29
Tanzie
Tanzie skoro hodinu seděla v pokojíčku a pokoušela se mámě nakreslit přáníčko. Nedokázala přijít na to, co na něj napsat. Máma vypadala nemocně, ale Nicky jí vysvětlil, že není doopravdy nemocná, ne tak, jako byl předtím pan Nicholls, takže Tanzie nepřipadalo správné přát jí brzké uzdravení. Potom ji napadlo, že napíše: „Buď šťastná!“ Jenomže to znělo jako pokyn. Nebo dokonce jako obvinění. A pak si řekla, že mámě napíše jen: „Mám tě moc ráda,“ ale chtěla to napsat červeně a všechny červené fixky jí vyschly. Takže pak ji napadlo, že jí koupí blahopřání, protože máma vždycky říkala, že táta jí nikdy žádné nekoupil, kromě fakt kýčovité vycpávané valentýnky, když ještě měli námluvy. A při slově „námluvy“ vyprskla smíchy.
Tanzie ji hlavně chtěla rozveselit. Máma by měla řídit domácnost, starat se o věci a pobíhat dole, ne ležet nahoře ve tmě, jako by byla miliony kilometrů daleko. Tanzie to děsilo. Od té doby, co odešel pan Nicholls, bylo v domě příliš ticho, a v břiše cítila ohromnou tíhu, jako by se mělo stát něco špatného. Když se ráno probudila, vkradla se do mámina pokoje a vlezla si k ní do postele. Máma ji objala a políbila ji na temeno.
„Ty jsi nemocná, mami?“ zeptala se.
„Jsem jenom unavená, Tanze.“ Mámin hlas zněl jako ten nejsmutnější, nejunavenější na světě. „Už brzy vstanu. Slibuju.“
„Je to kvůli mně?“
„Cože?“
„Že už nechci dělat matiku. Kvůli tomu jsi smutná?“
Mámě vhrkly do očí slzy a Tanzie připadalo, jako by celou situaci kdovíproč ještě víc zhoršila. „Ne, Tanze,“ hlesla máma a přivinula ji k sobě. „Ne, miláčku. S tebou a matikou to nemá vůbec nic společného. To je ta poslední věc, kterou by sis měla myslet.“
Ale nevstala.
Takže Tanzie šla sama po ulici a v kapse měla dvě libry a patnáct pencí, které jí dal Nicky, i když poznala, že si myslí, že blahopřání je pitomý nápad, a přemítala, jestli je lepší koupit levnější přáníčko a k tomu čokoládu nebo jestli levné přání vlastně postrádá smysl, když vtom vedle ní zastavilo auto. Pomyslela si, že je to někdo, kdo chce poradit, jak se dostat do Beachfrontu (pořád někdo potřeboval poradit, jak se dostane do Beachfrontu). Ale byl to Jason Fisher.
„Joj. Mimoňko,“ křikl na ni. Šla dál. Vlasy měl nagelované do ježatých ostnů a mhouřil oči; jako by celý život jen mžoural na něco, co se mu nelíbí.
„Řek jsem, mimoňko.“
Tanzie se snažila na něj nedívat. Rozbušilo se jí srdce. Šla o něco rychleji.
Popojel a ona doufala, že možná odjede. Jenomže on zastavil, vystoupil z auta a obešel ho, takže stál před ní, a ona by ho musela odstrčit, aby mohla jít dál. Naklonil se na stranu, jako by něco vysvětloval někomu natvrdlému. „Když s tebou někdo mluví, je slušný odpovědět. To tě máma nenaučila?“
Tanzie ze sebe strachy nemohla vypravit ani slovo.
„Kde máš bráchu?“ .
„Nevím,“ hlesla šeptem.
„Ale víš, ty jedna mrňavá, čtyřvoká mimoňko. Tvůj brácha si myslí, že je fakt děsně chytrej, když se mi šťourá ve Facebooku.“
„Nešťourá,“ pípla. Ale byla opravdu mizerná lhářka, a jakmile to vyslovila, bylo jí jasné, že Fisher ví, že lže.
Popošel k ní o dva kroky. „Vyřiď mu, že si ho podám, fouňu jednoho zasranýho. Myslí si, že je děsně chytrej. Vyřiď mu, že mu v jeho profilu nadělám fakt paseku.“
Druhý Fisher, bratranec, jehož jméno si nedokázala zapamatovat, mu zamumlal do ucha něco, čemu Tanzie nerozuměla. Všichni už vystoupili z auta a pomalu kráčeli k ní.
„Jo,“ přikývl Jason.„Tvůj brácha potřebuje něco pochopit. Když se šťourá v mých věcech, tak my se pošťouráme v jeho věcech.“
Nadzvedl bradu a hlasitě si odflusnul na chodník. Přímo před ní ležel velikánský zelený slimák.
Říkala si, jestli vidí, jak ztěžka dýchá.
„Nasedni do auta.“
„Cože?“
„Nasedni kurva do toho auta.“
„Ne.“ Začala před nimi ustupovat. Rozhlédla se kolem a snažila se zjistit, jestli někdo nejde po ulici. Srdce jí naráželo do žeber jako pták v kleci.
„Tak nasedni kurva do toho auta, Costanzo.“ Vyslovil její jméno jako nějakou nadávku. Pak chtěla utéct, ale běhat fakt neuměla – a&nb…
