CHALMERS/DUNEDIN,
POLOVINA DUBNA 2009
Hřbitov se rozkládal za vesnicí na pahorku, odkud byl výhled daleko na moře. Na modrošedé hladině tančily pěnové koruny, ačkoli vítr se už trochu utišil. Nad hroby kroužili rackové a křičeli tak hlasitě, jako by chtěli vzkřísit všechny nebožtíky, v průzračném a slaném vzduchu vznešeně plachtil i albatros.
Když Grace otevřela malou železnou branku, ozvalo se zaskřípání. Grace nenáviděla stísňující atmosféru hřbitovů, ačkoli tady to vypadalo jinak než v Německu. Hroby zde nebyly jeden vedle druhého – šedé zvětralé náhrobky spíš připomínaly bludné balvany a malá kaplička se podobala horské chatě.
Suzan se s úctou zastavila u jednoho z těchto prostých šedých kamenů, na nichž bylo vidět, že jsou vystaveny přírodním živlům. Grace si s bušícím srdcem přečetla vytesaná písmena: Zde odpočívá Sean Albee, který se narodil 12. února 1932 a zemřel 15. ledna 1971.
Vtom se hradba mračen na obloze rozestoupila, objevil se jasný sluneční paprsek a – jako by ho poslalo samo nebe – zlatě osvítil hrob.
Grace to chápala jako poselství. Najednou jí osobní situace už nepřipadala tak zmatená a bezvýchodná. Nikomu se nic nestane, když se přizná ke svým citům. Má ještě před sebou celý život – a lásku na dosah. Nesmí si ji nechat proklouznout mezi prsty, tentokrát ne! Pohlédla na Suzan.
„Mohla bys prosím hned teď k někomu zajet a počkat na mě v autě?“
Suzan přikývla. „Tak zatím, miláčku,“ zašeptala.
Teprve nyní si Grace uvědomila, že na hrobě leží čerstvé květiny.
„Chodíš sem často?“
„Každý týden od té doby, co mě propustili z nemocnice.“
Mlčky nechaly hřbitov za sebou – právě včas, aby je nezastihla průtrž mračen.
Sluneční paprsek jako by skutečně byl jen malý osobní pozdrav nebes, během okamžiku se opět zatáhlo. Mraky sahaly skoro až na zem a tam, kde ještě před chvílí viděly moře, byla jen hustá dešťová clona. Obě ženy se rozběhly a vodní stěna je dostihla přesně ve chvíli, kdy se octly u auta. Jediným skokem se zachránily uvnitř.
Déšť bušil do střechy tak silně, jako by ji chtěl prorazit. S kapkami se mísily kroupy a vítr zesílil v prudkou bouři.
„Počkáme, až se to přežene,“ navrhla Suzan a zachvěla se. I v autě se rychle ochladilo.
Grace si vykasala límec kabátu.
„Už jsem tady jednou byla, seděla v autě a čekala – čekala, až budu dostatečně silná,“ ozvala se zase Suzan. „Když mě propustili z nemocnice, nedalo se už přede mnou utajit, co se stalo Seanovi. Od začátku jsem věděla, že mě obelhávají. Kdyby byl naživu, proč by mi neřekli, ve které nemocnici leží? Jeden z lékařů si mě poslední den pozval do své ordinace a ujistil mě, že Sean netrpěl. Byl na místě mrtvý, výstřel ho zasáhl přímo do srdce. Doktor se mě starostlivě zeptal, jestli mě opravdu mohou pustit domů. Přesně jsem věděla, co má na mysli. Bál se, abych si něco neudělala. A já pak přijela sem, byl krásný den, obloha blankytná jako fjordy… Nakonec jsem vystoupila a našla jeho náhrobek. O Seanův pohřeb se postaral Ethan – já jsem tou dobou byla v kómatu. Teď jsem se s lahvinkou v ruce posadila na Seanův hrob, já, živá příšera – při pohledu na mě děti plakaly, psi štěkali a dospělí hloupě zevlovali. Později mě však odvaha opustila a v té chvíli se zrodila myšlenka na pomstu. Pracovala jsem na ní celé roky. Představ si, že jsem podplatila personál věznice a zjistila, který den ji propustí – a přesto mi zmizela a s ní všechny stopy…“
„Podívej, přestalo pršet,“ přerušila ji překotně Grace. Nechtěla už mluvit o minulosti, ale myslet jen na budoucnost.
„Máš pravdu, Grace, měli bychom nechat mrtvé konečně v klidu.“ Suzan nastartovala. „Tak kam to bude?“
„Směrem ke Kaikorai Valley.“ Při pomyšlení, že se Suzan zatím nezeptala, koho překvapí návštěvou, se Grace bezděčně pousmála.
Chvíli jely mlčky a pak se trochu nejistě ozvala Suzan: „Grace, neměla bys nic proti tomu, kdybych věnovala sbírku ve sklepě muzeu? Víš, mohly bychom dát veřejnosti opravdový dar. Myslím, že Antoniin model ptáka moa je přinejmenším stejně zdařilý jako v auck…
