Celá e-kniha Vesnice ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
PRVNÍ DÍL
Flem
PRVNÍ KAPITOLA
Francouzovo Zátočí byl úsek úrodné poříční nížiny, rozprostírající se pětatřicet kilometrů jihovýchodně od Jeffersonu. Byl schovaný mezi pahorky, odlehlý, přesně vymezený, ale neohraničený a zasahoval do dvou okresů, i když se nehlásil ani k jednomu z nich. Původně, před občanskou válkou, to bývala obrovská panská plantáž, jejímž troskám – vykuchané skořepině velikánského domu s pobořenými stájemi, s baráky otroků, s přerostlou zahradou a cihlovými terasami a promenádami – se dosud říkalo usedlost starého Francouze, přestože původní hranice existovala už jenom ve starých vybledlých záznamech v pozemkových knihách u okresního soudu v Jeffersonu a některé z těch kdysi úrodných pozemků se už dávno znovu proměnily v džungli rákosu a cypřišů, z níž je vyklučil jejich první majitel.
Je docela možné, že to byl cizinec, i když to nemusel být zrovna Francouz, poněvadž ti, co tam přišli po něm a takřka smazali veškeré stopy po jeho pobytu, by každého, kdo by mluvil jejich jazykem s cizím názvukem nebo jehož zjev či dokonce zaměstnání by bylo nezvyklé, pokládali za Francouze, ať by se hlásil ke kterékoli národnosti, stejně jako by jejich městštější vrstevníci, kdyby se byl rozhodl usadit dejme tomu přímo v Jeffersonu, o něm říkali, že je Holanďan. Co vlastně byl, to už nikdo pořádně nevěděl, ani šedesátiletý Will Varner, jemuž teď patřila velká část původního panství – včetně pozemku, na kterém stálo pobořené sídlo. Neboť onen cizinec, onen Francouz, už byl tentam, i se svou rodinou, se svými otroky a se svou vznešeností. Jeho sen, jeho širé lány byly rozparcelovány na malé zadlužené neduživé farmy, o které se ředitelé jeffersonských bank dlouho tahali a nakonec je prodali Willovi Varnerovi, takže jediné, co po Francouzovi zůstalo, bylo řečiště, jež mu jeho otroci vyrovnali v délce takřka patnácti kilometrů, aby se řeka nevylívala ze břehů a nezaplavovala pozemky, a kostra obrovského domu, který ti, co ho po něm dědili, třicet let jeden jako druhý rozbírali a štípali na palivové dříví – ořechové sloupy i brlení schodiště, dubové podlahy, které by za padesát let nebylo možno penězi takřka zaplatit, a dokonce i samo venkovní ostění. I jeho jméno už bylo zapomenuto a z jeho pýchy zbyla jenom legenda o tom, že tu půdu vyrval džungli, zkrotil a vytvořil z ní památník svého příjmení, které ti, co se tam na otřískaných vozech, na hřbetech mulů a třeba i pěšky dostavili po něm, s puškami s křesacími kameny, se psy, s dětmi, s pálenicemi na podomácku vyráběnou whisky a s protestantskými žaltáři, už nedovedli rozluštit, natož pak vyslovit a které už nemělo nic společného s žádným kdysi živým člověkem – neboť jak jeho sen, tak pýcha se už obrátily v prach, jenž se smísil se ztraceným prachem jeho anonymních kostí, a z legendy vytrvávala už jenom zarputilá povídačka o penězích, které prý někde na panství zahrabal v době, kdy se krajem hnal k Vicksburgu generál Grant.
Ti, kteří po něm panství zdědili, přicházeli ze severovýchodu, přes hory v Tennessee, po etapách, z nichž každá byla vymezena zrozením a vychováním jedné generace dětí. Přišli od pobřeží Atlantiku, kam připluli z Anglie a ze skotských a waleských močálů, jak naznačovala některá jména – Turpin, Haley, Whittington, McCallum, Murray, Leonard a Littlejohn – i další jako Riddup, Armstid a Doshey, jež nemohla pocházet odnikud, poněvadž takovéhle jméno by si rozhodně nikdo dobrovolně nevybral. Nepřivezli si žádné otroky, žádné Phyfovy či Chippendalovy sekretáře. Po pravdě řečeno by to, co si přivezli, byla většina unesla v ruce (a taky si to v ruce přinesla). Zabrali půdu, postavili si obydlí o jedné nebo o dvou místnostech, která ani nenatřeli. Ženili se mezi sebou, plodili děti a přistavovali k původním chalupám další místnosti – jednu za druhou – které rovněž nebílili, ale to bylo všechno. Jejich potomci sili dál v nížinách u řeky bavlnu a na úpatí pahorků kukuřici, z níž v tajných zákoutích mezi pahorky pálili whisky, a co nevyp…
