23
Ed
Takže, bylo nebylo, Ed se seznámil s dívkou, která byla ta nejoptimističtější osoba, jakou kdy poznal. Nosila žabky, protože doufala, že přijde jaro. Připadalo mu, že skáče životem jako Tygr, tak krásně, jak jen Tygři skákat umějí; věci, které by většinu lidí skolily, jako by se jí ani netkly. Nebo pokud přece jen spadla, hned se zase postavila na nohy. Spadla znovu, nasadila úsměv, oprášila se a šla dál. Nikdy nepochopil, jestli to je ta nejhrdinnější nebo nejpitomější věc, jakou kdy viděl.
A pak stál na chodníku před luxusní novostavbou někde u Carlistu a díval se, jak tahle dívka zjišťuje, že všechno, čemu věřila, je lež, až z ní zůstal jen duch, který seděl na sedadle spolujezdce a nevidoucíma očima hleděl ven přes čelní sklo. Bylo přímo slyšet, jak z ní vyprchává optimismus, A jemu se v srdci něco naťuklo.
Zarezervoval prázdninovou chatu na břehu jezera, dvacet minut od Martyho domu – tedy spíš od domu jeho přítelkyně. V okruhu stovky mil nenašel hotel, který by vzal psa, ale poslední recepční, s kterou mluvil (žoviální paní, která ho osmkrát oslovila „brouku“), mu řekla o jednom novém místě, které vede snacha její kamarádky. Musel zaplatit za tři dny, což byla délka minimálního pobytu, ale bylo mu to jedno. Jess se neptala. Nevěděl, jestli si vůbec všimla, kde jsou.
Vyzvedli si klíče v recepci, projel po cestičce mezi stromy a zastavil před chatou. Vyložil Jess a psa a doprovodil je dovnitř. Jess už hodně kulhala. Náhle si vybavil, s jakou zuřivostí kopala do toho auta. V žabkách.
„Nalož se do vany,“ řekl jí. Rozsvítil všechna světla a zatáhl závěsy. Venku už byla tma, takže nebylo nic vidět. „Určitě to udělej. Zkus si dát pohov. Seženu nám něco k snědku. A možná sáček s ledem na obklad.“
Otočila se a přikývla. Vyloudila na rtech nepatrný děkovný úsměv.
Nejbližší supermarket byl super jen podle názvu – pod mihotavými zářivkami dřepěly dva koše skleslé zeleniny a regály konzervovaných potravin od výrobců, o kterých v životě neslyšel. Koupil nějaká hotová jídla, chleba, mléko, mražený hrášek a prášky proti bolesti. A pár lahví vína. Taky se potřeboval napít.
Právě stál u pokladny, když mu zapípal mobil. Vyštrachal ho z kapsy, protože si říkal, jestli to není Jess. A potom si vzpomněl, že jí přede dvěma dny došel kredit.
Ahoj milacku. Moc nas mrzi, ze zitra nemuzes prijet. Doufame, ze te co nejdriv uvidime. Pusu mama. P. S. Pozdravuje te tata. Dnes na tom není moc dobre.
„Dvacet dva osmdesát.“
Pokladní zopakovala cenu dvakrát, než to zaznamenal:
„Aha. Pardon.“ Vylovil kartu a podal jí ji.
„Nefunguje nám terminál. Máme to napsané.“
Ed sledoval její pohled. „Pouze platby v hotovosti nebo šekem“, hlásala cedulka napsaná lopotnými písmeny propiskou. „To snad nemyslíte vážně.“
„Proč bych to neměla myslet vážně?“ Zadumaně přežvykovala cosi, co měla v ústech.
„Nevím, jestli mám u sebe dost peněz,“ řekl Ed.
Netečně na něj zírala.
„Vy neberete karty?“
„Je to napsané na té vývěsce.“
„Tak… copak nemáte ‚žehličku‘?“
„Většina lidí z okolí platí hotově,“ odvětila. Její výraz říkal, že je jasné, že on z okolí není.
„Dobře. Kde je nejbližší bankomat?"
„V Carlislu." Pomalu na něj zamrkala. Jestli ty peníze nemáte, budete muset to jídlo vrátit."
„Já je mám. Hned to bude."
Hrabal se v kapsách a nevšímal si, že lidé ve frontě za ním stěží potlačují povzdechy a obracejí oči v sloup. Nějakým zázrakem se mu podařilo dát dohromady peníze za všechno kromě cibulových bhadží. Vysázel je na pult a pokladní ostentativně nadzvedla obočí, když částku zaúčtovala, a odsunula bhadží na stranu. Ed na oplátku všechno nasunul do igelitky, která se protrhla, ještě než došel k autu, a snažil se nemyslet na matku.
Když se Jess dobelhala dolů, Ed právě vařil. Nebo spíš nechal v mikrovlnce s rámusem rotovat dva plastové tácky, což bylo maximum kulinářského umění, na jaké se kdy zmohl. Měla na sobě župan a vlasy si zabalila do turbanu z bílého ručníku. Nikdy nepochopil, jak to ženy dělají. Jeho bývalá to taky uměla. Říkáva…
