6
Navzdory vyčerpání jsem nemohla usnout. Hélène vedle mě spala neklidně, něco si mumlala a ze spaní neustále sahala po dětech, aby se přesvědčila, že jsou pořád u ní. V pět hodin ráno, ještě byla tma, jsem vylezla z postele, zabalila se do přikrývek a potichounku sešla dolů, abych postavila vodu na kávu. V jídelně se pořád ještě vznášely vůně předešlého večera: dřevo z krbu a jemný závan mletého masa, po němž mi zakručelo v žaludku. Nalila jsem si horkou kávu, usadila se za barem a dívala se, jak nad prázdným náměstím vychází slunce. Jak modré světlo proťaly oranžové paprsky, rozeznala jsem v pravém zadním rohu náměstí tmavší stín, kde padl mladý zajatec. Jestlipak měl ženu, dítě? Co když mu právě teď píší dopis nebo se modlí, aby se jim v pořádku vrátil? Napila jsem se a donutila se odvrátit oči.
Už jsem se chystala vrátit nahoru, abych se oblékla, když někdo zaklepal na dveře. Trhla jsem sebou a za bavlněným závěsem spatřila něčí stín. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu, hleděla na tmavou siluetu a přemýšlela, kdo to v tuhle hodinu může být. Je to snad Kommandant, který mě přišel mořit tím, co na mě ví? Tiše jsem došla ke dveřím. Odhrnula jsem závěs a spatřila za nimi Liliane Béthunovou. Vlasy měla vyčesané a stočené do lokýnek, na sobě svůj černý perziánový kožíšek a oči nalíčené. Ostražitě se ohlédla a já odsunula horní i dolní západku a otevřela dveře.
„Liliane? Co… potřebujete něco?“ zeptala jsem se.
Sáhla do kapsy kabátu, vytáhla jakousi obálku a podala mi ji.
„To je pro vás,“ oznámila mi.
Pohlédla jsem na obálku. „Ale… ale jak jste –“ Zarazila mě gestem bílé ruky a zavrtěla hlavou.
Už celé měsíce nikdo z nás nedostal ani lístek. Němci nás úplně odřízli od světa. Nevěřícně jsem si obálku vzala a pak jsem si konečně vzpomněla na své dobré způsoby. „Nepůjdete dál? Nedáte si kávu?
Mám tu schovanou trochu opravdické kávy.“
Nepatrně se na mě usmála. „Ne, díky. Musím domů k dceři.“ A než jsem jí stihla poděkovat, už rázovala na vysokých podpatcích po ulici s rameny schoulenými před zimou.
Zatáhla jsem závěs a zamkla dveře. Pak jsem se posadila a roztrhla obálku. V uších mi zazněl jeho hlas, který už jsem tak dlouho neslyšela.
Nejdražší Sophie,
už tak dlouho od Tebe nemám žádnou zprávu. Modlím se, abys byla v pořádku. V zoufalých chvílích si namlouvám, že bych to přece někde uvnitř musel cítit, kdybys nebyla, jako dunění zvonu někde v dálce.
Nemám toho mnoho co říci. Projednou vůbec netoužím vylíčit svět kolem sebe v živých barvách.
Slova jako by byla úplně k ničemu. Moje milovaná, povím Ti tedy jen, že jsem zdravý na těle i na duchu a že odvahu a vyrovnanost mi dodává jen pomyšlení na Tebe.
Ostatní muži tu opatrují fotografie svých milovaných jako vzácné talismany, jež je mají ochránit před temnotou – ty zmačkané, špinavé podobenky jsou pro ně nejvzácnějším pokladem. Já ale nepotřebuji žádnou fotografii, abych si dokázal vykouzlit před očima Tvůj obraz, Sophie. Stačí mi zavřít oči a vidím Tvou tvář, slyším Tvůj hlas, cítím Tvou vůni. Neumíš si ani představit, jakou mi přinášíš útěchu.
Chci, abys věděla, lásko moje, že nejsem jako moji spolubojovníci: neodškrtávám si každý den s vděčností, že jsem jej přežil, nýbrž děkuji Bohu, protože každý další den znamená, že jsem o čtyřiadvacet hodin blíž návratu k Tobě.
Tvůj Édouard
Dopis byl datován přede dvěma měsíci.
Nevím, jestli to bylo vyčerpáním, nebo otřesem z událostí předešlého dne. Obyčejně mě jen tak něco nerozbrečí, vlastně skoro nic, ale teď jsem v prázdné, studené kuchyni pečlivě zasunula dopis zpět do obálky, položila si hlavu na složené ruce a rozplakala se.
Nemohla jsem ostatním ve městě říct popravdě, proč už je čas naše prasátko zabít, ale blížící se Vánoce mi k tomu poskytly dobrou záminku. Důstojníci plánovali strávit Štědrý večer v Le Coq Rouge, mělo jich dokonce přijít víc než obvykle, a dohodli jsme se tedy, že zatímco tu budou, uspořádá madame Poilânová tajný réveillon ve svém domě, dvě ulice od náměstí. Dokud se mi podaří Němce z…
