22
Na Kruh nového začátku jsem tentokrát přišla jako poslední. Auto mi zase odmítlo nastartovat a já musela čekat na autobus. Když jsem dorazila, plechovka se sušenkami už se zavírala – jasný signál, že začíná vážná práce.
„Dneska budeme mluvit o víře v lepší budoucnost,“ oznámil Marc. Zamumlala jsem tichou omluvu a posadila se. „Jo, a máme jenom hodinu, protože skauti mají dneska nějakou mimořádnou schůzku. Moc se všem omlouvám.“
Marc nás všechny postupně počastoval svým Speciálním empatickým pohledem. Na Speciálním empatickém pohledu si nesmírně zakládal. Někdy na mě zíral tak dlouho, až jsem začala mít strach, že mi něco čouhá z nosu. Sklonil hlavu, jako by si uspořádával myšlenky – anebo možná aby přečetl první věty z předem připraveného scénáře.
„Když přijdeme o někoho, koho jsme milovali, je pro nás často obtížné dělat si nějaké plány do budoucna. Lidé mají někdy pocit, že v budoucnost ztratili důvěru, anebo je ovládne pověrčivost.“
„Myslela jsem, že umřu,“ svěřila se Natasha.
„Vždyť taky jo,“ ušklíbl se William.
„To není zrovna přínosné, Williame,“ pokáral ho Marc.
„Ne, vážně, ten první rok a půl potom, co Olaf umřel, jsem myslela, že mám rakovinu. Byla jsem u doktora snad dvanáctkrát za sebou, přesvědčená, že se u mě začíná rozvíjet. Mozkový nádory, rakovina slinivky, rakovina dělohy, jednou dokonce i rakovina malíčku.“
„Nic takovýho jako rakovina malíčku není,“ podotkl William.
„A jak ty to můžeš vědět?“ vyštěkla na něj Natasha. „Ty máš odpověď na všechno, Williame, ale někdy by bylo lepší, kdybys radši držel zobák. Fakt už mě unavujou ty tvoje jízlivý poznámky, kdykoli tady někdo něco řekne. Myslela jsem si, že mám rakovinu malíčku. Můj obvoďák mě poslal na testy a ukázalo se, že ji nemám. Jasně, byla to asi iracionální obava, ale nemusíš shazovat všechno, co řeknu, protože rozhodně nevíš všechno na světě, i když si to nejspíš myslíš. Jasný?“
Na okamžik bylo ticho.
„No,“ ozval se pak William. „Já jsem vlastně doktor na onkologii.“
Natashe netrvala odpověď ani mikrosekundu. „To na věci nic nemění! Jsi nesnesitelnej! Schválně provokuješ! Jsi jak vosina v zadku!“
„To je pravda,“ přisvědčil William.
Natasha chvíli hleděla do země. My všichni ostatní nejspíš taky – těžko říct, protože jsem sama upřeně pozorovala podlahu. Natasha na okamžik složila hlavu do dlaní a pak se na něj podívala. „Ale není, Williame. Promiň. Mám dneska jenom blbej den. Nechtěla jsem na tebe takhle vyjet.“
„Ale ani tak nemůžeš dostat rakovinu malíčku,“ poznamenal William.
„Takže…,“ začal znovu Marc a my ostatní se snažili nevšímat si, jak Natasha polohlasně trousí nadávky, „… zajímalo by mě, jestli se už někdo z vás dostal tak daleko, že by uvažoval o tom, jaký bude jeho život za pět let. Kde podle vás nejspíš budete? Co budete dělat? Dělá vám ještě problém přemýšlet o budoucnosti?“
„Já budu rád, když mě do tý doby neklepne pepka,“ podotkl Fred.
„Všechen ten sex po internetu ti dává zabrat?“ zazubil se Sunil.
„Jo tohle!“ zvolal Fred. „To byly úplně vyhozený peníze. Na jedněch těch stránkách jsem si čtrnáct dní dopisoval s jednou ženskou z Lisabonu, parádní kočka to byla, a když jsem jí pak navrhnul, že bysme se teda sešli a trochu se spolu potěšili, ona se mi pokusila prodat nějakej byt na Floridě! A pak mi jeden chlap s přezdívkou Nabušenej Adonis poslal vzkaz, že si na ni mám dát pozor, protože ve skutečnosti je to nějakej jednonohej Portoričan jménem Ramirez.“
„A co ty další stránky, Frede?“
„Jediná ženská, co se se mnou byla ochotná sejít, vypadala jako moje prateta Elsie, a ta si strkala klíče do spoďárů. Jo, byla milá a tak vůbec, ale tak stará, že jsem měl skoro chuť se mrknout, jestli tam ty klíče vážně nemá.“
„Nevzdávej to, Frede,“ povzbudil ho Marc. „Možná jenom nehledáš na těch správných místech.“
„Myslíš ty klíče? Ale ne. Ty si dávám na věšáček u dveří.“
Daphne oznámila, že by se v příštích letech chtěla přestěhovat na důchod do zahraničí. „To kvůli tý zimě tady. Leze mi to na klouby.“
Leanne se svěřila…
