18
Svatební cesta.Tedy něco jako svatební cesta. David zrovna pracoval na výstavbě nového konferenčního centra v Barceloně – monolitu navrženého tak, aby odrážel modrou oblohu a třpytivé moře. Vzpomíná si, jak ji překvapila jeho plynná španělština, jak žasla nad tím, co všechno ví, a nad vším, co o něm dosud nevěděla. Každé odpoledne strávili v hotelové posteli a pak brouzdali po Barri Gótic a El Born, hledali útočiště ve stínu, zastavovali se na mojito, líně se o sebe opírali a kůže se jim v horku lepila potem. Pořád si vybavuje jeho ruku na svém stehně. Měl ruce řemeslníka. Vždycky jimi spočíval s mírně roztaženými prsty, jako by přidržoval neviditelné plány.
Procházeli se zrovna po Plaça de Catalunya, když zaslechli ženský hlas s americkým přízvukem.
Téměř v slzách křičela něco na trojici nezúčastněných mužů, kteří vynášeli z kazetových dveří činžovního domu na ulici nábytek, potřeby do domácnosti a nejrůznější drobnosti. „To nemůžete!“ protestovala.
David pustil Livinu ruku a šel se podívat blíž. Žena – kostnatá dáma na počátku středních let, se zářivě plavými vlasy – zdeptaně vydechla, když před domem přistála další židle. Kolem se shromáždil malý hlouček zvědavých turistů.
„Co se vám stalo?“ zeptal se jí David a vzal ji za loket.
„To domácí. Vyhazuje všechny matčiny věci. Říkala jsem mu, že to nemám kam dát!“
„A kde je vaše matka?“
„Umřela. Přijela jsem, abych to tu probrala, ale on říká, že to musí během dneška být všechno pryč.
A tihle chlapi to prostě jen tak házejí na ulici a já nemám tušení, co si s tím počít.“
Vzpomíná si, jak vzal David věci do svých rukou, jak řekl Liv, že má ženu vzít do kavárny naproti přes ulici, jak těm mužům španělsky vynadal a ta Američanka, Marianne Johnsonová, zatím usrkávala ze sklenice vodu s ledem a úzkostně hleděla na protější chodník. Přiletěla teprve dnes ráno, svěřila se Liv. Naříkala, že netuší, co si počít.
„To mě moc mrzí. Kdy vaše matka zemřela?“
„Ach, už před třemi měsíci. Vím, že jsem to měla vyřídit dřív. Ale je to hrozně náročné, když člověk neumí španělsky. A musela jsem nechat převézt její tělo domů, abychom ji mohli pohřbít… a zrovna jsem se rozvedla, takže jsem na všechno úplně sama…“ Kloubky prstů měla obrovské a bílé a pod nimi navlečené závratné množství plastových prstýnků. Pořád si sahala do vlasů na tyrkysovou čelenku s kašmírovým vzorem, jako by ji to uklidňovalo.
David mluvil s nějakým mužem, nejspíš s domácím. Ten se zpočátku choval defenzivně, ale za deset minut už si přátelsky potřásali rukama. Pak se David vrátil k jejich stolku. Oznámil ženě, že si má rozmyslet, co si chce nechat, a že má číslo na dopravní firmu, která jí všechno zabalí a letecky dopraví domů. Domácí prý souhlasil, že všechno může zůstat v bytě ještě do zítřka. Zbytek mohou za malý poplatek odvézt a zlikvidovat stěhováci.„Máte dost peněz?“ zeptal se tiše. To byl prostě on.
Marianne Johnsonová téměř slzela vděčností. Pomohli jí přenášet věci, rozdělovali je na hromadu nalevo a napravo podle toho, co si chtěla nechat. Stáli tam, žena ukazovala na jednotlivé předměty, muži je pečlivě dávali na stranu a Liv si věci na chodníku začala prohlížet pozorněji. Byl tam psací stroj Corona a velikánská alba vybledlých novinových výstřižků, vázaná v kůži. „Máma byla novinářka,“ vysvětlila žena a opatrně položila alba na kamenný schod.„Jmenovala se Louanne Bakerová. Pamatuju si, že na tomhle psávala, když jsem byla malá.“
„A co je tohle?“ ukázala Liv na drobný hnědý předmět. Takhle na dálku to nedokázala poznat, ale někde hluboko uvnitř se otřásla. Zahlédla něco, co vypadalo jako zuby.
„Jo tohle. To jsou máminy sušené hlavy. Sbírala všechno možné. Někde tu taky bude nacistická přilba. Myslíte, že by to chtěli v nějakém muzeu?“
„To si užijete, až je budete chtít dostat přes celnici.“
„Proboha. Nejspíš bych udělala nejlíp, kdybych to tu nechala a utekla.“ Narovnala se a otřela si čelo. „To je ale vedro! Asi umřu.“
A pak Liv spatřila ten obraz, opřený o křeslo. I v tom rámusu a zma…
