/5/
Když ho žena vzbudila přinášejíc mu šálek kávy, Maigret si napřed uvědomil, že se dost nevyspal a že ho bolí hlava, pák otevřel doširoka oči a pozastavil se nad tím, proč se paní Maigretová tváří tak rozjařeně, jako někdo, kdo chystá nějaké radostné překvapení.
„Podívej se!“ řekla, jakmile se chopil šálku prsty ještě ne dost pevnými. Zatáhla za šňůru od záclony a spatřil, že sněží.
„Nemáš radost?“
Ovšemže měl radost, ale blátivá chuť v ústech nasvědčovala tomu, že zřejmě vypil víc, než si uvědomoval. Bylo to pravděpodobně tím, že Désiré, číšník, otevřel láhev šampaňského, kterou tam v zásadě postavili jen tak naoko, a že si z ní Maigret mezi dvěma sklenkami koňaku občas mechanicky nalil.
„Nevím, jestli to vydrží, ale je to přece jenom veselejší než déšť.“
Maigretovi v podstatě málo záleželo na tom, jestli je to veselé nebo ne. Měl rád každé počasí. Zvlášť měl rád mimořádné výkyvy počasí, o jakých se druhý den píše v novinách, průtrže mračen, vichřice, velké mrazy nebo tropická vedra. Sníh se mu taky líbil, protože mu připomínal dětství, ale kladl si otázku, co na něm jeho žena může nacházet v Paříži veselého, a zvlášť tohle ráno. Nebe bylo ještě olověnější než předchozí den a bělost vloček jenom zdůrazňovala čerň lesknoucích se střech, smutné a špinavé barvy domů a pochybnou čistotu záclon ve většině oken. Zatímco snídal a oblékal se, snažil se spořádat si vzpomínky z minulého dne, ale nepodařilo se mu to hned. Spal jenom chvilku. Když odešel z Picratt Baru po zavření lokálu, bylo nejméně půl páté ráno. Pokládal za nutné napodobit Arlettu a zajít si ještě na poslední skleničku do vinárny v Douaiské ulici.
Bylo mu zatěžko shrnout několika řádky to, co se dověděl. Často zůstal v boxu sám, pobafával z dýmky a díval se na taneční plochu nebo na hosty v tom podivném světle, které člověka přenášelo kamsi mimo skutečný život.
V podstatě by byl mohl odejít dřív. Prodléval tu z lenosti a také proto, že v ovzduší bylo něco, co ho zdržovalo, bavilo ho pozorovat ty lidi, rafinované počínání majitele baru, Rózy a děvčat. Byl to jakýsi malý svět pro sebe, pro který byl život obyčejných lidí takřka něčím neznámým. Všichni, ať šlo o Désirého, o oba hudebníky nebo o ty ostatní, chodili spát tehdy, když v domech začínaly zvonit budíky, a strávili v posteli většinu dne. Arletta žila zrovna tak, začínala se doopravdy probouzet teprve v narudlém světle baru a setkávala se skoro jen s přiopilými muži, které Cvrček sháněl u východu jiných lokálů.
Maigret přihlížel i trikům Betty, která vědoma si jeho pozornosti, jako by mu schválně předváděla všechno, co umí, a občas na něho spiklenecky mrkla.
Ke třetí, zrovna když zakončila své číslo a odešla se nahoru převléci, přišli dva hosté. Byli slušně stříknutí, a poněvadž lokál byl v této chvíli trochu příliš tichý, Fred zamířil ke kuchyni. Zřejmě zašel říci Betty, aby přišla hned zase dolů.
Začala znovu tančit, ale tentokrát pouze pro ty dva muže, zvedala jim nohu pod nos a nakonec jednoho z nich políbila na pleš. Než se odešla převléci, sedla si druhému na kolena a upila z jeho sklenky doušek šampaňského.
Počínala si Arletta taky takhle? Pravděpodobně s větší obratností?
Mluvili trochu francouzsky, ale velmi málo. Opakovala jim:
„Pět minut… Pět minut… Já přijít…“
Ukazovala pět prstů a skutečně se za chvíli vrátila oblečená do svých šupinatých šatů, bez ptaní zavolala Désiréa a objednala druhou láhev.
Táňa se zatím zabývala jedním osamělým hostem, který měl smutnou opici, držel ji za nahé koleno a zřejmě jí vykládal všelijaké důvěrnosti o svém manželském životě. Ruce tamtěch dvou Holanďanů se pohybovaly z místa na místo, ale pořád někde na Bettině těle. Hlasitě se smáli a byli čím dál tím zarudlejší, láhve se střídaly na stole jedna za druhou, a za chvilku se prázdné jedna za druhou ocitaly pod stolem. A Maigret nakonec pochopil, že některé z těchto prázdných lahví nebyly nikdy přineseny plné. V tom byl ten trik. Fred se k němu přiznával pohledem.
Jednu chvíli Maigret odešel na…
