20
„Cože jsi říkala?“
Oznámila jsem mu to, když jsme se spolu plahočili v kopcích za městem. Patrick byl v polovině šestadvacetikilometrové trasy a chtěl, abych za ním jela na kole a stopovala mu čas. Jelikož jízdu na kole jsem ovládala ještě o něco méně než fyziku elementárních částic, znamenalo to, že jsem většinu času nadávala a marně se snažila udržet směr a Patrick na mě většinu času podrážděně křičel. Původně chtěl vlastně běžet osmatřicet kilometrů, ale já mu řekla, že to můj zadek asi nevydrží, a kromě toho musí jeden z nás dojít na týdenní nákup, až dorazíme domů. Došla nám zubní pasta a rozpustná káva.
Kávu jsem ovšem pila jenom já. Patrick byl o bylinkovém čaji.
Když jsme dorazili na vrchol Sheepcote Hill, prudce jsem odfukovala a nohy jsem měla jako z olova, a rozhodla jsem se, že mu to prostě vyklopím přímo tady. Říkala jsem si, že nám domů zbývá ještě šestnáct kilometrů, a to je spousta času, aby zase získal dobrou náladu.
„Nepojedu na Xtreme Vikinga.“
Nezastavil se, ale moc k tomu nechybělo. Běžel dál, ale obrátil se čelem ke mně a vypadal tak šokovaně, že jsem to málem napálila do stromu.
„Cože? Proč?“
„Já… budu pracovat.“
Zase se otočil a rozběhl se rychleji. Dostali jsme se až na vrchol stoupání a já musela prsty trochu sevřít brzdy, abych ho nepředjela.
„A na to jsi přišla kdy?“ Na čele se mu vyrazily drobné kapičky potu a na lýtkách mu ostře vystupovaly šlachy. Nemohla jsem se na ně moc dívat, protože jsem se okamžitě začala kymácet.
„O víkendu. Jenom jsem to potřebovala vědět jistě.“
„Ale vždyť už máš zamluvenou letenku a všechno!“
„Je to jenom easyJet. Jestli ti to tak vadí, tak ti těch 39 liber zaplatím.“
„O peníze nejde. Myslel jsem, že mě pojedeš podpořit. Slíbila jsi, že mě pojedeš podpořit.“
Patrick se dokázal tvářit pořádně nevrle. Když jsme spolu začali chodit, dělala jsem si z něj kvůli tomu legraci a říkala jsem mu Morous obecný. To mě vždycky rozesmálo a jeho to tak popudilo, že radši přestal být protivný, jen abych už dala pokoj.
„Ale no tak. Copak tě teď nepodporuju, Patricku? Nesnáším ježdění na kole. Ty víš, jak to nesnáším. Ale podporuju tě.“
Urazili jsme skoro další dva kilometry, než se znovu ozval. Možná jsem si to jen namlouvala, ale Patrickovy nohy jako by náhle dopadaly na cestu jaksi pochmurně a rozhodně. Byli jsme už vysoko nad městečkem, já funěla do kopců a snažila se nedostat infarkt pokaždé, když kolem mě projelo auto.
Jela jsem na mámině starém kole (na svého závodního démona by mě Patrick nenechal ani sáhnout), které nemělo převody, a tak jsem se každou chvíli táhla daleko za ním.
Ohlédl se a maličko zpomalil, abych ho dohnala. „Tak proč si nenajmou někoho z agentury?“
„Z agentury?“
„Aby k nim přišel. Přece když jsi tam na půl roku, musíš mít nárok na nějakou dovolenou.“
„Není to tak jednoduchý.“
„Nechápu proč. Koneckonců když jsi tam začínala, vůbec nic jsi o tý práci nevěděla.“
Zadržela jsem dech. Vzhledem k tomu, že jsem ho z té jízdy na kole sotva popadala, to bylo docela náročné. „Protože si potřebuje někam vyjet.“
„Cože?“
„Potřebuje si někam vyjet. Tak musíme s Nathanem jet taky, abysme mu pomáhali.“
„S Nathanem? Kdo je Nathan?“
„Jeho ošetřovatel. Potkals ho, když byl Will u našich.“
Viděla jsem, jak o tom Patrick přemýšlí. Setřel si pot z očí.
„A než se začneš ptát,“ dodala jsem, „tak ne, s Nathanem nic nemám.“
Zpomalil a sklopil oči k asfaltové cestě, až téměř běžel na místě. „Co má tohle znamenat, Lou?
Protože… protože mně připadá, že se ti nějak stírá hranice mezi prací a tím, co je…“ pokrčil rameny, „…normální.“
„Není to normální práce. To přece víš.“
„Jenže v poslední době to vypadá, že má Will Traynor přednost úplně přede vším.“
„A tohle jako nemá?“ Sundala jsem ruku z řídítek a mávla k jeho přešlapujícím nohám.
„To je jiný. On zavolá a ty přiběhneš.“
„No a ty jdeš běhat a já přiběhnu,“ pokusila jsem se usmát.
„Moc vtipný.“ Odvrátil se.
„Je to šest měsíců, Pate. Šest měsíců. Koneckonců byls to ty, kdo mi říkal, že tu …
