22
Jiskrného koně je třeba zrazovat od toho, aby jezdil plnou rychlostí,
a zcela jistě nesmí závodit s ostatními. Největší jiskra
se zpravidla pojí s nejsilnější ctižádostí.
Xenofón: O JEZDECTVÍ
Kovboj John seděl nad čtvrtým talířem vajec, šunky a topinek a mnul si ruce. „Není to zlý,“ prohlásil a nacpal si ubrousek za límec. „Na motorest to není zlý.“
Mac se napil kávy. „Já jenom nechápu, jak do sebe někdo dokáže dostat čtyři snídaně,“ přejel očima vypleněný snídaňový bufet.
„Zaplatil jsem si za to,“ bránil se John. „A za svý peníze chci dostat, co si zasloužím.“
Po pravdě řečeno jsem to platil já, poznamenal Mac v duchu. Ale bylo fajn trávit čas pro změnu s někým dobře naladěným, a tak si to nechal pro sebe. V hotelové jídelně panoval čilý ruch: obchodníci usilovně telefonovali, vystresované matky honily děti kolem stolů posypaných cereáliemi a tátové se schovávali za novinami. Tu a tam se vynořila slovanská servírka s kulatou tvářičkou a zeptala se, jestli nechtějí dolít kávu, na což John bez výjimky reagoval nadšeným: „Jasně!“
Dneska ráno jako by omládl, úsměv pod ošoupaným hnědým kloboukem zářil jistěji, límeček a manžety měl úhledně vyžehlené. Bylo to prazvláštní, ale Mac, jehož oděv vždy působil, jako by v něm strávil několik dní, si v jeho společnosti připadal jako šupák. V noci nemohl spát – vstal ještě před úsvitem, zase sešel na liduprázdné nábřeží, sledoval připlouvající a odplouvající trajekty, poslouchal truchlivý křik kroužících racků a v postupujícím rozbřesku s úzkostí přemýšlel, kde Sarah může být.
Vrátil se chvilku po osmé a v pokoji našel Natashu schoulenou už ne na židli u okna, kde byla, když odcházel, ale v druhé posteli. V pokoji bylo ticho, které přerušovaly jen občasné tlumené hlasy z chodby. Kolena měla přitažená k bradě ve zvláštně dětské pozici, vlasy jí zakrývaly půl tváře a mračila se dokonce i ze spaní. Její ztlumený telefon na stole i v tuhle hodinu blikal přijatými zprávami. Chvilku přemýšlel, jestli si je nepřečíst čistě pro případ, že by se Sarah rozhodla zavolat, ale představa, že by se Natasha vzbudila a přistihla ho, jak narušuje její soukromí, mu v tom zabránila. Místo toho se osprchoval, pokusil se nepěnivým hotelovým mýdlem co nejlépe osvěžit svůj zevnějšek a sešel dolů na snídani.
„Tak jaký jsou plány na dnešek, šéfe?“ John vytíral žloutek z talíře kouskem topinky.
„Nemám tušení.“
„No… přemýšlel jsem, a vsadil bych boty, že bude někde tady poblíž. Co ji znám, ta holka nikdy nikam nejela. A do Francie přece nemohli přeplavat. Takže já to vidím tak, že ho buď u někoho nechala a vydala se do Francie sama – v tom případě by se mohla toulat kolem pokladen –, nebo jí došlo, že se tu zasekne, zůstala někde v okolí a přemýšlí, co dál.“
„Neumím si představit, že by toho koně opustila.“ Mac si vybavil jejich krátký výlet do Kentu.
John se zakřenil. „Moje řeč, kamaráde. Takže se nejspíš dostala až sem a někde tu trčí. Policajty bych ještě nevolal. Musíme jenom propátrat všechny možný schovávačky. Obvolat stáje, vyptat se v hotelích, jestli se tam neubytovala holka s Natashinou kreditkou.“
Mac se pohodlně opřel. „Takhle to zní jednoduše.“
„Nejlepší plány obvykle jednoduchý bejvaj. Pokud teda nemáte nějakou jinou možnost.“
U stolu se objevila Natasha. Vlasy měla mokré a tvářila se ostražitě, jako kdyby čekala, že to schytá za pozdní příchod.
„Posaď se.“ Mac jí odtáhl židli. „Chceš kafe?“
„Nechtěla jsem spát tak dlouho. Měl jsi mě vzbudit.“
„říkal jsem si, že ti trocha odpočinku prospěje.“ Všiml si, že jí tváří blesklo cosi, co se okamžitě pokusila skrýt. Jak snadno se dá i nejnevinnější poznámka špatně vyložit, když je každý hovor podložený léty společných zkušeností.
„Tvůj telefon,“ podala mu přístroj. „Nechal jsi ho v pokoji. Volala tvoje slečna.“
„To asi kvůli tomu kšeftu, co jsem měl naplánovaný na dnešek.,“ spustil, ale to byla Natasha už u bufetu.
John se k němu naklonil. „Napadlo mě něco jinýho.“
Mac skoro neposlouchal. Stála u košíku s pečivem, vrtěla…
