27
„Takže kdy přesně váš obraz zmizel?“
„V roce 1941. Možná 1942. Těžko říct, protože všichni zúčastnění jsou mrtví, víte.“ Světlovlasá žena se násilně zasměje.
„Ano, to jste říkala. A můžete mi dát jeho podrobný popis?“ Žena k němu přes stůl postrčí složku.
„Tohle je všechno, co máme. Většina z toho byla už v dopise, který jsem vám posílala v listopadu.“
Paul složku zběžně prolistuje a snaží se vybavit si detaily. „Takže jste ho objevila v jedné galerii v Amsterdamu. A už jste je oslovila…“
Ozve se zaklepání a vstoupí Miriam s kávou. Paul vyčká, až jim oběma podá šálky. Miriam omluvně kývne a vycouvá, jako by provedla něco nepatřičného. Neslyšně jí poděkuje a ona sebou polekaně trhne.
„Ano, poslala jsem jim dopis. Jakou má asi tak podle vás cenu?“
„Co prosím?“
„Jakou myslíte, že má cenu?“
Paul zdvihne oči od poznámek. Žena se v židli pohodlně opírá. Má krásnou tvář, s čistou pletí a výraznými rysy beze známek stárnutí. Ale všimne si také, že se tváří bezvýrazně, jako by byla zvyklá skrývat city. Nebo má možná botox. Po očku mrkne na její husté vlasy a ví, že Liv by okamžitě poznala, jestli jsou opravdu její.
„Protože za Kandinského by byla spousta peněz, ne? Můj muž to aspoň říká.“
Paul opatrně volí slova. „To ano, pokud by se podařilo prokázat, že vám ten obraz opravdu patří.
Ale tak daleko ještě nejsme. Můžeme se teď vrátit k otázce vlastnictví? Máte nějaký doklad o tom, jak vaše rodina obraz získala?“
„No, můj dědeček se s Kandinským přátelil.“
„Aha.“ Paul se napije kávy. „A máte nějaké listinné doklady?“ Žena se zatváří nechápavě.
„Fotografie? Dopisy? Zmínky o tom, že byli přátelé?“
„To ne. Ale dědeček o tom často mluvíval.“
„Žije ještě?“
„Ne. To už jsem vám psala.“
„Omlouvám se. Jak se váš dědeček jmenoval?“
„Anton Perovskij.“ Vyhláskuje mu příjmení a ukáže přitom na poznámky.
„Žijí ještě nějací vaši příbuzní, kteří by o tom mohli něco vědět?“
„Ne.“
„A víte, jestli byl ten obraz někdy vystavován?“
„Ne.“
Paulovi bylo hned jasné, že je chyba začít jejich služby inzerovat, protože se na ně začnou hrnout přesně takovéhle pochybné případy. Ale Janey na tom trvala. „Musíme vyvinout iniciativu,“ vysvětlovala manažerštinou.„Potřebujeme stabilizovat náš podíl na trhu, upevnit naši pověst. Všichni na trhu nás musejí znát na první dobrou.“ Sepsala seznam ostatních vyhledávacích agentur a navrhovala, aby k nim vyslali Miriam jako falešnou klientku, aby odkoukala jejich metody. Ani s ní nehnulo, když namítal, že je to šílenost.
„Udělala jste si nějaký základní výzkum o historii toho obrazu?
Na Googlu nebo v knihách o umění?“
„Ne. Předpokládala jsem, že za to budu platit vás. Jste snad v oboru nejlepší, ne? Našli jste ten Lefèvrův obraz.“ Žena si přehodí nohu přes nohu a pohlédne na hodinky. „Jak dlouho trvá takovéhle případy vyřešit?“
„Na to se nedá jen tak jednoduše odpovědět. Některé zvládneme vyřešit docela rychle, pokud máme zdokumentovanou historii a původ toho předmětu. Jiné se můžou táhnout roky. Určitě jste slyšela, že jen náklady na soudní spor se mohou vyšplhat hodně vysoko. Radil bych vám, abyste si dobře rozmyslela, než do toho půjdete.“
„A vy si berete provizi?“
„To je různé, ale obecně ano, účtujeme si drobné procento z konečného vypořádání. A máme vlastní právní oddělení.“ Paul zalistuje složkou. Není v ní nic než několik fotografií obrazu a podepsané místopřísežné prohlášení Antona Perovského, že mu Kandinskij předmětný obraz věnoval v roce 1938. Rodina byla vyhnána z domova v roce 1941 a už nikdy pak obraz neviděli. Je tu dopis od německé vlády, který uznává vznesený nárok. A pak je tu dopis z amsterdamského Rijksmusea, jež zdvořile popírá, že by se obraz nacházel v jejich vlastnictví. Není toho moc, na čem by se dal případ vystavět.
Snaží se v duchu odhadnout, jestli má vůbec cenu se do toho pouštět, když vtom se žena znovu ozve: „Byla jsem taky u té nové firmy. Brigg a Sawston. Říkali, že by mi účtovali o procento míň než vy.“
Paulovi ztuhne ruka s listem papíru. „Co prosím…
