1
2009
Od zastávky autobusu je to k domovu 158 kroků, ale může se to prodloužit až na 180, pokud člověk nespěchá, třeba jako když má zrovna boty na platformě. Nebo boty z dobročinného obchůdku, které sice mají na špičkách motýlky, ale na patě skoro vůbec nedrží, čímž se vysvětluje, proč byly zlevněné na pouhých 1,99 libry. Zahnula jsem za roh do naší ulice (68 kroků) a zahlédla náš dům – přesněji polovinu dvojdomku se čtyřmi ložnicemi, stojící v řadě dalších tří-a čtyřpokojových dvojdomků. Před domem stálo tátovo auto, takže zjevně ještě neodjel do práce.
Za mnou zapadalo za Stortfoldským hradem slunce a tmavý stín hradu stékal po kopci jako tající vosk, až mě předehnal. Když jsem byla malá, pořádali jsme s našimi protáhlými siluetami stínové přestřelky a z naší ulice byl rázem Divoký západ. Kdyby dneska byl jiný den, mohla bych vám vyprávět, co všechno se mi na téhle trase přihodilo: kde mě táta naučil jezdit na kole bez postranních koleček; kde bydlí paní Dohertyová, která vždycky nosila paruku nakřivo a pekla nám rozinkové placičky; kde jednou Trina, když jí bylo jedenáct, strčila ruku do živého plotu a narazila na vosí hnízdo a my pak s křikem utíkaly až na hrad.
Na cestičce ležela převrácená Thomasova tříkolka. Zavřela jsem branku, odnesla tříkolku na verandu a otevřela dveře. Teplo se přese mě převalilo jako lavina. Máma je hrozně zimomřivá a topí celý rok. Táta věčně větrá a nadává, že nás máma všechny přivede na mizinu. Že prý máme účty za topení vyšší než hrubý domácí produkt nějaké menší africké země.
„To jsi ty, zlato?“
„Jo.“ Pověsila jsem si bundu na věšák, kde se jen taktak vešla mezi ostatní.
„A která ty? Lou? Trina?“
„Lou.“
Nakoukla jsem zpoza dveří do obýváku. Táta ležel na břiše na gauči s rukou zabořenou mezi polštáři, jako by mu ji gauč celou pohltil. Můj pětiletý synovec Thomas seděl na bobku a napjatě ho pozoroval.
„Lego,“ obrátil se ke mně táta s tváří celou brunátnou z té námahy. „Nechápu, proč sakra dělají ty kousíčky tak malý. Nevidělas náhodou pravou ruku Obi-Wan Kenobiho?“
„Ležela na DVD přehrávači. Myslím, že vyměnil Obimu ruce s Indiana Jonesem.“
„No jo, jenže teď prej Obi rozhodně nemůže mít béžový ruce. Potřebujeme černý.“
„Já bych to neřešila. V epizodě dvě mu přece Darth Vader stejně usekne ruku, ne?“ Ukázala jsem si na tvář, aby mi Thomas dal pusu. „Kde je máma?“
„Nahoře. No co bys řekla? Dvě libry to stálo!“
Vzhlédla jsem a slabě zaslechla dobře známé vrzání žehlicího prkna. Josie Clarková, moje matka, nikdy neposeděla. Byla to věc cti. Už se i stalo, že stála venku na žebříku, natírala okna a občas zamávala, zatímco my ostatní jsme večeřeli.
„Zkusila bys mi prosímtě najít tu pitomou ruku? Už mu ji tady hledám půl hodiny a musím se jít nachystat do práce.“
„Máš noční?“
„Jo. Je půl šestý.“
Mrkla jsem na hodiny. „Vlastně je teprve půl pátý.“
Vytáhl ruku z polštářů a zamžoural si na hodinky. „Tak co děláš doma tak brzo?“
Neurčitě jsem zavrtěla hlavou, jako bych mu nerozuměla, a vydala se do kuchyně.
Děda seděl ve svém křesle u kuchyňského okna a studoval sudoku. Zdravotní poradkyně nám řekla, že mu to po těch mrtvicích bude zlepšovat koncentraci a pozornost. Měla jsem takové podezření, že jsem si jako jediná všimla, že prostě vyplňuje do políček první čísla, která ho napadnou.
„Ahoj, dědo.“
Vzhlédl a usmál se.
„Nechceš čaj?“
Zavrtěl hlavou a pootevřel ústa.
„Něco studenýho?“
Přikývl.
Otevřela jsem ledničku. „Rybízovou šťávu?“
Zavrtěl hlavou.
„Vodu?“
Kývl, já mu podala skleničku a on zamumlal něco jako poděkování.
Matka vešla do kuchyně s obrovským košem úhledně poskládaného prádla. „Tyhle jsou tvoje?“ zamávala na mě párem ponožek.
„Myslím, že Trininy.“
„Říkala jsem si to. Divná barva. Asi se vypraly s tátovým fialovým pyžamem. Jsi nějak brzo doma.
Jdeš někam?“
„Ne.“ Natočila jsem si sklenku vody a vypila ji.
„Staví se tu dneska Patrick? Před chvílí volal. Tys měla vypnutej telefon?“
„Hm.“
„Povídal, že vám chce zamluvit tu dovolenou. Táta říkal, že …
