DRUHÁ KAPITOLA
1
Po celé jaro i po celé dlouhé léto jejího čtrnáctého roku se kolem ní patnáctiletí, šestnáctiletí i sedmnáctiletí mladíci, kteří s ní chodili do školy, i jiní, kteří s ní nechodili, rojili jako vosy kolem zralé broskve, kterou připomínala její plná vlhká ústa. Byl jich asi tucet. Tvořili skupinku, uzavřenou, homogenní a hlučnou, jejíž byla velebnou, zpravidla bez ustání žvýkající osou, středem. Ke skupině patřila ještě tři nebo čtyři další děvčata, nenápadnější, ale jestli jich schválně používala jakožto kovu, do něhož je zasazen drahokam, to nikdo s určitostí nevěděl. Byly to dívky menší, i když většinou starší. Působilo to dojmem, jako by té hojnosti, kterou byla obdařena v kolébce, nestačilo, že je zastiňuje tvary a strukturou jejích vlasů a pleti, ale že je chce navíc umenšit a naprosto anulovat už jejím pouhým objemem a mohutností.
Scházeli se nejméně jednou týdně, ale obyčejně častěji. Sešli se vždycky v neděli ráno v kostele a sedávali pospolu jako v nějaké třídě nebo v nějakém místečku v ústraní ve dvou sousedících lavicích, které se souhlasem celé kongregace i odpovědných osob přešly postupem času v jejich vlastnictví. Setkávali se na vesnických večírcích, jež se pořádaly ve školní budově, která byla teď prázdná a skoro dva roky, než byl jmenován další učitel, nesloužila ničemu jinému. Přicházívali ve skupinkách, vybírali si do omrzení jeden druhého při párových hrách, při nichž chlapci klackovsky tajtrlíkovali a lomozili; jako by byli zednářská lóže, která se zčistajasna ocitla v Africe nebo v Číně, kde pořádá týdenní sešlost. Odcházeli společně, vraceli se po hvězdami nebo měsícem ozářené silnici v sevřeném hlučném chumlu, a než se rozešli do všech stran, zanechávali ji před otcovskými vraty. Nikdo také nevěděl, jestli kdy chlapci bojovali o příležitost doprovodit ji domů sólově, neboť nebylo známo, že by byla kdy odněkud odcházela nebo někam šla jen s jedním, pakliže to nebylo nutné.
Setkávali se i při zpívání, na křtech a na piknicích po kraji. Byl volební rok, a když už bylo zaseto a úroda ošetřená, scházeli se nejenom o prvních nedělích v měsíci, kdy se celý den zpívalo, a při křtech, nýbrž i na piknicích, kde se verbovali voliči. Varnerovu bryčku bylo vidět týden co týden mezi ostatními povozy uvázanými před venkovskými kostely nebo na okrajích háječků, kde ženské rozprostíraly na dlouhé prkenné stoly každotýdenní hory studených pokrmů, chlapi stáli pod postavenými pódii, na nichž řečnili kandidáti na okresní a státní funkce i kandidáti do Kongresu, a omladina se promenovala po dvojicích nebo ve skupinkách po háječku či v nějakém zátiší, podle toho, kam se dívky daly vlákat, a bavila se neohrabaným kočkováním, nedospělým namlouváním a sváděním. Eula neposlouchala projevy, ani neprostírala stoly, ani nezpívala. Jenom s těmi dvěma, třemi či čtyřmi nenápadnějšími děvčaty seděla jako jádro té povykující skupinky zoufalců. Jako jádro, střed, centrum. I tady, stejně jako na školních besídkách v minulém roce, v nich vyvolávala čarovné představy toho prvního kroku k slehnutí, ale přitom odmítala nechat se osahávat a přes tu auru nevázanosti a vyzývavosti, v níž jako by dýchala a chodila – nebo spíš seděla –, si zachovávala sveřepě cudnost, kterou neoblomil ani ten jemný, ošidný rozdíl mezi protestantským religiózním vzrušením a vzrušením sexuálním, které se tu takřka překrývaly. Působilo to dojmem, jako by už věděla, pro který okamžik, pro kterou chvíli se chce uchovat, i když ještě nezná jméno ani podobu toho dotyčného, a že čeká daleko spíš na ten okamžik, třebaže to vypadalo, jako by nečekala na nic jiného, než až se začne jíst.
Scházeli se i doma u některých děvčat. Bylo to vždycky nepochybně předem dojednané a upekly to nepochybně vždycky ty druhé, ale nikdo by z jejího chování nepoznal, jestli si uvědomuje, že ji zvou proto, aby přišli chlapci. Jezdila na návštěvy a zůstávala přes noc, nebo i dva či tři dny. Na večerní tancovačky, pořádané ve škole ve vesnici nebo v jiných školá…
