SANDHURST/AUSTRÁLIE, LEDEN 1858
Marianne se smutně podívala do zrcadla. Krásné šaty, které jí koupil Waldemar, ji netěšily. Lepily se jí na tělo, protože bylo palčivé horko. Najednou zatoužila po třeskutém mrazu německé zimy a stesk po vlasti ještě zesílil. Tady nikdy nezažila pořádný chlad. Dokořán otevřeným oknem sem nepronikal ani vánek. V pokojíku, který sdílela s Friedou, by se vlhké dusno snad dalo krájet, proto jí na čele neustále perlily kapičky potu. Zasténala horkem a pohroužila se do vzpomínky na dětství v Espě. Zatoužila po životě v domovské chatrči, dokud se ovšem nerozpomněla na strašný hlad, kterým tam trpěla. Pak se jí vybavily i omrzliny a rázem vystřízlivěla. Tady bylo vždycky co do úst a výsledek na sebe nedal dlouho čekat – z kostnaté a napůl vyhladovělé holky se stala štíhlá mladá žena.
Už téměř tři roky byla s Friedou a Waldemarem na cestách. Muž prodával na trzích své zboží, zatímco ony dvě jako tanečnice lákaly zákazníky. Zanedlouho je však doporučil v jedné hospodě, kde Frieda musela večer co večer tančit s muži a Marianne hrát na kolovrátek. Takové rozdělení rolí ovšem Waldemarovi už dlouho nevyhovovalo, protože mnozí muži by viditelně mnohem raději tančili s „černovlasou ďáblicí“. Marianne však zůstávala neoblomná. „Jestli se mě některý z těch opilců dotkne, okamžitě prásknu do bot,“ vyhrožovala mu neustále a Waldemar moc dobře věděl, že to rozhodně nejsou plané hrozby.
Naopak Friedě vůbec nevadilo tančit s muži. Když začali být příliš dotěrní, odmítala jejich důvěrnosti. Marianne se přesto o přítelkyni strachovala, protože ta se chovala stále koketněji.
Od posledního léta pobývali v Sandhurstu, na opačném konci světa. Waldemar dívky přemluvil, aby s ním zkusily štěstí v daleké Austrálii. Doslechl se o neuvěřitelném bohatství, které mohl získat každý, kdo vyzval Štěstěnu ve zlatokopeckých osadách, které se množily jako houby po dešti.
V saloonech byla velká poptávka po hurdy-gurdy-girls, jak se tam nazývaly tanečnice a flašinetářky. Marianne souhlasila s únavnou plavbou na lodi s podmínkou, že se s ní nadále nebude počítat jako s tanečnicí, ale jen jako s muzikantkou. Waldemar nakonec se skřípotem zubů přikývl. Několikrát se ji pokusil přesvědčit, že tancem by si mohla vydělat víc, ale nenechala se tím navnadit. Dobře věděla, že Friedě neplatí větší mzdu než jí.
Na výdělek si ovšem dívky nemohly stěžovat. V saloonu se dalo získat mnohem víc peněz než na trzích v Anglii – a Waldemar von Cleeberg, jak si k nevýslovnému pobavení dívek v Sandhurstu říkal, ačkoli se jmenoval Schickendanz, byl opravdu velkorysý zaměstnavatel. Platil je tak štědře, že si mohly koupit dostatek šatů a tretek. Občas jim dokonce i něco daroval, takže Marianne úporně šetřila každý penny. Naopak Frieda utrácela peníze plnými hrstmi.
„Za co se chceš vrátit do Německa, až budeš mít dost toho zdejšího šantánu?“ ptávala se často přítelkyně a nabádala ji ke spořivosti. Friedě však nebylo možné vymluvit její skálopevné přesvědčení, že se jednoho krásného dne provdá za Waldemara.
Marianne každý den počítala své malé jmění, které se pořád zvětšovalo. Musí vydržet ještě rok a pak si zaplatí lodní lístek do Německa z vlastní kapsy a za zbytek si pořídí malý domek, ve kterém bude žít s matkou a sourozenci. A to jí stále ještě zbyde dost peněz, aby sama vstoupila do obchodu s plácačkami na mouchy a všechny uživila.
Pak si mě matka konečně zamiluje, pomyslela si odhodlaně, zatímco si upevňovala květinu do černých vlasů. Za chvíli začne pracovat dole v saloonu. Kde vězí Frieda? Před více než dvěma hodinami si vyšla v tanečních šatech a ještě se nevrátila.
Ozvalo se zaklepání na dveře a bez vyzvání vstoupil „krasavec Waldemar“. Frieda a Marianne mu tak tajně přezdívaly, protože to byl urostlý pohledný chlap, který si vykračoval pyšně jako páv. Marianne ho v jeho bílé vestě s furiantskými hodinkami na řetízku, které považoval za svou obchodní značku, považovala za příliš ješitného, zatímco Frieda do něho byla beznadějně zami…
