DIVOKÉ PALMY
Ani ředitel dolu, ani jeho žena jim nepřišli naproti – dvojice dokonce ještě mladší, i když rozhodně tvrdší, aspoň v obličeji, než Charlotta a Wilbourne. Jmenovali se Bucknerovi a navzájem si říkali Buck a Bill. „Jenže já se jmenuju Billie, i-e,“ řekla paní Bucknerová drsným západním hlasem. „Já jsem z Colorada“ (vyslovovala ‚a‘ jako ‚e‘). „Buck je z Wyomingu.“
„To by ale bylo pěkné jméno pro prostitutku,“ řekla Charlotta mile.
„Co tím vlastně chcete říct?“
„Jenom tak. Nechtěla jsem nikoho urazit. Byla by to dobrá prostitutka. Taky bych to ráda zkusila.“
Paní Bucknerová na ni upřela oči. (Buckner s Wilbournem byli právě ve skladišti pro přikrývky, ovčí kožichy, vlněné spodní prádlo a ponožky.) „Vy dva nejste spolu oddáni, viďte?“
„Podle čeho tak soudíte?“
„Já nevím. Člověk to tak nějak pozná.“
„Ne, nejsme oddáni. Doufám, že vám to nevadí, když budeme žít pohromadě v jednom domě.“
„Proč by mi to mělo vadit? Já s Buckem jsme taky žili dost dlouho neoddáni. Ale teď už jsme.“ Její hlas nezněl vítězoslavně, jenom samolibě. „A taky jsem to musela dobře schovat. Ani Buck neví kam. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl. Buck je správný chlap. Ale to nikdy děvčeti nemůže škodit, když se pojistí.“
„Co schovat?“
„Ten papír. Oddací list.“ Později (už vařila večeři a Wilbourne s Bucknerem byli ještě stále na druhé straně kaňonu v dole) řekla: „Přinuťte ho aby si vás vzal.“
„Možná že to udělám,“ řekla Charlotta.
„Jen ho přinuťte. Je to tak lepší. Zvlášť když jste v tom.“
„Vy jste v tom?“
„Ano. Asi měsíc.“
Opravdu, když vláček na rudu – jakási rádoby lokomotiva, stejná vpředu jako vzadu, a tři vozíky a malá budka zadního osobního vozu, skládajícího se hlavně z kamínek – dojel k sněhem zavátému konci trati, nebyl vůbec nikdo v dohledu až na ušpiněného obra, na kterého zřejmě narazili naprosto neočekávaně, v ovčím kožichu se srstí vespod, s bledýma očima, které vypadaly, jako by se byl v poslední době příliš nevyspal, v ušpiněném obličeji, který zřejmě už dost dlouho nebyl oholen a nepochybně ani umyt – Poláka, který měl zuřivě hrdý, divoký a trochu hysterický výraz, vůbec neuměl anglicky a zuřivě brebentil a gestikuloval k protější příkré stěně kaňonu, na kterou bylo přilepeno půl tuctu domků, postavených většinou z železného plechu a až po okna v sněhových závějích. Kaňon nebyl široký, byl to příkop, strouha, vznášel se do výše a prudce se snášel, a panenský sníh byl zjizven a poskvrněn vchodem do šachty, haldou s několika staveními, což vše v něm vypadalo titěrně; za okraji kaňonu se tyčily na špinavé obloze opravdové nedostupné horské štíty s chuchvalci mračen v nějakém neuvěřitelném větru. „Na jaře tu bude krásně,“ řekla Charlotta.
„Už aby radši bylo,“ řekl Wilbourne.
„Bude. Už teď je. Ale pojďme někam. Já za minutu zmrznu.“
Wilbourne se znovu pokoušel dorozumět s tím Polákem. „Ředitel,“ řekl. „Který dům?“
„Jo, šéf,“ řekl Polák. Máchl zase rukou k protější straně kaňonu, při svých obrovských rozměrech se pohyboval s neuvěřitelnou rychlostí, a Charlotta na okamžik odskočila, než se ovládla, když ukázal na její tenké střevíčky ve vyšlapaném sněhu sahajícím až po kotníky, pak uchopil ušpiněnýma rukama obě klopy jejího kabátu a přitáhl jí je s téměř ženskou jemností kolem krku a obličeje, bledé oči se k ní sklonily s výrazem zároveň zuřivým, divokým i něžným; popostrčil ji, pleskl ji po zádech, vlastně to bylo opravdové a silné plácnutí přes zadek. „Utěkaj,“ řekl. „Utěkaj.“
Pak spatřili stezku, která přetínala úzké údolí, a šli po ní. Totiž nebyla to doslova stezka zbavená sněhu, ani se sněhem udusaným lidskýma nohama, jenom tu nebyl sníh tak vysoký a stezka v šířce lidského těla vedla mezi dvěma sněhovými náspy, a tak byla poněkud chráněna před větrem. „Možná že žije na dole a jezdí domů jenom na sobotu a neděli,“ řekla Charlotta.
„Ale slyšel jsem, že je ženat. Co by dělala jeho žena?“
„Možná že vláček s rudou jezdí taky jenom jednou týdně.“
„Cožpak jsi neviděla strojvůdce?“
„Ani jeho ženu jsme nevidě…
