5. KAPITOLA
První touhy Maigretovy ctižádosti
Začal se zrovna holit před zrcátkem, které si pověsil v jídelně na kliku u okna. Byla to jeho mánie, běhat takhle ráno všude za svou ženou, upravovat se hned v té a hned v oné místnosti, možná proto, že tohle bývaly jejich nejhezčí, nejdůvěrnější chvilky. Je pravda, že paní Maigretová měla jednu cennou vlastnost: bývala po probuzení zrovna tak svěží, zrovna tak veselá jako uprostřed odpoledne. Otevřeli okno a vdechovali čerstvý vzduch. Bylo slyšet údery kladiva v kovárně, rachot nákladních vozů, řehtání koní, bylo možno postřehnout dokonce i teplé závany koňského trusu, jak čistili stáje stěhovací služby ve vedlejším domě.
„Myslíš, že je opravdu bláznivá?“
„Kdyby byla zůstala ve své vesnici, kdyby se byla vdala a měla deset dětí, tak by to pravděpodobně nebylo vidět. Jedině že by možná neměly všechny stejného tátu, víc nic.“
„Podívej, Maigrete! Myslím, že tvůj přítel přechází po chodníku.“
Vyklonil se s namydleným obličejem a rozeznal Justina Minarda, jak na něho bez jakékoli netrpělivosti čeká.
„Nevezmeš ho nahoru?“
„To nestojí za to. Jsem za pět minut hotov. Mělas dneska v úmyslu někam jít?“
Maigret se jí ptal málokdy, co bude během dne dělat, a hned uhodla, oč jde.
„Ty chceš, abych si tu slečinku vzala na starost?“
„Je dost možné, že tě o to poprosím. Jestli ji nechám v Paříži, bude muset stůj co stůj mluvit, a bůhví na koho se obrátí a co bude vyprávět.“
„Jdeš teď za ní?“
„Rovnou odtud.“
„Bude ještě v posteli.“
„Pravděpodobně“
„Vsadím se, že budeš mít co dělat, aby ses jí zbavil.“
Když vyšel ze vrat, Minard se k němu s naprostou samozřejmostí připojil a kráčeje vedle něho položil mu otázku:
„Co budu mít dneska za úkol?“
A o mnoho let později si Maigret připamatoval, že malý flétnista byl první, kdo ho oslovil jako šéfa.
„Viděl jste ji? Dověděl jste se něco nového? Skoro jsem nespal. Zrovna ve chvíli, kdy jsem užuž usínal, se mi v hlavě vynořila jedna otázka.“
Jejich kroky cvakaly po chodníku bulváru Richarda Lenoira. V dálce bylo vidět Voltairův bulvár, plný pohybu.
„Jestliže bylo vystřeleno, je samozřejmé, že bylo vystřeleno na někoho. A tak jsem si položil otázku, jestli ho výstřel zasáhl. Nenudím vás?“
Zcela naopak, neboť právě tuhle otázku si Maigret sám už taky položil.
„Předpokládejte, že výstřel nikoho nezasáhl. Je samozřejmě těžké vžít se do situace lidí, jako jsou tihleti… Ale přesto se mi zdá, že by se nenamáhali nastrojit celý ten tyátr, kdyby nebyl nikdo mrtvý ani raněný… Chápete?… Jakmile mě vyhodili ze vrat, honem pokoj upravili, aby vzbudili dojem, že do něj nikdo nevkročil… A ještě jedna maličkost: jestli si vzpomínáte, v té chvíli, když mě správce vystrkoval, nějaký hlas z prvního patra zavolal:
,Pospěšte si, Ludvíku!‘
Jako kdyby tam nahoře měli něco nepříjemného, že ano? A slečinku strčili do pokoje pro služky nejspíš proto, že byla příliš rozčilená, než aby mohla hrát svou roli…
Mám celý den pro sebe… Můžete mě poslat, kam budete chtít…“
Vedle hotelu, kde Germaina přenocovala, byla kavárna s terasou a s bílými mramorovými stolky. Číšník s licousy, který jako by vypadl z reklamního kalendáře, leštil zrovna skla křídou.
„Počkejte tu na mě.“
Trochu přitom zaváhal. Byl by málem poslal Minarda nahoru místo sebe. Kdyby se byl někdo zeptal, proč se potřebuje s komornou setkat, bylo by mu zatěžko odpovědět. Pravda je, že toho rána měl chuť být všude zároveň. Myslel skoro toužebně na hostinec U starého calvadosu a mrzel se na sebe, že není tam za sklem výlohy a nepozoruje dům v Chaptalově ulici, osoby, které vcházejí a vycházejí. Teď, když znal jeho obyvatele trochu líp, měl dojem, že pohled na Richarda Gendreaua, jak nasedá do auta, na jeho otce, jak kráčí ke kočáru, na Ludvíka, jak přichází na chodník nadýchat se čerstvého vzduchu, by měl v jeho očích přesný význam. Byl by chtěl být také v hotelu Louvre na Bouloňské třídě a dokonce i v Ansevalu. Jenomže ze všech těch osob, které ještě před dvěma dny vůbec neznal, měl přístup pouze k jediné, a té se instinktivně držel.
