Celá e-kniha Maigretova dýmka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola čtvrtá
SCHŮZKA RYBÁŘŮ
Matylda nepřeháněla, když tvrdila, že je to skličující místo, z kterého jde strach. Jakýsi zchátralý altán stál po boku domku s šedivými okny, jejichž okenice byly zavřeny. Dveře byly otevřené, protože bouřka teprve začala osvěžovat vzduch. Nažloutlé světlo dopadalo na špinavou podlahu. Maigret se vynořil prudce ze tmy, zůstal stát ve dveřích, větší než ve skutečnosti, s dýmkou v ústech, dotkl se okraje klobouku a zamumlal:
„Dobrý večer, pánové.“
Byli tam dva muži, kteří si povídali u železného stolu, na němž bylo vidět láhev marcu a dvě sklenice ze silného skla. Jeden z nich, malý, tmavovlasý, jen v košili, zvedl klidně hlavu, zatvářil se trochu udiveně a vstal, popotáhl si kalhoty na bocích a zamumlal:
„Dobrý večer...“
Druhý byl obrácen zády, ale jasně to nebyl Josef Leroy. Jeho rozložitost vzbuzovala úctu. Měl na sobě šedý oblek velmi světlého odstínu. Zvláštní věc, přestože v tomhle pozdním vpádu bylo něco tak trochu nemísného, ani se nepohnul: člověk by dokonce řekl, že se ze všech sil snaží ani nemrknout. Kameninové reklamní hodiny, visící na zdi, ukazovaly deset minut po půlnoci, ale musilo být víc. Bylo přirozené, že se ten člověk neobrátil ani ze zvědavosti, aby viděl, kdo to přišel?
Maigret zůstal stát poblíž výčepu, voda crčela z jeho šatů a vytvářela temné skvrny na šedé podlaze.
„Budete mít pro mě pokoj, šéfe?“
A ten, aby získal čas, si stoupl za výčep, kde stály na poličce jen tři čtyři podezřelé láhve, a zeptal se na oplátku:
„Dáte si něco?“
„Když nedáte jinak. Ptal jsem se vás, jestli máte pokoj?“
„Bohužel ne. Přišel jste pěšky?“
Teď bylo na Maigretovi, aby neodpověděl, a řekl:
„Jeden marc.“
„Zdálo se mi, že jsem slyšel motor auta.“
„To je docela možné. Tak máte pokoj, nebo ne?“
Stále ta záda, pár metrů od něho, záda tak nehybná, že by si člověk myslil, že jsou vytesaná z kamene. Nebyla tam elektřina. Místnost byla osvětlena jen mizernou petrolejkou. Když se ten člověk neotočil... Když zachovával tak důslednou a nepříjemnou strnulost... Maigret pocítil neklid. Spočítal si právě rychle, že vzhledem rozměrům kavárny a kuchyně, kterou bylo vidět vzadu, musily být v patře nejméně tři pokoje. Byl by přísahal podle majitele, podle zchátralého vzhledu toho místa, podle určitého druhu nepořádku, zanedbanosti, že v domě není žena.
Nahoře někdo právě přešel kradmými krůčky. Musilo to mít určitý význam, protože majitel zvedl automaticky hlavu a tvářil se rozmrzele.
„Máte zrovna hodně hostů?“
„Nikoho. Kromě...“
Ukázal na muže, nebo vlastně spíš na nehybná záda, a Maigreta se zčistajasna zmocnil pocit vážného nebezpečí, pochopil, že musí jednat velice rychle a nedopustit se jediné chybičky. Zahlédl ještě, jak se ruka muže přiblížila po stole k lampě, a vrhl se kupředu. Přišel pozdě. Lampa se rozbila na zemi s třeskotem roztříštěného skla a místnost prostoupil pach petroleje.
„Já to tušil, že tě znám, rošťáku!“
Podařilo se mu popadnout muže za sako. Pokouěel se ho lépe chytit, ale ten kolem sebe mlátil, aby se vyprostil. Byli v naprosté tmě. V nejasné záři noci se stěží rýsoval obdélník dveří. Co dělal majitel? Chystal se jít na pomoc svému zákazníku?
Maigret udeřil také. Potom ucítil, že ho muž kouše do ruky, a tak se vrhl celou svou vahou na protivníka a oba se váleli po podlaze mezi střepinami skla.
„Lucasi!“ vykřikl Maigret ze všech sil. „Lucasi...“
Muž byl ozbrojený, Maigret cítil tvrdé obrysy revolveru v kapse saka a snažil se, seč byl, aby mu zabránil dostat se rukou do kapsy.
Ne, majitel se nehýbal. Nebylo ho slyšet. Asi zůstal stát bez pohnutí, lhostejně, za svým výčepním pultem.
„Lucasi!...“
„Už jdu, šéfe.“
Lucas běžel venku kalužemi, vyjetými kolejemi a opakoval:
„Povídám vám, abyste tam zůstala. Slyšíte? Zakazuji vám jít za mnou.“
To říkal zřejmě Matyldě, která musila být bez sebe hrůzou.
„Jestli se mě ještě opovážíš kousnout, ty neřáde, rozbiju ti hubu, rozumíš?“
A Maigret mu loktem zabraňoval vytáhnout revolver z kapsy. Muž měl stejnou s…
