2
Ke svému zklamání Beata nebyla připravena na matčinu reakci, když jí nenuceným tónem navrhla, aby poobědvaly s Antoinem. Vysvětlila, že se seznámili v hotelu při odpoledním čaji, chvíli si povídali a Antoine je pozval na oběd. Neodvážila se ani zmínit, že by s ním obědvala sama. I tak se Monika zatvářila vyděšeně.
„S cizincem? Beato, copak jsi přišla o rozum? Vždyť toho člověka neznáš. Jak to, že tě pozval na oběd?“ Matka se tvářila značně podezřívavě. Nechala Beatu samotnou sotva pár hodin a navíc se její dceři vůbec nepodobalo, aby se dala do řeči s cizím člověkem. Nepochybně jde o nějakého sukničkáře, který se potuluje kolem hotelu a pokouší se ulovit mladé dívky. Monika Wittgensteinová nebyla tak naivní jako její dcera a popudilo ji, že se někdo takový k Beatě dostal, a co víc, že se jí zalíbil. Tím matce jen dokázala, jak je dětinská a nedospělá. A o Antoinovi si Monika pomyslela jen to nejhorší.
„Já jsem jen na terase pila čaj,“ bránila se Beata. Situace se nevyvíjela dobře a ona nevěděla, co řekne Antoinovi. „Začali jsme si povídat. Choval se velice zdvořile.“
„Kolik mu je let? A co dělá tady, místo aby byl ve válce?“
„Je to Švýcar,“ pronesla Beata upjatě. To už bylo něco! Ještě nikdy matce nezalhala, ačkoli Brigita to dělávala běžně. Ukázalo se, že touha vidět opět Antoina stojí za jakékoli riskování či porušení zásad. Za jediné odpoledne získal nejen její oddanost, ale i srdce.
„Proč tedy nepracuje? Proč se tu potlouká kolem hotelu?“ Podle Moničina názoru úctyhodní muži museli pracovat. Na nějaké potulování kolem hotelů v době čaje či vyhledávání mladých dívek neměli čas.
„Je tady na návštěvě, tak jako my. Přijel za svou rodinou, protože mu zemřel dědeček.“
„To je mi líto,“ prohlásila Monika stručně, „možná je slušný člověk, ale vůbec ho neznáme. Nebyly jsme mu řádně představené nikým, kdo by znal nás či jeho, a nepůjdeme s ním na oběd.“ Za pár minut ji ještě něco napadlo a zeptala se: „Jak se jmenuje?“
„Antoine de Vallerand.“ Monika na Beatu upřela přísný zrak, pohledem ji přímo propalovala a zauvažovala, zda se s tím mužem nemohla setkat už dříve, ale v dívčiných očích neobjevila žádnou faleš. Je pouze příliš mladá, hloupá a naivní.
„Tak aristokrat,“ pronesla nesouhlasným tónem. Někdo takový se ani pro jednu z jejích dcer nehodí, ať už je jaký chce. Existovaly hranice, které se nedaly překročit, a tohle byla jedna z nich. Beata dobře věděla, co se matce honí hlavou. Je Židovka, on ne.
„A být aristokrat je zločin?“ zeptala se trochu jízlivě, ale pohled, který upřela na matku, byl smutný, což Moniku vyděsilo ještě více.
„Už jsi toho muže někdy potkala?“ Beata jen zavrtěla hlavou. V té chvíli do pokoje vrazila Brigita s plnou náručí nákupů. Nakupování si užila, i když podle jejího mínění jsou v Kolíně lepší obchody. Tady ve Švýcarsku zase člověk nepozná, že se válčí. Bylo příjemné si od všeho odpočinout.
„Jak vypadá?“ vyzvídala hned a předváděla novou černou koženou kabelku a krásné bílé dlouhé kozinkové rukavice. „Je hezký?“
„To není důležité,“ obořila se Beata na obě ženy. „Prostě se choval mile a pozval nás všechny tři na oběd, což od něj bylo laskavé a zdvořilé.“
„A proč myslíš, že nás pozval?“ namítla nesouhlasně matka. „Protože umírá touhou, aby mě a Brigitu poznal? Samozřejmě že ne. Očividně chce být s tebou. Kolik mu je let?“ Podezřívavost pracovala na plné obrátky.
„Já nevím, možná tolik jako Ulmovi.“ Věděla, že ve skutečnosti je o pět let starší. To už byla třetí lež, kterou vyslovila v zájmu jejich přátelství. Čas strávený s Antoinem za to stál. Chtěla ho znovu vidět, a pokud to nepůjde jinak, klidně v přítomnosti sestry a matky. Prostě s ním chtěla ještě být. Kdo ví, kdy a zda vůbec se ještě setkají.
„Je pro tebe moc starý, Beato,“ prohlásila matka stroze, i když její námitky proti němu ve skutečnosti pramenily z úplně jiného důvodu. Nechtěla je však před Beatou vyslovit.
Nemínila přikládat pozvání přílišnou vážnost tím, že by vyjádřila své skutečné výhrady, ale Beata ji pochopil…
