10
Dny plynuly. S Hélène jsme se věnovaly každodenním povinnostem, jako bychom hrály roli na divadle. Z vnějšího pohledu jsme možná působily jako obvykle, ale ve skutečnosti jsme se zmítaly ve stále větším neklidu. O tom, co se stalo, jsme nemluvily. Skoro jsem nespala, někdy třeba jen dvě hodiny za noc. Do jídla jsem se musela nutit. Žaludek jsem měla pevně stažený strachy, ale jinak jsem byla na rozsypání.
V mysli jsem si neustále nutkavě přehrávala události toho osudného večera, spílala si za svou naivitu, za svou hloupost, za svou pýchu. Protože tohle mohla způsobit jedině pýcha. Kdybych byla předstírala potěšení, kdybych bývala napodobila svůj vlastní portrét, možná bych získala jeho obdiv.
Mohla jsem svého muže zachránit. Copak by to bylo tak strašné? Místo toho jsem lpěla na absurdní představě, že když budu předstírat, že jsem jen věc, jen nádoba, bude moje nevěra jaksi omluvitelnější. Že se našemu vztahu nezpronevěřím. Jako by v tom snad pro Édouarda byl nějaký rozdíl.
Den za dnem jsem čekala se srdcem až v krku, mlčky sledovala přicházející důstojníky, ale Kommandant mezi nimi nebyl. Měla jsem strach ho spatřit, ale jeho nepřítomnost mě děsila ještě víc a bála jsem se, co to asi znamená. Jednoho večera sebrala Hélène odvahu a zeptala se toho důstojníka s prošedivělým knírem, kde velitel je. Ten však jen mávl rukou, že prý je „příliš zaneprázdněný“.
Sestra se na mě podívala a mně bylo jasné, že to ani jednu z nás neuklidnilo.
Pozorovala jsem Hélène a drtila mě přitom tíha mého provinění. Pokaždé, když pohlédla na děti, mi bylo jasné, že přemýšlí, co s nimi bude. Jednou jsem spatřila, jak tiše rozmlouvá se starostou.
Měla jsem pocit, že jsem zaslechla, jak ho prosí, aby k sobě děti vzal, kdyby se s ní něco stalo.
Poznala jsem to, protože se zatvářil zděšeně, jako by ho ohromilo, že ji něco takového vůbec napadlo. Okolí očí a brady jí protkaly nové vrásky z duševního vypětí a já věděla, že je to moje vina.
Menší děti naše skryté strachy zjevně nevnímaly. Jean a Mimi si hráli jako vždycky, kňourali a stěžovali si na zimu nebo na drobné prohřešky toho druhého. Hlad v nich probouzel hašteřivou náladu. Neodvážila jsem se teď z německých dodávek uzmout ani sebemenší drobeček, ale bylo těžké je odmítat. Aurélien už byl zase ponořený do vlastního smutku. Jedl mlčky a s nikým nemluvil.
Napadlo mě, že se možná ve škole zase pere, ale byla jsem příliš zabraná do vlastních starostí, než abych tomu věnovala další pozornost. Édith ale něco věděla. Byla téměř jasnovidně vnímavá. Téměř se ode mě neodlepila. V noci svírala pravou pěstičkou mou noční košili, a když jsem ji probudila, probodávala mě velikýma černýma očima. Když jsem někdy zahlédla svůj odraz v zrcadle, skoro jsem svou přepadlou a ztrhanou tvář nepoznávala.
Donesly se k nám zprávy o dvou dalších městech severovýchodně od nás, která obsadili Němci.
Příděly se opět ztenčily. Každý den jako by byl delší než ten předchozí. Obsluhovala jsem, uklízela a vařila, ale z vyčerpání jsem měla v hlavě chaos. Možná se Kommandant prostě už neukáže. Možná už se mi nedokáže podívat do tváře z hanby nad tím, co se mezi námi stalo. Možná se i on cítí provinile. Možná je mrtvý. Možná teď vejde do dveří Édouard. V tomhle okamžiku jsem se obyčejně musela posadit a popadnout dech.
„Běž nahoru a trochu se vyspi,“ zamumlala vždycky Hélène. Přemýšlela jsem, jestli mě nenávidí.
Být jí, bylo by pro mě těžké se tomu ubránit.
Dvakrát jsem vytáhla ukryté dopisy, které přišly ještě předtím, než nás zabrali Němci. Četla jsem Édouardova slova o tom, jak si našel přátele, o mizerných přídělech, o dobré náladě, a jako bych slyšela ducha. Četla jsem slova něhy, sliby, jak se ke mně brzy vrátí, že mi patří každičká jeho bdělá myšlenka.
Dělám to pro Francii, ale ještě spíš to sobecky dělám pro nás, abych se mohl ke své ženě vracet přes svobodnou Francii. Všechno příjemné, co bylo doma – náš ateliér, káva v Bar du Lyons, odpoledne v posteli, ty, jak mi podáváš měsíčky oloupaného pomeran…
