ROTORUA, 31. PROSINCE 1899
Annabelle se v nových modrých šatech s bílým zašpičatělým límečkem koketně otáčela před zrcadlem. Neměla na sobě korzet a velmi spokojeně si prohlížela svůj pas. Díky nekonečné práci v uplynulých týdnech na tomto nenáviděném místě těla viditelně zeštíhlela.
Gordon uznale hvízdl. „Vypadáš kouzelně!“ uznal a políbil ji na šíji. Annabelle si při pohledu na svůj obraz v zrcadle musela přiznat, že jí to nesmírně sluší. I Gordon si nakonec přece jen nechal v Aucklandu ušít tmavý oblek.
„Budeš ještě konkurovat krásnému Allanovi.“ Annabelle se zasmála.
„To je moc fajn, že se zase směješ!“ poznamenal a žertovně dodal: „Ale pokud jde o konkurenci mému švagrovi, musím bohužel uznat porážku. Právě jsem ho potkal a stěží mohu obstát proti krajkové vestě na modrozeleném atlasovém podkladu s drahokamy.“
„Neříkej, že se zase vyšňořil jako páv?“
„Podle mě se jen přizpůsobil své manželce. Tvoje sestra totiž taky neskrblila se svými půvaby. Vzala si na sebe lila s nápadným vzorem a obrovský klobouk.“
„Myslíš, že bych si měla také nějaký nasadit?“ zeptala se nejistě Annabelle.
Energicky zavrtěl hlavou. „Ne, to by nebyly vidět tvé nádherné blond vlasy. Jsou stejně okouzlující jako při našem prvním setkání.“ Zasmál se, a ani Annabelle se neubránila úsměvu. Jeho dunivý smích byl prostě nakažlivý.
Kdykoli si vzpomněli na to, jak jí kdysi sklouzl z hlavy těžký příčesek, popadali se za břicha.
„Když dovolíte, milostivá paní!“ Gordon se do ní zavěsil. S přehnanou vznešeností kráčeli ke dveřím do ložnice. V dobrém rozmaru dodal: „Celou dobu jsem ti chtěl ještě říct, že jsi zřejmě zapomněla pozvat Patricka, a tak jsem tě zastoupil. Postará se nám o taneční hudbu.“
Annabelle manžela pustila tak prudce, jako by se o něj popálila, a zpražila ho rozzlobeným pohledem. „Co že jsi udělal? Tys pozval Patricka O’Donnela?“ Její hlas zazněl řezavě.
Teď bylo na něm, aby se podivil. „Ano. To jsem neměl? Vždyť sis to sama přála, ne?“
„Už ne,“ opáčila nevrle.
„Jak to? On ti něco udělal?“
Povzdechla si. Nemá smysl, aby Gordonovi něco předstírala. Měla by mu vysvětlit, proč úmyslně „zapomněla“ pozvat učitele.
„Není to kvůli mně. Je to proto, že Abigail a on se kdysi milovali.“
Manžel na ni udiveně pohlédl. „No a? Třeba je potěší, když se po tak dlouhé době zase setkají.“
„Já bych ale nechtěla, aby se shledali v mém domě, a už vůbec ne, aby se ze svého setkání radovali,“ odtušila vzdorně Annabelle.
Gordon zaúpěl, ztěžka dopadl na postel a změřil si ženu skeptickým pohledem. „Annabello, nebuď pošetilá! Oba jsou dospělí a dříve či později si přeběhnou přes cestu. Stejně se divím, že se ještě nesetkali.“
„Právě tomu jsem mohla zabránit.“
„Ale Annabello, tobě do toho vůbec nic není, mám-li být upřímný.“
„Já teď ale po tobě upřímnost nežádám. Všichni doufáme, že se ožení s Gwendolinou a bude s ní šťastný. Na shledání se starou láskou nyní prostě není vhodná doba.“
„Miláčku, zacházíš příliš daleko. Já vím, že si s oblibou hraješ na osud, ale nic s tím nenaděláš, jestli se oba ještě milují. Mohu ti jen poradit, abys od toho dala ruce pryč! Nejsou to malé děti!“
„Ach, co ty víš?“ poznamenala štiplavě Annabelle. „Abigail si navždy uchovala dětskou mysl. A po velké lásce touží tak silně a vášnivě, že by na Gwen pravděpodobně nebrala dostatečný ohled.“
„No a co? Třeba je ten vztah vzájemný. Co by kdo mohl namítat proti tomu, kdyby ještě jednou měla v lásce štěstí? Copak dost let nepromarnila jako milenka…“ Zarazil se.
„Odkud to víš?“
Povzdechl si. „Jak si vzpomínáš, podařilo se mi toho vyděrače vyhnat. A Abigail mi bezpodmínečně chtěla povědět, čím mě vydíral. Snažil jsem se sice zacpat si uši, ale to s tím ženatým chlapem jsem bohužel nemohl přeslechnout. Takže drž se v této záležitosti raději zpátky!“
„Gordone, prosím, věř mi, myslím to přece dobře! Nechci, aby zase došlo k nějakému neštěstí.“
Mužův stále ještě přísný pohled při jejích slovech úplně roztál. „Annabello, já přece vím, že to myslíš dobře. A věř mi, že ti …
