12
Bohové člověka obdařili schopností učit jiné lidi jejich povinnostem
prostřednictvím slov a vysvětlování. Je ale zjevné,
že kůň není slovům a vysvětlování otevřený.
Xenofón: O JEZDECTVÍ
Přes veškeré vyčerpání spala Natasha jako na vodě. Zdejší ticho ji tížilo, Mac a Sarah byli v maličkém prostoru chaloupky moc blízko. Slyšela každé zavrzání gauče, když se Mac dole otočil, časně ráno se ozvalo tichounké našlapování bosých nohou, jak šla Sarah na záchod. Měla pocit, že je snad slyší i dýchat, a přemítala, jestli to znamená, že k Macovi taky dolehne každý její pohyb. Jakmile usnula, za chvilku ji vždycky probudily sny o tom, jak se s ním hádá, nebo halucinační představy o cizích lidech, co se jí vkrádají do domu, až se nakonec nad vzdálenými korunami stromů modře rozjasnilo, vyšlo arkticky oranžové slunce a ona přestala násilím zavírat oči. V duši se jí rozhostilo něco jako klid – jako by okolnosti donutily její rozum, aby zvolnil tempo. Ještě chvíli ležela a zírala do stále světlejšího stropu, až nakonec vstala a vzala si župan.
Na Maca nesmí myslet. Bylo hloupé nechat se tak vytočit kvůli jejich domu. A myslet na ten dotek jeho ruky, to je přímá cesta k šílenství. Byla opilá a přestala se hlídat. Bůh ví, co by řekl Conor, kdyby ji viděl.
Koukla na hodinky – čtvrt na sedm – a pak se zaposlouchala do dutého hučení, které jí napovědělo, že se zapnul kotel. Upírala zrak na zavřené dveře ložnice, jako by viděla skrz ně, na Sarah spící v druhé polovině patra.
Chovala jsem se jako sobec, uvědomila si. Sarah není hloupá a cítí, jak jsem rozčilená. Jaké to asi je, když toho člověk tolik ztratí a je závislý na cizích lidech? Natasha měla díky penězům, věku i původu možnosti, jaké Sarah možná nikdy mít nebude. A tak se rozhodla, že několik následujících týdnů se bude chovat přátelštěji, že ten svůj vnitřní odstup a nedůvěru zamaskuje. Že se postará, aby Sařin krátký pobyt u nich k něčemu byl. Bude to drobný, ale záslužný počin. Pokud se víc soustředí na Sarah, možná ji bude míň rozptylovat Macova přítomnost. Třeba se jí povede zabránit tomu, aby se ocitla v podobné situaci jako včera v noci.
Kafe, rozhodla se. Uvaří si kafe a vychutná si hodinku klidu.
Otevřela co nejtišeji a vykročila na chodbu. Dveře pokojíku pro hosty byly otevřené. Natasha na ně chvilku hleděla, pak k nim zcela impulzivně přistoupila a jemně se do nich opřela. Takhle to dělají mámy, přesvědčovala se. Mámy všude na světě otvírají dveře ložnic, aby se podívaly na své spící děti. Třeba pocítí to, co cítívají ony. Aspoň trošku. Připadalo jí snazší něco cítit, pokoušet se něco cítit, když dívka spala.
Vyrušilo ji ostré zazvonění telefonu a Natasha stáhla ruku. V tuhle ranní hodinu znamená telefon jedině špatné zprávy. Ať to není kvůli mámě nebo tátovi, modlila se k jakémusi neviditelnému božstvu. Nebo kvůli sestře. Prosím.
Hlas na druhém konci linky ale nepatřil nikomu z rodiny. „Paní Macauleyová?“
„Ano?“
Mac už vstával. Dívala se, jak se souká z prohlubně úzkého gauče.
„Tady Carterová, ze stájí. Omlouvám se, že volám tak brzy, ale zřejmě máme problém. Ten váš kůň asi utekl.“
„Jak se sakra dostal ven?“ Mac se posadil a protíral si oči. Na sobě měl staré tričko: poznávala ho, bylo za ta léta onošené do měkka.
„Že prý nějak přišel na to, jak se dá odstrčit západka. Kopal do dveří, až to vyskočilo, tak něco. Já ji moc neposlouchala.“
Panebože, běželo jí hlavou. Co řekneme Saře? Zblázní se. A bude z toho vinit nás – že jsme ji donutili ho sem odvézt.
„Co budeme dělat?“
„Manžel paní Carterové vyrazil na čtyřkolce pátrat kolem po polích. Ona jede svým teréňákem. Prosí, jestli bychom mohli vzít ohlávku a vyjet taky. Bojí se, aby se nedostal až k dálnici. Možná byl venku celou noc.“
Natasha se zachvěla a zkřížila ruce na prsou. „Musíme ji probudit a říct jí to, Macu.“
Mac si drbal tvář. Z jeho výrazu vyčetla, že se toho bojí právě tak jako ona. „Ne,“ řekl a natáhl si svetr. „Pojď ho nejdřív zkusit najít. Nemá smysl ji děsit, když se ten ků…
