2
Nejsem hloupá. To bych tady ráda zdůraznila. Jenže je těžké odpoutat se od pocitu, že vám v oddělení mozkových buněk něco schází, když máte mladší sestru, která nejenže přeskočila jeden ročník školy a chodila se mnou, ale pak byla ještě rok nade mnou.
Všechny chytré a rozumné věci dělala Katrina jako první, i když je o rok a půl mladší než já. Ať jsem přečetla jakoukoli knížku, ona ji četla jako první; ať jsem zmínila u večeře cokoli, ona už to dávno věděla. Neznám nikoho jiného, kdo by upřímně miloval zkoušení. Někdy mám pocit, že za svůj styl oblékání vděčím Trině, protože Trina vyniká v mnoha věcech, ale kombinování oblečení mezi ně nepatří. Nosí svetry a džíny. Pod pojmem elegance si představí, že si ty džíny vyžehlí.
Můj táta o mně říká, že jsem „svéráz“, protože ze sebe vysypu všechno, co mi přijde na jazyk. Prý jsem jako teta Lily, kterou jsem nikdy nepoznala. Je trochu zvláštní, když vás neustále srovnávají s někým, koho jste v životě neviděli. Sejdu třeba dolů ve fialových botách a táta kývne na mámu a podotkne: „Pamatuješ na tetu Lily a ty její fialový boty?“ a máma mlaskne a začne se řehtat, jako by to byl nějaký tajný vtip. Máma o mně říká, že jsem „osobitá“, čímž chce zdvořile vyjádřit, že nechápe, jak se oblékám.
Ale kromě krátkého období v dospívání jsem nikdy netoužila vypadat jako Trina ani jako holky ve škole; asi do čtrnácti jsem nejradši nosila klukovské oblečení a dneska se oblékám pro potěšení – můj styl závisí na tom, jakou mám ten den náladu. Nemá cenu, abych se snažila vypadat konvenčně. Jsem malá, tmavovlasá a podle táty mám „skřítkovský obličej“. Rozhodně tím nemyslí nic hezkého. Nejsem ošklivá, ale myslím, že by mě nikdo nikdy neoznačil za krásnou. Nemám v sobě takovou tu grácii.
Patrick mi říká, že jsem kočka, když si chce vrznout, ale on je v tomhle docela průhledný. Známe se už skoro sedm let.
Bylo mi šestadvacet a vlastně jsem nevěděla, co jsem zač. Dokud jsem nepřišla o práci, vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Předpokládala jsem, že si asi vezmu Patricka, porodím pár dětí a budu bydlet jen o pár ulic dál, než kde jsem bydlela vždycky. Kromě exotického vkusu v oblékání a nepříliš vysoké postavy na mně není nic, co by mě nějak výrazně odlišovalo od lidí, které běžně potkáváte. Asi byste mi ani nevěnovali druhý pohled. Obyčejná holka, co žije obyčejný život. A mně to vlastně vůbec nevadilo.
„Na ten pohovor si musíš vzít kostým,“ nabádala mě máma. „Dneska se všichni oblíkají hrozně ležérně.“
„Jasně, protože když budu krmit nějakýho stařečka, je důležitý, abych to dělala v proužkovaným tvídu.“
„Nebuď drzá.“
„Nemůžu si dovolit koupit kostým. Co když tu práci ani nedostanu?“
„Půjčím ti svůj a vyžehlím ti nějakou hezkou halenku, a aspoň pro jednou si prosímtě nemotej tyhle –“ ukázala na mé vlasy, jako obvykle stočené do dvou tmavých uzlů po stranách hlavy – „tyhle bobky jak princezna Leia. Zkus vypadat jako normální člověk.“
Věděla jsem, že hádat se s matkou nemá cenu. A bylo mi jasné, že táta dostal nakázáno můj oděv nijak nekomentovat, když jsem vycházela z domu – vzhledem k úzké sukni poněkud nemotorně.
„Pa, zlato,“ zavolal a koutky úst mu škubaly. „Zlom vaz. Vypadáš náramně… prakticky.“
Nejtrapnější nebylo, že jsem se navlékla do matčina kostýmu ani že jeho střih byl naposledy módní na konci 80. let, ale že mi byl poněkud těsný. Cítila jsem, jak se mi pas zařezává do břicha, a přitáhla si přes něj dvouřadé sako. Jak říká táta o mámě, i drát má na sobě víc sádla.
Krátkou cestu autobusem jsem absolvovala s pocitem mírné nevolnosti. Ještě nikdy jsem nebyla na skutečném pracovním pohovoru. Do Mazané houstičky jsem nastoupila, když se se mnou Trina vsadila, že si nedokážu za den najít práci. Vešla jsem tam a prostě se Franka zeptala, jestli nepotřebuje někoho k ruce. Ten den zrovna otevřel a vypadal úplně omráčený vděčností.
Když jsem si na to teď vzpomněla, nemohla jsem si ani vybavit, jestli jsme spolu vůbec mluvili o penězích. Navrhl mi nějaký týdenní plat, já přikývla, a on mi…
