AUCKLAND, KVĚTEN 1900
Allan Hamilton s kamenným výrazem rozzlobeně přecházel po velkém salonu sem a tam a mumlal přitom divoké kletby. Pořád ještě nemohl uvěřit tomu, co mu soudce Delmore právě za tepla oznámil na ulici. Duncan se v té zatracené záležitosti s Maory údajně vyjádřil pro přijetí návrhu protistrany. Soudce mluvil o jeho synovi s respektem.
Nazval ho „obezřetným mladým mužem“. Ve skutečnosti je Duncan naivní hlupák, pomyslel si Allan vztekle a zaťal pěsti. Ne, pořád ještě není schopen ani ochoten v něco takového uvěřit. Žádný Hamilton ještě nikdy nedal najevo před nepřítelem zbabělost. A teď najednou má co činit s kapitulací ještě dříve, než se rozpoutal opravdový boj. Na to měl Allan Hamilton pouze jediné slovo – zrada!
„Otče, prý si se mnou přeješ mluvit,“ oslovil ho zdvořile Duncan, když váhavě vešel do salonu.
„Jistě, můj milý. Doslechl jsem se něco neuvěřitelného. Ty, můj syn, jsi domorodcům hodil do chřtánu náš les. Doufám, že tak strašlivé obvinění vyvrátíš!“
„Nikoli náš les, otče, je to jen malý kousek lesa patřící Maorům – a do chřtánu jsem jim ho také nehodil. Jen jsem napravil staré bezpráví.“
„Staré bezpráví?“ rozčílil se Allan Hamilton. „Co to meleš za nesmysly? Ty jsi tedy před všemi těmi lidmi přiznal, že tvůj dědeček si získal povolnost Maorů pomocí alkoholu? Prosím tě, máš vůbec všech pět pohromadě? To opravdu nevíš, že tehdy obchodníci se dřevem běžně používali takové triky? Neznám žádného, který by to nedělal. A zrovna můj syn si hraje na mstitele podvedených! Víš, jak tomu říkám já? Zrada!“ Otcův hlas zajíkavě přeskakoval.
Duncan strpěl kázání beze slova. Počítal s vyhubováním a čekal, až se otec vyzuří.
„Duncane, alespoň uznej, že ses dopustil chyby, kterou okamžitě napravíš. Napíšeš teď podání k soudu a odpřisáhneš, že tě protistrana, ten pan Rang nebo jak se jmenuje, zastrašoval. Je proslulý jako tvrdý a nemilosrdný soupeř. Ty jsi mladý a nezkušený a cítil ses prostě pod jeho nátlakem. Dokážu si představit, že to soud přesvědčí.“ Allan Hamilton se zastavil před Duncanem a vztekle na něho pohlédl. „Rozuměl jsi, synu?“ zeptal se přísným hlasem a dál přecházel po místnosti sem a tam.
„Ne, otče!“ opáčil Duncan pevně. „Už nikdy nepůjdu k soudu se záměrem někoho obelhat. Kromě toho ještě dnes odjíždím do Rotoruy.“
„Co prosím? To jsem se snad jen přeslechl, ne? Příští týden jedeme všichni společně na Abigailinu svatbu!“
„Ne, potřebují mě tam. Teta Annabelle mě poprosila, abych přijel dříve a pomohl jí,“ pospíšil si s vysvětlením a byl rád, že ho pohotově napadl důvod, proč má přijet do Rotoruy. Nemínil otci v žádném případě prozradit, co ho po dnešním setkání s panem Rangitim žene zpátky. Musí tam být, než strýc nasadí všechny páky, aby Paiku od něho udržel co nejdál. Chtěl ji požádat o ruku teprve u příležitosti Abigailiny svatby, ale teď už nesmí ztrácet čas. Pan Rangiti jistě není muž planých hrozeb.
Allan se na něho nechápavě podíval. „Posloucháš mě vůbec, zatraceně? Říkám jasně, že ne. Bude tě zapotřebí tady.“
„Slíbil jsem jí to a své slovo dodržím,“ odpověděl bez váhání syn.
Otec svraštil čelo. „Panebože, kdybych nevěděl, že jsi moje krev, skoro bych zapochyboval, jestli jsi Hamilton. Copak by tvůj dědeček někdy nechal plavat nějaký obchod? Ne, nikdy! A žil bys v tomto blahobytu, kdybych nemyslel výhradně na prospěch firmy?“
„Ne, otče!“ uznal Duncan a spěšně dodal: „Jakmile se vrátíme z Rotoruy, vynaložím všechny síly pro naše obchody. To ti slibuji. Teď mě ale nech odjet.“
„No dobře!“ zavrčel smířlivě otec. „Beru tě za slovo. Po návratu okamžitě odjedeš do Dargaville a přivedeš tam sběrače pryskyřice k rozumu. Domnívají se, že jim platím málo. Ukážeš jim, kdo je tady pán.“
„V pořádku!“ slíbil Duncan, ačkoli se mu to pomyšlení ani trochu nelíbilo – ostatně jako vše, co souviselo s otcovými obchody.
Teď se však urychleně rozloučil, protože nechtěl ztrácet čas. Když stihne zítřejší ranní vlak, určitě se v Rotorue setká s panem Rangitim. Duncan nepochyboval, že ten muž n…
