7
Cítila jsem kávu. Na pár vteřin jsem se musela zamyslet, proč se mi bytem line vůně kávy, a když mi to konečně došlo, prudce jsem se posadila, vyskočila z postele a rychle si přetáhla přes hlavu mikinu s kapucí.
Lily seděla se zkříženýma nohama na gauči, kouřila a jeden z mých lepších hrnků používala jako popelník. Běžela televize – nějaký zběsilý dětský pořad s pestrobarevně vyhastrošenými, šklebícími se moderátory – a na krbové římse stály dva polystyrenové kelímky.
„Jé, ahoj! Tvoje je to napravo,“ otočila se ke mně krátce. „Nevěděla jsem, co máš ráda, tak jsem ti vzala americano.“
Zamžikala jsem a nakrčila nos, když mi do něj zavanul cigaretový kouř. Došla jsem k oknu a otevřela ho. Podívala jsem se na hodiny. „To už je tolik?“
„Jo. To kafe už možná bude trochu vystydlý. Nevěděla jsem, jestli tě mám budit.“
„Dneska mám volno,“ vysvětlila jsem a vzala si kávu. Byla ještě docela teplá. Vděčně jsem si lokla. Pak jsem se ale podezíravě zadívala na kelímek. „Moment. Jak jsi mohla jít pro kafe? Vždyť jsem zamykala.“
„Sešla jsem po požárním schodišti,“ pokrčila rameny. „Neměla jsem žádný peníze, tak jsem tomu chlápkovi v pekařství řekla, že jdu z tvýho bytu, a on povídal, že mu je můžeš donést potom. Jo a taky mu dlužíš za dva bagely s uzeným lososem a tvarohem.“
„Fakt?“ Chtěla jsem se naštvat, ale najednou jsem dostala hrozný hlad.
Sledovala můj pohled. „Jo, ale ty jsem snědla.“ Vyfoukla kouř přímo doprostřed pokoje. „V lednici jsi toho moc neměla. Fakt bys s tím tady měla něco dělat.“
Dnes ráno jako by Lily byla někdo úplně jiný než ta dívka, kterou jsem včera večer sbírala z chodníku. Skoro se nechtělo věřit, že jsou jedna a táž osoba. Zase jsem zašla do ložnice, začala se oblékat a poslouchala přitom, jak se Lily dívá na televizi a jde si do kuchyně pro něco k pití.
„Hele, ty… Louiso. Nemohla bys mi půjčit nějaký peníze?“ zavolala na mě.
„Jestli je chceš na to, aby ses zase sjela, tak ani omylem.“
Bez klepání za mnou vešla do ložnice. Přitáhla jsem si mikinu k hrudi. „A můžu u tebe dneska přespat?“
„Musím si promluvit s tvojí mámou, Lily.“
„A proč?“
„Potřebuju se dozvědět trochu víc, o co tu vlastně jde.“ Zastavila se ve dveřích. „Takže ty mi nevěříš!“
Naznačila jsem jí, ať se otočí, abych si mohla obléknout podprsenku. „Ale věřím. Ale prostě to bude takhle: jestli ode mě něco chceš, musím o tobě napřed víc vědět.“
Otočila se ke mně, zrovna když jsem si přetahovala tričko přes hlavu. „Posluž si. Stejně si potřebuju vzít ještě nějaký oblečení.“
„Proč? Kde jsi byla až doteď?“
Odvrátila se, jako kdyby mě neslyšela, a čichla si k podpaží. „Můžu se u tebe osprchovat? Neskutečně smrdím.“
* * *
Za hodinu jsme vyrazily do St. John’s Wood. Připadala jsem si vyčerpaná – z událostí předchozího večera i z té zvláštní energie, která vyzařovala z Lily vedle mě. Neustále se vrtěla, kouřila jednu cigaretu za druhou a pak jen mlčela, ale tak významně, že jsem na sobě skoro cítila tíhu jejích myšlenek.
„Tak kdo to byl? Ten kluk včera?“ Upřeně jsem hleděla před sebe a tvářila se neutrálně.
„Tak, prostě někdo.“
„Řeklas mi, že je to tvůj přítel.“
„Tak to asi byl.“ Hlas jí ztvrdl a tvář se uzavřela. Jak jsme se blížily k domu jejích rodičů, zkřížila ruce před sebou, přitáhla si kolena k bradě a zatvářila se odhodlaně a vzdorně, jako by už vedla nějakou tichou bitvu. Přemýšlela jsem, jestli je to vůbec pravda, že bydlí v St. John’s Wood, ale ona mě gestem navedla na širokou ulici lemovanou stromořadím a řekla mi, že na třetím rohu doleva, a pak jsme se ocitly v ulici, v jaké obvykle bydlívají diplomaté nebo naturalizovaní američtí bankéři, takové té ulici, do které a ze které jako by nikdy nikdo nejezdil. Zastavila jsem a vyhlédla z okýnka na vysoké, bíle omítnuté domy, na pečlivě zastřižený živý plot z tisů a dokonale upravené truhlíky v oknech.
„Tady vážně bydlíš?!“
Práskla dveřmi od auta tak prudce, až moje miniautíčko celé zarachotilo. „Já tady nebydlím. Oni tady bydlí.“
* * *
Odemkla si dveře a já ji rozp…
