Maigretova dýmka (Georges Simenon)

Kapitola čtvrtá

SCHŮZKA RYBÁŘŮ

Matylda nepřeháněla, když tvrdila, že je to skličující místo, z kterého jde strach. Jakýsi zchátralý altán stál po boku domku s šedivými okny, jejichž okenice byly zavřeny. Dveře byly otevřené, protože bouřka teprve začala osvěžovat vzduch. Nažloutlé světlo dopadalo na špinavou podlahu. Maigret se vynořil prudce ze tmy, zůstal stát ve dveřích, větší než ve skutečnosti, s dýmkou v ústech, dotkl se okraje klobouku a zamumlal:

„Dobrý večer, pánové.“

Byli tam dva muži, kteří si povídali u železného stolu, na němž bylo vidět láhev marcu a dvě sklenice ze silného skla. Jeden z nich, malý, tmavovlasý, jen v košili, zvedl klidně hlavu, zatvářil se trochu udiveně a vstal, popotáhl si kalhoty na bocích a zamumlal:

„Dobrý večer...“

Druhý byl obrácen zády, ale jasně to nebyl Josef Leroy. Jeho rozložitost vzbuzovala úctu. Měl na sobě šedý oblek velmi světlého odstínu. Zvláštní věc, přestože v tomhle pozdním vpádu bylo něco tak trochu nemísného, ani se nepohnul: člověk by dokonce řekl, že se ze všech sil snaží ani nemrknout. Kameninové reklamní hodiny, visící na zdi, ukazovaly deset minut po půlnoci, ale musilo být víc. Bylo přirozené, že se ten člověk neobrátil ani ze zvědavosti, aby viděl, kdo to přišel?

Maigret zůstal stát poblíž výčepu, voda crčela z jeho šatů a vytvářela temné skvrny na šedé podlaze.

„Budete mít pro mě pokoj, šéfe?“

A ten, aby získal čas, si stoupl za výčep, kde stály na poličce jen tři čtyři podezřelé láhve, a zeptal se na oplátku:

„Dáte si něco?“

„Když nedáte jinak. Ptal jsem se vás, jestli máte pokoj?“

„Bohužel ne. Přišel jste pěšky?“

Teď bylo na Maigretovi, aby neodpověděl, a řekl:

„Jeden marc.“

„Zdálo se mi, že jsem slyšel motor auta.“

„To je docela možné. Tak máte pokoj, nebo ne?“

Stále ta záda, pár metrů od něho, záda tak nehybná, že by si člověk myslil, že jsou vytesaná z kamene. Nebyla tam elektřina. Místnost byla osvětlena jen mizernou petrolejkou. Když se ten člověk neotočil... Když zachovával tak důslednou a nepříjemnou strnulost... Maigret pocítil neklid. Spočítal si právě rychle, že vzhledem rozměrům kavárny a kuchyně, kterou bylo vidět vzadu, musily být v patře nejméně tři pokoje. Byl by přísahal podle majitele, podle zchátralého vzhledu toho místa, podle určitého druhu nepořádku, zanedbanosti, že v domě není žena.

Nahoře někdo právě přešel kradmými krůčky. Musilo to mít určitý význam, protože majitel zvedl automaticky hlavu a tvářil se rozmrzele.

„Máte zrovna hodně hostů?“

„Nikoho. Kromě...“

Ukázal na muže, nebo vlastně spíš na nehybná záda, a Maigreta se zčistajasna zmocnil pocit vážného nebezpečí, pochopil, že musí jednat velice rychle a nedopustit se jediné chybičky. Zahlédl ještě, jak se ruka muže přiblížila po stole k lampě, a vrhl se kupředu. Přišel pozdě. Lampa se rozbila na zemi s třeskotem roztříštěného skla a místnost prostoupil pach petroleje.

„Já to tušil, že tě znám, rošťáku!“

Podařilo se mu popadnout muže za sako. Pokouěel se ho lépe chytit, ale ten kolem sebe mlátil, aby se vyprostil. Byli v naprosté tmě. V nejasné záři noci se stěží rýsoval obdélník dveří. Co dělal majitel? Chystal se jít na pomoc svému zákazníku?

Maigret udeřil také. Potom ucítil, že ho muž kouše do ruky, a tak se vrhl celou svou vahou na protivníka a oba se váleli po podlaze mezi střepinami skla.

„Lucasi!“ vykřikl Maigret ze všech sil. „Lucasi...“

Muž byl ozbrojený, Maigret cítil tvrdé obrysy revolveru v kapse saka a snažil se, seč byl, aby mu zabránil dostat se rukou do kapsy.

Ne, majitel se nehýbal. Nebylo ho slyšet. Asi zůstal stát bez pohnutí, lhostejně, za svým výčepním pultem.

„Lucasi!...“

„Už jdu, šéfe.“

Lucas běžel venku kalužemi, vyjetými kolejemi a opakoval:

„Povídám vám, abyste tam zůstala. Slyšíte? Zakazuji vám jít za mnou.“

To říkal zřejmě Matyldě, která musila být bez sebe hrůzou.

„Jestli se mě ještě opovážíš kousnout, ty neřáde, rozbiju ti hubu, rozumíš?“

A Maigret mu loktem zabraňoval vytáhnout revolver z kapsy. Muž měl stejnou sílu jako on. Ve tmě, docela sám, by ho byl komisař asi nepřemohl. Narazili do stolu, který se na ně převrátil.

