3. KAPITOLA
Otec Paumele si připíjí
Doporučuje se, aby inspektoři měli doma černý frak, smoking a žaket, bez nichž není možno do určitých kruhů proniknout.
Tak to stálo v předpisech, které měl v paměti tak čerstvé jako katechismus před prvním přijímáním. Ale předpisy byly zřejmě sepsány s nadměrným optimismem. Anebo se to slovo „určitých“ muselo brát ve velmi omezeném smyslu.
Večer předtím zkusil svůj frak s myšlenkou, že pronikne do prostředí navštěvovaného Gendreauovými, do Hochova klubu například, nebo do Haussmannova klubu, ale jediná manželčina větička postačila, aby se mu vrátil zdravý úsudek.
„Vypadáš krásně, Julku!“ zvolala, jak se tak zhlížel v skříňovém zrcadle. Nebyla by si dovolila mluvit ironicky. Myslela to určitě upřímně. Ale v jejím přízvuku, v jejím úsměvu bylo přece jen něco nedefinovatelného, co ho varovalo, aby se nepokoušel vydávat za mladého clubmana.
Na náměstí Bastily troubili večerní čepobití. Oba se vyklonili z okna, a jak je tak pomalu začal ovívat večerní chládek, Maigretovi dalo čím dál větší práci, aby si uchoval svůj optimismus.
„Chápeš, jestli budu mít úspěch, mám poloviční jistotu, že se rovnou dostanu na Zlatnické nábřeží. A jakmile tam jednou budu…“
Po čem jiném mohla ještě prahnout jeho ctižádost? Patřit k Bezpečnosti, možná i k pověstné šéfově brigádě, jak se tehdy říkalo oddělení, které mělo v práci vraždy!
Stačí, aby měl s tím případem úspěch, to znamená, aby odhalil nejskrytější tajemství bohatého domu v Chaptalově ulici, aniž na sebe přitom upoutá pozornost. Spal neklidně, a sotvaže se ráno v šest probudil, naskytla se mu další příležitost, aby pomyslel na svou příručku s jistou ironií.
Obnošená čepice, šátek a vesta jsou, jak zkušenost ukázala, velmi vhodným převlečením. Tentokrát se paní Maigretová nezasmála, když se zhlížel v zrcadle. Pronesla s nádechem dojetí:
„Budeš si muset příští měsíc koupit nějaký oblek.“
To byla velmi jemná narážka. Znamenalo to, že jeho stará vesta není o moc obnošenější než to, čemu říká vycházkový oblek. Jinak řečeno, nemá zapotřebí nějak se přestrojovat. A tak si nakonec vzal límec a kravatu a k tomu buřinku.
Počasí bylo pořád ještě nádherné, jakoby stvořené pro návštěvu panovníka, kterého měli za chvíli vézt do Versail es. Nějakých sto nebo dvě stě tisíc Pařížanů se už vydalo na cestu do královského města, jehož parky budou večer posety zamaštěnými papíry a prázdnými lahvemi. Co se týče Justina Minarda, ten asi právě odjíždí vlakem do Conflansu, aby se pokusil vyhledat tu zatrolenou Germainu, komornou Gendreauových.
„Jen jestli se mi ji podaří natrefit,“ řekl s odzbrojující dobrosrdečností, „a jsem si jist, že mi poví všechno, co ví. Nevím, v čem to vězí, ale lidé cítí vždycky potřebu vyprávět mi o svém životě.“
Bylo sedm hodin, když Maigret zaujal bojovou pozici v Chaptalově ulici, a byl rád, že si čepici a šátek nevzal, nebol první osobou, kterou potkal, byl strážník z jejich komisařství, který ho pozdravil jménem.
Jsou ulice, kde není zatěžko dělat „stojku“ dík pouličnímu ruchu, krámům a kavárnám, ale Chaptalova ulice, krátká a široká, bez obchodů a takřka bez lidí, k nim nepatří. Všechny záclony v domě Gendreauových-Balthazarových byly zatažené a stejně tomu bylo i u většiny oken v ulici. Maigret postával hned na jednom rohu, hned na druhém, trochu nesvůj, a když se z jednoho domu vynořila první služka, která šla pro mléko do Fontainovy ulice vedle vinárny, měl dojem, že se na něho podezíravě dívá a že přidala do kroku. To byla skoro nejhorší hodina z celého dne. Přestože svítilo slunce, vzduch byl ještě dost chladný, ale Maigret si nevzal svrchník, aby mu přes den nebylo horko. Chodníky byly doslova pusté. Vinárnu na rohu otevřeli až v půl osmé, Maigret tam vypil šálek mizerné kávy, která mu pak dlouho žbluňkala v žaludku.
Další služka s konvičkou na mléko, pak ještě jedna. Člověk měl dojem, že zrovna vstaly z postele a že se ještě ani neumyly. Pak se tu a tam začaly zvedat rolety, do ulice vyhlížely ženy v natáčkách a jedna…
