35
1917
Vyložili mě krátce po rozbřesku. Nevím, jak dlouho jsme byli na cestě: horečka mě schvátila tak, že mi dny a sny splývaly a už jsem si ani nebyla jistá, zda stále ještě existuji, anebo jako přízrak přelétávám do nějaké jiné reality a zpět. Když jsem zavřela oči, viděla jsem svou sestru, jak vytahuje rolety ve výčepu, jak se ke mně s úsměvem obrací a slunce jí ozařuje vlasy. Viděla jsem smějící se Mimi. Viděla jsem Édouarda, jeho tvář, jeho ruce, v uších mi zněl jeho hlas, tichý a důvěrný.
Natahovala jsem po něm ruku, ale on pokaždé zmizel a já se probudila na podlaze nákladního auta, před očima jsem měla vojenské boty a s každým výmolem mi bolestivě zabušilo v hlavě.
Viděla jsem Liliane.
Její tělo leželo někde na cestě k Hannoveru, kam ho s klením odhodili, jako by to byl jen pytel s pískem. Uplynulé hodiny jsem strávila postříkaná její krví a ještě něčím horším. Krev mi barvila šaty, cítila jsem ji na rtech, ztuhlá a lepkavá se rozlévala po podlaze, z níž už jsem neměla sílu vstát.
Už jsem ani necítila kousání vší. Byla jsem strnulá a otupělá. Nepřipadala jsem si o nic víc naživu než Lilianina mrtvola.
Voják naproti mně seděl tak daleko, jak jen to šlo. Zuřil, že má špinavou uniformu, že dostal od velitele vynadáno za to, že mu Liliane ukradla pistoli. Seděl s tváří natočenou k plachtě, přes niž dovnitř proudil vzduch. Viděla jsem pohled v jeho očích, plný odporu a zhnusení. Přestala jsem pro něj být lidskou bytostí. Snažila jsem se vybavit si, jaké to bylo, když jsem bývala víc než jen věc, když jsem i ve městě plném Němců ještě mívala svou důstojnost, vzbuzovala jsem úctu, ale šlo to těžko.
Celý svět jako by se mi scvrkl na tohle nákladní auto. Na tvrdou plechovou podlahu. Na vlněný rukáv s tmavě rudou skvrnou.
Auto se kodrcalo a kymácelo noční tmou a jen občas na chviličku zastavilo. Potácela jsem se mezi bdělostí a bezvědomím a budila se jen bolestí nebo silnou horečkou. Vdechovala jsem chladný vzduch a cigaretový kouř, slyšela hovor mužů v kabině auta a přemýšlela, jestli ještě někdy uslyším někoho mluvit francouzsky.
A pak, za rozbřesku, auto s trhnutím zastavilo. Otevřela jsem bolavé oči, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Zaznamenala jsem, že mladý voják slézá z korby a s hekáním se protahuje. Potom cvakl zapalovač a ozval se tichý hovor v němčině. Slyšela jsem prudké, vulgární zvuky, jak si muži ulevovali, zpěv ptáků a šustění listí.
V tu chvíli jsem věděla, že tady zemřu, a po pravdě řečeno už mi to bylo jedno.
Celé tělo mi žhnulo bolestí, kůže mi mravenčila horečkou, klouby mě bolely, hlavu jsem měla zalehlou. Pak se zvedla plachta vzadu na korbě a dvířka se otevřela. Strážný mi nařídil vystoupit.
Skoro jsem se nemohla pohnout, ale on mě zatahal za paži, jako bych byla vzpurné dítě. Byla jsem tak lehoučká, že jsem korbu skoro přeletěla.
V ranním vzduchu visela mlha, ale i přes ni jsem spatřila plot z ostnatého drátu a velikánská vrata.
Nad nimi visel nápis „STRÖHEN“. Věděla jsem, co to znamená.
Další voják mi posunkem naznačil, že mám zůstat, kde jsem, a vydal se ke strážní budce. Chvíli s někým mluvil, jeden ze strážných se vyklonil a podíval se na mě. Za branou jsem spatřila řady dlouhých továrních hal. Bylo to neutěšené, holé místo, z něhož téměř hmatatelně čišelo utrpení a marnost. V každém rohu stála strážní věž s pozorovatelnou, aby se nedalo utéct. Nemuseli se namáhat.
Víte, jaké to je, když se člověk smíří se svým osudem? Vlastně to skoro uvítá. Už nebude žádná bolest, žádný strach ani touha. Největší úlevou je smrt vší naděje. Už brzy budu v Édouardově náruči.
Věděla jsem, že v příštím životě budeme spolu, protože jestli je Bůh dobrý, jistě nebude tak krutý, aby nás připravil aspoň o tuto útěchu.
Matně jsem zaznamenala, že před strážní budkou probíhá nějaká vzrušená debata. Vyšel z ní muž a začal se dožadovat mých dokladů. Byla jsem tak slabá, že jsem je dokázala vytáhnout z kapsy až na třetí pokus. Posunkem mi naznačil, že mám zvednout svůj průkaz totožnosti a ukázat…
