8
Majestát člověka se zračí nejlépe v půvabu
jeho zacházení s těmito zvířaty.
XENOFÓN: O JEZDECTVÍ
Tmavomodrý koberec s vysokým vlasem, který ležel na podlaze v ředitelně, působil tak přepychově a měkce, že se žádný ze studentů, co si sem přišli nechat vynadat, neubránil představě, jaké by to asi bylo zout se, sundat ponožky a zabořit do něj bosá chodidla. Možná právě proto byla většina návštěv ředitele Phippse tak roztržitá – možná za to nemohl celkový četný výskyt případů hyperaktivity ve škole.
Sarah nerozptyloval koberec. Rozptylovala ji skutečnost, že se už skoro osmačtyřicet hodin nedostala do stájí.
„To už je v tomhle pololetí počtvrté, co jsi chyběla na angličtině, Sarah. A zrovna v tomhle předmětu jsi bývala výborná.“ Pan ředitel Phipps listoval papíry před sebou. Sarah si rozpačitě mnula dlaně.
„Vím, že to teď máš těžké, ale docházku jsi měla vždycky dobrou. Máš problémy s dojížděním? Nebo ti tvoji pěstouni nepomáhají?“
Nemohla mu přece říct pravdu – že Hewittovým namluvila, že ztratila legitimaci na autobus, a že peníze, které jí dali na jízdenky, utratila za podestýlku pro Booa.
„Jejich povinností je postarat se, abys řádně chodila do školy. Takže pokud ti nejsou nápomocní v tom, aby ses sem na první hodinu dostala včas, potřebujeme to vědět.“
„Oni mi pomáhají.“
„Tak proč jsi přišla pozdě?“
„Já… ještě jsem se nenaučila tu novou trasu. Ujel mi autobus.“
Na Boovi se nedostatek pravidelného tréninku začínal projevovat. Dnes ráno málem zbořil dveře boxu, pak vyděsil nějakou paní s kočárkem a vrhl se do silnice tak prudce, až na ně zatroubil taxík. Sarah, rozkročená před kapotou, řidiči pěkně vynadala. V parku se vzpínal, neposlouchal, tahal za udidlo. Byla na něj naštvaná a vzteklá, a když se s ním pak sklesle vracela do stájí, bylo jí to líto.
„Jestli máš opravdu takový problém s dojížděním, radnice ti zaplatí odvoz. Uděláme všechno, co bude v našich silách.“ Spojil špičky prstů. „Ale podle mě to není všechno. Tady čtu, že jsi dvakrát chyběla v úterý odpoledne na zeměpise a v pátek odpoledne zas třikrát na tělocviku. Nechceš mi říct, jak je to možné?“
Dívala se na špičky svých bot. Kdo má takhle přepychový koberec, nemůže její život pochopit. „Byla jsem za dědečkem,“ zamumlala.
„Pořád je v nemocnici, co?“
Přikývla. Dokonce i on se zlobil, když se u něj v pátek objevila. Podíval se na hodiny na zdi a zamumlal: „Špatně. Après.“ Nedalo jí moc práce pochopit, co chtěl říct. Měl na mysli, že v tuhle dobu už za ním nemá chodit. Jenže on neměl tušení, jak na tom Sarah je. Nevěděl, že pokaždé půl dne nervózně přešlapuje na autobusových zastávkách po celém severovýchodním Londýně a sprintuje ulicemi, aby se dostala do stájí a zároveň byla všude včas tak, jak se po ní žádalo.
„Daří se mu líp?“ Ředitel nasadil mírnější výraz.
Mít jinou povahu, teď by se rozbrečela – všichni věděli, že Phipps nesnese pohled na brečící holku. „Trošku,“ odpověděla.
„Je to pro tebe složitá doba a já to chápu. Ale škola by měla nastálo patřit do tvého života, měla by být jeho opěrným bodem. Jestli tě něco trápí, Sarah, měla by sis promluvit s námi – se mnou nebo se svými profesory. My všichni si přejeme, aby se ti dařilo.“ Opřel se. „Bohužel nemůžeš chodit za školu, abys mohla navštěvovat dědečka, kdykoliv se ti zamane. Blíží se zkoušky, a to bude v tvé školní docházce zásadní událost. V několika předmětech máš trochu potíže, jestli se nepletu. Musíš se vzchopit. Ať už se v tvém životě odehrává cokoliv, rád bych, abys z téhle školy odešla se slušným vzděláním.“
Přikývla, ale do očí se mu nepodívala.
„Chci, aby se to zlepšilo, Sarah. Doopravdy zlepšilo. Myslíš, že mi to můžeš slíbit?“
Posledně se ve stájích potkala s Kovbojem Johnem. Měl za sebou návštěvu v nemocnici, a hned jak vešla na dvůr, oznámil jí, že jí odpustí dlužný nájem. Že to řekne Malťanovi Salovi a že bude se Salem vyrovnaná. Očividně čekal, že se jí uleví. Sarah místo toho zbledla jako stěna. Věděla, co to znamená: Kovboj už nevěřil, že mu to Papy b…
