9. KAPITOLA
Oběd v plenéru
Trvalo to tři dny. Napřed doufal, že se opravdu rozstůně a že se oni kvůli tomu budou vztekat. Ale když otevřel první den ráno opatrně oči, neshledal na sobě nic víc než pořádnou rýmu. A tak začal simulovat. Dokonce i před svou ženou, bylo to směšné mít jenom rýmu, a tak sténal, kašlal a naříkal si na bolesti na prsou.
„Dám ti hořčičnou náplast, Julku. Abys nedostal zánět průdušek.“
Byla pořád stejně veselá. Láskyplně ho ošetřovala. Mohlo se říci, že ho hýčká. Ale měl dojem, že se nachytat nedala.
„Pojďte dál, pane Minarde,“ bylo ji slyšet z předsíně. „Ne, není mu hůř. Jenom vás budu prosit, abyste ho moc neunavoval.“
To znamenalo, že se taky účastní hry.
„A teplota?“ zeptal se flétnista s úzkostí.
„Nic nebezpečného.“
A chránila se říct, kolik stupňů, neboť to bylo spíš pod sedmatřicet než nad. Hrozně ráda připravovala odvary, obklady, vařila bujón a zakvedlaná vejce. Dělalo jí také dobře pečlivě zatahovat záclony a chodit po špičkách, pootevřít občas dveře, aby se ujistila, že spí. Ubohý Minard, jeho přítomnost už začala být nežádoucí! Maigret si to zazlíval. Měl ho docela rád. Bylo by ho moc těšilo udělat mu radost.
Přicházel hned v devět nebo v deset hodin ráno; nezvonil, jenom šetrně zaťukal na dveře, kdyby snad Maigret ještě spal. Mluvil šeptem, dovnitř vklouzl přimáčknut k veřejím a přistoupil k posteli.
„Ne, nehýbejte se. Přišel jsem se jen poptat, jak se vám daří. Úkol pro mě nemáte žádný? Byl bych tak šťastný, kdybych vám mohl prokázat nějakou službu!“
Nešlo už o to hrát si na detektiva. Jakoukoli službu. Nabízel se i paní Maigretové.
„Nedovolila byste, abych vám došel nakoupit? Víte, vyznám se v tom moc dobře.“
Nakonec si sedl u okna jen na půl židle, na chviličku, a zůstal tak sedět celé hodiny. Jestliže se ho zeptali na jeho ženu, odpovídal spěšně:
„To je vedlejší.“
Přicházel pak ještě jednou na sklonku odpoledne, ve fraku, před odchodem do práce; hrál teď v tančírně na Michalském bulváru. Nehrál už na basu, ale na trubku, což pro něj jistě bylo krušné. Měl od toho uprostřed úst vytlačené růžové kolečko.
Také Le Bret se každé ráno prostřednictvím ordonance z komisařství poptával, jak se mu daří. To vyvolalo u domovnice zklamání. Věděla totiž, že její nájemník je úředníkem, ale nikdy jí nepřiznal, že patří k polici .
„Komisař vám vzkazuje, abyste byl na sebe opatrný a abyste se neznepokojoval. Všechno jde dobře.“
Zavrtal se do zavlhlé postele, nasáklé příjemným pachem potu. Stahoval se tímto způsobem do sebe. Nevěděl ještě, že se to u něho stane mánií, že se k tomuto počínání bude často uchylovat ve chvílích malomyslnosti nebo tísně.
Odpoutání od skutečnosti přicházelo skoro na povel. Místo aby jeho myšlenky začaly být přesnější, zamlžily se, jako když má člověk horečku. Polehoučku se vnořil do jakéhosi polospánku a skutečnost začala nabývat nových tvarů, prolínaly se do ní vzpomínky z dětství; svou roli při tom hrály stíny a světla pokoje, ba i květy čalounů, vůně přicházející z kuchyně a tlumené kroky paní Maigretové.
Začínal znovu od téhož bodu, vracel se k svým osobám jako k šachovým figurkám, k starému Balthazarovi, k Gendreauovým, otci, Líze a Richardovi, k ansevalskému zámku, k Ludvíkovi, k Germaině, k služtičce Mari .
Pohyboval s nimi sem tam, přeformovával je. Pak přicházel na řadu Le Bret, jak vychází z Maigretova bytu, nasedá do vozu a křikne na kočího: „Zlatnické nábřeží.“
Jestlipak si tyká s vrchním šéfem, s Xavierem Guichardem? Tady začínal pociťovat úzkost. Co asi Le Bret říkal v té prostranné kanceláři, do níž Maigret vstoupil dvakrát v životě a která pro něho byla nejvytouženějším místem na světě?
„Můj sekretář, ten mladík, co jste mi ho doporučil, se zabývá jedním případem. Musel jsem mu ho svěřit, nemohl jsem nic dělat. Myslím, že natropí mrzutosti.“
Říkal snad tohle? Je to možné. Le Bret je především člověk ze společnosti. Šermuje každé ráno v Hochově klubu, navštěvuje salóny, je na všech premiérách a při dostizích stojí ve světle šedém …
