13. NESLÝCHANÉ PODMÍNKY
Jitka zdržela Bruna poněkud déle, než měl v úmyslu. Vlastně značně déle, ale nebylo se čemu divit. Taková již byla její přirozenost.
„Podívej, miláčku,“ šeptal jí poněkolikáté. „Každý v tomto klášteře, kterému říkejme třeba strategický bod N, má svůj úkol a mnozí z nás dokonce velice závažné poslání. Pochop, že nejsem na rekreaci, ale ve službě. Každou chvíli očekávám návštěvu Arnolda Ucha, a kdo ví, jestli se tu neukáže sám markrabě!“
„Toho se bát nemusíš!“ těšila ho. „Ota je rád, že se mě zbavil, a nechce mě vidět dřív, než dosednu na knížecí stolec!“
„No vidíš!“ řekl. „Ale to je třeba zorganizovat. Čechové nemohou zůstat bez instrukcí. Břetislav je prý pašák, ale s takovým únosem by si sotva věděl rady. Byl bych strašně nerad, kdyby dal průchod své přirozené vznětlivosti, napadl nás a ve Svinibrodu nám vypukla malá válka!“
„Kvůli krásné Heleně vypukla velká válka,“ záviděla Jitka, „a vsadím se, že ta dáma nebyla o nic hezčí než já!“
„My ovšem nic podobného neplánujeme,“ ujistil ji. „Máme docela jiné strategické zájmy než ležet deset let pod Vyšehradem! Jestli chceš, můžeš ještě spinkat, ale já odcházím tvrdě pracovat!“
Jitka nespokojeně zakňučela, ale pak se uraženě obrátila na druhý bok a předstírala hluboké opovržení. Brunovi to celkem vyhovovalo. Upravil si oděv a opustil místnost, aby zjistil případné změny nebo důležité novinky. První, koho potkal, byla stará jeptiška. Tvářila se velice nepřívětivě.
„Sodoma a Gomora!“ zasyčela. „Voják v klášteře - to je jako lišák mezi slepicemi! Tohle si jen tak neodmodlíme!“ A zmizela v jedné z cel.
„No nazdar!“ vzdychl Bruno. „To nám ten den pěkně začíná! Rázem je ze mne veřejný smilník číslo jedna!“
Nedá se sice tvrdit, že by tím byl nějak zvlášť překvapen, ale příliš ho to nepotěšilo, předpokládal, a jistě správně, že mu to vynese méně slávy než nepříjemností. Zejména kdyby měly nastat nějaké nečekané komplikace!
Pak se objevil Konrád, ambiciózní mladík a také tak trochu protekční dítě. Jeho tatík zachránil markraběti v bitvě život a Ota dovedl být vděčný. Alespoň někdy. Konrád se stal ve věku téměř chlapeckém Brunovým zástupcem a netajil se tím, že má namířeno výš. To se veliteli moc nelíbilo, protože si dovedl spočítat, na čí účet by mohl Konrád postupovat.
„Co je nového?“ vyštěkl nyní velitel. „Nějaké změny nebo nečekané okolnosti?“
„Ani bych neřekl,“ zívl Konrád na plná ústa. „Je tady strašná nuda. Nejhorší je, že jsme pod jednou střechou s docela hezkými ženami a ani jediná nám nesmí patřit!“
„To snad není žádná tragédie!“ zavrčel Bruno. „Pohlavní abstinence ještě nikoho nezabila! Lékaři ji dokonce vřele doporučují!“
„Ty ovšem na doktory moc nedáš,“ řekl drze mladík, „a dobře činíš. Koneckonců léta ti utíkají a jsou příležitosti, které se dvakrát v životě nenaskytnou!“
„Moc plácáš,“ upozornil ho Bruno, „a nevěnuješ se plnění závažných úkolů. Zajímalo by mě například, jestli už ke Svinibrodu dorazili Češi.“
„Dorazili a chovají se celkem slušně,“ oznámil Konrád. „Nepovykují, nezakládají požáry a nedevastují přírodu. Pozorovatelé tvrdí, že působí všeobecně sympatickým dojmem. Jejich vůdce, zřejmě Břetislav, je urostlý chlapík ušlechtilých rysů. To je všechno.“
„Je toho až až,“ mínil Bruno, „a musíme hned jednat. Nečekal jsem, že si tak pospíší.“
„Mají dobré koně,“ upozornil ho Konrád, „a tak si říkám, jestli bychom si jich neměli pár nechat. Únosci by se domů dostali po dvou a alespoň by to vypadalo, jako že měli nějaké ztráty.“
„Nejsme zloději koní,“ řekl Bruno, „ale reprezentanti franckého markraběte. Břetislav si od nás musí odnést nejen Jitku, ale i ten nejlepší dojem!“
Konrád vzdychl. „Moc to s tou dobrotou přeháníme! Kdybych já byl markrabětem, nedal bych tomu Čechovi ani vlastní sestřenici!“
„Nekritizuj vládce,“ poradil mu velitel, „a připrav se na přátelskou návštěvu. Jen co si dám pár doušků medoviny na osvěžení, vyrazíme v ústrety našim milým hostům.“
Tak se také stalo. Bruno a Konrád, oblečeni jako skuteční mocipá…
