12
Greg
Té jizvy na tváři Lisy McCullenové byste si všimli, jedině kdybyste přistoupili až k ní, pohladili ji po tváři a shrnuli jí vlasy za ucho. Teď už byla hodně vybledlá – odhadoval jsem, že ji má pěkných pár let; bylo to necelých pět centimetrů malinko vystouplé, perlově bílé kůže, trochu zubaté, jako by jí to nikdy pořádně nespravili, když se zranila. Věčně nosila tu svou starou kšiltovku, takže měla tuhle část tváře ve stínu. Když čepici sundala, vítr jí vždycky vytahal z culíku pramínky vlasů a ty jí pak poletovaly kolem tváře. Když se zasmála, nebyla ta jizva skoro ani vidět, ztratila se v těch vráskách, které jí moře a slunce vyryly v koutcích očí.
Ale já ji viděl. A i bez té jizvy by vám bylo jasné, že na Lise něco nesedí.
Když jsem ji potkal poprvé, byla jako duch. Možná to zní trochu přehnaně, ale přísahám bohu, málem skrz ni bylo vidět. Byla jako mlha nad mořem, jako by se chtěla rozplynout ve vzduchu. „To je moje neteř,“ oznámila Kathleen, když jsme jednou odpoledne čekali, až nám donese pivo – jako že to na ohlášení příjezdu někoho, o jehož existenci většina z nás neměla ani tušení, úplně stačí. „A to je její dcerka Hannah. Přijely z Anglie. Natrvalo.“
Pozdravil jsem, pár ostatních stopařů se přidalo a Lisa tak zvláštně kývla a nikomu se přitom nedívala do očí. Byla tak zmožená časovým posunem, že to snad ani víc nešlo. Tu holčičku jsem zahlédl už před pár dny, jak se drží Kathleen za ruku, a myslel jsem, že patří k někomu z hostů. Docela mě ohromilo, že nejenže je Kathleenina příbuzná, ale že celou tu dobu Kathleen nějakou rodinu má. Trochu jsem Lisu okukoval (byla blonďatá a dlouhonohá, přesně můj typ), ale tenkrát na ní nic světoborného nebylo. Byla bledá, pod očima měla obrovské tmavé kruhy a vlasy jí visely do tváře jako záclona. Byl jsem spíš zvědavý, než že bych měl zájem, chápete.
Ale Hannu – Hannu jsem si zamiloval od první chvíle a vím docela jistě, že jí jsem se taky líbil. Stála tam schovaná za Kathleen, upírala na mě ty velikánské hnědé oči jako nějaké zvířátko a vypadala, že když na ni někdo bafne, padne a umře strachy. A tak jsem si k ní klekl – to byla ještě malinkatá – a povídám: „Ahoj, Hanno. Říkala už ti teta Kathleen, co máš přímo za dveřma?“
Kathleen na mě ostře pohlédla, jako bych se snad chystal říct, že je tam bubák nebo co. Nevšímal jsem si jí a mluvil jsem dál:
„Delfíny! Plavou v moři, v zátoce. A to jsou nejchytřejší a nejhravější zvířata, co si umíš představit. Kdyby ses pořádně podívala z okna, vsadím se, že je uvidíš. A víš co? Jsou tak chytrý, že možná taky vystrčí čumák z vody, aby si prohlídli i oni tebe.“
„V zátoce je jich plno,“ přisvědčila Kathleen.
„Vidělas někdy delfína zblízka?“ Zavrtěla hlavičkou. Ale zaujal jsem ji.
„Moc krásný jsou. Když plujeme na lodích, chodí si s náma hrát. Skáčou kolem nás, podplouvají nás… jsou úplně stejně chytrý jako ty nebo já. Ale hrozně zvědaví. Vždycky připlavou, aby se koukli, co děláme. Některý hejna už tady v zátoce žijou třeba třicet čtyřicet let. Nemám pravdu, Kathleen?“
Stará paní přikývla.
„Jestli chceš, někdy tě za nima vezmu,“ nabídl jsem jí.
„Ne,“ ozvalo se.
Vstal jsem. Kathleenina neteř se zjevně probrala k životu.
„Ne,“ zopakovala se strnulou tváří. „Nesmí na moře.“
„Se mnou bude úplně v bezpečí,“ ujišťoval jsem ji. „Zeptejte se Kathleen. Vozím turisty za delfínama už skoro patnáct let. Mobyové a já jsme tady vlastně ze všech nejdýl, teda kromě Kathleen. A děti dostanou vždycky záchranný vesty. Jen jí to řekněte, Kathleen.“
Ale Kathleen byla najednou nějaká nesvá. „Všichni se potřebujeme trochu zabydlet. A pak vymyslíme, co pěkného bychom s Hannou mohli podnikat. Není kam spěchat.“
Nastalo podivné ticho. Lisa na mě upřeně hleděla, jako by mě varovala, ať se už neodvažuju nic dalšího navrhovat. Jako bych snad chtěl té holčičce provést něco hrozného. Kathleen se na mě omluvně usmála. Takhle znejistělou jsem ji ještě nezažil.
Jsem jenom obyčejný chlap, nejsem typ, co by se dobrovolně hrnul do nějakých …
