TŘETÍ KAPITOLA
1
Když Flem Snopes přišel v pondělí ráno dělat příručího do Varnerova krámu, měl na sobě zbrusu novou bílou košili. Nebyla dosud ani sepraná. Ještě na ní byly patrny záhyby, jak látka ležela ve štůčku na regále, a na každém faldu se opakovaly zebrovité, od slunce zhnědlé pruhy. A nejenom ženské, co si ho přišly okouknout, ale i Ratliff (nadarmo neprodával šicí stroje, dokonce se při jejich předvádění naučil obstojně šít, a říkalo se, že si ty modré košile, co nosí, sám zhotovuje) poznal, že tu košili nastříhal a pak ušil někdo v ruce a že ta ruka byla ke všemu těžká a nezkušená. Flem měl košili na sobě celý týden. V sobotu večer byla špinavá a příští pondělí se objevil v jiné, přesně stejné, včetně těch zebrovitých pruhů. Další sobotu byla i tahle špinavá, přesně na stejných místech jako první. Bylo to, jako by člověk, který ji nosí, vstoupil do nového života i prostředí, jež mělo sice dávno před jeho nástupem zaběhnuté povinné zvyky, ale on hned první den připadl na osobitou metodu, na kterých místech špinit prádlo.
Jezdil na vychrtlém mulovi v sedle, v němž každý ihned rozpoznal bývalé Varnerovo sedlo, ke kterému měl provázkem připevněnou plechovou bandasku. Uvázal mula ke stromu za krámem, sundal ze sedla bandasku a vyšel na verandu, kde už lelkovalo tucet chlapů, mezi nimi Ratliff. Nepromluvil. Jestli se na koho z nich vůbec kloudně podíval, dotyčný to nepoznal – byl to připosražený, těstovitý, rozbředlý člověk, kterému mohlo být právě tak dobře dvacet jako třicet, se širokým, klidným obličejem, do něhož se zařezával úzký šev úst, v koutcích poněkud zatřísněných od tabáku, a s očima barvy stojatých vod, s obličejem, v němž mezi ostatními rysy jakožto překvapivý, nečekaný paradox trčel drobounký dravčí nos podobný zobanu malého jestřába. Bylo to, jako by návrhář či řemeslník původně plánovaný nos vynechal a úkolu, který nedokončil, se pak ujal někdo z naprosto jiné školy nebo například nějaký zlomyslný taškářský maniak či někdo, kdo v horečnatém, zoufalém spěchu stačil už jenom do středu obličeje připlácnout jakési výstražné znamení.
Vešel do krámu, v ruce bandasku. Ratliff a jeho kumpáni seděli nebo dřepěli na bobku celý den na verandě a pozorovali, jak nejenom z vlastní vesnice, nýbrž z celého okolí, ze vzdáleností, ze kterých se tam dalo dojít pěšky, přicházejí jednotlivě, po dvojicích i ve skupinách mužští, ženské i děti, kteří si koupí nějakou maličkost, podívají se na nového příručího a odejdou. Nepřicházeli bojechtivě, ale velice ostražitě, takřka důstojně, jako polodivoký dobytek, když se mu donese, že se na jeho pastviskách objevilo nějaké zvláštní zvíře. Kupovali si mouku, medikamenty, provazy na postraňky i tabák, aby si mohli prohlídnout člověka, jehož jméno před týdnem ani neslyšeli, ale s nímž budou muset v budoucnu jednat stran životních potřeb, a pak stejně klidně, jako přišli, zase odešli. Asi tak v devět hodin přijel na svém jezdeckém tisákovi Jody Varner a vešel do krámu. Nato se zevnitř začal ozývat jeho mručivý bas, ale soudě z toho, jaké dostával odpovědi, mohl mluvit také jenom sám k sobě. O polednách vyšel, nasedl na koně a odjel, ale příručí ho ani nedoprovodil před krám. Protože se však už vědělo, co je asi v té bandasce, začali se k polednímu rozcházet, a jak míjeli dveře krámu, nakukovali dovnitř; ale neviděli nic. Pakliže příručí obědval, jedl někde v ústraní. Ratliff se vrátil na verandu už před jednou hodinou, protože to měl od krámu k obědu jenom asi sto metrů. Ostatní přišli brzy po něm a pak až do večera všichni seděli nebo dřepěli na bobku, tu a tam tiše prohodili nějaké to slovo o ničem, zatímco ze vzdáleností, z nichž se tam dalo dojít pěšky, se dostavovali další lidé, něco si za niklák nebo za desetník koupili a zase odešli.
Do konce příštího týdne se tam vystřídali všichni a prohlídli si ho nejenom ti, co s ním měli mít v budoucnu co jednat ohledně potravin a všelijakého zboží, nýbrž i takoví, kteří s Varnerem nikdy žádné obchody nevedli a nikdy vést ne…
