/7/
Lapointe řekl, ne bez špetky žárlivosti:
„Musím vám napřed vyřídit uctivý a srdečný pozdrav od malého Juliána. Zřejmě budete vědět, o koho jde.“
„On je v Nizze?“
„Před několika týdny ho tam přeložili z Limoges.“
Byl to syn jednoho starého inspektora, který s komisařem dlouho pracoval a jako penzista se uchýlil na Riviéru. Maigret náhodou mladého Juliána nespatřil od dob, kdy ho houpával na kolenou.
„Právě jemu jsem včera večer zatelefonoval,“ pokračoval Lapointe, „a od té doby s ním jsem ve styku. Když se dověděl, že se to ptáte vy a že celkem vzato pracuje pro vás, jako kdyby do něj vjela elektřina, a byl hotov dělat zázraky. Přehraboval se celé hodiny někde na půdě policejního komisařství ve starých archívech. Je tam zřejmě spousta převázaných balíků se zprávami o případech, na které už všichni zapomněli. Je to tam naházené páté přes deváté skoro až ke stropu.“
„Našel ta akta o případu Farnheim?“
„Právě mi nadiktoval do telefonu seznam svědků, které po smrti hraběte vyslýchali. Chtěl jsem na něm hlavně, aby mi sehnal seznam sluhů, kteří byli zaměstnáni v Oáze. Přečtu vám ho: Antonie Méjatová, devětadvacet let, komorná.
Rozálie Moncoeurová, dvaačtyřicet let, kuchařka.
Marie Pinacová, třiadvacet let, kuchyňská pomocnice.
Angelino Luppin, osmatřicet let, správce domu.
Maigret čekal, stál u okna kanceláře a díval se na padající sníh, jehož vločky začínaly řídnout. Lapointe udělal pauzu jako herec na divadle.
Oskar Bonvoisin, pětatřicet let, komorník a šofér.
„Konečně nějaký Oskar!“ poznamenal komisař. „Co se s těmi lidmi stalo, to se asi neví, co?“
„Inspektor Julián právě dostal nápad. Není v Nizze dlouho, a tak ho překvapilo, co je tam cizích boháčů, kteří se tam nastěhují na pár měsíců, najmou si dost skvělé domy a vedou luxusní život. Řekl si, že tu musí být možnost sehnat služebnictvo ze dne na den. A skutečně taky objevil zprostředkovatelnu, která je specializovaná na personál luxusních domů. Majitelkou je nějaká stará paní, která ji vede už přes dvacet let. Na hraběte von Farnheim ani na hraběnku si nepamatuje. Nepamatuje si ani na Oskara Bonvoisina, ale není tomu ani rok, co opatřovala místo té kuchařce, dobře se s ní zná. Rozálie Moncoeurová pracuje dnes pro nějaké Jihoameričany, kteří mají v Nizze vilu a část roku tráví v Paříži. Mám jejich adresu, Jenská třída 132. Podle toho, co říká ta paní, jsou v téhle chvíli v Paříži.“
„O ostatních se neví nic?“
„Julián se tím dál zabývá. Chcete, abych za ní zašel, šéfe?“
Maigret málem řekl ano, jen aby Lapointovi, který hořel touhou vyslýchat starou kuchařku Farnheimových, udělal radost.
„Půjdu tam sám,“ rozhodl nakonec.
Bylo to v podstatě hlavně proto, že měl chuť nadýchat se čerstvého vzduchu, zajít si cestou na další půlčík a uniknout atmosféře své kanceláře, která mu to dopoledne připadala dusivá.
„Ty si zatím zaskočíš překontrolovat v evidenci, jestli tam u jména Bonvoisin nic není. Budeš taky muset probrat seznamy podnájmů. Zatelefonuj na jednotlivé radnice a komisařství.“
„Dobře, šéfe!“
Ubohý Lapointe! Maigret měl výčitky svědomí, ale neměl odvahu zříci se té procházky. Než odešel, nahlédl do dveří kamrlíku, kde se Torrence zavřel s Filipem. Tlustý Torrence se sebe shodil sako, ale přesto měl na čele krůpěje potu. Filip, bílý jako papír, seděl na krajíčku židle a vypadal jako člověk, který co nevidět omdlí.
Maigret se nepotřeboval na nic ptát. Věděl, že Torrence se nevzdá a že je s to pokračovat ve výslechu třeba až do noci nebo do zítřka do rána, bude-li to třeba. Ani ne za půl hodiny se taxík zastavil před skvělým domem na Jenské třídě a domovník v tmavé uniformě, který přišel otevřít, zavedl komisaře do haly s mramorovými sloupy. Maigret řekl, kdo je, zeptal se, jestli v domě ještě pracuje Rozálie Moncoeurová, a domovník mu ukázal na schodiště pro služebnictvo.
„Ve třetím patře.“
Po cestě sem vypil další dva půllitry a bolest hlavy zmizela. Úzké schodiště se spirálovitě točilo a on potichu počítal patra. Zazvonil na hnědě natřené dv…
