10
Hannah
Lara mě vzala na svou plachetnici. Jmenovala se Snílek a měla tupou příď, příčník – to je ta lavička uprostřed – a oplachtění jako bermudská šalupa, s hlavní plachtou a s kosatkou, která vypadala jako dva spojené trojúhelníky, jeden menší a jeden větší, a měla taky malou vlaječku – plamenec –, která jí ukazovala směr větru.
Naučila mě obracet loď po větru a proti větru, což je při plachtění to nejdůležitější a člověk přitom musí umět najednou používat kormidlo, plachty i váhu celé posádky. S Larou jsme se musely přesouvat z jednoho boku člunu na druhý, což nás vždycky rozesmálo, a Lara někdy předstírala, že padá přes palubu, ale já se nebála, protože jsem věděla, že si jenom dělá legraci.
Mámě jsem to neřekla. Ale Lařina maminka to věděla – dohlížela na nás od nich z domu a půjčila mi svou rezervní záchrannou vestu. Máma se s ostatními matkami nikdy moc nevybavuje, takže jsem si říkala, že to snad bude v pohodě.
V Lařině rodině plachtí všichni. Lara s tím začala ještě jako mimino – v obýváku mají její fotku, jak ještě v plínce svírá buclatýma ručičkama kormidlo a někdo ji přidržuje za bříško. Pamatuje si, jak jako malinká spávala na jejich jachtě, a její máma povídala, že teď hrozně špatně spí, protože je zvyklá na vlny, které ji ukolébávají ke spánku.
Lara chodila na jachtařský kurz v Salamander Bay a umí všechny pozice. To jsou všechny úhly, pod jakými se loď může natočit ke větru, třeba přímo proti větru, ten vám umožní couvat, nebo plavba na boční vítr, při té loď pluje nejrychleji. Povídala, že až mi máma dovolí jezdit na Hannině chloubě, můžeme na ten kurz v Salamander Bay jít spolu. Člověk se tam naučí takové věci jako plavbu pod jednou plachtou nebo s vytaženou kýlovou ploutví. Pořádá se to o prázdninách a je super, když máte vlastní loď a nemusíte se střídat na té školní. od mojí oslavy jsem se mámy jedinkrát zeptala, jestli mi dovolí jezdit na člunu od Grega, a ona řekla, že ne, takovým tím tónem, jako že se o tom nebudeme vůbec bavit. Ale teta Kathleen povídala, ať to nechám na ní, a když na to půjdeme chytře, tak se máma nakonec nechá přemluvit. Prý je to jako s rybařením: člověk se musí naučit být klidný a trpělivý, aby ulovil, po čem touží.
Bylo docela teplo, dokonce i na vodě, a tak jsme byly jenom v mikinách. Lařina máma nám nařídila, že musíme mít každopádně celou dobu záchranné vesty, a ty nás docela zahřály, takže jsme nepotřebovaly bundy. Moře bylo klidné a my jsme měly dovoleno plout mezi dvěma nejbližšími bójkami a nalevo od pobřeží – pod podmínkou, že nepoplujeme až tam, kde už začínají lodní trasy. Lara svoji mámu vždycky poslouchá. Povídala, že její táta prý znal někoho, kdo se připletl na trasu a málem ho to vcuclo pod nákladní loď, protože se nedíval, kam pluje.
U výběžku se na nás připlavali podívat delfíni. Na chvíli jsme zastavily, abychom si daly čokoládu, já jsem podle fotek na Moby 1 poznala Paraplíčko a její mládě a ukázala jsem Laře její hřbetní ploutev, která vypadala přesně jako deštník zespoda. Delfíní miminko bylo tak roztomilé, že se nad ním Lara málem dojetím rozbrečela. Byly jsme si docela jisté, že nás poznávají – ne vždycky se ke stopařům přibližovali, ale tohle už bylo potřetí, co jsem plula s Larou, a delfíni se pokaždé objevili. Vždycky vypadají, jako že se smějou. Seděly jsme tam u výběžku snad hodinu, povídaly si s nimi a pozorovaly je při hře. Paraplíččino mládě od posledně vyrostlo snad o patnáct centimetrů a Paraplíčko k nám připlula tak blízko, že jsme ji mohly pohladit po čumáku, i když musela vědět, že nemáme žádné ryby. Neodolala jsem a pohladila si ji, i když Yoshi říká, že nesmíme delfíny povzbuzovat, aby k nám plavali moc blízko, protože by si mohli začít myslet, že na ně budou všichni lidi hodní. Povídala, že kousek dál po pobřeží někdo vloni ubodal delfína k smrti, jen tak, bezdůvodně. Prostě si vyjel na vodním skútru a bodnul delfína nožem. Plakala jsem, když jsem si představila toho delfína, jak plave ke skútru s tím sladkým usměvavým v…
