DRUHÁ KAPITOLA
1
Když se Ratliff, cestující se šicími stroji, zase jednou blížil k vesnici, na voze v oné bedně podobající se psí boudě tentokrát starší hrací skříňku a sadu zbrusu nových zubů k bránám, ještě z továrny svázaných drátem, uviděl u kůlu plotu podřimovat starého bělouše, stojícího na třech nohou, a za okamžik nato samotného Willa Varnera, jak sedí na úpatí kostrbatého trávníku v přerostlé zahradě sídla starého Francouze v podomácku vyrobeném křesle.
„Brej večír, strejčku Wille,“ pozdravil přívětivým, zdvořilým, ba uctivým tónem. „Tak prej máte s Jodym v krámě novýho příručího.“ Varner se na něj ostře zahleděl a jeho ryšavé obočí nad tvrdýma očima se poněkud zachmuřilo.
„Tak ono se to už rozkřiklo,“ odpověděl. „Jak daleko jste byl včera?“
„Takovejch deset dvanáct kilometrů,“ řekl Ratliff.
„Ha,“ vyštěkl Varner, „toho příručího jsme akorát potřebovali.“ To byla pravda. Potřebovali nanejvýš někoho, kdo by přišel ráno otevřít krám a večer ho zase zavřít – aby tam neběhali zatoulaní psi, poněvadž vandráci se stejně jako černošští pobudové po setmění ve Francouzově Zátočí tak jako tak jaktěživ neomeškávali. Upřímně řečeno byl i Jody Varner (Will se tam stejně nikdy nevyskytoval) občas celý den mimo krám. Zákazníci do něj vcházeli a obsluhovali se sami nebo jeden druhého a peníze za jednotlivé artikly, jejichž cenu znali stejně jako Jody na cent přesně, házeli do krabice od doutníků pod okrouhlou drátěnou klecí na přikrývání sýrů, pod kterou ta krabice s těmi usmolenými bankovkami a od palců vyblýskanými mincemi vypadala jako nějaká návnada.
„Aspoň vám někdo denně zamete krám,“ poznamenal Ratliff. „To se každýmu hned tak nepovede, aby to měl zahrnutý v pojistce proti požáru.“
„Ha,“ opakoval žvýkající Varner a vstal z křesla. Vyndal z úst rozžvýkaný žvanec tabáku, podobající se chuchvalci mokrého sena, zahodil ho a otřel si dlaň o bok. Pak přešel k plotu, kde kovář na jeho příkaz vyrobil šikovný průchod, který fungoval naprosto stejně jako moderní turniket (ani Varner, ani kovář v životě žádný turniket nejenom neviděli, ale ani si ho neuměli představit) až na to, že místo aby se do něj musela hodit mince, zvedla se zarážka na řetízku. „Jeďte zpátky ke krámu na mým koni“ řekl Varner, „a já pojedu s tou vaší károu. Rád bych si sednul a vezl se.“
„Můžeme uvázat koně za čtyřkolák a vízt se oba dva,“ odpověděl Ratliff. „Jen jeďte na koni,“ řekl Varner. „Rád bych vás měl kousek dál od těla. Někdy máte na můj vkus moc za ušima.“
„Beze všeho, strejčku Wille,“ řekl Ratliff. A tak zarejdoval s kolem do strany, aby si mohl Varner nastoupit, a sám si vylezl na koně. Vydali se na cestu, Ratliff jenom kousek za čtyřkolákem, takže Varner mohl mluvit přes rameno a nemusel se ohlížet.
„Pokud jde o toho hasiče –“
„Není to prokázaný,“ namítl Ratliff mírně. „To se ví, v tom je právě ta svízel. Poněvadž když si někdo musí vybrat mezi člověkem, kterej je vrah, a člověkem, o kterým si jenom myslí, že by moh bejt, tak si vybere vraha. Pak aspoň ví přesně, jak je na tom. A jeho pozornost nebloumá jinde.“
„No dobrá,“ řekl Varner. „Tak tedy o tu nevinnou oběť pomluv a falešnejch tvrzení. Co o něm víte?“
„Nic, co by stálo za řeč,“ odpověděl Ratliff. Jenom co o něm semhle támhle slyším. Neviděl jsem ho osm let. Tenkrát měli kromě Flema ještě jednoho chlapce. Malinkýho. Teď by mu bylo takovejch deset dvanáct, kdyby tady ještě byl. Museli ho při tom věčným šterclování někam zatrakat.“
„A to, co jste o něm během těch osmi let slyšel, vás dovedlo k důmince, že třeba změnil svoje zvyky?“
„Je to už arci osm let,“ odpověděl Ratliff. Prach, který vířili jejich tři koně, odletoval v mírném vánku zlehka do stran mezi rmen a kudravec, jež právě rozkvétaly v příkopu u cesty. „A předtím jsem ho neviděl skorem patnáct. Vyrůstal jsem poblíž místa, kde žil. Chci říct, že bydlel asi dva roky tam co já. On a můj táta byli nájemci starýho Anseho Hollanda. Ab se tehda ještě zabejval koňským handlem. Vlastně mu právě v ten čas handlování s koň…
