26
Nemám strach, i když je zvláštní, že jsou tady, jedí a baví se pod naší střechou. Většinou jsou zdvořilí, skoro až pozorní. A věřím, že Herr Kommandant by svým mužům nestrpěl žádné poklesky.
A tak mezi námi nastalo jakési rozpačité příměří…
Zvláštní je, že Herr Kommandant je kultivovaný člověk. Zná Matisse! Webera i Purrmanna! Umíš si představit, jak podivné je probírat s německým vojákem f inesy Tvé práce se štětcem?
Dnes večer jsme se dosyta najedli. Herr Kommandant přišel do kuchyně a nařídil nám, že máme sníst, co zbylo z ryby. Malý Jean plakal, když jsme všechno dojedli. Modlím se, abys měl také dost jídla, ať už jsi kdekoli…
Liv prochází ty útržky znovu a znovu a pokouší se číst mezi řádky. Není lehké je časově seřadit –
Sophiiny zápisky jsou na náhodných kouscích papíru a inkoust na některých místech už vybledl –, ale rozhodně je zřejmé, že postupně nacházela k Friedrichu Henckenovi vřelejší vztah. Náznakem se zmiňuje o dlouhých debatách, jeho občasných laskavostech, že jim pořád dával jídlo. Sophie by přece nedebatovala o umění a nepřijala by jídlo od muže, kterého by považovala za netvora.
Čím více čte, tím jí je autorka těch útržků bližší. Dočte se o historce se selátkem, dvakrát si ji přeloží, aby se ujistila, že ji pochopila správně, a chtělo by se jí nadšeně zatleskat nad tím, jak to dopadlo. Zabere se zase do soudních zápisů, čte si povýšené líčení madame Louvierové o dívčině neposlušnosti, o její odvaze a dobrém srdci. Její duch jako by čišel z každého slova. Na okamžik zatouží popovídat si o tom s Paulem.
Pečlivě zaklapne složku. A pak provinile pohlédne na okraj stolu, kde leží papíry, které Henrymu neukázala.
Kommandant má oči tak pronikavé a inteligentní, a přesto jaksi zastřené, jako by měly za úkol skrývat jeho pravé city. Měla jsem strach, že si možná všimne, jak se moje vlastní rozvaha a klid hroutí.
Zbytek papíru chybí – možná ho někdo odtrhl, anebo odpadl stářím.
„Zatančím si s vámi, Herr Komandant,“ řekla jsem. „Ale jen tady v kuchyni.“
A pak je tu lístek papíru psaný jinou rukou než Sophiinou.„Co se stane,“ stojí tam jen, „nedá se odestát.“ Když si ho Liv poprvé přečetla, pokleslo jí srdce jako těžký kámen.
Čte ta slova znovu a znovu a představuje si ženu tajně se objímající s mužem, jenž by měl být jejím nepřítelem. A pak složku zavře a pečlivě ji zasune pod hromadu papírů.
„Tak kolik dneska?“
„Čtyři,“ vzdychne Liv a podá Henrymu dnešní dávku jedovatých anonymů. Nařídil jí, že nemá otevírat žádný dopis, na kterém nepozná písmo. Udělají to jeho zaměstnanci a nahlásí mu, pokud by mezi nimi byl nějaký výhrůžný. Liv se snaží přistupovat k novému vývoji událostí sebejistě, ale potají sebou vždycky trhne, když spatří neznámý dopis. Děsí ji představa, že existuje tolik neurčité zášti, která jen čeká na svůj terč. Už nedokáže zadávat do vyhledávače „Dívka, již jsi tu zanechal“.
Dříve bývaly na internetu jen dvě historické zmínky, ale teď jsou tu online verze novinových článků z celého světa, které pak přebírají nejrůznější zájmové skupiny, internetová fóra, na nichž se probírá tu její, tu Paulovo zjevné sobectví a vrozená lhostejnost k tomu, co je správné. Slova na ni prší jako rány: Uloupený. Ukradený. Odcizený. Mrcha.
Dvakrát už někdo strčil do dopisní schránky v hale psí výkaly. Dnes ráno stála před soudem jen jedna protestující, neupravená žena středních let v modrém pršiplášti, která jí vnutila další podomácku vyrobený leták o holocaustu. „To ale se mnou ani s tímhle případem vážně nemá nic společného,“ vyštěkla Liv a pokusila se jí ho strčit zpátky.
„Jestliže nic neuděláte, jste spoluviník!“ vykřikla žena s tváří zrůzněnou hněvem.
Henry ji odtáhl. „Nemá cenu se s nimi bavit,“ řekl. Kupodivu to však nijak nezmírnilo její neurčitý pocit viny.
To jsou však jen otevřené projevy nesouhlasu. Probíhající proces má ale i méně očividné důsledky.
Sousedé už ji vesele nezdraví; místo toho jen kývnou a upřeně klopí oči k zemi. Od chvíle, kdy se o procesu začalo psát v novinách, jí …
