18
Mike
V místnosti vypukla horečná aktivita. Stál jsem tam, tiskl si kapesník k zakrvácené tváři a chtěl se zeptat, co je to bludná síť, ale všichni jako by mluvili jiným jazykem.
„Pojedu s tebou,“ oznámila Kathleen Lise a natáhla si rukavice.
„Budu řídit a ty stříhat.“
Yoshi už měla oblečenou bundu. „Zavolal někdo na pobřežní stráž?“ chtěla vědět. Lance si tiskl k uchu mobilní telefon. „Zase vypadl signál.“
„Ty tu zůstaň, kočičko,“ nařídila Lisa Hanně.
„Ne,“ bránila se Hannah a její předchozí zranitelnost byla tatam.
„Chci taky pomáhat!“
Lisa se zatvářila přísně. „Ne. Ty zůstaneš tady. Je to nebezpečné.“
„Ale já chci pomáhat –“
„Tak tu zůstaň, a až zase nahodí telefony, můžeš začít všechno obvolávat. Správu národního parku, ty lidi z ochrany velryb a delfínů, na koho si vzpomeneš. Ať všichni pošlou, koho budou moct, dobře? Všechna čísla jsou v adresáři na stolku v hale.“ Klekla si a pohlédla dceři přímo do očí. „To je hrozně důležité, Hanno. Budeme potřebovat co nejvíc lidí.“
To Hannu zjevně uchlácholilo. „Tak jo.“
Do obýváku se vrátila Kathleen v impregnovaném obleku av podpaží nesla obrovskou svítilnu.
„Neopreny jsem dala dozadu do auta. Taky náhradní baterku… mají všichni štípačky?“
Greg si stáhl pletenou čepici hluboko do čela. „Mám v přístřešku jedny náhradní. Zaběhnu pro ně.
Lanci, hoď nás tam, bude to rychlejší.“
Pohlédl jsem na Lisu a zase si připadal stejně, jako když jsem přijel poprvé – jako outsider, úplně zbytečný. „Můžu taky něco dělat?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem si s ní promluvit o samotě, omluvit se za svoje a Gregovo idiotské chování, najít nějaký způsob, jak bych mohl být užitečný, ale ona už byla v myšlenkách jinde.
„Zůstaň tu,“ řekla a pohlédla na Hannu. „Bude lepší, když v domě někdo bude. A nepouštěj ven psa. Jak to venku vypadá, Kathleen?“ Zastrkala si vlasy pod čepici a vyhlédla ven.
„No, už bylo líp,“ odtušila Kathleen, „ale s tím těžko něco naděláme. Tak jo, jedeme. Budeme se domlouvat vysílačkou.“
Všichni vypochodovali ven a Hannah mi vysvětlila, že do zátoky připluly ohromné rybářské sítě, které někdy bývají až kilometry dlouhé, nahoře mají připevněné bóje a dole závaží. Říká se jim „stěny smrti“ a v australských vodách bylo jejich používání protizákonné, ale v důsledku toho jich rybáři spoustu buď hodili přes palubu, nebo se samy utrhly z lodi a plují oceánem tak dlouho, až pod vahou mořských tvorů, které cestou zachytí a usmrtí, klesnou na mořské dno. „Učili jsme se o nich ve škole,“ dodala, „ale v životě by mě nenapadlo, že se dostanou sem k nám.“ Kousla se do rtu.
„Doufám, že se nic nestane delfínům.“
„Tvoje máma i ostatní určitě udělají, co budou moct, aby je ochránili,“ ujišťoval jsem ji. „Tak pojď, nemáš náhodou za úkol telefonovat?“
Pevná linka už zase fungovala a obnovil se i mobilní signál. Udělal jsem si čaj a poslouchal, jak Hannah nahrává do záznamníků naléhavé vzkazy a občas mluví s nějakou úřední osobou. Připadalo mi, že na jedenáctiletou dívenku si počíná s až podivuhodnou sebejistotou. Na druhou stranu jsem nikdy nepotkal jedenáctiletou dívku, která by toho tolik věděla o delfínech.
Blesky a hromy venku odtáhly jinam, ale z nebe pořád nemilosrdně bušil déšť, stékal v proudech po okenních tabulkách a vytrvale bubnoval na plochou střechu verandy. Přiložil jsem do krbu pár polen a pak jsem nervózně pochodoval po kuchyni a uvědomoval si, jak pes neustále přelétá očima mezi mnou a dveřmi.
„Sehnala jsi je?“ zeptal jsem se Hanny, když přišla do kuchyně.
„Většinu,“ přisvědčila. „Myslím, že pobřežní stráž už tam asi musí být. Kdybych tak mohla taky pomáhat…“ Toužebně vyhlédla z deštěm zkrápěného okna.
„Vždyť pomáháš, někdo přece musí ty lidi obvolat.“
„To není žádná pořádná pomoc. Dělá se vám modřina,“ ukázala na mou tvář.
„Patří mi to,“ zazubil jsem se na ni.
Hannah pohladila fenku a ta k ní zvedla čumák. „Dívala jsem se z okna nahoře a v zátoce je fůra lodí se světly.“
„No vidíš,“ řekl jsem, „povídal jsem ti, že to zvládnou. Všichni jim pomáhají…
