41
Tanzie
Takže uniforma školy svaté Anny je v barvě královské modři se žlutými paspulkami. V saku naší školy vás nikdo nepřehlédne. Některé holky z mojí třídy si ho sundavají, když se vracejí domů, ale mě to netrápí. Když si dáte práci, abyste se někam dostali, je docela hezké dát lidem najevo, kam patříte. Je legrační, že je zvykem zamávat si, když mimo školu vidíte nějakého spolužáka. Někdo mává hodně, jako třeba Sriti. Je moje nejlepší kamarádka a vždycky vypadá, jako by byla na pustém ostrově a pokoušela se přivolat prolétající letadlo, a někdy je to jen drobné zvednutí prstů, což dělá třeba Dylan Thomas, který má potíž s kýmkoli mluvit, dokonce i s vlastním bráchou. Ale dělá to každý. Možná neznáte toho, kdo vám mává, ale zamáváte mu, protože má uniformu. Takhle to v naší škole chodí odjakživa. Zjevně to znamená, že jsme všichni jedna rodina.
Já vždycky mávám, zvlášť když jedu autobusem.
Ed mě vyzvedává každé úterý a čtvrtek, protože to mám zrovna matematický kroužek a máma je dlouho v té své údržbářské a kutilské práci. V současnosti už pro ni pracují tři lidi. Říká, že pracují „s“ ní, jenomže jim vždycky ukazuje, jak mají věci dělat, a říká jim, kam mají jít, a podle Eda je pořád ještě trochu nesvá z představy, že jim šéfuje. Ed tvrdí, že máma si na to zvyká. Přitom se ušklíbne, jako by máma šéfovala jemu, ale je vidět, že se mu to líbí.
Od začátku školy v září si máma bere vždycky v pátek odpoledne volno a vyzvedne mě ve škole a pak spolu pečeme sušenky, jenom já a ona. Je to fajn, ale budu jí muset říct, že bych raději zůstala déle ve škole, zvlášť jestli mám na jaře dělat vyšší závěrečnou zkoušku. Táta zatím ještě neměl možnost za námi přijet, ale každý týden si spolu skypujeme a říká, že určitě přijede. Toho rolls-royce prodal chlápkovi z odtahového parkoviště. Příští týden má dva přijímací pohovory do zaměstnání a spoustu želízek v ohni.
Nicky je na vyšší střední škole v Southamptonu. Chce se hlásit na uměleckou školu. Má přítelkyni jménem Lila, která podle mámy byla překvapením ve všech ohledech. Pořád se hodně maluje, ale nechává si odrůst vlasy do své přirozené barvy, což je taková jako tmavohnědá. Je teď o celou hlavu vyšší než máma a někdy, když jsou v kuchyni, mu připadá, že je vtipné opřít si loket o její rameno, jako by byla barový pult nebo tak něco. Pořád ještě občas píše svůj blog, ale většinou říká, že na to nemá čas, a poslední dobou má raději Twitter, takže je v pohodě, když to trochu vezmu za něj. Příští týden už to bude míň osobní a víc o matice. Opravdu doufám, že hodně z vás baví matika.
Zaplatili jsme sedmdesáti sedmi procentům lidí, kteří nám poslali peníze na Normana. Čtrnáct procent z nich řeklo, že by byli radši, kdybychom ty peníze věnovali na nějaké dobročinné účely, a zbylých devět procent se nám nepodařilo dohledat. Máma říká, že to nevadí, protože nejdůležitější je, že jsme je zkusili najít, a někdy je prý v pohodě prostě jen přijmout od lidí dar, pokud za něj poděkujete. Mám poděkovat i vám, pokud jste mezi nimi, a nikdy nezapomene na laskavost neznámých lidí.
Ed je tu doslova pořád. Prodal svůj dům v Beachfrontu a teď má maličký byteček v Londýně, kde s Nickym musíme spát na rozkládacích lehátkách, když tam jsme, ale většinu času tráví u nás. Pracuje v kuchyni na notebooku, mluví se svým londýnským kamarádem a přitom má na uších fakt cool sluchátka a jezdí za ním na schůzky ve svém mini cooperu. Pořád chce koupit nové auto, protože je opravdu náročné se do něj vměstnat, když někam chceme jet všichni, ale zvláštní je, že nikdo z nás vlastně nechce, aby to udělal. Je to docela fajn, když jsme v tom autíčku všichni namačkaní jako sardinky, a nepřipadám si v něm provinile kvůli Normanovu slintání.
Norman je šťastný. Dělá přesně to, co veterinář předpovídal, že bude dělat, a máma říká, že nám to stačí. Zákon pravděpodobnosti v kombinaci se zákonem velkých čísel praví, že někdy musíte akci opakovat víckrát, abyste dosáhli kýženého výsledku. Čím víckrát to děláte, tím jst…