„Tady, Lucasi. Baterku.“

„Tu je, šéfe.“

A náhle ozářil snopek bledého světla oba muže s propletenými údy.

„U sta hromů. Nicolas! To je setkání, co?“

„Jestli si myslíte, že já vás nepoznal, už podle hlasu.“

„Pomoz mi, Lucasi. Ten neřád je nebezpečný. Klepni ho pěkně, aby se uklidnil. Jen klepni. Neboj se. Ten něco vydrží...“

A Lucas uhodil muže, jak nejvíc mohl, svým malým gumovým obuškem do hlavy.

„Želízka. Sem s nimi. Kde by mě napadlo, že se tu shledám s tímhle neřádem. Tak a je to. Můžeš vstát, Nicolasi. Nenamáhej se předstírat, žes omdlel. Tvoje hlava něco vydrží. Hostinský!“

Musel zavolat ještě jednou, a bylo dost zvláštní slyšet klidný hlas majitele, který se ozval ve tmě od zinkového pultu:

„Pánové...“

„Není v domě jiná lampa nebo svíčka?“

„Dojdu vám pro svíčku. Chcete-li světlo v kuchyni...“

Maigret si omotával kapesníkem zápěstí, které mu ten druhý pěkně pokousal. Ode dveří se ozval vzlykot. Zřejmě Matylda, která nevěděla, co se děje, a patrně si myslela, že to byl Josef, s kterým komisař...

„Pojďte dál, maličká. Nebojte se. Myslím, že bude brzy po všem. Ty, Nicolasi, se posaď tadyhle, a jestli se opovážíš hnout...“

Položil svůj revolver a revolver protivníka na stůl na dosah ruky. Hostinský se vrátil se svíčkou klidný, jako by se dočista nic nestalo.

„Teď mi dojdi pro toho mládence,“ řekl mu Maigret.

Chvilka zaváhání. Bude zapírat?

„Povídám ti, abys šel pro toho mládence, rozumíš?“

A když udělal pár kroků ke dveřím:

„Jestlipak má aspoň dýmku?“

Mezi dvěma vzlyky se dívka zeptala: „Víte určitě, že je tady a že se mu nic nestalo?“

Maigret neodpověděl, natahoval uši. Hostinský klepal nahoře na dveře. Mluvil polohlasem, naléhavě. Bylo slyšet útržky vět:

„Jsou tu pánové z Paříže a jedna slečna. Můžete otevřít. Přísahám vám, že...“

A uplakaná Matylda:

„Jestli ho zabili...“

Maigret pokrčil rameny a zamířil ke schodům.

„Pozor na balík, Lucasi. Poznal jsi našeho starého přítele Nicolase, že ano? A já si myslel, že sedí ještě pořád ve Fresnes!“

Vystoupil pomalu po schodech a odstrčil hostinského, skloněného ke dveřím.

„To jsem já, Josefe. Komisař Maigret. Můžete otevřít, mladíku.“

A k hostinskému:

„Na co čekáte, jděte dolů. Jděte dát něco té dívce, grog, cokoli, co ji postaví na nohy. No tak, Josefe!“

Konečně bylo otočeno klíčem v zámku. Maigret strčil do dveří.

„Není tu světlo?“

„Počkejte. Hned rozsvítím. Zbyl tu kousek svíčky.“

Josefovi se třásly ruce, a když ho ozářil plamen svíčky, prozrazoval jeho obličej hrůzu.

„Je pořád ještě dole?“ zasípěl.

Chrlil slova bez ladu a skladu, přeskakoval od jedné věci ke druhé.

„Jak jste mě mohli najit? Co vám řekli? Kdo je ta slečna?“

Venkovský pokojík, vysoká rozestlaná postel, almara, která zřejmě byla předtím přitažena ke dveřím jako při obléhání podle všech pravidel.

„Kam jste je dal?“ zeptal se Maigret s tím nejpřirozenějším výrazem na světě. Josef na něho ohromeně pohlédl, pochopil, že komisař ví všechno. Byl by koukal stejně na Pánaboha, kdyby mu vpadl do pokoje.

Horečně se přehraboval v kapse kalhot a vytáhl z ní docela malinký balíček v novinovém papíře. Vlasy měl rozcuchané, šaty pomačkané. Komisař pohlédl mimoděk na jeho nohy, na nichž měl jen beztvaré pantofle...

„Moje dýmka...“

Tentokrát začal chlapec nabírat k pláči a sešpulil rty v dětinské grimase. Maigret si řekl, jestli se nevrhne na kolena a nebude prosit o odpuštění.

„Klid, mladíku,“ poradil mu. „Dole jsou lidi.“

A vzal s úsměvem dýmku, kterou mu podával, třesa se na celém těle.

„Pst! Matylda je na schodech. Nemá trpělivost počkat, až sejdeme dolů. Přičísněte se.“

Nadzvedl džbán, aby nalil do umyvadla vodu, ale džbán byl prázdný.

„Žádná voda?“ divil se komisař.

„Vypil jsem ji.“

Ale ovšem. Samozřejmě. Jak to, že ho to nenapadlo? Ten bledý obličej, ztrhané rysy, oči jakoby vybledlé.

„Máte hlad?“

A aniž se otočil, řekl Matyldě, jejíž přítomnost vytušil ve tmě chodby:

„Pojďte dál, maličká... Žádné velké výlevy, dáte-li na mě. Má vás rád, to se rozumí, ale myslím, že se především potřebuje najíst.“