16
Gérard a Véronique si povídali s Amadeou dlouho do noci. Počkali, až služebnictvo večer odešlo, a Véronique sešla do kuchyně a sama připravila Amadee večeři. Ta snědla sotva pár soust. Šest let se ani nedotkla masa, takže ji pohled na párky a vajíčka, které jí Véronique přinesla, uvedl do rozpaků. Navíc si připadala bez hábitu jako nahá. Měla na sobě stále neforemné oblečení, které dostala v klášteře. To však byl ten nejmenší problém. Gérard celý večer přemýšlel, jak situaci vyřeší.
On i Véronique byli zajedno v tom, že tady nemůže Amadea zůstat nastálo. Prozatím, tak dlouho, jak jen to půjde, ji chtěli ukrýt zde. V jedné věži se nacházelo menší skladiště s malým oknem, kde ji nikdo, jak byl Gérard přesvědčen, nenajde. Večer by mohla chodit ven, ale po zbytek dne by musela zůstat nahoře. Byl tam dokonce i maličký balkon.
„Jenže co když mě najdou, co by pak bylo s vámi?“
„Nenajdou tě, nesmějí,“ prohlásil prostě Gérard. V této chvíli lepší plán nedokázal vymyslet a Amadea mu byla velice vděčná.
Vykoupala se u Véronique v koupelně a překvapeně se pozorovala v zrcadle. Neviděla se šest let, a tak ji udivilo, že vypadá mnohem starší. Za šest let se z ní stala žena. Světlé vlasy měla nakrátko ostříhané. Sama si je každý měsíc zastřihávala, aniž se při tom viděla, a také podle toho vypadaly. Ne že by jí na tom záleželo. Nezáleželo.
Podle svého názoru se ocitla v tomto světě jen v jakémsi převleku. Cítila celou svou bytostí, že patří do kláštera. Darovala jim svůj odchod, aby je neohrozila. Platí nízkou cenu za jejich bezpečí a je tuto oběť ochotna podstoupit. A to ani nemluvila o oběti, kterou podstupovali Daubig– nyovi kvůli ní.
Véronique prohledala šatník a našla pro Amadeu dlouhou modrou sukni, bílou halenku a svetr, všechno téměř ve stejné velikosti. Ještě přinesla i spodní prádlo a červené sandály. Amadea si připadala jako hříšnice, když se oblékla. Oblečení vypadalo tak krásně. Musí však dodržovat své sliby, říkala si v duchu. Poslechla matku představenou, která ji požádala, ať odejde do světa, dokud se nebude moci vrátit, aniž by ohrozila své sestry. Kráčela ale za Gé– rardem do věže s těžkým srdcem. Z jiného skladu vytáhl matraci a položil ji na podlahu společně s polštářem a kupou pokrývek.
„Zítra na viděnou,“ rozloučil se, zavřel a zamkl dveře a Amadea si lehla na matraci. Chovali se k ní tak laskavě. Ležela, nespala, modlila se za matku a sestru po zbytek noci. I následující den strávila modlitbami, jako kdyby byla v klášteře. Gérard se za ní během dne jednou zastavil, přinesl jí jídlo a vodu. Večer odemkl a zavedl ji dolů do jejich ložnice, kde se opět vykoupala a Véronique jí přichystala večeři.
Tento každodenní rituál probíhal celé léto. Do září jí vlasy dorostly až na ramena. Vypadala jako v době, než do kláštera vstoupila, jenom trochu starší. O matce ani sestře neměla žádné nové zprávy. Věděla, že někdy deportovaným dovolí poslat pohlednici příbuzným, ona však žádnou nedostala, ani od Beaty, ani od Daphne. Gérard se poptával i v klášteře. Ani tam nic nedošlo. A díkybohu se na ni nevyptávaly ani úřady. Amadea prostě zmizela a byla zapomenuta.
V létě nacisté zaútočili na Rusko. V okupovaných státech docházelo k hromadnému vyvražďování Židů a byly zřizovány nové koncentrační tábory. Gérard jí při jednom z dlouhých hovorů prozradil, že všichni němečtí Židé mají od září přikázáno nosit na ruce pásku se žlutou šesticípou hvězdou. Začaly také deportace německých Židů do všech koncentračních táborů.
Daubignyovi už Amadeu skrývali pět měsíců a zatím na to nikdo nepřišel. Na zámku život běžel jako obvykle. Gérard s Véronique neviděli důvod, proč ji neskrývat dále, ačkoli všichni tři dobře věděli, že kdyby je chytili, deportovali by je, nebo zastřelili. Když však nabízela, že odejde, naléhali, aby zůstala. Sami se rozhodli, že toto riziko podstoupí kvůli ní i kvůli památce jejích rodičů.
Amadea věděla, že se tady Židé určitě skrývají i jinde, a byla přesvědčená, že kdyby musela, našla by je. Gérard s Véro…
