DUNEDIN, ČERVEN 1901
Hned jak Klára otevřela dveře, bylo Duncanovi jasné, že to před ní nesmí zatajovat. Musí jí říct, že jeho životní láska je dosud volná. To Kláře dlužil, protože to byla přímá, čestná a upřímná dívka.
„Pojď dál, otec nám dopřál ještě pár minut o samotě,“ přivítala ho a s úsměvem mu odebrala kabát.
Duncanovi neuniklo, že dnes jí to nesmírně sluší. Měla na sobě slavnostní róbu, jako by šla na ples. Kulatý výstřih jí zdůrazňoval štíhlý bílý krk, bílý hedvábný tyl lichotil její postavě a perlové výšivky se třpytily o závod s krásnýma očima.
Vzala ho za ruku a odvedla do obývacího pokoje, kde na stole stála láhev vína a tři sklenky.
Duncan se pokoušel zklidnit, což se mu také podařilo. Byl dokonce schopen bezstarostně povídat o lékařských problémech. Vypadalo to, že náměty hovoru jim nikdy nevyschnou. Mladík se sám sebe ptal, co by si mohl přát lepšího než ženu, která je nejen krásná, chytrá a charakterní, ale sdílí s ním i vášeň pro medicínu.
„Mohu ti nabídnout sklenku vína?“
„Díky, rád,“ odpověděl zdvořile a prohlížel si její štíhlou siluetu. Nepocítil však žádnou touhu. Místo toho čekal, kdy se konečně objeví její otec a ukončí jejich nucený pobyt ve dvou.
Jak pyšný by byl Allan Hamilton, kdyby mě tu mohl vidět, pomyslel si a vzápětí uslyšel hrdelní hlas, který pronesl: „Dobrý večer.“
Doktor McMurray se oblékl slavnostně, protože šlo přece jen o zasnoubení jeho dcery. Přesto nevyzařoval stejně otevřenou náklonnost jako předchozího dne. Choval se o něco odměřeněji.
Služebná servírovala jednohubky k vínu. Při pohledu na Maorku se Duncanův obličej trochu zachmuřil. Jestlipak doktor už ví, kdo má být jeho zeť? Je to důvod jeho citelného odstupu?
Jen co služebná za sebou zavřela dveře, zeptal se mladík nastávajícího tchána vyzývavě: „Doktore, víte vůbec, odkud skutečně pocházím?“
McMurrayův obličej strnul. „Dcera se mi svěřuje se vším, jestli máte na mysli tohle. Mluvíte o tom, že se vaše paní matka kdysi milovala s Maorem? To je mi, můj milý, úplně jedno. Já mám pouze jediné přání – abyste mému dítěti nikdy neublížil. Pokud by se to stalo, mladíku, vyhodím vás z domu bez ohledu na to, jestli jste běloch nebo Maor!“
V hlase se mu zachvěla výhrůžka a jeho obličej se změnil v odmítavou masku.
Klára mu tedy pověděla o Paice, uvědomil si mladík a zamrazilo ho. To pomyšlení se mu ani trochu nelíbilo.
„Nemám v úmyslu vaší dceři ublížit,“ odtušil upjatě.
„Poté co jsme si vyjasnili podstatnou záležitost, jak se ke mně kdo bude chovat, bychom si mohli konečně přiťuknout,“ pokusila se zažertovat Klára.
Ve vzduchu bylo cítit napětí. Neodstranila ho ani dívčina horlivá snaha rozproudit hovor.
Doktor vztekle zíral před sebe a Duncan se ve společnosti Kláry a jejího otce cítil stále víc nesvůj. Ačkoli její vroucí vztah k otci obdivoval, tohle už pro něj bylo trochu moc. Už viděl, jak při každé manželské neshodě utíká Klára za otcem.
Jen co dopili první sklenku, doktor McMurray se zvedl a zavrčel: „Já teď na chvíli odejdu. Jestli mě ještě budete potřebovat, přijďte pro mě, ale nemyslím, že to bude zapotřebí.“ Vrhl na dceru varovný pohled s jasným poselstvím: Toho si neber!
„Copak je dnes s tvým otcem?“ zeptal se stroze Duncan, když doktor odešel.
Klára na něho pohlédla a povzdechla si. „Nechceš mi raději povědět, co je s tebou? Člověk nemusí být zrovna jasnovidec, aby poznal, že se od včerejška stalo něco, co náš vztah zakalilo. Kde zůstal tvůj šarm a humor? Kde je hřejivý pohled tvých hnědých očí? Že by přes noc zmizel?“
„Ale proč se do toho vměšuje tvůj otec?“ Mladíkova otázka vyzněla ublíženě.
„Od té doby, co ví, že přede mnou byla jiná…“
„Ach, tys mu tedy všechno pověděla?“ zaprskal Duncan a zároveň se zastyděl za své chování.
„Jen jsem naznačila, že už jsi kdysi jednu ženu vroucně miloval,“ vysvětlila Klára a bojovala se slzami.
Pohled na její smutné oči ho dojal. Starostlivý otec má nezpochybnitelné právo chránit dceru před neštěstím. Nasucho polkl, protože najednou cítil knedlík v krku.
…