Zvláštní věc, tenhle pocit měl kořeny v dětských a jinošských snech. Studií medicíny musel po dvou letech nechat, protože mu zemřel otec, ale ve skutečnosti neměl beztak nikdy v úmyslu stát se opravdovým lékařem, ošetřovat nemocné.
Abychom řekli všechno, povolání, po jakém vždycky toužil, neexistovalo. Ještě jako hoch doma na vsi měl dojem, že spousta lidí není na svém místě, že vykročili nesprávnou cestou, a to jedině z nevědomosti.
A představoval si člověka velice inteligentního, a zejména velice chápavého, který by byl asi tak něčím jako lékař i kněz zároveň, člověka, který by dovedl na první pohled pochopit osud druhého. To, co před chvílí odpověděl, když se ho žena ptala na Germainu, bylo taky v téhle linii: kdyby byla zůstala v Ansevalu…
K tomuto člověku by se chodilo na poradu, jako se chodí na poradu k doktorovi. Byl by tak trochu napravovatelem osudů. Nejenom pro svou inteligenci. Možná že ani nebylo třeba, aby byl nějak mimořádně inteligentní? Ale proto, že by byl schopen žít život všech lidí, vžít se do jejich stavu. O tomhle Maigret nikdy s nikým nemluvil; netroufal si ani moc na to myslet, protože by si byl připadal sám sobě směšný. Ale když nemohl dokončit studia medicíny, náhoda ho přivedla k polici . Celkem vzato, byla to skutečně jenom náhoda? A nejsou právě policisté občas napravovateli osudů?
Celou předcházející noc prožil hned v bdění, hned ve snu s těmito lidmi, které sotva znal, o nichž skoro nic nevěděl, počínaje starým Balthazarem, který zemřel už před pěti lety, a teď si tu přiváděl do Germainina pokoje, na jehož dveře zaklepal, celou tu rodinu s sebou.
„Dál!“ odpověděl lenivý hlas.
Potom, vzápětí nato:
„Počkejte! Zapomněla jsem, že jsou dveře zamčené.“
Šlapala po koberci bosa. Byla v košili, vlasy jí padaly až na bedra a těžká ňadra se vzdouvala mízou. Nějakou dobu už ale musela být vzhůru, neboť na nočním stolku bylo vidět tác se zbytkem čokolády a s drobky rohlíku.
„Půjdeme ven? Je potřeba, abych se oblékla?“
„Můžete si zase lehnout anebo na sebe něco natáhnout. Chtěl bych si s vámi jenom pohovořit.“
„Nepřipadá vám to legrační, že jste celý oblečený, když já jsem v noční košili?“
„Ne.“
„Vaše žena není žárlivá?“
„Ne. Rád bych, abyste mi řekla něco o hraběti z Ansevalu. Nebo spíš… Znáte dům a všechny, kdo v něm bydlí a kdo tam přicházejí… Představte si, že je jedna hodina ráno… Jedna hodina ráno… Z pokoje slečny Gendreauové se ozve hádka… Sledujte mě pozorně… Kdo by podle vás mohl v jejím pokoji být?“
Začala se česat před zrcadlem, a jak zvedala paže, bylo vidět chomáčky rusého chmýří v podpaží a látkou růžově prosvítalo její tělo. Usilovně přemýšlela.
„Ludvík?“ zeptal se, aby jí pomohl.
„Ne. Ludvík by tak pozdě nahoru nešel.“
„Počkejte. Na jednu maličkost jsem zapomněl. Ludvík byl úplně oblečený, ve fraku, v bílé náprsence, s černou kravatou. Mívá ve zvyku chodit pozdě spát?“
„Někdy, ale to nezůstává takhle ustrojený. To musel být v domě někdo cizí.“
„Což například Hubert Balthazar, strýc slečny Gendreauové, nemohl ten být v pokoji své neteře?“
„Nemyslím, že ten by přišel v jednu ráno.“
„Kdyby byl přišel, kde by ho byla přijala? Počítám, že v salónech v přízemí?“
„Určitě ne. Takhle to v Chaptalově ulici nechodí. Každý si žije sám pro sebe. Salóny jsou jenom pro recepce. Jinak je každý zavrtaný ve svém koutě.“
„Richard Gendreau by byl mohl k sestře zajít?“
„Určitě. Často to dělal. Zvlášť když byl rozzuřený.“
„Nosil někdy revolver? Už jste u něj viděla v ruce revolver?“
„Ne.“
„A u slečny Gendreauové?“
„Moment! Pan Richard má revolvery dva, jeden velký a jeden malý, ale ty jsou v jeho psacím stole. Slečna má v zásuvce v nočním stolku taky jeden, s perleťovou rukojetí. Každý večer ho položí na noční stolek.“
„Je bázlivá?“
„Ne. Podezíravá. Jako každá taková semetrika si pořád představuje, že na ni ostatní mají spadeno. Když vám povím, že ve svém věku je už i lakomá! Schválně nechává povalovat peníze, které má spočítané, aby zjistila, jestli ji někdo neokrádá. Služka, která tam byla před Marií, se na to nechala nachytat a dostala výpověď.“
„Stalo se někdy, že přijala hraběte ve svém pokoji?“
„Přímo ve svém pokoji snad ne, ale v budoáru, který je hned vedle.“
„V jednu hodinu ráno?“
„Pravděpodobně ano. Četla jsem knížku o Alžbětě Anglické, jedné královně… Znáte to? Je to román, ale prý je to pravda… Byla to chladná ženská, která se nemohla s nikým milovat. Nepřekvapilo by mě, kdyby to se slečnou bylo taky tak.“
Hřeben praskal ve vlasech, Germaina se nakrucovala v kyčlích a občas se na Maigreta podívala do zrcadla.
