DUNEDIN, 12. ÚNOR 2009
Když Grace přinesla své věci z hotelu, pozvala ji Suzan do indické restaurace v George Street.
„Copak si dáte?“ zeptal se číšník a obě ženy naráz odpověděly: „Chicken Korma!“
Udiveně se na sebe podívaly a hlasitě se zasmály.
„Takže pro každou jedno?“ uklonil se mladý Ind.
Suzan a Grace se zachichotaly a přikývly.
„Duševní spřízněnost je zpravidla mnohem stabilnější než pokrevní,“ podotkla Grace. „Víte co? Adoptuju vás jako svou novozélandskou rodinu.“
Profesorčin radostný úsměv ztuhl v nepřirozenou masku.
Nečekaná a děsivá proměna Grace vylekala. V té chvíli na Suzanině obličeji dominovala přízračná jizva a profesorka zničehonic připadala Grace jako zahořklá žena, která se hašteří s osudem kvůli tomu, co jí způsobil.
Mladá žena musela na okamžik odvrátit oči. Když byla schopna se na Suzan znovu podívat, strašidelný úkaz pominul – jako by ten démonický škleb existoval jen v její fantazii. Profesorka se už sice nesmála, ale hleděla laskavě a vstřícně.
Šálily mě snad smysly? ptala se v duchu Grace, ale zároveň byla přesvědčena o tom, že tu proměnu opravdu viděla. Co ji vyvolalo? Byl to návrh: Víte co? Adoptuju vás jako svou novozélandskou rodinu… To profesorka nejspíš vnímala jako hrubou netaktnost.
„Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout. Nevím ani, co to do mě vjelo. Takhle důvěrně se jinak nechovám, zvláště k někomu, koho ještě neznám ani den. Zlobíte se na mě?“
„Ne, v žádném případě. Vyjádřila jste se kouzelně. To já jsem myslela na něco jiného a zničehonic se mi vybavila jedna nehezká věc.“
Jestlipak si vzpomněla na to, jak přišla k tomu hroznému zranění na obličeji? napadlo Grace. Že by nějaká nehoda?
„Chtěla byste vědět, proč jsem tak zohavená, že?“ Suzan se na mladou ženu pronikavě zadívala.
„Ano, ne, přímo ne, nikdy bych se na to nezeptala…,“ koktala Grace; cítila se trapně, že se nechala takhle hloupě prohlédnout.
„Povím vám to, ale až v pravou chvíli.“
Ano, jistě, já vím, až se dostane k vlastnímu životnímu příběhu, pomyslela si Grace, ale tentokrát držela jazyk za zuby. Smířila se s tím, že je pouze na profesorce, co, kdy a kolik jí toho povypráví.
„A opravdu se na mě nezlobíte, že jsem narušila vaše soukromí?“ zeptala se znovu omluvně.
„Ne, Grace, všechno je v pořádku. I já k vám chci být upřímná. Ano, myslela jsem právě na to, jak se mi to stalo.“ Suzan ukázala na jizvu. „Ale teď si ještě chvíli povídejme o ptácích moa. Nebo spíš chcete vědět, jak to bylo dál se Selmou?“ zeptala se ledabylým tónem.
Ale Grace už ji neposlouchala. Fascinovaně hleděla k sousednímu stolu. Ačkoli k ní ten muž seděl zády, nebylo pochyb o tom, že je to Hori. O to lépe však viděla na jeho společnici – byla to Lucy, ochotná Maorka, která ji zavezla k hotelu. A právě teď velmi důvěrně položila ruku na jeho. Tak přece, projelo Grace hlavou. Je to jeho přítelkyně!
Chtěla odvrátit pohled, ale nedokázala to – a pak už na to bylo příliš pozdě. Lucy ji poznala a zamávala. Okamžitě se otočil i Hori.
„Hej, to jste viděla nějaký přízrak?“ zeptala se zvědavě profesorka.
Grace polekaně sklopila oči. „Ne, ale ten muž, který sedí vedle nás…“
Dál se nedostala, protože Hori už přistoupil k jejich stolu a zdvořile pozdravil Suzan.
„Vy jste určitě ta ornitoložka, kterou tolik obdivuje Grace.“
Suzan se polichoceně usmála. „A kdo jste vy, smím-li se zeptat?“
„Hori Tonka.“ Suzan mu podala ruku. Pak se Hori uvítal s Grace. Ta zničehonic cítila v hrdle knedlík. Snad teď nezačnu koktat, pomyslela si, ale než stačila otevřít ústa, ujal se slova Hori.
„Je mi moc líto, jak se to všechno seběhlo. Měla bys ale vědět, že Barryho trápí těžké výčitky svědomí. Já sám jsem s ním sice nemluvil, ale Lucy ho včera večer navštívila, hned jak tě odvezla do hotelu. Je od té doby pořád opilý. Možná bys s ním měla ještě jednou promluvit. Byla by přece škoda, kdyby vaše setkání skončilo takovým fiaskem. Vždyť jsi kvůli němu obletěla půl světa. Dej mu další šanci!“
„Já už nemám zájem.“
„Kdyby sis s někým potřebovala popovíd…
