ROTORUA, DUBEN 1899
Annabelle a Paika se v ten deštivý podzimní den věnovaly úklidu hostinských pokojů. Během prvních týdnů po přijetí mladé Maorky dělala Annabelle všechno s ní, aby ji pořádně zaučila.
Hluboce na ni zapůsobila její zručnost a dovednost. Pochybnosti, že by Paika mohla být nad práci v hotelu trochu povýšená, vystřídala naprostá spokojenost. Dívka nebyla jen pilná a obratná, ale v každodenním styku se stále víc vytrácela její uzavřenost. V prvním týdnu jen beze slova vykonala vše, co od ní Annabelle požadovala, v druhém se už bez ostychu na všechno vyptávala. A před pár dny se dokonce ani nebránila osobnímu rozhovoru.
Annabelle se vždy těšila na tohle povídání při stlaní postelí a vytírání podlahy. To jí už kdysi také s Jane zpříjemňovalo práci. Každý den cítila k Paice větší náklonnost. Dívčina slova ji nezřídka zasáhla přímo do srdce.
„Váš muž vás miluje nade vše, viďte?“ poznamenala včera. Annabelle se přitom div nerozplakala. Gordonova láska byla pro ni největším darem v životě a dojalo ji, že to mladá žena vycítila, ačkoli Gordon svou lásku nikdy zrovna nevytruboval. Na okolí působil spíš neohrabaným dojmem a rozhodně mu nebyla shůry dána květnatá výmluvnost.
Podle Annabelly byla však mladá žena na svůj věk pořád příliš vážná. Od té doby, co se Paika usmála na Duncana, se už slunce v jejím obličeji nerozzářilo ani jednou. Annabelle se domnívala, že dívka prožila těžké dětství.
A teď poprvé slyšela, jak si Paika při práci zpívá. Fascinovaně naslouchala tajemné maorské písni. Paičin hlas a melancholický nápěv ji tak dojaly, že jí po obličeji stékaly slzy. Rázem o sobě daly vědět vzpomínky na minulou noc. Znovu se jí zdálo o Elizabeth a cítila strašlivou bezmocnost. S výkřikem hledala útočiště v Gordonově náručí. Když mu vylíčila svůj sen, rozplakal se i on. Div jí to neutrhlo srdce. Jen málokdy se mu svěřovala s těmi nočními můrami, protože věděla, jak moc tím trpí. Včera v noci však propadla takovému zoufalství, že mu převyprávěla všechno do nejmenších podrobností – nevynechala ani zoufalé volání: „Maminko, maminko!“ Bolest z jeho slz ji nakonec přemohla tak, že vyběhla do noci. Teprve u kalové jímky na zahradě se uklidnila. Nehybně tam stála v přízračné bledém měsíčním svitu a zírala do temného bublajícího bahna.
Ubohý Gordon, pomyslela si a pustila jednou rukou smeták, aby si nenápadně osušila slzy. Vtom ucítila na paži konejšivý dotek jemné dívčí ruky.
Pokusila se usmát, ale Paika ji hlubokým hlasem ujistila: „Jste statečná žena, ale vašemu srdci jen prospěje, když zármutek vypláčete. To jsem pokaždé říkala i matce, když ji slzy přemohly. Jestli se mi chcete svěřit s tím, co vás tíží, ráda vás vyslechnu.“
Annabelliny slzy při Paičiných slovech útěchy okamžitě vyschly. Cítila k dívce zvláštní náklonnost a sváděla ve svém nitru urputný boj, má-li jí povědět o Elizabeth. O své dceři s nikým zásadně nemluvila, ale srdce jí napovědělo, že té mladé ženě není opravdový soucit cizí.
Zajíkavě Maorce vylíčila, že kdysi měla dceru, o kterou v jejích necelých čtyřech letech přišla – a že svou holčičku často v noci slýchá, jak ji zoufale volá: „Maminko!“ Paičinou odpovědí bylo jemné mlčenlivé objetí. Annabelle se už chystala, že jí otevře srdce ještě víc a svěří se jí se vším – jak dítě zemřelo a že to zavinila ona sama. Než se k tomu odhodlala, zaznělo zdola hlasité klepání na domovní dveře.
Skoro se jí ulevilo, že nemusí dívku zatěžovat celým svým příběhem. To by pak Paika nejspíš ještě víc zvážněla. Musím poprosit Abigail, aby Paiku občas rozesmála, předsevzala si Annabelle a seběhla ze schodů. „Máš neobyčejně soucitné srdce, dítě,“ stačila předtím ještě zašeptat.
„To mám po své matce,“ odpověděla zamyšleně Paika, ale to už Annabelle neslyšela, protože klepání na dveře přešlo ve vyzývavé a velmi netrpělivé zabouchání.
Když otevřela dveře, stál před ní neznámý sešlý muž. Určitě přijel z města. Takový ušmudlaný límec od košile, zřejmě napevno spojený s podivnou vestou, a tak směšný vysoký klobouk…