19
Lisa
Nitrazepam – obchodní název je Mogadon. Dvaačtyřicet pilulek v lahvičce. Měly by mi zlepšit spánek. Naprosto opodstatněné a zcela pochopitelné, vzhledem k mé anamnéze poporodní deprese a stresu spojenému s péčí o malé děti. Doktor mi je ochotně předepsal. Vlastně tomu ani nevěnoval zvláštní pozornost, tak byl rád, že za ním přišel někdo, jehož problémy mají jednoduché řešení. Už mě nějakou dobu znal. Pečoval o mě v těhotenství. Znal mou tchyni, otce mého dítěte, věděl, odkud pocházím. „Potřebuju se aspoň trochu vyspat,“ svěřila jsem mu. „Jenom načas. Vím, že pak budu všechno líp zvládat.“
Bez sebemenšího zaváhání mi podal recept a pak se obrátil k monitoru počítače, aby se připravil na dalšího pacienta. Za okamžik už jsem stála na parkovišti před lékárnou a prohlížela si nálepku na lahvičce ve své dlani. Přečetla si uvedená varování. Prášky na spaní. Za určitých okolností dokážou vzít život. Svírala jsem je v ruce a cítila jakési podivné, prázdné vzrušení. Ty mi pomohou znovu žít.
Když jsem začala nový život v Austrálii – opravdový život, ne jako to období předtím, v němž jsem pouze existovala –, přesvědčila mě Kathleen, že mám zajít za jejím doktorem a říct si o něco na spaní. Zlé sny mě trápily tak často, že jsem se někdy bála i jen položit hlavu na polštář. Ve spánku jsem vídala Lettyinu vyděšenou tvář, slyšela ji, jak křičí maminko!, a modlila jsem se, abych dokázala zapomenout. Australský lékař navrhl situaci nejdříve řešit právě těmihle prášky, i když se jmenovaly jinak. Když jsem si na receptu, který mi podal, přečetla, o co se vlastně jedná, udělala jsem jediný vrávoravý krok a pak omdlela jako špalek.
Lidé mi často tvrdili, že pocházím z rozvrácené rodiny, ale já byla přesvědčená, že nevědí, o čem mluví – mně osobně tak nikdy nepřipadala. Nepociťovala jsem nepřítomnost otce nijak úkorně: moje matka plnila rodičovskou úlohu naprosto dostatečně – vynikala nezdolným duchem, prudkou mateřskou láskou i hrdostí a byla odhodlaná zabránit mi, abych opakovala její chyby, a dopřát mi pořádné vzdělání. Chránila mě i ponoukala, peskovala i zbožňovala, a i když jsme očividně nebyly ani bohatá, ani konvenční rodina, nikdy mi nic nechybělo. I podle dětských měřítek mi připadalo, že se mám dobře. Máma neustále pracovala, většinou ve špatně placených zaměstnáních na částečný úvazek, kde mě mohla mít u sebe. Často pracovala, když já už spala, a dneska si říkám, jak se na mě pak ještě dokázala ráno usmívat – a ještě mi uvařit snídani.
Žily jsme v malém domku v oblasti, která byla něco mezi předměstskou čtvrtí a vesnicí kousek od Londýna. Máma si ten domek pronajala od ženy, pro niž kdysi pracovala. Do půl míle od domu jsem měla dvacet kamarádů a v tom půlmílovém okruhu jsem si prakticky mohla dělat, co se mi zlíbilo. Dvakrát během mého dětství jsme letěly do Austrálie, díky čemuž jsem se mezi svými vrstevníky stala odbornicí na celosvětové záležitosti. Jednou se tam přestěhujeme a budeme bydlet u tety Kathleen, slibovala mi máma. Ale myslím, že ve skutečnosti nechtěla bydlet u mých prarodičů. Nikdy toho o nich moc dobrého neřekla. A když můj dědeček zemřel, našla si jiné výmluvy, proč se nemůže jen tak sebrat a odstěhovat se na druhý konec světa – nemůže odejít z nejnovější práce, já musím chodit do školy, našla si muže, kterého má ráda.
A pak už bylo najednou pozdě. Rakovina zaútočila s děsivou výkonností. Máma začala hubnout – což byl nejprve důvod k hrdosti, ale posléze spíš k obavám, když zjistila, že to není jen pečlivým hlídáním kalorií. Její nejnovější „hodný mužský“ – rozvedený pán, který bydlel asi hodinu cesty vlakem od nás – si dokázal najít spoustu výmluv, proč už za ní nemůže jezdit, a když pak byla léčba čím dál drsnější a nepříjemnější, vypařil se úplně. Možná ji jeho zmizení zranilo, možná v tom byla touha být až do poslední chvíle nezávislá, ale každopádně Kathleen neřekla, že umírá. Později jsem zjistila, že poslala dopis, který měl být doručen až po její smrti. Psala v něm Kathleen, že mě nem…
