DIVOKÉ PALMY
Tentokrát lékař a muž jménem Harry prošli dveřmi společně a vyšli na temnou verandu, do temného větru, ještě stále prostoupeného chřestotem neviditelných palem. Lékař nesl whisky – poloprázdnou pintovou láhev; snad dokonce ani nevěděl, že ji drží v ruce, to snad zamával jenom rukou a ne lahví proti neviditelné tváři muže, který stál nad ním. Jeho hlas byl chladný, precizní a přesvědčený – hlas puritána, který, jak by snad někdo řekl, se chystá udělat, co musí udělat, protože je puritán, a který se možná sám domnívá, že se to chystá udělat, aby hájil etiku a posvátnost svého vyvoleného stavu, ale který se to vlastně chystá udělat proto, že třebaže není ještě starý, se domnívá, že na tohle je už příliš starý, příliš starý na to, aby ho někdo o půlnoci burcoval z postele a vytáhl, přivlekl nepřipraveného a ještě omámeného spánkem do tohohle, do této skvoucí divoké vášně, která se mu nějak vyhnula, když byl na ni dost mladý, dost jí hoden, a s jejíž ztrátou, jak se domníval, se nejen smířil, ale k jejíž ztrátě byl šťastně a správně vyvolen.
„Vy jste ji zavraždil,“ řekl.
„Ano,“ řekl muž téměř netrpělivě; toho si teď doktor všiml, jenom toho. „Do nemocnice. Zatelefonujte, nebo –“
„Ano, zavraždil jste ji! Kdo to udělal?“
„Já jsem to udělal. Nestůjte tu a nechte řečí. Řekněte –“
„Kdo tohle udělal, povídám? Kdo provedl zákrok? Musím to vědět.“
„Já jsem to udělal, říkám vám. Já sám. Proboha, člověče!“ Vzal doktora za paži, uchopil ji, doktor to cítil, cítil tu ruku, slyšel i svůj hlas:
„Cože?“ řekl. „Vy? Vy jste to udělal? Vy sám? Ale já myslel, že vy jste –“ Já myslel, že vy jste milenec, to chtěl říci. Myslel jsem, že vy jste ten, kdo – protože si myslel; Tohle je už přespříliš! Jsou nějaká pravidla! Všecko má své meze! I smilstvo, cizoložství, potratářství, zločin a chtěl říci I ta trocha lásky a vášně a tragédie, kterou smí poznat každý, aby se snad nestal takovým jako Bůh, neboť i on vytrpěl to všechno, co bylo dáno poznat Satanovi. Nakonec z toho i něco vyslovil, prudce shodil mužovu ruku, ne doslova tak, jako by to byl pavouk nebo plaz nebo dokonce kus nečistoty, ale spíše jako by byl objevil, že mu lpí na rukávě nějaký výtvor ateistické nebo komunistické propagandy – něco ani ne tak pohoršlivého jako urážejícího toho hlubokého a teď nesmrtelně vysušeného ducha, který se s úspěchem pokusil uchýlit do přísné morálky. „Tohle je přespříliš!“ křičel, „Ani se nehněte! Nepokoušejte se utéct! Nikde se neukryjete, kde by vás nenašli!“
„Utéct?“ řekl ten muž. „Utéct? Zatelefonujete pro sanitku, pro živého Boha?“
„Já zatelefonuju, žádné strachy!“ křičel doktor. Byl teď na zemi pod verandou, v tvrdém černém větru, už se vzdaloval, náhle se těžkopádně rozběhl na tlustých sedavých nohou. „Ať vás to ani nenapadne!“ volal zpátky. „Ať vás to ani nenapadne!“ Ještě stále držel baterku; Wilbourne pozoroval, jak její paprsek poskakuje dál k oleandrovému živému plotu, jako by i ten malý nicotný paprsek, lehký jako můra, zápolil s vytrvalým náporem černého nelítostného větru. Na to nezapomněl, pomyslel si Wilbourne, sleduje paprsek. Ale pak asi nezapomněl ve svém životě vůbec na nic, až na to, že byl jednou živý, aspoň narodit se musel živý. Pak si při tom slově uvědomil své srdce, jako by byla všechna nesmírná hrůza jenom čekala, dokud se on nevzchopí. I on cítil ten tvrdý černý vítr, mhouraje očima za zmítajícím se světlem, dokud neprošlo živým plotem a nezmizelo; neustále mhoural v černém větru, nemohl se přemoci. Slzné žlázy mi nefungují, pomyslel si, když naslouchal svému namáhavě dunícímu srdci. Jako by pumpovalo písek a ne krev, ne tekutinu, pomyslel si. Jako by se pokoušelo pumpovat písek. To jenom kvůli tomu větru si myslím, že nemohu dýchat, není to tím, že doopravdy nemohu dýchat, najít někde něco k dýchání, protože srdce zřejmě vydrží všecko, všecko, všecko.
Obrátil se a přešel verandu. Tentokrát jako už předtím on a černý vytrvalý vítr byli jako dvě bytosti, které se pokoušejí použít téhož jediného vchodu. J…
