13
Kathleen
Newcastle observer 11. dubna 1939
V rybářském městečku severně od Port Stephens byl uloven největší žralok písečný, jakého se kdy podařilo chytit v Novém Jižním Walesu – a povedlo se to sedmnáctileté dívce.
Obřího tvora ulovila slečna Kathleen Whittier Mostynová, dcera Anguse Mostyna, majitele hotelu Silver Bay, ve středu odpoledne poblíž Break Nose Islandu. Byla přitom zcela sama na malé veslici, jelikož její otec se zrovna vrátil do hotelu pro jídlo.
Pan Mostyn k tomu řekl: „Naprosto mě ohromilo, když mi Kathleen předvedla svůj úlovek. Ze všeho nejdřív jsme ho pak přitáhli na břeh a uvědomili příslušné úřady, protože jsem tušil, že určitě překonala nějaký rekord.“
Mluvčí úřadu pro rybolov Saul Thompson potvrdil, že se skutečně jedná o největšího žraloka, jaký kdy byl v oblasti chycen.
„Pro tak mladou dámu je to skutečný úspěch,“ dodal. „S takovým žralokem by si sotva poradil i opravdový sportovní rybář.“
Žralok už se mezitím stal skutečnou atrakcí: na obrovské stvoření se jezdí podívat místní rybáři i turisté zdaleka. Pan Mostyn hodlá nechat žraloka vypreparovat a zavěsit v hotelu na zeď v upomínku na dceřin úctyhodný výkon. „Jenom musíme najít dost silnou zeď,“ dodal žertem.
Od zveřejnění zprávy o úlovku slečny Mostynové se počet návštěvníků hotelu ztrojnásobil a její rekordní výkon jistě přispěje k většímu věhlasu zátoky jako skvělé lokality ke sportovnímu rybaření.
Oprášila jsem zasklený rámeček a pověsila zažloutlý novinový výstřižek zpátky na zeď vedle fotografií vycpaného žraloka. Preparace se zrovna moc nepovedla – měla jsem podezření, že otec tak spěchal s vystavením, že to nesvěřil žádnému velkému odborníkovi – a žralok se nám rozpadl, když jsme ho stěhovali z hotelu do muzea. Ze švů u ploutví a u ocasu se začala sypat výplň a my nakonec museli přiznat porážku a vyhodit ho. Ten den, co přijeli popeláři, jsem se koukala z okna a moc se bavila.
Žralokovi neprospělo, že si na něj chtěl sáhnout snad každý, kdo k nám přišel. Vycpaný žralok vyzařuje něco, kvůli čemu se ho lidé touží dotknout. Možná je to tím mrazivým vědomím, že za normálních okolností by se k němu nikdy tak blízko nedostali, kdyby nechtěli skončit s utrženými údy nebo mrtví. Možná jim to dodávalo nějaký zvláštní pocit moci. Možná v sobě všichni máme zvrácenou touhu přibližovat se k věcem, které nás mohou zničit.
Rázně jsem se od fotografií odvrátila a lehce přejela prachovkou po dalších předmětech a kuriozitách. Snažila jsem se na muzeum podívat očima turisty, který by chtěl trávit dovolenou v luxusním areálu pro vodní sporty. Nebo jak psali v novinách, navštívit „pořádné“ Muzeum velryb a delfínů. Už deset dní tu nebyla ani noha. Možná se není co divit, pomyslela jsem si a opatrně zavěsila harpunu zpátky na skoby. Tohle už dávno nebylo muzeum, spíš jenom hromada zpráchnivělých rybích kostí ve zchátralé stodole. Udržovala jsem ho už vlastně jen kvůli otci.
Všichni seděli venku před hotelem a nad pivem a brambůrky se hlučně dohadovali, jak zvrátit to územní rozhodnutí. Nechtěla jsem být mezi nimi, nechtěla jsem předstírat účast s dosud nespáchanými zločiny na svobodných mořských tvorech. Moje pocity a pochybnosti byly úplně jiné než ty jejich.
Za mnou zavrzaly dveře a já se otočila. Mike Dormer tam stál proti světlu a neviděla jsem mu do tváře, tak jsem na něj mávla, ať jde dál.
„Tady jsem ještě nebyl,“ řekl a začal se rozhlížet, jak si jeho oči zvykaly na přítmí. Ruce měl vražené hluboko v kapsách a namísto obvyklého vzpřímeného postoje stál shrbeně a omluvně.
„Ne,“ přisvědčila jsem, „to nebyl.“
Pomaličku všechno obcházel, díval se na trámy se zavěšenými starými vlasci, sítěmi a bójemi, prohlížel si velrybářské kombinézy ze třicátých let. Vypadal, že ho to všechno zajímá, mnohem víc než většinu opravdových návštěvníků.
„Ten obrázek poznávám,“ podotkl a zastavil se u novinového výstřižku.
„No… jestli o vás něco víme, Mikeu, pak to, že průzkumy si děláte opravdu důkladně.“
Vyznělo to ostřeji, než jsem chtěla, ale b…
