DUNEDIN, ČERVEN 1957
Suzan se naposledy lítostivě rozhlédla po podzemním vězení moa. Svou sbírku bude opravdu postrádat. Do Wellingtonu si z ní může odnést jen jediné – školní sešit s Antoniiným příběhem.
Ještě jednou zamávala obřímu moa a zhasla. Potom zamkla dveře a přemýšlela, co s klíčem. Nakonec ho schovala za regál s vínem. Nechtěla, aby se někdo dostal ke sbírce – přitom měla na mysli především jednoho člověka, toho, jehož jména od oné strašlivé dubnové noci už nevzala do úst, toho, kterému bude už navždy říkat jen on. Ten člověk teď bude beztrestně vcházet a vycházet z tohoto domu, protože Deborah si nakonec přece jen prosadila svou.
Po té nešťastné noci se Sean odmítal s Debbie setkat – tedy nejdřív. Zato psal jí, Suzan, dennodenně dopisy, ale všechny vyhazovala nepřečtené. Debbie celé dny hořce proplakala a Ethan okamžitě vklouzl do role utěšitele. Barbra, která nevěděla, co se vlastně stalo, jen vyrozuměla, že obě dcery trpí kvůli ptákoznalci, náladu v domě ještě zhoršovala. Pořád kázala: Nechtěly jste mi věřit, jací jsou muži. Teď jste dostaly účet za svou lehkověrnost. Jinak byla ještě podrážděnější než obvykle, protože rozhodnutí Suzan studovat ve Wellingtonu chápala jako osobní urážku.
Když teď Suzan vyšla ze sklepa, uslyšela na schodech kroky; polekaně sebou trhla. Na to, aby se někde ukryla, bylo příliš pozdě. Sean zamířil přímo k ní. Ve slavnostním obleku mu to neslušelo a do šťastného ženicha měl hodně daleko. Suzan se kolem něho chtěla beze slova prosmýknout, ale on ji přidržel za paži. „Prosím, Suzie, všude jsem tě hledal. Musím tě ještě jednou vidět, než odjedeš.“
Suzan upírala oči do země a tvrdošíjně mlčela.
„Nechtěl jsem ti ublížit a zapřísahám tě, abys mi odpustila. Věř mi, nikdy v životě bych se s tvou sestrou neoženil, kdyby nebyla těhotná. Teď už nemám na výběr. Tvoje matka mi hrozí udáním, jestli si Deborah nevezmu, a můj otec by mě vydědil, kdybych se na ni vykašlal. Sám cítím odpovědnost vůči dítěti. Nepřišel jsem si však k tobě stěžovat, protože nejvíc jsi trpěla ty, tobě jsem strašlivě ublížil – ženě, se kterou bych mohl být tak šťastný…“ Zajíkl se. „Prosím, ještě se na mě naposledy podívej.“
Suzan zhluboka vzdychla a pomalu zvedla hlavu. Vzápětí toho litovala. Proti smutnému pohledu jeho jantarových očí byla bezmocná. Láska, kterou k němu cítila, se jí jako horká vlna rozlila po celém těle. Cítila, že Sean mluví pravdu, že hořce lituje hlouposti, jíž se dopustil, a ví, že musí zaplatit vysokou cenu. Dostal přesně opak toho, co si přál: jeho žena mu vzorně povede domácnost, ale nic víc – nanejvýš bude žvatlat o sezónních módních novinkách. Zatímco se Suzan v duchu ptala, jestli mu dokáže někdy odpustit, srdce jí už dávno odpovědělo. Jejich rty se jakoby samy od sebe setkaly. Líbali se s vášnivostí, která oba bolela.
Když se od sebe odtrhli, Suzan bez pohledu do Seanových očí spěšně vykročila pryč. Potom se přece jenom ještě jednou otočila.
„Seane, miluji tě. Slib mi jedno – že budeš šťastný! Klíč do podzemního vězení moa najdeš za vinným regálem. Prosím, pečuj o sbírku, a založ Ornitologickou společnost Dunedin beze mě. To je mé poslední přání, nic jiného už po tobě nechci.“
Pak vyběhla po schodech nahoru a pokusila se nepozorovaně vklouznout do svého pokoje pro zavazadlo, aby mohla odjet na nádraží.
Už za sebou zavírala dveře, když vyšla na chodbu Debbie. Suzan zadržela dech – krásnější nevěstu nikdy v životě neviděla. Ale v obličeji se Debbie zračilo něco jiného než ničím nezkalené štěstí nevěsty, vypadala spíš smutně a zamyšleně.
„Ach, Suzie, to je dobře, že jsem se s tebou ještě setkala,“ vyhrkla. „Máma říkala, že ses už se všemi rozloučila, jen se mnou ne.“
„To bych ještě udělala,“ zalhala Suzan.
„Suzie, musím ti něco říct…“ Debbie se odmlčela. „Nezajdeme do tvého pokoje?“
Suzan přikývla a spěšně si otřela rukávem obličej. Ani jediná slzička nesmí prozradit, co opravdu cítí.
Když vešly do pokoje, Debbie si nervózně uhladila nádherně vyčesaný drdol.
„Suzie, nevím, …
