Prolog
2007
Když vyjde z koupelny, ona už je vzhůru, sedí zapřená o polštáře a listuje prospekty cestovních kanceláří, které měl u postele. Na sobě má jeho tričko a její rozcuchané dlouhé vlasy v něm reflexivně vyvolají myšlenky na předešlou noc. Stojí tam, užívá si krátkou vzpomínku a drbe si vlasy ručníkem.
Vzhlédne od prospektu a našpulí pusu. Na tenhle vrtoch už je pravděpodobně moc stará, ale chodí spolu docela krátce, takže je to pořád ještě roztomilé.
„Vážně musíme někam, kde budeme šplhat po horách nebo viset nad propastí? Tohle je naše první pořádná dovolená a ty tady nemáš jediný zájezd, kde by člověk buď nemusel z něčeho skákat, nebo –“ teatrálně se otřese ? „se oblíkat do flísu.“
Hodí prospekty na postel a protáhne do karamelova opálené paže nad hlavu. Mluví nakřáple – je vidět, že toho moc nenaspali. „Co takhle nějaké luxusní lázně na Bali? Mohli bychom se válet v písku… nechat se hodiny opečovávat… užívat si dlouhé noci…“
„Na takové dovolené já jezdit nemůžu. Potřebuju něco dělat.“
„Jako třeba skákat z letadel.“
„Nezavrhuj to, dokud jsi to nevyzkoušela.“
Zatváří se kysele. „Jestli ti to nevadí, radši bych to rovnou zavrhla.“
Košile se mu trochu vlhce lepí na kůži. Prohrábne si vlasy hřebenem, zapne mobil a zašklebí se při pohledu na seznam vzkazů, který se okamžitě vynoří na malém displeji.
„Jasně,“ utrousí. „Už musím. Klidně si dej snídani.“ Nahne se přes postel a políbí ji. Voní teplem a parfémem a hrozně dráždivě. Nasaje tu vůni z jejích vlasů, a když mu hodí ruce kolem krku a snaží se ho stáhnout k sobě na postel, na chviličku na všechno zapomene.
„Platí pořád ten víkend?“
Neochotně se jí vymaní. „To záleží na tom, jak dopadne tenhle projekt. Teď je to všechno ještě ve hvězdách. Pořád je možné, že budu muset do New Yorku. Ale každopádně si ve čtvrtek zajdeme na nějakou hezkou večeři, ne? Vyber místo.“ Sáhne po koženém motorkářském obleku, který visí zezadu na dveřích.
Zamračí se na něj. „Večeře. A půjde taky pan Ostružina?“
„Cože?“
„Když vezmeš pana Ostružinu, mám pocit, že vám jenom dělám křena.“ Zase našpulí pusu.
„Vždycky mám pocit, že se o tebe musím dělit s někým třetím.“
„Vypnu si zvonění.“
„Wille Traynore!“ pustí se do něj. „Snad ho někdy můžeš na chvíli vypnout.“
„Včera jsem ho snad vypnul, ne?“
„Jenom pod těžkým nátlakem.“
Zazubí se. „Takhle se tomu dneska říká?“ Natáhne si kombinézu. A Lissa konečně přestane zaměstnávat jeho představivost. Motorkářskou bundu si přehodí přes ruku a na odchodu jí pošle polibek.
Na displeji svítí dvaadvacet vzkazů – první dorazil z New Yorku ve 3.42 v noci. Nějaký právní problém. Sjede výtahem do podzemních garáží a cestou se snaží obeznámit s tím, co se během noci událo.
„Dobrý ránko, pane Traynore.“
Pracovník ostrahy vyleze ze své kabiny. Je izolovaná, i když tady dole neprší ani nefouká vítr a není před čím se izolovat. Willa občas napadne, co tu hlídač asi nad ránem dělá – nejspíš se dívá na obrazovky kamerového systému a prohlíží si nablýskané nárazníky aut za šedesát tisíc liber, které se nikdy neumažou.
Navlékne se do kožené bundy. „Jak tam dneska je, Micku?“
„Děsně. Padají trakaře.“
Will se zarazí. „Vážně? Takže dneska to na motorku není?“
Mick zavrtí hlavou. „Ne, pane. Ledaže byste měl nějaký nafukovací příslušenství. Nebo se chtěl zabít.“
Will chvíli zírá na motorku a pak si svlékne kožený oblek. Není zastáncem zbytečného riskování, ať si Lissa myslí cokoli. Odemkne skříňku na motorce, uloží do ní oblek, zamkne a hodí klíčky Mickovi, který je zručně chytí jednou rukou. „Strčíte mi je schránkou ve dveřích?“
„Jasně. Mám vám zavolat taxík?“
„Ale ne. Zbytečně byste moknul ještě vy.“
Mick zmáčkne tlačítko, otevře automatickou mříž, Will vyjde ven a děkovně mu mávne. Časné ráno je temné a bouřlivé, doprava v centrálním Londýně už houstne a zadrhává se, i když je stěží půl osmé.
Zvedne si límec kolem krku a mašíruje ke křižovatce, kde má největší šanci chytit taxi. Ulice jsou mokré a kluzké a v šedém světle se chodníky leskn…
