2
Moira Parkerová pohlédla na chmurně staženou tvář svého šéfa a z rázného kroku, jímž odpochodoval přes její kancelář do své, usoudila, že je asi lepší, že pan Aburthnot, s kterým se měl sejít v půl třetí, se zpozdil. Jeho předchozí jednání zjevně nedopadlo nejlépe.
Zvedla se, uhladila si sukni a pomohla mu z kabátu, pokropeného deštěm i za tu kratičkou cestu od auta do kanceláře. Zastrčila jeho deštník do stojanu a pak o trochu déle než obvykle pečlivě věšela jeho kabát. Pracovala už pro něj tak dlouho, že věděla, kdy potřebuje být chviličku o samotě.
Udělala mu šálek čaje – odpoledne si vždycky dával čaj, dopoledne dvě kávy –, s léty praxe nacvičenou úsporností posbírala dokumenty, zaklepala na něj a vešla. „Myslím, že se pan Aburthnot asi zdržel někde v zácpě. Na Marylebone Road je prý velká kolona.“
Pročítal dopisy, které mu předtím nechala na stole k podepsání. Zjevně byl spokojen, a tak vytáhl z náprsní kapsičky pero a připojil k nim svůj krátký, strohý podpis. Položila mu šálek s čajem na stůl a přidala si podepsané dopisy ke své hromádce dokumentů. „Vyzvedla jsem vám letenky do Jižní Afriky a zařídila jsem, aby vás na letišti vyzvedli.“
„To je patnáctého.“
„Ano. Můžu je přinést, kdybyste si je chtěl zkontrolovat. A tady je výkaz obratu za uplynulý týden.
A v téhle složce jsou poslední mzdové výkazy. Nevěděla jsem, jestli budete mít po tom jednání s automobilkou čas na oběd, a dovolila jsem si tedy objednat vám sendviče. Snad vám to nevadí.“
„Jste moc hodná, Moiro. Díky.“
„Chtěl byste si je dát teď k čaji?“
Přikývl a věnoval jí letmý úsměv. Vší silou se snažila nezačervenat. Věděla, že ostatní sekretářky se jí za podle nich přehnanou starostlivost, kterou věnuje svému šéfovi, posmívají, stejně jako za upjaté oblečení a poněkud přehnaně formální jednání. Ale její šéf měl rád, když se všechno dělalo, jak se patří, a ona to vždycky chápala. Tyhle hloupé husičky, které pořád ležely v nějakých časopisech a věčně klevetily na dámských toaletách, neměly nejmenší ponětí, jaké potěšení se skrývá v dobře odvedené práci. Netušily, jak může být uspokojivé, když je člověk nepostradatelný.
Na okamžik zaváhala a pak vytáhla ze složky ještě jeden dopis. „Přišla odpolední pošta. Říkala jsem si, že byste se na to možná měl podívat. Je to další zpráva o těch lidech z Rochdale.“
Svraštil obočí a drobné pousmání, které mu tak prozářilo tvář, se vytratilo. Pročetl si dopis dvakrát. „Viděl to ještě někdo?“
„Ne, pane Stirlingu.“
„Založte to k ostatním,“ vrazil jí dopis zpátky. „To jsou jen samé provokace. Za tím stojí odbory.
S těmi já nechci nic mít.“
Beze slova si zprávu vzala. Obrátila se k odchodu, ale pak se zarazila. „A pokud se mohu zeptat… jak se daří vaší paní? Určitě je ráda, že je zase zpátky doma.“
„Daří se jí dobře, díky za optání. Už – už je mnohem víc jako dřív,“ zamumlal. „Vrátit se domů jí moc pomohlo.“
Polkla. „To jsem moc ráda, pane Stirlingu.“
Ale on už jí nevěnoval pozornost – listoval ve výkazech obratu, které mu nechala na stole. Se strnulým úsměvem si Moira Parkerová přitiskla složku s listinami k hrudi a odpochodovala zpět ke svému stolu.
* * *
Jen staří přátelé, slíbil jí. Nic náročného. Z té skupinky už Jennifer znala dvě kamarádky, které za ní byly v nemocnici a pak se u ní stavily i doma. S Yvonne Moncrieffovou, vytáhlou tmavovláskou něco po třicítce, se přátelily od té doby, co obě bydlely na Medway Square. Její suchý, sardonický projev byl v příkrém kontrastu s její druhou kamarádkou Violet. S Yvonne bývaly kdysi spolužačky a Violet zjevně měla pocit, že si Yvonnin kousavý humor a žertovné shazování zaslouží.
Pro Jennifer bylo zpočátku náročné pochopit společné narážky a přiřadit nějaký význam jménům, která si ty dvě vzájemně nadhazovaly, ale cítila se s nimi uvolněně. Pomaličku zjišťovala, že může věřit svým instinktivním reakcím na určité lidi: vzpomínky zjevně člověku uvíznou i jinde než v mysli.
„Jak já bych ráda ztratila paměť,“ zvolala Yvonne, když jí Jennifer svěřila, jak zv…
