32
Asi bychom taky někdy měli probrat to, že brzo budeš mít ten rok za sebou. Víš už, kdy bys asi tak mohla přijet domů?
Předpokládám, že v bytě té staré paní asi nebudeš moct zůstat napořád.
Přemýšlel jsem o té Tvojí oděvní agentuře – Lou, kdybys chtěla, můžeš si ji klidně zřídit u mě v domě, mám spoustu volného místa a měla bys to úplně zadarmo. A kdybys náhodou chtěla, můžeš tam bydlet taky.
A jestli máš pocit, že je to moc brzo, ale nechceš nabourat svojí sestře život, když by ses vrátila k ní do bytu, vždycky by sis mohla půjčit můj vagon…? Já bych teda mimochodem byl mnohem radši, kdyby ne, ale vždycky se Ti tam líbilo a docela se mi líbí pomyšlení, že bys byla jenom naproti přes zahradu…
A samozřejmě je tu ještě další možnost – že to přeháním a Ty už se mnou nechceš mít nic společného, ale tahle varianta se mi fakt vůbec nelíbí. Je hrozná. Doufám, že to vidíš stejně.
Co ty na to?
Líbá Tě Sam
P. S. Dneska jsem nakládal takové dva staré manžele, jsou svoji už šestapadesát let. On měl nějaké potíže s dýcháním – nic vážného – a ona se ho odmítla pustit. Držela ho za ruku celou cestu do nemocnice. Obyčejně takovéhle věci ani nezaznamenám, ale dneska? Nevím.
Chybíš mi, Louiso Clarková.
Kráčela jsem po Páté avenue, po silnici se táhly kolony aut a na chodnících překáželi pestrobarevně oblečení turisté a já myslela na to, jaké je štěstí zamilovat se za život ne do jednoho, ale hned do dvou výjimečných mužů, a jak neskutečně šťastná náhoda to je, když oba vaši lásku opětují. Myslela jsem na to, jak moc člověka utvářejí lidé kolem něj, a jak si právě proto musí lidi kolem sebe pečlivě vybírat, a pak mě napadlo, že i navzdory tomu nakonec člověk doopravdy najde sám sebe, teprve když je všechny ztratí.
Myslela jsem na Sama a na manžele, kteří byli svoji už padesát šest let a které nikdy nepotkám, a jeho jméno jako by mi rytmicky bubnovalo v hlavě, když jsem míjela budovu Rockefeller Plaza, prošla kolem křiklavé a nablýskané Trump Tower, minula katedrálu svatého Patricka a obrovský a zářící obchod Uniqlo s oslnivými obrazovkami, pokračovala kolem Bryant Parku a dál k velikánské zdobné budově Newyorské veřejné knihovny střežené kamennými lvy, kráčela dál a kolem mě byly všechny ty obchody, ohrady, turisté, pouliční prodavači a bezdomovci – každodenní součást života, který jsem milovala, ve městě, kde on nežil, a přesto jsem si přes všechen ten hluk a sirény a klaksony uvědomovala, že je se mnou na každém kroku.
Sam.
Sam.
Sam.
A pak mě napadlo, jaké by to asi bylo, vrátit se domů.
28. října 2006
Mami,
píšu jenom ve spěchu, ale chci Ti dát vědět, že se vracím do Anglie! Dostal jsem tu práci v Rupertově firmě, takže zítra tady dávám výpověď a je mi úplně jasné, že za pět minut potom už budu mašírovat z kanceláře pryč se všemi svými věcmi v krabici – tady na Wall Street neradi trpí lidi, kterých se bojí, že by jim mohli přetáhnout klienty.
Takže po Novém roce začínám jako výkonný ředitel pro fúze a akvizice v Londýně. Vážně se na to těším, bude to výzva. Ale říkal jsem si, že bych si předtím dal menší přestávku – možná zkusím tu měsíční túru po Patagonii, o které jsem ti povídal – no a potom si musím najít nějaké bydlení. Jestli budeš mít možnost, zkontaktovala bys pro mě nějaké realitky? Obvyklé lokality, co nejblíž k centru, tak tři až čtyři plus jedna. Pokud možno s parkovacím místem na motorku v podzemních garážích (jo, já vím, že jsi hrozně nerada, když na ní jezdím).
Jo a tohle Ti udělá radost. Někoho jsem potkal. Jmenuje se Alicia Dewareová. Je vlastně taky Angličanka, ale přijela sem na návštěvu k přátelům a potkali jsme se na takové úplně příšerné večeři a párkrát jsme si spolu vyšli, než zase musela zpátky do Notting Hillu. A myslím tím opravdové chození, ne to divné newyorské randění. Je to samozřejmě ještě v začátcích, ale je mi s ní vážně prima. Až se vrátím, začneme se zase vídat. Ale ještě si prosím tě nezačínej vybírat klobouk na svatbu, jo? Vždyť mě znáš.
No, tak to bude asi …
