MACANDREW BAY, ŘÍJEN 1883
Selma stála u okna a pořád si rozčileně upravovala šaty. Damon jí je koupil v Aucklandu a kupodivu přesně vystihl její vkus. Měly prostý střih a vypadala v nich jako dáma, nikoli jako nedospělá dívka. Jak jen mohl tušit, že právě v takovém modelu vypadám půvabně? ptala se sama sebe už poněkolikáté. Dokonce i barva byla pro ni jako stvořená – světle modrá, co nezdůrazňovala Selminu bledost.
Selma a Damon dorazili včera pozdě v noci na kopec nedaleko Dunedinu. Celou jízdu z přístavu až sem nahoru, na zelený pahorek, lilo jako z konve, takže z drožky toho ze své nové vlasti moc neviděla, zato se jí dnes z okna prostorného pokoje v horním patře nabízel netušený výhled na přístav v Otagu, který se v oslnivém jarním slunci třpytil jako rozzářené hvězdné nebe. Nad ním zářila blankytně modrá obloha s bílými obláčky věštícími krásné počasí. A na opačné straně zálivu malebně zalévaly hřejivé sluneční paprsky domy na městských pahorcích.
Při tomto pohledu spadla ze Selmy stísněnost, která ji svírala jako těžký temný háv. Zničehonic se cítila lehce, radostně a optimisticky. Nic jiného se ostatně ke zlatavě třpytivé žluti a lesklé modři tam venku ani nehodilo.
Od doby, kdy se rozhodla pro útěk, se bála jenom toho, že by ji Richard mohl jednoho dne opět najít. Ano, přece jenom se setkali a do paměti se jí vpálila poslední vzpomínka na švagra – běžel za drožkou, nadával, překypoval nenávistí a byl ochoten Damona na místě zabít; když ho pak opustily síly, hrozil za nimi bezmocně pěstí.
Znovu si nervózně upravila šaty. Měla doslova nervy na pochodu, protože co nevidět se pro ni staví Damon a zavede ji k Mama Maatě.
Doslova prohlásil, že považuje za dar nebes, že rodiče prodlévají ještě v Christchurchi na setkání novozélandských architektů.
„Je to s nimi opravdu tak zlé?“ vyzvídala bojácně Selma.
Damon si zhluboka povzdechl. „Zlé? To ne, otec je jen strašlivě ješitný a matka nesnesitelně namyšlená.“
Ozvalo se zaklepání na dveře a Selma odtrhla oči od krásného výhledu, aby Damonovi otevřela. Z opatrnosti se zamkla, ačkoli si byla jistá, že by se nikdy nepozván nevplížil do jejího pokoje. Naopak, choval se velmi zdrženlivě a při celé dlouhé cestě nepodnikl ani jediný pokus o sblížení. Pravděpodobně mi pomáhá jenom ze soucitu a nevidí ve mně nic jiného, než osudem pronásledovanou vystěhovalkyni bez prostředků, hádala v duchu.
Jeho pohled však prozrazuje něco úplně odlišného, zjistila teď překvapeně, když mu otevřela dveře. Obdivně si ji změřil od hlavy až k patě – a určitě to byly oči muže, nikoli jen dobrodince.
„Tušil jsem, že vám ty šaty budou slušet, ale navíc vám padnou, jako kdyby byly určené pro vás! Výborně! Stálo mě trochu námahy přemluvit švadlenu, aby je prodala – byly určené pro jinou zákaznici. Jsem ale přesvědčený o tom, že na vás vypadají nesrovnatelně kouzelněji.“
Selma ucítila, že se červená.
„Vykročíme tedy do jámy lvové?“ zeptala se rázně, aby zakryla rozpaky.
„Takže víte, co máte dělat? Buďte sama sebou. Mama Maata hned prohlédne přetvářku. A pamatujte, že nesnáší lítostivé, pohodlné a podřízené ženy, ale taková vy beztak nejste.“
Damon Selmě nabídl paži a vedl ji po širokém schodišti do dolního patra. Dívka ulpěla pohledem na olejomalbách, které zdobily stěnu podél schodů. Všechny zobrazovaly zemité, vybraně oblečené muže s vážným až zasmušilým pohledem.
„Kdo je na těch portrétech?“ zeptala se potichu.
Damon se usmál. „To je galerie našich předků. Dědeček William, děd Allan, prastrýc Benjamin a tamhle ten přece jen trochu mladší je matčin nedávno zesnulý starší bratr Jo. Zdejší malíř je namaloval podle daguerrotypu.“
„Myslela jsem, že všichni vaši dědkové byli chudí rybáři,“ poznamenala skepticky Selma.
Damon se stále usmíval. „Ano, proto byly namalovány pouze jejich obličeje a místo původní rybářské výstroje mají teď na sobě jediný drahý oblek. Jen se pozorně podívejte, všichni jsou oděni úplně stejně.“
Nyní se už neubránila úsměvu ani Selma. „A nikdo si toho ještě nevšiml…
