/9/
„Šel na Tertreské náměstí, šéfe, a málem by byl vrazil do inspektora Lognona, ten měl tak tak čas couvnout do stínu.“
„Jsi si jist, že ho neviděl?“
„Ano. Šel nakouknout skrz sklo k Francisovi. Při tomhle počasí tam není skoro nikdo. Pár stálých hostů zamračeně sedí každý nad svou sklenicí. Dovnitř nevešel. Pak se pustil Mont-Ceniskou ulicí, dolů po schodech. Na Pecqueurově náměstí se zastavil před další kavárnou. Jsou tam uprostřed místnosti kamna jako hrom, po zemi piliny, mramorové stolky a majitel hraje s lidmi ze sousedství partii karet.“
Žabka zaučující se v Picratt Baru přišla dolů trochu rozpačitá, a protože nevěděla, kam se vrtnout, přišla si sednout vedle Maigreta. Možná taky aby ho nenechala samotného. Navlékla už na sebe černé hedvábné šaty, které patřívaly Arlettě.
„Jak se jmenuješ?“
„Genevieve. Budou mi říkat Dol y. Zítra mě dají v těchhle šatech vyfotografovat.“
„Kolik je ti?“
„Třiadvacet. Vy jste viděl Arlettu při tom jejím čísle? Je to pravda, že byla tak úžasná? Já jsem kapánek nešikovná, že?“
Jak teď Lapointe telefonoval, jeho hlas zněl ponuře.
„Běhá dokola jako cirkusová kobyla. Chodíme za ním a leje pořád jako z konve. Přešli jsme znova Clichyské náměstí a potom Blancheovo náměstí, zase tam obešel ty dvě hospody. Když nesehnal drogu, vypije teď vždycky tu a tam skleničku. Nenachází, co hledá, a chodí už pomaleji, div se neotírá o zdi.“
„Netuší nic?“
„Ne. Janvier mluvil s inspektorem Lognonem. Vrátil prý se na všechny adresy, kde se Filip stavil minulou noc, a přitom zaslechl mluvit o bistru U Francise. Řekli mu jenom, že tam Filip občas chodívá a že mu tam pravděpodobně někdo dává drogu.“
„Cvrček je tam pořád?“
„Ne. Před několika minutami odešel. Filip teď jde zase znova Mont-Ceniskou ulicí dolů po schodech, chce zřejmě nakouknout do kavárny na Pecqueurově náměstí.“
Táňa přišla spolu s Cvrčkem. Nebyl ještě čas rozsvítit návěští s jménem Picratt Baru, ale jedni jako druzí byli zřejmě zvyklí přicházet hodně brzy. Všichni se tu cítili víceméně doma. Než se odešla nahoru obléknout, Róza nakoukla do sálu. Měla v ruce ještě hadr na nádobí.
„Ty seš tady?“ řekla novému děvčeti.
Pak si ji prohlédla od hlavy k patě:
„Příště si večer neber na sebe šaty tak brzy. Zbytečně je opotřebuješ.“
Nakonec řekla ještě Maigretovi:
„Poslužte si, pane komisaři. Láhev je na stole.“
Táňa byla, jak se zdálo, ve špatné náladě. Zkoumavě si prohlédla Arlettinu náhradnici a lehce pokrčila rameny.
„Udělej mi kapánek místo.“
Pak se dlouze zadívala na Maigreta.
„Ještě ho nemáte?“
„Počítám, že ho budeme mít dneska v noci.“
„Nemyslíte, že už vzal do zaječích?“
Tahle taky něco věděla. Celkem vzato, kdekdo něco věděl, aspoň nějakou maličkost. Měl ten dojem už včera. Teď Táňa zřejmě uvažovala, jestli neudělá líp, když bude mluvit.
„Tys ho už někdy s Arlettou potkala?“
„Nevím vůbec, ani kdo to je, ani jak vypadá.“
„Ale víš, že existuje.“
„Domyslila jsem si to.“
„Co jiného ještě víš?“
„Možná to, kde asi bydlí.“
Bylo by to pod její důstojnost, říci to s přívětivým výrazem, a mluvila jakoby nerada, s úšklebkem.
„Moje švadlena bydlí v Caulaincourtově ulici, zrovna naproti Pecqueurovu náměstí. Chodívám tam obvykle kolem pátý odpoledne, protože většinu dne prospím. Dvakrát jsem zahlídla Arlettu, jak na rohu náměstí vystupuje z autobusu a jde přes náměstí.“
„Kterým směrem?“
„Směrem ke schodům.“
„Nenapadlo tě jít za ní?“
„Proč bych za ní chodila?“
Lhala. Zvědavá byla dost. Nejspíš asi už nikoho nezahlédla, když došla dolů pod schody?
„To je všechno, co víš?“
„To je všechno. Zřejmě bydlí někde tam.“
Maigret si nalil skleničku koňaku, a když zase zazvonil telefon, líně se zvedl.
„Pořád stejná písnička, šéfe.“
„Kavárna na Pecqueurově náměstí?“
„Ano. Zastavuje už jenom tam, pak ve dvou hospodách na Blancheově náměstí a před bistrem U
Francise.“
„Lognon stojí pořád ještě na svém místě?“
„Ano. Zrovna jsem ho teď viděl, jak jsem šel kolem.“
„Vyřiď mu, že ho prosím, aby zašel na Pecqueurovo náměstí a a…
