věrnou družinou proslavené nápoje. Ovšem s mírou. Nemínil dopadnout jako nešťastník Vladivoj, který před třiceti léty seděl na knížecím stolci pouze osm měsíců, jelikož se upil k smrti. Byla to taková ostuda, že se na ni všichni snažili zapomenout, a ani senzacechtiví kronikáři se jí příliš nezabývali. Na tomto pokleslém satrapovi lidem zřejmě ani nevadilo, že hodně pil, ale že tak neuvěřitelně málo vydržel.
Jestliže opěvovaný hrdina Břetislav svůj úděl dočasné nečinnosti jakžtakž snášel, markrabě francký Oto Bílý byl jako na jehlách.
„Cožpak mám na švagrovu pomoc čekat celé věky?“ soptil. „To je tak složité, chopit se vlády v Čechách a vrznout starého nemocného otce do žaláře? Jenomže mladý pán si zřejmě zamiloval rodinné pohodlí a dává si pěkně na čas!“
Nelze se tudíž divit, že se za Břetislavem na Moravu vypravil sám osvědčený emisar Francké říše Arnold Ucho, aby zde tlumočil šéfovu nevůli. Jako kazatel si ovšem nepočínal. Vzdal hold líbezné Moravě i krásné Olomouci a rozplýval se vlídností, když se střetl s vznešenou Jitkou, která po dětech značně přibrala. „Jsou jako andílci!“ pohladil Ucho Břetislavovy synky po rozčepýřených hlavičkách a představoval si, jak si asi budou tihle rozkošní pacholíci za pár let navzájem vypichovat oči nebo jinak se mrzačit, aby si proklestili cestu na knížecí stolec. A to už Jitka byla znovu těhotná!“
„Rodina je základ státu,“ konstatoval posléze emisar, „ale českému knížectví rozhodně neprospívá, když si lebedí a zahnívá v závětří. Tak to aspoň vidí Ota Bílý, markrabě francký. Jeho záměry rozšířit naši civilizaci o další polopohanská území neslábnou, ba právě naopak. Jenomže, marná sláva, nedostává se mu statečných a neohrožených vojáků, kteří by vznešené cíle rychle uskutečnili. Pomoc Čechů, s nimiž je nyní pokrevně spřízněn, nestojí za řeč. Přitom právě na ně nejvíc spoléhal!“
„Proč se tváříš tak vyčítavě?“ otázal se Břetislav. „Jsem snad já český kníže? Nejsem! Flinkám se po Moravě od ničeho k ničemu a do vývoje evropské politiky raději nezasahuji. Dvakrát nebo třikrát jsem švagrovi píchnul, ale přiznávám, že to nebylo nic světoborného. Nemám dost vojáků a s tím se dá těžko něco dělat. Chodil jsem od dvorce k dvorci s konopnou oprátkou v ruce a vyhrožoval adeptům vojenského řemesla smrtí, ale to bylo jen východisko z nouze, které nepřineslo žádný užitek. Ze sedláka a zeměhryze vojáka neuděláš! Voják musí toužit po bitvě víc než chlap po ženské. Teprve potom je schopen hrdinství. V Čechách je chrabrých mladíků habaděj, spousta z nich jsou Kochanovi Vršovci, ale jak se mám s nimi domluvit? Podléhají tatíčkovi Oldřichovi, který se dal na stavění klášterů a osvětových zařízení.
Ucho chápavě přikývl.
„Jenomže takhle to věčně zůstat nemůže,“ řekl. „Ota Bílý má jenom jedny nervy a ani ty nejsou té nejlepší kvality. Zuří a domnívá se, že vám, Čechům, naletěl. Ono to taky tak vypadá. Markraběcí sestra ti plodí syny jako na běžícím pásu a ty nejsi schopen zorganizovat pořádný vojenský oddíl!“
„A jak to mám…
