STAŘEC MISSISSIPPI
Jak ten malý trestanec dosvědčil, ten vysoký, když vyplul na hladinu, ještě neztratil to, co ten malý nazýval pádlem. Svíral je, ne instinktivně pro budoucnost, kdy bude zase v člunu a bude je potřebovat, protože nějakou dobu vůbec nedoufal, že se kdy zase dostane na pramičku nebo na cokoli jiného, co ho ponese, ale protože neměl čas myslet na to, aby je nechal odplavat. Situace se pro něho vyvinula příliš rychle. Nic ho nevarovalo, pocítil první chňapavé škubnutí proudu, viděl, jak pramička začíná vířit a jak jeho druh prudce mizí vzhůru jako v nanebevzetí z Izaiáše, pak se sám octl ve vodě, vzpíraje se tahu pádla, aniž věděl, že je ještě drží, a to pokaždé, kdy se zase prodíral na hladinu a napřahoval ruku po otáčející se pramičce, která byla od něho v jednom okamžiku vzdálena deset stop a v příštím se mu vznášela nad hlavou, jako by se mu chystala roztříštit lebku, až nakonec uchopil záď loďky, tah jeho těla se stal pramičce kormidlem a oba, muž i člun, s pádlem svisle nad sebou jako žerď lodní vlajky zmizeli z dohledu malému trestanci (který zmizel tomu vysokému z dohledu stejně rychle, jenže vertikálním směrem) jako nějaký živý obraz nesený se zuřivou a neuvěřitelnou rychlostí neporušený z jeviště.
Octl se teď v korytě bahniska, zátoky, kudy až do dnešního dne netekl žádný proud pravděpodobně od toho dávného podzemního výbuchu, který vytvořil tuto krajinu. Ale teď tam byl pořádný proud; trestanci chráněnému za zádí se zdálo, že vidí, jak se stromy a obloha kolem něho řítí závratnou rychlostí, shlížejíce na něho mezi chuchvalci chladné žluti v žalostném a truchlivém úžasu. Ale ty byly někde upevněny a zajištěny; pomyslel na to, vzpomněl si v okamžiku zoufalého vzteku na pevnou zem, upevněnou silnými základy a navždy těsně a pevně stmelenou generacemi přičinlivého potu, která je někde pod ním, z dosahu jeho nohou, když tu, a opět bez varování, záď pramičky mu zasadila omračující ránu přes hřbet nosu. Pud, který ho přiměl svírat pádlo, ho nyní přiměl mrštit pádlem do člunu, aby mohl oběma rukama uchopit okraj člunu, právě když se pramička zase otáčela kolem své osy a vířivě vyrážela pryč. Teď, když měl obě ruce volné, přetáhl tělo přes záď a ležel natažen na obličeji, proudila z něho krev a voda a těžce dýchal, ne vyčerpáním, ale zuřivým vztekem, který přichází hned po hrůze.
Ale najednou se musel zvednout, protože ho napadla domněnka, že pluje daleko rychleji (a tím také dále), než tomu bylo ve skutečnosti. A tak se nadzvedl z vodnaté rudé louže, ve které ležel, teklo z něho, promáčená hrubá bavlněná látka byla na jeho údech těžká jako železo, černé vlasy měl přilepené k lebce, voda prosáklá krví mu třísnila kazajku, a opatrně a spěšně si přejel předloktím po dolní části obličeje a podíval se na ruku, pak uchopil pádlo a pokoušel se uvést pramičku zase do pohybu proti proudu. Ani ho nenapadlo, že neví, kde je jeho druh, na kterém ze všech stromů, kolem nichž projel nebo snad projede. Ani o tom nepřemýšlel, a to proto, že podle jeho nezvratného přesvědčení byl jeho druh od něho směrem proti proudu, a po jeho nedávné zkušenosti už širší význam výrazu proti proudu znamenal takovou zuřivost, sílu a rychlost, že tu představu jako něčeho odlišného od přímky jeho soudnost, rozum prostě odmítaly přijmout, jako by to byl pojem kulky veliké jako bavlníkové pole.
Příď se opět začala stáčet proti proudu. Hladce se obrátila, překročila zděšený a rozhořčený okamžik, kdy si uvědomil, že se stáčí nějak až příliš snadno, stočila se v oblouku a loďka ležela celým bokem obrácena k proudu a začala opět tak zlověstně vířit, a on seděl s vyceněnými zuby, po tváři mu proudila krev a vyčerpanými pažemi mlátil bezmocným pádlem do vody, na pohled nevinného živlu, který ho už jednou svíral v železných otáčivých spirálách jako hroznýš, a přece teď jako by neodporoval náporu jeho naléhavé tísně více než vzduch, jako vzduch; člun, který ho ohrožoval a nakonec ho s otřesnou prudkostí mezčího kopyta opravdu udeřil do obličej…
