2. KAPITOLA
Richard lhal
Deset minut před devátou paní Maigretová, vonící svěžestí a toaletním mýdlem, s úsměvem roztáhla záclony pokoje a vpustila do něho jásavé sluneční světlo. Nebyla vdaná moc dlouho a ještě nezvykla pohledu na spícího muže s chvějícími se nazrzlými konečky knírů, s čelem vraštícím se, když na něj sedne moucha, s hustými zježenými vlasy. Dala se do smíchu. Smála se pokaždé, když k němu ráno přistoupila se šálkem kávy v ruce a když na ni pohlédl zamlženýma a trochu dětskýma očima.
Bylo to silné, svěží děvče, takové, jaká člověk vídá jen v cukrářstvích nebo za mramorovými pulty mlékáren, silné děvče kypící životem, a přesto ji mohl nechat celé dny v malém bytě na bulváru Richarda-Lenoira, a ani chvilku se nenudila.
„Na co myslíš, Julku?“
V oněch dobách mu ještě neříkala Maigrete, ale už tehdy se k němu chovala s úctou, kterou měla v povaze, s touž úctou, jakou bezpochyby pociťovala kdysi k otci a jakou by cítila i k svému synovi, kdyby nějakého měla.
„Myslím…“
A přeříkal jí úryvek, který se mu vynořil v paměti ve chvíli, kdy po sotva dvouhodinovém spánku otevřel oči. Bylo to pár vět z vnitřního řádu policejní služby: Bez výhrady platí, že příslušníci Bezpečnosti jsou povinni plnit své služební úkoly bez jakéhokoli časového omezení.
Protože v každém započatém vyšetřování nebo sledování podezřelých musí být zásadně pokračováno bez přerušení, nemůže jim být zaručen nárok na volno v žádných předem stanovených hodinách nebo dnech.
Odešel z komisařství v šest hodin ráno, kdy ho přišel vystřídat jeho zástupce Albert Luce, a vzduch venku byl tak čerstvý, pařížské ulice tak lákavé, že se trochu prošel a málem by byl udělal okliku přes Tržnici, jen aby mohl čichat vůni jarní zeleniny a ovoce. Několik set, několik tisíc pařížských policistů spalo v oněch dnech zrovna tak málo jako on. Návštěva cizího panovníka měla trvat právě jen tři dny, ale policie měla přesto plnou pohotovost a některé složky, jako dopravní stráž a brigády, které měly na starosti hotely, nádraží a dohled na cizince, byly na nohou už celé týdny.
Jednotlivé policejní složky i jednotlivá komisařství si navzájem půjčovaly lidi. Bylo přesně na minutu předem stanoveno, kde se král objeví, ale Svatojiřská čtvrť byla mimo okruh těchto míst a lidé, které bylo možno uvolnit, byli posláni na komisařství u Opery. Anarchisté nebyli jediní, kdo polici nedávali spát. Muselo se počítat také s blázny, které takovéhle slavnostní příležitosti pravidelně přivádějí do transu; řádili také kapsáři a běhny o sto šest okrádaly venkovské tatíky, přilákané slavnostními průvody.
„To je Balthazarova káva?“ zeptal se.
„Proč se mě na to ptáš? Nechutná ti?“
„Chtěl bych vědět, proč jsi vybrala zrovna tuhle značku a ne nějakou jinou. Je lepší?“
„Každopádně není horší a jsou v ní ty obrázky.“
Zapomněl na album, do kterého pečlivě vlepovala obrázky přikládané do balíčků kávy a zobrazující nejrůznější květiny.
„Kdo bude mít tři úplné kolekce, má právo na ořechovou ložnici.“
Omyl se v umyvadle, neboť koupelna tehdy ještě v bytě nebyla. Snědl talíř polévky, jak to míval z venkova po ránu ve zvyku:
„Kdy se vrátíš, to asi nevíš, viď?“
A on s úsměvem opakoval:
„…nemůže jim být zaručen nárok na volno a žádných předem stanovených hodinách nebo dnech…“
Znala to nazpaměť. Už měla na hlavě klobouk. Ráda ho doprovázela do kanceláře, jako kdyby vedla dítě do školy, ale až ke komisařství nechodila, aby mu to nebylo trapné, kdyby potkal nějakého kolegu.
Úderem desáté se zastaví v La Rochefoucauldově ulici kabriolet komisaře, kůň bude hrabat kopyty a kočí převezme od pána otěže. Maxim Le Bret byl pravděpodobně jediný policejní komisař v Paříži, který měl vlastní ekvipáž a bydlil na Monceauské pláni, v jednom z nových domů na Courcel eském bulváru.
Než se takto objevil na komisařství, zastavil se vždycky v Hochově klubu, aby si zašermoval, zaplaval v bazénu a dal se namasírovat.
Maigretovo hlášení leželo na jeho psacím stole a Maigret na ně myslel s nejasnou úzkostí, n…
