3
Nikdy ke koni nepřistupuj v okamžicích rozrušení.
Hněv, netrpělivost, strach – téměř každý lidský cit brání
účelné rozpravě člověka s koněm.
XENOFÓN: O jezdectví
Ve dnech, kdy byla Natasha v tomto směru schopná racionálního uvažování, ji s kapkou šibeničního humoru napadalo, že její manželství skončilo stejně na levačku jako začalo.
Paradoxní bylo, že v době, kdy Mac odešel, se s Conorem ještě ani nepolíbili. Ne že by neměli příležitost. Když se jí manželství začalo rozpadat a obědy s Conorem, jeho smysl pro humor a pozornost jí začaly skýtat vítanou úlevu, dával jí jasně najevo, co k ní cítí. „Vypadáš vyčerpaně, holka,“ říkával jí se svým obvyklým šarmem. Vždycky jí položil dlaň na ruku a ona pokaždé uhnula. „Měla by sis nějak vyřešit život.“
„A dopadnout jako ty?“ O jeho drsném rozvodu si povídala celá kancelář.
„Ale… Vždyť to nic není – jenom příšerná, ochromující bolest. Na to si zvykneš.“ Díky své situaci však mohl aspoň trochu pochopit, čím si právě procházela. Což bylo mnohem víc, než pro ni udělal kdokoliv jiný.
Když ve světě jejích rodičů skončilo nějaké manželství katastrofou, vždycky za tím stála smrt, nějaké neštěstí nebo opakovaná a bezostyšná nevěra. Zašlo na nepřekonatelnou bolest a na příliš mnoho vedlejších účinků. Ta manželství neumírala pomalu, na nezájem, jako to Natashino. V posledních měsících se Natasha často ptala sama sebe, jestli je vůbec vdaná. Mac, který čím dál častěji jezdil po zahraničních kšeftech, prostě z jejího života zvolna mizel nejen citově, ale i fyzicky. A když zrovna byl doma, i ten nejnevinnější rozhovor se obvykle zvrhl v hořkou, mstivou hádku. Teď už se oba tolik báli bolesti a odmítnutí, že pro ně bylo nejjednodušší se spolu vůbec nebavit.
„Bude se muset zaplatit účet za plyn,“ řekl třeba.
„To mi naznačuješ, abych to udělala, nebo že to uděláš ty?“
„Jenom mě napadlo, jestli se na něj nechceš podívat.“
„A proč? Protože tady vlastně nebydlíš? To chceš slevu?“
„Nebuď směšná, hergot.“
„Tak to prostě zaplať a nechovej se, jako kdybych za to mohla já. Jo, a mimochodem, zase volala Katrina. Víš, ta jednadvacetiletá Katrina s těma umělýma prsama. Ta, co ti říká ,Mackie‘.“ Napodobila zadýchaně rozechvělý modelčin tón.
Nato vždycky práskl dveřmi a zmizel v nějaké jiné části domu.
Potkali se před sedmi lety v letadle do Barcelony. Ona si tehdy vyrazila se spolužáky z práv oslavit něčí advokátní zkoušky, on se tam vracel, protože tam byl předtím na krátké dovolené a omylem nechal u kamaráda doma foťák. Už to ji mělo varovat, jak si později uvědomila – pro jeho chaotický způsob života to bylo typické. To nikdy neslyšel o kurýrních službách? Jenže tenkrát dokázala myslet jen na to, jaké má štěstí, že sedí vedle toho fešáka s vlasy nakraťoučko a v khaki bundě, který se nejen smál jejím vtipům, ale vypadalo to, že ho doopravdy zajímá, co Natasha dělá.
„Čím že se to vlastně chystáš živit?“
„Budu soudní obhájkyně. Se specializací na děti.“
„Na mladistvé delikventy?“
„Spíš na děti v pěstounské péči, taky trochu fušuju do rozvodů a hlídám zájmy dětí. Co parlament přijal zákon o právech dítěte, je to pole neorané.“
Pro děti postižené rozvodem se bez výjimky snažila vyjednat ty nejlepší podmínky, neustále tlačila na místní úřady a imigrační oddělení, aby jim zaručily dočasný domov. Jenže na každé zoufalé dítě tu byl jeden bezostyšný pokus o neoprávněné udělení azylu, na každé nové umístění do pěstounské péče připadal jeden deprimující kolotoč týrání a odmítání. Snažila se na to moc nemyslet. To, co dělala, dělala dobře a říkala si, že těch pár dětí, kterým změnila život k lepšímu, za to stojí.
Macovi se na ní právě tohle líbilo… říkal, že za sebou na rozdíl od většiny lidí, co je poznával díky své práci, zanechává něco hmatatelného. Na letišti v Barceloně ho uvítala naštvaná přítelkyně, která po Natashe při jejich zdvořilém loučení zlostně střílela očima. Během následujících šesti hodin stihl poslat přítelkyni k vodě, zavolat Natashe a pozvat ji na rande, až bu…
