DUNEDIN/POLOOSTROV OTAGO,
KONEC ÚNORA 2009
Grace už dva týdny bydlela u profesorky v prostorném pokoji v horním poschodí. Mladá žena se tam cítila příjemně. Psací stůl stál přímo u okna, takže si užívala malebného výhledu do zelené, rozkvetlé zahrady. Doslova tam bujel prales kapradí a tropických rostlin. Cizokrajné květiny zářily všemi možnými odstíny červené – od lososové po purpurovou, od vínově po krvavě rudou, a zněly odtud ty nejpodivuhodnější ptačí hlasy. Mezi čilým cvrlikáním si nejhlasitěji pískal jeden pták, který jako by vyzývavě volal: „Zůstaň tu! Zůstaň tu!“
Grace si vlastně už dávno měla zamluvit zpáteční let, ale vůbec se k tomu nedokázala přimět. Nejen proto, že ji Suzan žertem ujistila, že na příběh potřebuje ještě nejméně dva měsíce – ne, to vycházelo z vlastního nitra, že se zdráhala vrátit do Německa. Vždyť si na univerzitě vzala volno na šest měsíců, takže ji nebude nikdo postrádat. Dále si uvědomovala, že tady může nerušeně pracovat, a navíc ještě diskutovat s odbornicí. Suzan na ni stále naléhala, že by přece jen měly spolu napsat knihu, ale to připadalo Grace příliš zavazující; pak by se tu musela zdržet opravdu hodně dlouho.
Mladá žena si povzdechla. Dosud toho z Dunedinu moc neviděla, ale dnes ji hostitelka pozvala na výlet na ostrov Peninsula, a právě zdola volala:
„Jste hotová?“
„Hned!“ Grace vstala od psacího stolu a rozhodla se, že rozhodnutí o odjezdu odloží na dnešní večer. Bylo příliš horko, než aby si s tím dál lámala hlavu. Ve vzdušných letních šatech pomaloučku sešla ze schodů. Dole na chodbě už na ni netrpělivě čekala Suzan. „Vypadáte skvěle, jako mladičká dívka!“ uniklo jí ze rtů.
Zatímco pomalu projížděly v japonském terénním voze ulicemi, vyprávěla profesorka o dějinách Dunedinu. Grace však zaměstnávaly vlastní myšlenky, a tak slyšela jen různé útržky jako zlatá horečka, skotský a kdysi největší město. Když však Suzan prohlásila: „Hensonovu vilu tamhle po levé straně postavil můj prapraděd; je to jediná z jeho staveb, která ještě stojí,“ Grace zpozorněla. Bohužel příliš pozdě, vilu už minuly. Tak to se Charles se Selmou nejspíš skutečně oženil, dovtípila se mladá žena, ale nenašla odvahu se na to zeptat. Od Suzan by se beztak dočkala obvyklé odpovědi: „Jen počkejte, k tomu se ještě dostaneme.“ Ale protože Suzan očividně mluvila o starém Wayneovi, tom ješitném architektovi, jako o svém prapradědovi, asi jen těžko to mohlo být jinak. Grace se neubránila úsměvu a zničehonic si vzpomněla na Barryho. Suzanin příběh ji totiž utvrdil v přesvědčení, že bylo správné nepokračovat ve vztahu s lehkovážným Maorem. Ten Charles jí osudově připomínal Barryho – každopádně pokud jde o umění svádět. Škoda že se Selma nezamilovala do Damona! Grace teď bezděčně v myšlenkách zabloudila k Horimu. Pořád měla před očima, jak jí shora z letadla ukazoval národní park Fjordland a dotkl se přitom její paže. Trochu litovala, že jeho vizitku prostě vyhodila a že se k němu při setkání následujícího dne u Inda chovala tak příkře. Co je jí do toho, že Hori nejspíš chodí s Lucy? Ona sama s ním přece nechtěla navázat vztah, ale bylo by fajn, kdyby si s ním dál mohla vyměňovat zkušenosti a doprovázet ho na některý ostrov…
„Grace, probuďte se! Snít můžete dnes večer, ale teď si musíte užívat vyhlídku.“
Mladá žena se nestačila divit, když se podívala z otevřeného okna vozu. Pořád si nemohla zvyknout na to, že má hledět z auta nalevo. Levosměrný provoz byl jeden z důvodů, proč si ještě nepronajala automobil a nezkoumala okolí na vlastní pěst. Právě jely po pobřežní ulici, na jejíž levé straně se otvíral nádherný pohled přes Otago Harbour a na druhé straně se vypínaly sytě zelené pahorky, na nichž se pásly ovce.
Grace se zasmála. „Vypadá to, jako by ty louky byly bíle puntíkované.“
„Jen se podívejte, tamhle je už Macandrew Bay!“ zvolala Suzan.
Pomalu projížděly lázeňským městem s malými pestrobarevnými dřevěnými domy. Na promenádě tiše ve větru ševelily palmy a útulná kavárna přímo vybízela k posezení.
„Chc…
