4
Farma Antoinova bratrance byla malá a prostá. Dům v okolní nádherné krajině působil útulně a neokázale. Měli dvě malé ložnice vedle sebe, v jedné z nich vyrůstaly jejich děti. Už dávno se odstěhovaly do města, ani jedno nezůstalo na farmě. V domě byla hezky zařízená kuchyň a sváteční obývací pokoj, který ale nikdo nikdy neužíval. Ani zdaleka nepřipomínal dům, v němž Beata žila v Kolíně. S Antoinem byli majitelé farmy spřízněni z matčiny strany a šlo spíše o vzdáleného bratrance, oba však rádi podali pomocnou ruku mladým lidem. Kromě toho ocenili, že budou mít na farmě pomocníky. V malé chatce bydleli dva mladíci, kteří jim pomáhali s dobytkem, sklizní a orbou. V kopcích nad Lausanne člověk jen těžko chápal, jaké starosti má ostatní svět. Farma ležela tak daleko od války, jak jen si lze představit.
Marie a Walter Zuberovi, Antoinovi příbuzní, byli srdeční, příjemní, hodní lidé. Měli slušné vzdělání, málo peněz a vybrali si život, jaký jim vyhovoval. Zbytek jejich rodiny bydlel v Ženevě a Lausanne a děti se odstěhovaly do Itálie a Francie. Byli přibližně ve věku Beatiných rodičů, ovšem když se s nimi dívka dala do řeči, uvědomila si, že jsou starší. Tvrdá práce ve zdravém prostředí jim prospívala. A útočiště, které Antoinovi nabídli, když jim pověděl o své situaci, mladému páru v nouzi dokonale vyhovovalo. Antoine byl odhodlán jim pomáhat ze všech sil výměnou za střechu nad hlavou, ovšem zraněná ruka ho přece jen omezovala.
Beatu vyděsilo, jak vážné zranění je, když mu pomáhala ránu převázat a paži masírovala. Střepina téměř zničila svaly i nervy v levé paži. A rána ještě vypadala nezhojeně. Lékaři tvrdili, že bude s rukou hýbat, ale nikdo nedokázal říct, do jaké míry. A bylo jasné, že už nikdy ji nebude moci používat jako kdysi. Beatiny city k němu se tím samozřejmě nezměnily. A naštěstí byl pravák.
Antoine se nabídl, že Walterovi pomůže s koňmi, protože s nimi měl dost zkušeností, a s jedinou zdravou rukou bude dělat i cokoli jiného, co zvládne. Beata a dva mladíci, kteří tu pracovali, obstarají zbytek.
U oběda skládajícího se z polévky a párků se Beata v útulné kuchyňce nabídla, že by mohla vařit, ale že bude dělat, co bude potřeba. Marie navrhla, že ji naučí dojit krávy, a Beata na ni vykulila oči. Ještě nikdy na farmě nebyla a věděla, že se musí hodně učit. Nevzdala se kvůli Antoinovi jen své rodiny a domu, kde se narodila, opustila i jediné město a život, jejž kdy poznala a milovala. Vzdala se kvůli němu všeho, stejně jako on kvůli ní. Oba stáli před novým začátkem, a kdyby nebylo Zuberových, neměli by kam jít. Beata jim nastokrát poděkovala. Později Marii pomohla umýt nádobí. Právě snědla první jídlo, které nebylo košer. A i když to byl zvláštní pocit, věděla, že nemá jinou možnost. Celý život se jí změnil mrknutím oka.
„Kdy se vezmete?“ zeptala se Marie s mateřským zájmem. Dělala si o Beatu starosti od chvíle, kdy jim Antoine napsal a požádal je, zda by se k nim mladý pár mohl uchýlit. Ona i Walter byli pohostinní a velkorysí lidé a hned souhlasili. Když neměli k ruce vlastní děti, taková výpomoc se jim hodila.
„Nevím,“ odpověděla Beata tiše. Neměli ještě čas si promluvit. Všechno bylo tak nové. Museli spoustu věcí promyslet. Sama se ještě nevzpamatovala z dramatického průběhu posledních dní v Kolíně.
O svých plánech si Beata s Antoinem pohovořili až večer. On si ustlal na pohovce v obývacím pokoji a Beatě přenechal malou ložnici, což Marie schválila. Antoine své příbuzné ujistil, že se s Beatou brzy ožení. Marie nechtěla, aby mladí žili pod její střechou v hříchu, a Walter s ní souhlasil. Beata a Antoine se stejně chtěli vzít. Antoine se o to začal zajímat hned po příjezdu a zjistil, že jako cizinci potřebují ke sňatku ve Švýcarsku povolení. Proto si druhý den půjčil Walterovu dodávku a zajeli s Beatou do sousedního města, aby získali potřebné dokumenty. Potřebovali pasy, doklad, na základě něhož by se mohli vzít na matrice, a dva švýcarské občany jako ručitele a svědky. Nestačilo, že Antoinův dědeček …
