18
Myslím, že kdo se stane jezdcem, tomu narostou křídla.
Xenofón: O JEZDECTVÍ
Přestalo pršet. Sarah svižně klusala po nekonečném travnatém pásu k Royal Docks, k letišti Londýn City, a sledovala, jak Boova schnoucí srst nabývá světlejšího odstínu. Boo, ukonejšený její povědomou tíhou a známým hlasem, se uklidnil. Jí ale srdce pořád ještě bušilo a krk ji bolel od neustálého ohlížení.
Tady se širé prostranství táhlo do dáli, tíživě šedé nebe před ní nenarušovaly žádné budovy. Mohli se s Booem pohybovat rychleji, ale zároveň byli dobře viditelní, a tohle vědomí ji nutilo pokračovat dál a dál a držet se u kraje travnaté plochy, kde mohla případně snadno změnit směr. Rozhlédla se, jestli něco nejede, a za hlasitého klapotu kopyt s Booem překonala asfaltku. Na trávě opět vyrazila klusem vpřed a skoky překonávala odvodňovací strouhy.
Šedé mraky se zvedly a náhle se před ní vynořilo letiště. Původně přemýšlela o některém z londýnských mostů, ale bála se moc hustého provozu – dívka na koni by určitě přitáhla pozornost –, a tak zamířila na východ, přes nekonečná, v sovětském stylu vystavěná sídliště Newham a Beckton, přejela přes pláň severního Woolwiche, za sebou nechala nablýskané mrakodrapy Canary Wharf.
Ranní špička utichala a nekonečný proud aut, neúnavně se sunoucí k centru, postupně řídl. Občas kolem ní projelo auto, které zřejmě jelo zkratkou k Blackwallskému tunelu nebo k Psímu ostrovu, ale nikdo jí nevěnoval pozornost, ani řidič přikusující sendvič, ani mladý závodník s muzikou ohulenou na plné pecky. Oblékla si větrovku a kapuce jí stínila tvář. Tohle byla oblast, kde se zastavovalo jen z pádných důvodů: čtvrť skladišť a laciných hotelů namačkaných mezi rušnými silnicemi byla místem, kudy se spíš projíždělo a kterou zalidňovali cesťáci a manažeři středních pozic na služebkách.
Boo už začínal být unavený a Sarah zpomalila do kroku, aby se mohl nadechnout. Zadívala se na název ulice. Na zpustlém plácku stála nevlídná hospoda, opodál pár omšelých domů. Za nimi se směrem dál k řece táhly řady nedávno postavených činžáků. Kousek za nimi zahlédla řady nových „apartmánů“ (byty se tomu v reklamách nikdy neříkalo), matně se lesknoucí hladinu Temže, a na konci hrbolaté asfaltky mezi betonovými budovami přístaviště trajektů. Ještě jednou se ohlédla a navedla koně právě tím směrem.
„Pane Elsworthi, můžete prosím soudu sdělit své plné jméno?“
„Jmenuji se Peter Graham Elsworth.“
„Díky. A sdělíte soudu své povolání?“
„Mám psychoterapeutickou a poradenskou praxi se specializací na děti, zejména na ty, které utrpěly nějakou formu traumatu.“
„V psychoterapii působíte přes třicet let a jste považován za jednoho z největších odborníků v oboru, je to tak?“
Elsworth se mírně narovnal. „Mé práce byly publikovány v několika impaktovaných akademických periodikách, to ano.“
Natasha se zadívala do svých poznámek. Paní Perseyová za ní nervně podupávala nožkou v půvabném střevíčku a téměř neslyšně, rozčileně a zklamaně vzdychala.
„Řekl byste, pane Elsworthi, že všechny děti zpracovávají trauma podobně?“
„Ne. Stejně jako dospělí se s nimi vyrovnávají rozličně.“
„Takže na traumatický zážitek neexistuje univerzální reakce.“
„Přesně tak.“
„Lze tedy říci, že některé děti na traumatický zážitek reagují otevřeně – například pláčou, svěří se kamarádům nebo dospělým –, a jiné téměř nedají najevo, že nějaký otřes prožily?“
Elsworth se na okamžik zamyslel. „Závisí to na vývoji dítěte, na vztahu k lidem kolem něj a samozřejmě také na povaze traumatické události.“
„Takže kdyby mělo dítě například pocit, že pokud se svěří s něčím ošklivým, rozčilí tím některého z rodičů, mohlo by si to nechat pro sebe?“ Paruka, na kterou pořád ještě nebyla zvyklá, ji začínala svědit. Bojovala s nutkáním podrbat se na temeni.
„Rozhodně jsem se s tím už setkal.“
Pan Persey na ni zíral. Byl to vysoký, rozložitý muž s mohutnými tvářemi a s odstínem pleti, který svědčil o trojí kvalitní dovolené za rok. A měl upřený, pronikavý pohled, ze kterého by N…
