/4/
Doktor Bloch měl kůži příliš matnou, oči příliš lesklé, vlasy černé a mastné. Neměl zřejmě čas vyslechnout zevlouny na ulici, ani promluvit s domovnicí. Janvier mu do telefonu neřekl, že hraběnka byl zavražděna, nýbrž že je mrtvá a že si s ním komisař přeje mluvit. Bral schody po čtyřech a teď se tu kolem sebe nepokojně rozhlížel. Možná že si píchl drogu, než odešel ze své pracovny? To, že mu kolega nestiskl ruku, ho zřejmě neudivilo, nevnucoval se. Choval se jako člověk, který je připraven na všelijaké mrzutosti.
Nuže, jakmile překročil práh ložnice, bylo znát, že se mu ulevilo. Hraběnka byla zardoušena. Tohle se ho už netýká.
A nepotřeboval ani třicet vteřin, aby se mu vrátila jeho jistota spolu s jakousi trochu svárlivou nadutostí.
„Proč jste zavolali zrovna mě, a ne nějakého jiného lékaře?“ zeptal se napřed, jako by ohledával půdu.
„Protože nám domovnice sdělila, že jste byl lékařem té ženy.“
„Navštívil jsem ji jen párkrát.“
„Co měla za nemoc?“
Bloch se otočil po svém kolegovi, jako by chtěl říci, že ten o tom ví zrovna tolik co on.
„Bezpochyby jste poznal, že jde o narkomanku? Když to s drogou přehnala, měla, jak se to často stává, záchvaty deprese, zmocnilo se jí zděšení a vzkazovala pro mě. Měla hrozný strach, že umře.“
„Znal jste ji dlouho?“
„Bydlím v těchto místech teprve tři roky.“
Nebylo mu moc přes třicet. Maigret by byl vsadil krk, že je svobodný a že začal brát morfium, hned jak si otevřel praxi, možná ještě na lékařské fakultě. Montmartre si jistě nevybral náhodou a nebylo těžko představit si, z jakého prostředí si vybírá klientelu. Dlouho to s ním nebude trvat, to bylo zřejmé. I on má už drápky v železech.
„Co je vám o ní známo?“
„Jméno a adresa, ty mám zaneseny v kartotéce. A taky to, že bere drogu už patnáct let.“
„Kolik jí je?“
„Osmačtyřicet nebo devětačtyřicet.“
Člověk tomu stěží věřil, když viděl to bezmasé tělo, ležící napříč postele, ty řídké a bezbarvé vlasy.
„Nebývá dost vzácné, vidět narkomanku, která zároveň pije?“
„Taky se to stává.“
Ruce se mu lehce chvěly, jako se chvějí po ránu opilcům, a na jedné straně obličeje mu koutkem rtů škubal tik.
„Předpokládám, že jste se ji pokusil z té narkomanie vyléčit?“
„Ze začátku ano. Byl to beznadějný případ. Nic jsem nepořídil. Celé týdny mi o sobě nedávala vědět.“
„Nestávalo se, že vás volala kvůli tomu, že neměla drogu a že ji za každou cenu potřebovala?“
Bloch se ohlédl po svém kolegovi. Nemělo cenu lhát. Tohle všechno bylo jakoby jasně napsáno na té mrtvole a v celém bytě.
„Myslím, že vám nemusím dělat odbornou přednášku. Když narkoman dojde k určité hranici, nemůže se bez vážného nebezpečí bez drogy obejít. Nevím, kde ona si drogu opatřovala. Neptal jsem se jí na to. Asi dvakrát, když jsem přišel, našel jsem ji jako beze smyslů, protože jí nedodali to, na co čekala, a píchl jsem jí morfium.“
„O svém životě, rodině a původu vám neřekla nikdy nic?“
„Vím jenom to, že byla opravdu provdaná za nějakého hraběte von Farnheim, který byl myslím Rakušan a mnohem starší než ona. Bydlila s ním na Riviéře ve velké vile, o které se občas zmiňovala.“
„Ještě jednu otázku, doktore: honoráře vám platila šekem?“
„Ne. V bankovkách.“
„Počítám, že o jejích přátelích, o jejích stycích ani o jejích dodavatelích nevíte nic?“
„Naprosto nic.“
Maigret nenaléhal.
„Děkuji vám. Dál vás nebudeme zdržovat.“
Ani tentokrát neměl chuť být přítomen, až přijde prokuratura, a tím méně se mu chtělo odpovídat novinářům, kteří jistě co nevidět přispěchají, pospíchal, aby se co nejrychleji dostal z tohoto dusivého a deprimujícího ovzduší.
Dal pokyny Janvierovi a řekl šoférovi, aby ho zavezl na Zlatnické nábřeží, kde na něj už čekal vzkaz od dr. Paula, soudního lékaře, který ho prosil, aby ho zavolal.
„Zrovna sepisuju zprávu, dostanete ji zítra ráno,“ řekl mu lékař s krásným plnovousem, kterého ten večer čekala ještě jedna pitva. „Chtěl jsem vás upozornit na dvě okolnosti, protože mají možná význam pro vaše pátrání. Především, podle vší pravděpodobnost…
