17
Maggie nemohla uvěřit vlastním uším, když se s ní Melanie po příjezdu do Mexika spojila a vychrlila na ni, jak se jí tam líbí, že děti jsou úžasné a otec Callaghan úplně skvělý. Nechala se slyšet, že nikdy v životě nebyla šťastnější, a děkovala Maggii, že jí navrhla, aby se mu ozvala.
Hned po Melanii zavolala Sarah, která nakonec získala místo na klinice, o něž se ucházela, takže byla spokojená a evidentně najednou nevěděla, co dřív. Stále ji čekala nejedna nepříjemnost, musela si zvykat na nový život, ale zdálo se, že si vede moc dobře. A práce jí pomáhala. Maggie si uvědomovala, že Sarah čekají krušné časy, zejména až Setha předvedou před soud. Navíc musela udělat důležitá rozhodnutí. Slíbila manželovi i jeho právníkům, že během procesu bude stát při něm, přesto stále přemítala, jestli má požádat o rozvod, nebo ne. Za klíčové považovala, jestli mu dokáže odpustit, jenže zatím si na tuhle otázku neuměla odpovědět. Hodně o tom mluvila s Maggii a ta jí poradila, aby se dál modlila, prý se jistě dočká rozřešení. Jenže dosud se tak nestalo. Sarah si nemohla pomoct, stále myslela jen na to, jak příšerně se Seth zachoval, když porušil zákony a zradil všechny včetně sebe. Považovala to za téměř neodpustitelný hřích.
Maggie pořád pracovala v polní nemocnici v Presidiu. Tábor byl v provozu už čtvrtý měsíc a úřady zvažovaly jeho uzavření následující měsíc, tedy v říjnu. V ubytovnách, hangárech a některých starých cihlových kasárnách stále bydleli lidé, ale bylo jich mnohem méně. Většina obyvatel nouzových přístřešků se už vrátila do svých domovů, nebo si zařídila jiné, náhradní bydlení. Také Maggie si plánovala, že se v průběhu nadcházejících týdnů přestěhuje zpátky do svého bytu ve čtvrti Tenderloin. Uvědomovala si, že jí bude scházet společnost lidí, s nimiž v táboře žila a přicházela do kontaktu. Kupodivu tam strávila příjemné období života a dopředu tušila, že v garsoniéře si teď bude připadat osamělá. Uklidňovala se tím, že jí zůstane víc času na modlení, ale přesto se dalo čekat, že tábor, kde našla několik báječných přátel, bude postrádat.
Na konci září, pár dnů před stěhováním domů, se jí ozval Everett. Řekl, že se chystá do San Franciska, protože dostal za úkol udělat reportáž o Seanu Pennovi, a že by s ní rád zašel na večeři. Po malém zaváhání se začala vykrucovat, že nemůže, a zoufale hledala nějakou výmluvu, ale jelikož nepřišla na žádnou přijatelnou, nakonec pozvání přijala, a ještě si připadala hloupě, že se vytáčela. Ten večer se modlila, aby dokázala ovládnout zmatek ve své duši, aby cítila jen vděk za jejich přátelství a nežádala nic víc.
Jenže v okamžiku, kdy Everetta uviděla, se jí srdce zprudka rozbušilo. Kráčel po chodníku ke vchodu do nemocnice, kde už na něho čekala, a díky dlouhým štíhlým nohám a botám z ještěrčí kůže připomínal kovboje ještě víc než obvykle. Jakmile ji spatřil, rozzářil se, a ona mu – proti své vůli – úsměv oplatila. Byli nesmírně rádi, že se zase vidí. Everett nejprve roztáhl paže a pevně Maggii objal a pak poodstoupil o krok vzad, aby si ji mohl prohlédnout.
„Vypadáš neuvěřitelně dobře,“ prohlásil spokojeně. Jel za ní rovnou z letiště, Interview bylo naplánované až na další den, měli celý večer jen pro sebe.
Zavedl ji do malé francouzské restaurace v Union Street. Město už vypadalo zase úpravně, suť z ulic zmizela a všude se stavělo. Od zemětřesení uběhlo téměř pět měsíců a skoro všechny čtvrtě byly opět obyvatelné, až na ty, které utrpěly největší újmu. Některé prostě nešlo zachránit a musely být srovnány se zemí.
„Příští týden se stěhuju zpátky do svého bytu,“ prohodila Maggie. „A myslím, že mi nakonec společnost ostatních řádových sester bude chybět. Kdoví, třeba bych byla spokojenější, kdybych žila v klášteře,“ dodala, když začali večeřet. Zatímco si Everett s chutí ukrajoval z obřího steaku a Maggie spořádaně jedla rybu, plynula mezi nimi živá a inteligentní konverzace. Probrali nepřeberné množství témat, až se nakonec Everett zmínil o nadcházejícím soudním procesu se …
