22
Komu: Phillip O’Hare, phillipohare@thetimes.co.uk
Od: Ellie Haworthová, elliehaworthova@thenation.co.uk
Omlouvám se, že se na Vás obracím touto cestou, ale doufám, že jako kolega novinář to pochopíte.
Snažím se vystopovat jistého Anthonyho O’Hareho, který by byl dnes nejspíš zhruba stejně starý jako Váš otec, a vloni v květnu jste se ve svém sloupku v Timesech zmínil, že se Váš otec jmenoval stejně.
Tenhle Anthony O’Hare strávil na počátku 60. let nějaký čas v Londýně a pak byl dlouhou dobu v zahraničí, zejména ve střední Africe, kde možná zemřel. Nevím o něm téměř nic kromě toho, že měl syna, který se jmenoval stejně jako Vy.
Pokud jste to opravdu Vy, nebo pokud víte, co se s ním stalo, mohl byste mi prosím napsat? Znám jednu osobu, která se s ním znala před mnoha lety a nesmírně ráda by věděla, co se s ním stalo. Je mi jasné, že s tím nemusíte mít vůbec nic společného, protože to není tak neobvyklé jméno, ale budu vděčná za každou pomoc.
Srdečně
Ellie Haworthová
Když byla Ellie naposledy ve čtvrti, kde se teď nachází nová budova novin, bývala tu jen neuspořádaná změť zchátralých skladišť pospojovaných nevzhlednými bufety, kde by si nedala jídlo, ani kdyby měla umřít hlady. Všechno na oné čtvereční míli však bylo srovnáno se zemí a odklizeno, přecpané ulice nahradila rozlehlá náměstí s neposkvrněnou dlažbou, kovovými patníky a nablýskanými kancelářskými budovami, z nichž mnohé jsou ještě obaleny plodovou blánou lešení, z něhož se zrodily.
Jsou tu dnes na organizované prohlídce, aby si před pondělním nastěhováním prohlédli nové stoly, počítače a telefonní systémy. Ellie prochází s publicistickou skupinou různými odděleními a mladý muž s psací podložkou a jmenovkou označenou „koordinátor přesunu“ jim přednáší o výrobních úsecích, informačních centrech a toaletách. Jak jim objasňuje funkci každého nového úseku, Ellie sleduje rozporuplné reakce svých kolegů: vzrušení mladších, kterým se líbí elegantní, moderní zařízení redakce. Melissa, která tu zjevně už několikrát byla, se občas vloží s nějakou informací, kterou podle ní mladík vynechal.
„Tady se nikam neschováš!“ zažertuje Rupert při pohledu na rozlehlý, spoře zařízený prostor.
V jeho vtípku je však zrnko pravdy. Melissina kancelář v jihovýchodním rohu je ze všech stran prosklená a má výhled na celé „centrum“ publicistiky. Nikdo jiný v celém oddělení vlastní kancelář nemá, což je zjevně pro několik kolegů zdrojem hořkosti.
„A tady budete sedět vy.“ Všichni autoři mají společný stůl, obrovský ovál, z jehož středu vyvěrají kabely, vedoucí jako pupeční šňůry k počítačům s plochými monitory.
„Kde je kdo?“ zeptá se jeden ze sloupkařů. Melissa nahlédne do seznamu. „Už na tom pracuju.
Něco ještě není jisté… ale Rupert bude tady. A tady Arianna. Tim tady u toho křesla. Edwina…“ ukáže na další místo. Ellii to připomíná hodinu tělocviku: ta úleva, když byl někdo vybrán ze zástupu ostatních a přidělen do nějakého družstva. Jenomže skoro všechna křesla už jsou obsazená a ona tu pořád ještě stojí.
„Ehm… Melisso?“ ozve se. „Kde budu sedět já?“ Melissa pohlédne k dalšímu stolu. „Pár lidí se bude muset střídat. Nemá smysl, aby měl každý trvale přidělené místo.“ Na Ellie se přitom nepodívá.
Ellie je neskutečně trapně. „Tím chceš říct, že já nebudu mít svůj stůl?“
„Ne. Tím chci říct, že někteří se o pracovní místo budou dělit.“
„Ale já tu jsem každý den. Nechápu, jak to bude fungovat.“ Měla by si vzít Melissu stranou a mezi čtyřma očima se zeptat, proč by Arianna, která tu nepracuje ani měsíc, měla dostat své vlastní místo u stolu a ona ne. Měla by vymýtit z hlasu ten mírně úzkostný tón. Měla by zmlknout. „Nechápu, jak to, že jsem jediná autorka, která nemá –“
„Už jsem říkala, Ellie, ještě není vůbec nic jisté. Vždycky budeš mít nějaké místo k práci. Tak fajn.
Teď půjdeme do zpravodajství. Ti se samozřejmě budou stěhovat ve stejný den jako my…“ A tím je téma uzavřeno. Ellie dojde, že klesla v hierarchii ještě hlouběji, než si myslela. Zachytí Ariannin pohled,…
