3
Komu: Samfielding1@gmail.com
Od: BusyBee@gmail.com
Tohle píšu ve spěchu – paní G. má zrovna hodinu klavíru – ale budu se snažit psát Ti každý den, abych měla aspoň pocit, že si povídáme. Prosím, odepiš mi. Vím, že jsi říkal, že e-maily nesnášíš, ale udělej to pro mě… prosím prosím, smutně koukám (teď si to musíš představit, jak moc smutně). Anebo mi taky můžeš psát DOPISY!
S láskou, L.
„Ale dobré ráno!“
Přede mnou stál obrovský Afroameričan v nesmírně přiléhavé fialové sportovní soupravě, s rukama založenýma v bocích. Zůstala jsem stát ve dveřích do kuchyňky jako přimražená, oblečená jen v tričku a kalhotkách, a přemýšlela, jestli se mi to jen zdá, a kdybych zavřela dveře a zase je otevřela, jestli by tam ještě pořád byl.
„Vy musíte být slečna Louisa!“ Natáhl ke mně velikánskou tlapu a potřásl mi rukou tak energicky, že jsem poskočila nahoru a dolů. Mrkla jsem na hodinky. Ne, opravdu bylo teprve čtvrt na sedm.
„Já jsem George. Osobní trenér paní Gopnikové. Prý dneska půjdete s námi. Už se těším!“
Probudila jsem se jen po pár hodinách neklidného spánku a nemohla se zbavit tísnivého pocitu ze zmatených snů, které mě celou noc provázely. Ke kuchyňce jsem doklopýtala úplně automaticky, jako zombie zoufale bažící po troše kofeinu.
„Tak fajn, Louiso! A nezapomeňte, že je potřeba doplňovat tekutiny!“ Popadl dvě lahve s vodou, vystřelil z kuchyně a lehce se rozběhl chodbou.
Nalila jsem si kávu a vestoje ji upíjela, když se objevil Nathan, už oblečený a navoněný vodou po holení. Podíval se na moje holé nohy.
„Zrovna jsem potkala George,“ oznámila jsem mu.
„Kdyby ses potřebovala dozvědět něco o hýžďovém svalstvu, s důvěrou se na něj obrať. Máš boty na běhání, žejo?“
„Haha.“ Zase jsem se napila kafe, ale Nathan na mě pořád vyčkávavě hleděl. „Nathane, o běhání mi nikdo nic neřekl! Copak já jsem nějaká běžkyně? Vždyť já jsem sportovní antitalent, gaučová povalečka! To přece víš!“
Nathan si nalil černou kávu a postavil konvici zpátky do překapávače.
„A navíc jsem začátkem roku spadla ze střechy, nezapomněls? Rozbila jsem si dost věcí v těle!“ O tom večeru, kdy jsem opilá a skleslá steskem po Willovi uklouzla na parapetu svého domu v Londýně, jsem už dokázala i vtipkovat. Ale občasné píchnutí v boku mi ho neustále připomínalo.
„Už jsi dávno v pohodě. A jako asistentka paní G. patří k tvojí práci být pořád s ní. Jestli chce, abys s ní šla běhat, tak půjdeš běhat.“ Napil se kávy. „Ale no tak, netvař se tak zděšeně. Uvidíš, že to bude prima. A za pár týdnů budeš v takový kondici, o jaký se ti ani nesnilo. Tady běhají úplně všichni.“
„Vždyť je čtvrt na sedm ráno!“
„Pan Gopnik začíná už v pět. Zrovna jsme skončili s fyzioterapií. Paní G. si ráda trochu přispí.“
„Takže kdy teda vyrážíme?“
„V šest čtyřicet. Buď v hlavní hale. Zatím ahoj!“ Zamával mi a byl pryč.
* * *
Agnes pochopitelně patřila k těm ženám, které ráno vypadají ještě líp než obvykle: nenalíčenou tvář měla jakoby trochu rozostřenou, ale působilo to svůdně, jako když si kameraman pro lepší efekt natře objektiv vazelínou. Vlasy měla stažené do volného ohonu a na sobě přiléhavé tričko a legíny, v nichž působila přirozeně a nenuceně jako supermodelky, když zrovna nestojí na molu. Plavně proběhla chodbou, jako elegantní závodní kůň se světlou hřívou, na očích měla sluneční brýle a jen mi ladně pokynula rukou na pozdrav, jako by na mluvení bylo ještě příliš brzo. Moje jediné vhodné oblečení byly kraťasy a tričko bez rukávů, v čemž jsem nejspíš vypadala jako oplácaná nádenice. Trochu mě znervózňovalo, že jsem si nestihla oholit podpaží, a přitiskla jsem lokty pevně k tělu.
„Dobré ránko, paní G.!“ zahlaholil George, který se právě objevil vedle nás, a podal Agnes lahev s vodou. „Můžeme?“
Přikývla.
„Připravená, slečno Louiso? Dneska si dáme tak šest kiláčků.
Paní G. chce ještě posilovat břicho. Protažená jste, žejo?“
„No, teda…“ Neměla jsem vodu ani lahev. Ale to už jsme vyrazili.
Frázi „jako vystřelený z praku“ jsem samozřejmě znala, al…
