25
Šestého června se Spojenci vylodili v Normandii. Amadea se rozplakala, když tu zprávu uslyšela. Víc než ostatní pacienti se za to modlila a bojovala. Byla už polovina června, když ji mohli vyvézt na kolečkovém křesle do zahrady.
Lékaři jí oznámili, že je nepravděpodobné, aby ještě někdy chodila, i když ne zcela vyloučené. Velmi nepravděpodobné, dodávali. Ona si však říkala, že její nohy jsou jen malou obětí za úspěch ve válce a za záchranu lidí. Nespočet jiných už nikdy nebude hledět na svět ani z kolečkového křesla. Jak tak seděla na sluníčku, s přikrývkou položenou přes nohy, náhle si uvědomila, že z ní bude jedna z těch starších jeptišek, o něž pečují mladší sestry. Nestarala se, jestli do kláštera bude muset dolézt po čtyřech. Jakmile ji pustí z nemocnice, vrátí se tam. V Londýně v Notting Hill byl karmelitánský klášter a Amadea se tam chtěla hned, jak bude moci, podívat. Zatím však lékaři říkali, že to nepřipadá v úvahu. Popáleniny se stále hojily a také pokračovala v léčbě nohou a zad. Nechtěla se hned stát závažím pro ostatní jeptišky.
Seděla v zahradě se zavřenýma očima a tváří natočenou ke slunci, když vedle sebe uslyšela známý hlas. Nedokázala jej hned zařadit, neboť ho slýchala v jiném jazyce. Jako by k ní dolehla ozvěna vzdálené minulosti.
„Tentokrát, sestro, jste to rozhodně zvládla.“ Amadea otevřela oči a spatřila před sebou Ruperta v uniformě britské armády. Přišlo jí divné, že není v uniformě příslušníka SS.
Uvědomila si, že jeho hlas nemohla poznat, protože mluvil anglicky, a ne německy nebo francouzský. Usmála se na něj. „Pochopil jsem to tak, že jste se snažila sólově zničit celý francouzský železniční systém a k tomu ještě půlku německé armády. Slyšel jsem, že jste odvedla zatraceně slušnou práci.“
„Děkuju, plukovníku.“ Jakmile ho zahlédla, rozzářily se jí oči. Byl jediným přítelem, kterého spatřila od té doby, co sem přijela. Trpěla hroznými nočními můrami o Terezíně. Horšími než kdy předtím. „Jak se daří?“ Už uběhlo šest měsíců od poslední společné akce v Německu, kdy ho postřelili při odletu z Francie. „Co rameno?“
„Pobolívá občas za špatného počasí, ale není to nic, co by se časem nezlepšilo.“ Ve skutečnosti bylo zranění vážné, avšak lékařům se ho podařilo dát zase dohromady. Lépe než ji. Nebo tak to alespoň slyšel. Chirurg, s nímž mluvil předtím, než zašel za Amadeou, prohlásil, že neexistuje prakticky žádná naděje, že by ještě někdy chodila, ale nechtějí jí to oznámit naplno. Tvrdil také, že alespoň prozatím se zdá, že se s tím smířila. Podle něj je zázrak i to, že vůbec žije. Jenže zázraky patřily do její kompetence.
„Dostala jsem vaši zprávu. Děkuju. Bála jsem se,“ přiznala upřímně, zatímco Rupert se posadil na lavičku proti ní.
„Určitě ne tak jako já o vás,“ prohlásil vážně. „Zřejmě jste dostala ďábelský zásah.“
„S výbušninami jsem to nikdy neuměla,“ připustila Amadea tónem, jímž některé ženy přiznávají, že se jim nevydařil jablečný koláč či suflé.
„V tom případě byste si s nimi neměla zahrávat,“ navrhl rozumně a mrkl na ni.
„Přišel jste mě požádat, abych zase jela do Německa a hrála vaši manželku?“ zeptala se uličnicky. Když se ohlédla zpět, uvědomila si, že s ním pracovala ráda, byť při akcích umírala hrůzou. „Možná byste mohl tvrdit, že jsem vaše babička, když teď sedím na vozíku,“ poznamenala s rozpačitým výrazem, ale on ji odbyl.
„Nesmysl. Za chvilku budete zase běhat. Tvrdili mi, že příští měsíc vás pustí.“ Nespustil ji z očí, slíbil Sergeovi, že se o ni postará. Čekal však, až bude podle jeho názoru na návštěvu připravená. Věděl, že byla dosud ve špatném stavu. Prožila těžké dva měsíce.
„Myslela jsem, že odtud půjdu do kláštera v Notting Hill. Nechci jim být přítěží, ale snad ještě něco zmůžu. Budu muset oprášit své krejčovské dovednosti,“ podotkla skromně a na kratičký okamžik vypadala jako jeptiška. Ale on věděl své.
„Nepředpokládám, že budou chtít, abyste jim vyhodila zahradu do povětří. Mohlo by je to dost vyděsit,“ utahoval si z ní s úsměvem a byl šťastný, že j…
