3
Oběd s Antoinem proběhl hladce a splnil Beatě vše, co si přála. Antoine byl zdvořilý, příjemný, srdečný, důstojný, k matce se choval velmi uctivě, s Brigitou jednal jako s malou holkou a všechny pobavil tím, jak si ji dobíral. Byl inteligentní, okouzlující, laskavý, zábavný a příjemný společník. A kromě toho byl naprosto úžasný. Vyprávěl veselé historky o své rodině, usedlost popisoval jako noční můru pro toho, kdo ji vede, ačkoli bylo nad slunce jasnější, jak místo miluje. Ani jednou se nespletl a neprozradil, že sídlí ve Francii a ne ve Švýcarsku. Na konci oběda ho Monika zbožňovala a neviděla nic špatného na tom, že půjde po obědě s Beatou na procházku. Neprojevoval žádné romantické náznaky, nechoval se ani obhrouble či podezřele. Podle Beatiny matky šlo o sympatického muže, který poznal tři nové přátele. Neměla o něm naprosto žádné pochyby a nedělala si starosti. Antoinovi i Beatě se hodně ulevilo, když se konečně ocitli sami na cestičce u jezera. Tentokrát se usadili na písečném břehu, nohy si smáčeli ve vodě a povídali si o spoustě věcí. Zdálo se, že mají stejné názory téměř na všechno.
„Děkuju za oběd, byl jste k matce i Brigitě moc hodný.“
„Ale jděte, ony byly moc hodné na mě. I když vaše sestra jistě bude lámat mužská srdce. Doufám, že ji brzy provdají.“
„Určitě,“ přitakala Beata s úsměvem. Jeho chování k Brigitě obzvláště oceňovala. Odkázal ji do patřičných mezí, utahoval si z ní jako z dítěte a neprojevil o ni pražádný zájem. Beata měla trochu výčitky, ale zároveň i radost. S Brigitou nebylo někdy snadné vyjít. „Je víceméně zamilovaná do jednoho Horstova kamaráda a můj otec chce brzy promluvit s jeho otcem. Jsem si jistá, že do konce roku bude zasnoubená.“
„A co vy?“ zeptal se Antoine s ustaraným výrazem, kterého si Beata nevšimla. „Mají pro vás také někoho připraveného?“
„Snad ne. Nechci. Myslím, že se nikdy nevdám,“ odpověděla tiše a znělo to, jako kdyby myslela svá slova vážně.
„Pročpak?“
„Protože si neumím představit, že by se mi líbil ten, koho mi vyberou. Z takového pomyšlení jsem celá nesvá. Nechci manžela, kterého nemiluju nebo neznám. To budu raději navždy sama.“ Její hlas zněl opravdu naléhavě a Antoine na ni hleděl a cítil jak smutek, tak úlevu.
„Navždy sama nezůstanete, Beato. Budete toužit po dětech a možná potkáte jednoho dne někoho, do koho se zamilujete. Nepochybuju o tom. Je vám teprve dvacet, máte před sebou celý život.“ Jeho slova zněla smutně a Beata se mu dlouze zahleděla do očí, než promluvila.
„To vy také.“
„Já musím do války. Kdo ví, kdo ji přežije? Muži padají na bitevních polích jako mouchy.“ Jakmile to vyslovil, vzpomněl si na její bratry a zalitoval svých slov. „Jsem si jist, že všichni se dožijeme konce, ale je těžké myslet na budoucnost. Vždycky jsem se domníval, že zůstanu sám. Ještě jsem nikdy nebyl ani zamilovaný,“ přiznal se, podíval se na ni a následujícími slovy překvapil stejně jako ji i sám sebe, „dokud jsem nepotkal vás.“ Následovalo nekonečné ticho. Beata nevěděla, co mu povědět, kromě toho, že i ona je do něj zamilovaná, i když se znali dva dny. Byla od něj bláhovost, že něco takového vyslovil, vlastně od obou, ale stalo se a oni s tím nemohli nic dělat. Oba věděli, že není naděje, a přesto se vyznali ze svých citů.
„Jsem Židovka,“ vyhrkla Beata. „Nemohu si vás vzít.“ Oči měla zalité slzami, zatímco on vzal její ruce do svých.
„Beato, někdy se stávají i zvláštní věci. Lidé se berou bez ohledu na vyznání.“ Celý den fantazíroval o tom, že se s ní ožení. Byl to bláznivý sen, jenže nemohl popřít, co cítí. Trvalo mu třicet dva let, než ji našel, a tak ji nechtěl hned ztratit. Ba co víc, nechtěl o ni přijít vůbec. Rozhodně jim v cestě stála spousta překážek. Jeho rodina bude zuřit. Ještě Beatě ani neprozradil, že je hrabě. Nepochyboval, že jí na titulech nezáleží. Přitahovalo je k sobě něco mnohem hlubšího než víra, či postavení nebo původ. Miloval na ní všechno. Jak mluvila, co cítila, jak se dívala na svět. A ona na něm milovala totéž. Poutaly je k sobě ryz…
