STAŘEC MISSISSIPPI
Druhý den dopoledne přijel do trestnice jeden z guvernérových mladých pobočníků. Totiž byl ještě dost mladý (s třicítkou se už rozloučil, ale nepochybně si ji ani znovu nepřál, neboť na něm bylo něco, co prozrazovalo povahu, která si nikdy nepřála a nikdy nebude přát něco, co nemá nebo co nehodlá mít), na jedné východní univerzitě býval členem studentského klubu nejlepších žáků, čestný státní funkcionář z guvernérova štábu, který si tuto funkci nekoupil volebním příspěvkem a který stával v nedbalém obleku východního střihu a klenutým nosem a línýma pohrdavýma očima v podloubích nesčetných malých krámků, ztracených v zapadlých končinách, a vyprávěl své historky a býval odměňován hlučným smíchem plivajících posluchačů v pracovních kalhotách a se stejným výrazem v očích poplácával malá děcka, pojmenovaná na paměť poslední vlády ve státě nebo na počest (nebo naději) příští, a (říkalo se o něm a nepochybně to byla pravda) nějakým nedbalým nedopatřením občas poplácával i zadnice, které už nepatřily malým děckám, i když jejich majitelky nebyly ještě dost staré, aby mohly volit. Objevil se s aktovkou v kanceláři ředitele trestnice a zanedlouho tam přišel i ten dozorce z hráze. Měli pro něho poslat později, teď však ještě ne, ale přišel sám od sebe, bez zaklepání s kloboukem na hlavě, oslovil guvernérova mladého pobočníka hlasitě přezdívkou, plácl ho dlaní přes záda a přehodil si nohu přes ředitelův psací stůl, téměř mezi ředitele trestnice a jeho návštěvníka, guvernérova posla. Nebo vezíra přinášejícího příkaz, provaz s oprátkou, jak už zanedlouho začalo být jasné.
„Nu,“ řekl guvernérův mladý pobočník, „to jste to tu pěkně vyvedli.“ Ředitel věznice kouřil doutník. Předtím nabídl návštěvníkovi. Ten odmítl, avšak zanedlouho se dozorce, kterému se ředitel trestnice v nehybné strnulosti a dokonce i trochu vztekle díval zezadu na krk, naklonil a hmátl dozadu, otevřel zásuvku psacího stolu a vzal si doutník.
„Připadá mi to docela jasné,“ řekl ředitel trestnice. „Odneslo ho to proti jeho vůli. Vrátil se, hned jak to bylo možné, a dal se zatknout.“
„Dokonce přivez zpátky i ten zatracený člun,“ řekl dozorce. „Kdyby se byl člunu zbavil, pěšky moh být ve třech dnech zpátky. Ale prosím, to on ne. Musel přivézt zpátky i člun. ‚Tady máte ten člun a tady máte tu ženskou, ale toho neřáda na skladišti bavlny jsem vůbec nenašel.‘“ S hlučným smíchem se plácl do kolena. „Tihle trestanci. I mezek má dvakrát víc rozumu.“
„Mezek má dvakrát víc rozumu než všecko, až na krysu,“ řekl guvernérův posel příjemným hlasem. „Ale v tom není ta potíž.“
„V čem je potíž?“ řekl ředitel trestnice.
„Tento muž je mrtev.“
„U sta hromů, není mrtev,“ řekl dozorce. „Je teď zrovna támhle v té noclehárně a asi je tam všecky lakuje, až se mu z huby práší. Zavedu vás tam a můžete si ho prohlídnout.“ Ředitel trestnice se zahleděl na dozorce.
„Podívejte,“ řekl. „Bledsoe se mi pokoušel něco namluvit o noze toho mezka Kate. Měl byste zajít do stáje a –“
„To jsem už vyřídil,“ řekl dozorce. Na ředitele trestnice ani nepohlédl. Upřeně sledoval guvernérova posla a mluvil k němu. „Ne prosím. On není“ –
„Ale byl úředně vyškrtnut ze stavu jakožto mrtvý. Žádná milost ani podmínečné propuštění: vyškrtnutí. Buď je mrtvý, nebo svobodný. V žádném případě nepatří sem.“ Tu jak ředitel trestnice, tak i dozorce upřeli oči na guvernérova posla, dozorce pootevřel ústa a doutník držel v ruce tak, aby mohl ukousnout špičku. Guvernérův posel hovořil příjemným hlasem, neobyčejně zřetelně: „Na základě hlášení o smrti, které guvernérovi zaslal ředitel trestnice.“ Dozorce zavřel ústa, jinak se však ani nepohnul. „Na základě úředního svědectví policisty pověřeného v té době péčí o vězně a navrácením jeho osoby do trestnice.“ Teď dozorce vložil doutník do úst a pomalu slezl z psacího stolu, doutník se mu při řeči převaloval po rtu:
„Tak tohle teda. To mám jako být já?“ Krátce se zasmál, byl to divadelní smích, dva tóny. „Když jsem si správně vsadil už v trojích volbách ve s…
