23
Dobří koně se zdatnými jezdci
zvládnou únik i z beznadějných situací.
Xenofón: O JEZDECTVÍ
Henri Lachapelle si snad ještě během prvního roku uvědomil, že udělal strašnou chybu. Florence za to nemohla: milovala ho, šlechtila se pro něj a snažila se mu být dobrou ženou. Nemohla za to, že jeho starosti o vlastní štěstí v něm budily víc než provinilé pocity, a ty se často projevovaly podrážděností.
O ruku ji celý udýchaný, zakrvácený a zamazaný pískem požádal ještě ten večer, kdy se konal Le Carrousel. Diváci na sedadlech kolem ní vstali a aplaudovali. Pak Henri s Florence hodiny a hodiny chodili po ulicích Saumuru, vyhýbali se motorkám a opilcům a zasněně plánovali společnou budoucnost. Nazítří ráno nešel na ranní výcvik. Místo toho si sbalil svůj skrovný majetek a požádal o přijetí u Pánaboha, kterému oznámil, že chce odejít.
Pánbůh se mu upřeně zadíval do oteklé tváře a očí lemovaných monoklem. Dlouho mlčel.
„Víte, proč našim koní sundáváme zadní podkovy, Lachapelle?“
Henri bolestně zamžikal. „Aby nezranili jiné koně?“
„A taky aby náhodou neublížili sami sobě, když se učí ovládat sílu vlastních nohou, když se vzpínají a vyhazují, což se zcela nevyhnutelně stane.“ Opřel se dlaněmi o stůl. „Jestli to uděláte, Henri, ublížíte si víc, než si uvědomujete.“
„Při vší úctě, pane, nevěřím, že bych tu mohl být šťastný.“
„Myslíte, že když vás uvolním, přinese vám to štěstí?“
„Ano, pane.“
„Na tomhle světě člověk dosáhne štěstí jedině tak, že miluje svoji práci. Váš svět je tady, Henri. To vidí i blázen. Nemůžete vytrhnout někoho z jeho světa a předpokládat, že bude šťastný.“
„Při vší úctě, pane – už jsem si to rozmyslel. Žádám o propuštění.“
To odhodlání, ta jasná vize budoucnosti, to všechno bylo tak příjemné. Až když se šel rozloučit s Gerontiem, málem změnil názor. Velký kůň zaržál, prohledal mu kapsy, pak mu položil hlavu na rameno, Henri ho podrbal po nozdrách a zamáčkl slzu. Ještě nikdy neopouštěl nikoho milovaného. Před Florence nikdy nikoho nemiloval – jen toho majestátního a ušlechtilého koně.
Zavřel oči, vdechoval onu důvěrně známou vůni horké koňské kůže, vnímal to neměnné blaho, které mu přinášela jeho přítomnost. Pak Henri Lachapelle zaťal zuby, přehodil si tašku přes rameno, otočil se a vyšel branou Ecole de Cavalerie na ulici.
První měsíce v Anglii se daly vydržet – poklidné novomanželské štěstí utlumilo všechny strasti. Florence díky jeho péči přímo kvetla a při pohledu na ni každý den nacházel milion důvodů, jež ospravedlňovaly jeho rozhodnutí. Její rodiče se k tomu mladému Francouzi, který popletl jejich dceři hlavu, chovali sice ostražitě, přesto zdvořile. Rozhodně lépe, než by se choval jeho otec, ať už by si Henri domů přivedl nevěstu odkudkoliv. Florence mu chytře poradila, aby si na první setkání s nimi vzal uniformu – generace jejích rodičů měla válku ještě v živé paměti a k uniformám chovala velký respekt. „Ale nechcete se doufám usadit ve Francii?“ zeptal se její otec. „Florence by takhle daleko od domova nebylo dobře.“
„Můj domov je tady,“ prohlásil Henri – a věřil tomu. Florence vedle něj zrůžověla radostí.
Našel si bydlení a jen pár týdnů po jeho příjezdu do Anglie se vzali na úřadu v Marylebone. Proběhlo to tak rychle, že sousedé ještě několik měsíců poté podezíravě, kradmo sledovali, jestli Florence neroste břicho. Henri prošel celý Londýn i předměstí a snažil se najít práci jako jezdecký instruktor, jenže tehdy byly ještě radosti jezdectví většinou vyhrazeny bohatým, a při těch několika příležitostech, kdy dostal šanci, mu jeho nevalná znalost jazyka, silný přízvuk a obecně panující názory na jezdectví nepomohly. Naopak anglický vztah ke koním a nepromyšlený přístup k jezdectví, vycházející z loveckých tradic, mu připadal těžkopádný, nepřesný a zejména nevstřícný. Zdejším jezdcům jako by šlo spíš o to koně ovládnout než s ním pracovat nebo ho pobízet, aby ze sebe dostal to nejlepší.
Anglie ho zklamala. Jídlo tu bylo horší, než dostávali v armádě. Lidem nevadilo jíst v&…
