29
1917
Přestala jsem plakat po domově. Nedokázala bych říct, jak dlouho jsme byli na cestě – dny a noci mi splývaly dohromady a spánek přicházel jen zřídka a nakratičko. Kousek za Mannheimem mě začala bolet hlava a brzy potom přišla horečka, takže jsem se chvílemi třásla a potom zase bojovala s touhou shodit ze sebe i to málo oblečení, které mi ještě zbylo. Liliane seděla vedle mě, otírala mi čelo svou sukní a pomáhala mi, kdykoli jsme zastavili. Tvář měla staženou napětím. „Brzo mi bude líp,“ opakovala jsem jí pořád a nutila se věřit, že je to jen chvilkové nachlazení, nevyhnutelný důsledek uplynulých dní, chladného vzduchu a duševního otřesu.
Nákladní auto nadskakovalo na hrbolech a objíždělo výmoly, plachta se nadouvala a pouštěla dovnitř spršky ledově studeného deště. Mladý voják pospával, hlava se mu kymácela, ale při každém větším trhnutí vozu otevřel oči a probodl nás pohledem, jako by nás chtěl varovat, že máme zůstat, kde jsme.
Dřímala jsem opřená o Liliane, ale pravidelně jsem se budila a pozorovala maličký trojúhelník plachty, který občas na okamžik odhalil krajinu, již jsme nechávali za sebou. Dívala jsem se, jak vybombardovaná a zjizvená příhraniční oblast přechází v úhlednější města s celými řadami domů bez viditelného poškození. Z bílé omítky pronikavě vystupovaly černé trámy, zahrady zdobily pečlivě zastřižené keře a udržované zeleninové záhony. Projížděli jsme kolem velikých jezer a rušných měst, prodírali se hlubokými jedlovými lesy, kde motor auta kvílel a pneumatiky se zoufale snažily udržet v blátivých vyježděných kolejích. S Liliane jsme dostávaly jen maličko: tu a tam hrnek vody a kus černého chleba, který nám hodili na korbu, jako se hází zbytky prasatům.
Jak mi stoupala horečka, stála jsem beztak o jídlo čím dál méně. Bolestivé hlodání v žaludku přehlušily jiné bolesti: v hlavě, v kloubech, vzadu na šíji. Ztratila jsem chuť k jídlu a Liliane mě musela nutit, abych do bolavého krku dostala aspoň doušek vody, a připomínat mi, že musím jíst, dokud je co, že musím zůstat silná. Každé její slovo mělo zvláštní nádech, jako by vždycky věděla mnohem víc o tom, co nás čeká, než byla ochotná říct. S každou další zastávkou měla v očích víc úzkosti a i přes mysl zastřenou nemocí nakazil její strach i mě.
Ve spánku se Liliane škubala tvář zlými sny. Někdy se vzbudila, drápala rukama do prázdna a vydávala nesrozumitelné zmučené skřeky. Kdykoli jsem mohla, vztáhla jsem ruku, abych se dotkla její paže, a snažila se ji jemně přivést zpět k bdění. Někdy mě při pohledu na německou krajinu napadlo, proč to vlastně dělám.
Od chvíle, kdy jsem zjistila, že nejedeme do Arden, mě víra začala opouštět. Kommandant i dohoda s ním se teď zdály být miliony mil daleko; můj život v hotelu, výčepní pult z naleštěného mahagonu, má sestra i celé městečko, kde jsem vyrůstala, mi najednou připadaly jako sen, jako bych si je kdysi dávno vyfantazírovala. Naší realitou bylo nepohodlí, zima, bolest a všudypřítomný strach, které mi bzučely v hlavě jako roj včel. Snažila jsem se soustředit, vybavit si Édouardovu tvář, jeho hlas, ale i on mě zradil. Dokázala jsem si z něj vybavit drobnosti: jak se mu měkké hnědé vlasy kroutily na límci, jak silné měl ruce – ale už jsem z nich neuměla sestavit útěšný celek. Mnohem lépe jsem teď znala Lilianinu rozlámanou ruku ve své. Dívala jsem se na ni, pozorovala vlastnoručně vyrobené dlahy na pohmožděných prstech a snažila se připomínat si, že tohle všechno má nějaký účel: že pravým smyslem víry je, že musí projít zkouškou. Ale s každou další mílí se tomu věřilo hůř a hůř.
Déšť ustal. Zastavili jsme v malé vesnici, mladý voják ztuhle natáhl dlouhé nohy a vylezl ven.
Motor utichl a my jsme zvenku slyšely hovor v němčině. Na okamžik mě napadlo, že bych je mohla požádat o trochu vody. Rty jsem měla vyprahlé a údy slabé.
Liliane seděla naproti mně úplně nehybně, jako králík, který větří ve vzduchu nebezpečí. I přes pulzující bolest hlavy jsem se snažila soustředit a postupně si uvědomila, že…
