18
„Disneyland je dobrá volba.“
„Říkala jsem vám: žádný zábavní parky.“
„Já vím, ale nejsou tam jenom horské dráhy a kolotoče. Na Floridě mají filmová studia a přírodovědné středisko. Je to vlastně skoro vzdělávací.“
„Nemyslím, že by se pětatřicetiletej bývalej šéf vlastní společnosti potřeboval vzdělávat.“
„Toalety pro postižené jsou tam na každém rohu. A personál se tam neuvěřitelně stará. Nic pro ně není problém.“
„Za chvíli mi řeknete, že mají speciální atrakce pro postižený, ne?“
„Vyhoví tam každému. Proč nezkusíte Floridu, slečno Clarková? Kdyby se vám to nelíbilo, můžete zajet do Mořského světa. A mají tam nádherné počasí.“
„Kdyby se Will setkal s kosatkou, tak myslím vím, kdo by z toho vyšel hůř.“
Zřejmě mě neslyšel. „A je to jedna z nejlépe hodnocených společností na světě, pokud jde o péči o lidi s postižením. Víte, že hodně dělají akce pro nadaci, která plní umírajícím lidem přání?“
„On ale neumírá!“ Položila jsem tomu člověku z cestovní kanceláře telefon, zrovna když vešel Will. Chvíli jsem zápolila se sluchátkem a snažila se ho usadit do vidlice, a pak jsem zaklapla notes.
„Všechno v pohodě, Clarková?“
„Jasně,“ usmála jsem se na něj zářivě.
„Prima. Máš nějaký pěkný šaty?“
„Cože?“
„Co děláš tuhle sobotu?“
Vyčkávavě na mě hleděl. Mně se ale mozek zasekl na souboji pána z cestovní kanceláře s kosatkou.
„No… nic. Patrick bude celej den pryč, má trénink. Proč?“
Počkal pár vteřin, než mi to řekl, jako by ho trochu těšilo, že mě může překvapit.
„Jdeme na svatbu.“
Nikdy jsem si potom nebyla jistá, proč Will změnil názor na Aliciin a Rupertův sňatek. Měla jsem podezření, že za jeho rozhodnutím byla notná dávka jeho přirozeného sklonu dělat naschvály – nikdo nečekal, že by přišel, a ze všeho nejmíň asi Alicia s Rupertem. Možná že tím konečně chtěl tuhle kapitolu svého života symbolicky uzavřít. Ale myslím si, že v uplynulých měsících se prostě vytratila její moc mu ublížit.
Usoudili jsme, že to zvládneme bez Nathanovy pomoci. Zatelefonovala jsem, abych si ověřila, že velký slavnostní stan bude přístupný pro Willův vozík, a Alicia byla evidentně tak vyvedená z míry, když si uvědomila, že jí nevolám, abych pozvání odmítla, až mi došlo, že ta pozvánka s vyraženým písmem byla opravdu jen gesto, aby se neřeklo.
„No… teda… do stanu vede jeden opravdu maličký schůdek, ale myslím, že ti lidé, co nám to staví, říkali, že by tam mohli dát rampu…“ odmlčela se.
„No to bude skvělý. Díky,“ prohlásila jsem. „Tak se těšíme.“
Na internetu jsme vybrali svatební dar. Will utratil sto dvacet liber za stříbrný rámeček na fotografie a dalších šedesát za vázu, která byla podle jeho slov „naprosto ohavná“. Ohromilo mě, že je ochotný utratit tolik peněz za někoho, koho už vlastně ani nemá rád, ale už během prvních pár týdnů svého zaměstnání u Traynorových mi došlo, že oni mají úplně jinou představu o penězích. Čtyřciferné šeky vypisovali úplně bez přemýšlení. Jednou jsem si prohlížela Willův výpis z banky, který jsem mu nechala na kuchyňském stole, aby se na něj mohl podívat. Měl tam tolik peněz, že by si za to mohl koupit náš dům dvakrát – a to byl jenom běžný účet.
Rozhodla jsem se pro své červené šaty – částečně proto, že jsem věděla, že se Willovi líbí (a říkala jsem si, že dneska bude potřebovat každou malou vzpruhu), ale taky proto, že jsem vlastně neměla žádné jiné šaty, ve kterých bych se nebála vyrazit na takovou akci. Will vůbec netušil, jaký děs se mě zmocňuje při pomyšlení na nóbl svatbu, kam ještě ke všemu půjdu jako „ta pomocnice“. Kdykoli jsem si představila zvučné hlasy a zkoumavé pohledy naším směrem, říkala jsem si, že to snad radši budu celý den pozorovat Patricka, jak běhá dokola. Asi ode mě bylo povrchní, že mi na tom vůbec záleželo, ale nemohla jsem si pomoct. Při pomyšlení, jak se na nás všichni ti hosté budou dívat svrchu, se mi už teď svíral žaludek.
Willovi jsem nic neřekla, ale měla jsem o něj strach. Jít své bývalé na svatbu by se mi zdálo masochistické i za ideálních okolností, ale jít …
