Únor 1917
Nejdražší sestřičko,
už jsou to tři týdny a čtyři dny, co jsi pryč. Nevím, jestli se k Tobě tenhle dopis dostane, nebo jestli se k Tobě vůbec dostaly ty předchozí; ale starosta zařídil nějaké nové spojení a slibuje, že ho odešle, jakmile dostane zprávu, že je to bezpečné. A tak čekám a modlím se.
Už dva týdny prší a z toho, co zbylo z cest, je teď bláto, které nám obaluje nohy a stahuje koním podkovy z kopyt. Nechodíme teď skoro nikam než na náměstí: je moc zima a je to příliš náročné, a po pravdě nechci od dětí vůbec odcházet, i kdyby to bylo jen na pár minut. Když Tě odvezli, seděla Édith tři dny u okna a nechtěla se odtamtud hnout, až jsem se bála, že z toho onemocní, a násilím jsem ji donutila jít ke stolu a potom do postele. Už vůbec nemluví, jen všechno pozorně sleduje prázdnýma očima a rukama se mě neustále drží za sukně, jako by čekala, že někdo přijde a odvede i mě. Nemám bohužel skoro čas, abych ji utěšila. Večer teď chodí méně Němců, ale přesto musím každý večer pracovat do půlnoci, abych je nakrmila a uklidila po nich.
Aurélien zmizel. Odešel krátce po Tobě. Od madame Louvierové jsem slyšela, že je pořád v St.
Péronne, bydlí u Jacquese Arrièga nad trafikou. Ale po pravdě, nemám vůbec chuť za ním jít. Zradil tě úplně stejně jako Kommandant Hencken, není o nic lepší než on. Ty jsi tak přesvědčená, že jsou lidé dobří, ale já nemůžu uvěřit, že kdyby Herr Kommandantovi opravdu záleželo na Tvém blahu, nevytrhl by Tě takovým způsobem z našeho středu a nedovolil by, aby se celé město dozvědělo o Tvých údajných prohřešcích. Nevidím na jejich jednání nic lidského. Prostě to nejde.
Modlím se za Tebe, Sophie. Ráno se vzbudím, převrátím se a někde uvnitř mě vyděsí, že neležíš na polštáři vedle mě, s vlasy spletenými do tlustého copu, že mě nerozesměješ a nevymýšlíš si pohádky o jídle. Otočím se ve výčepu, abych na Tebe zavolala, a místo Tebe mi odpoví jen ticho. Mimi chodí k Tobě do pokoje a nakukuje dovnitř, jako by i ona čekala, že Tě tam najde sedět u psacího stolku, jak píšeš nebo jen tak hledíš do prázdna, s hlavou plnou snů. Vzpomínáš, jak jsme tam stávaly u okna a představovaly si, co je za ním? Jak jsme snívaly o vílách a o princeznách a o rytířích, kteří nás přijedou zachránit? Přemýšlím, co by si naše dětské já asi pomyslelo o tom, jak to tu teď vypadá: o těch vymlácených cestách, o mužích v roztrhaných hadrech, kteří se plouží jako přízraky, o vyhladovělých dětech.
Co Tě odvezli, je ve městě takové ticho. Jako by s Tebou zmizel i jeho duch a odvaha. Chodí sem madame Louvierová, zavilá jako vždycky, a trvá na tom, že je potřeba přetřásat Tvé jméno znovu a znovu. Dělá kázání každému, kdo je ochotný ji poslouchat. Herr Kommandant už mezi tou hrstkou Němců, kteří teď chodí na večeři, nebývá. Jsem vážně přesvědčená, že se mi nedokáže podívat do očí.
Nebo možná ví, že bych ho nejradši propíchla naším nejlepším nožem, a tak se ode mě drží dál. Tu a tam se k nám pořád dostávají útržky informací: pode dveřmi jsem našla papírek se zprávou, že poblíž Lille zase propukla chřipka; u Douai zajali konvoj spojeneckých vojsk; na belgických hranicích zabíjejí koně na maso. Od Jeana-Michela nemám žádné zprávy. Ani od Tebe.
Někdy si připadám, jako by mě pohřbili v nějakém dole, a já slyším jen ozvěny hlasů v dálce. Kromě dětí jsem přišla o všechny své milované a nevím, zda někdo z Vás ještě žije, nebo jste všichni mrtví.
Někdy mám o Vás takový strach, až mě úplně ochromí. Míchám třeba zrovna polévku nebo prostírám na stůl a musím se donutit dýchat, říkám si, že musím být silná kvůli dětem. A ze všeho nejvíc si musím zachovat víru. Co by dělala Sophie? zeptám se v takové chvíli přísně sama sebe –a odpověď je vždycky nasnadě.
Prosím Tě, sestřičko moje milovaná, dávej na sebe pozor. Nepopouzej proti sobě Němce, i když jsou teď Tvými vězniteli. Neriskuj, ať Tě to bude svádět sebevíc. Důležité je jen to, abyste se nám v pořádku vrátili; Ty, Jean-Michel i Tvůj milovaný Édouard. Přesvědčuji sebe samu, že se k…