„Já naštěstí nic takového neznám!“
„Nemohlo to být třeba tak, že pan Richard zaslechl ve druhém patře nějaké zvuky a přišel nahoru s revolverem?“
Pokrčila rameny.
„Proč by to dělal?“
„Aby přistihl milence své sestry…“
„To by mu bylo docela fuk. Pro tyhle lidi mají význam jedině peníze.“
Nakrucovala se před ním pořád dál, netušila, že je daleko odtud, tam v tom pokoji v Chaptalově ulici, a pokouší se v něm lidi rozestavit jako na divadle.
„Přišel už někdy hrabě z Ansevalu s nějakým přítelem?“
„Možné to je, ale to byl potom tedy přijat dole, a dolů já jsem přicházela málokdy.“
„Telefonovala mu slečna Líza někdy?“
„Nemyslím, že by měl telefon. Nevolala ho; to on ji vždycky čas od času zavolal, nejspíš odněkud z kavárny.“
„Jak ho oslovovala?“
„Jakube, přirozeně.“
„Jak je starý?“
„Asi pětadvacet. Je to hezký chlapec, ale podle vzezření trochu syčák. Vypadá vždycky, jako by se lidem poškleboval.“
„Je to člověk, u kterého se dá očekávat, že by měl v kapse zbraň?“
„Určitě.“
„Jak to, že to říkáte tak přesvědčeně?“
„Protože je to už takový typ. Četl jste Fantomase?“
„Otec, pan Felicián, byl na straně dcery, nebo na straně syna?“
„Na ničí straně. Nebo ještě spíš na mojí straně, když to chcete vědět. Stalo se taky, že přišel třeba ke mně do pokoje v osm ráno v pantoflích, že prý potřebuje přišít knoflík. Ostatní si ho skoro ani nevšímají. Sluhové mu říkají starý hazard nebo taky kníráč. Kromě Alberta, který je jeho osobním komorníkem, se nikdo nestará o to, co říká. Ví se, že na tom nezáleží. Jednou jsem mu to vpálila docela bez obalu:
,Jestli se budete pořád takhle vzrušovat, tak vás ještě klepne mrtvička. To si hodně pomůžete!‘
Ale to mu nevadí, začíná si pořád znova. Teď je na řadě Marie, a nevím, jestli ta si dala říct…
No ne, vás to nepřivede do rozpaků, když se díváte na ženu, jak se upravuje?“
Maigret vstal, hledal klobouk.
„Kam jdete? Přece mě tu nenecháte úplně samotnou?“
„Mám nějaké důležité schůzky. Za chvilenku vám přijde dělat společnost ten můj přítel, co vás přivezl.“
„Kde je?“
„Dole.“
„Pročpak jste přišel nahoru bez něj? Přiznejte se, že jste měl něco za lubem! Nemůžete se odvážit?
To kvůli vaší ženě?“
Nalila si do umyvadla vodu, aby se umyla, a Maigret už už viděl okamžik, kdy nechá košili sklouznout, ramínka trochu popojížděla při každém pohybu.
„Ještě se s vámi asi během dne uvidím,“ řekl ve dveřích.
A v paprscích slunce šikmo přetínajících terasu zastihl Justina Minarda, jak pije bílou kávu.
„Zrovna tu byla vaše žena.“
„Cože?“
„Hned jak jste odešel z domova, přišel vám nějaký lístek potrubní poštou. Utíkala, doufala, že vás chytí. Pochopil jsem, že vás hledá.“
Maigret se posadil a mechanicky, aniž pomyslel na to, že je ještě časně ráno, si poručil sklenku piva; pak přetrhl pásku. Lístek byl podepsán Maxim Le Bret.
Byl bych rád, abyste se během dopoledne zastavil v kanceláři. Se srdečným pozdravem. Bylo to určitě napsáno na Courcel eském bulváru, neboť na komisařství by byl Le Bret použil papíru s úředním záhlavím. V otázkách formy byl velmi úzkostlivý. Měl nejméně čtyři druhy vizitek, jejichž užívání bylo přesně vymezeno: Pan a paní Le Bretovi de Plouhinec, Maxim Le Bret de Plouhinec, Maxim Le Bret, důstojník Čestné legie, Maxim Le Bret, policejní komisař…
Tento lístek, napsaný vlastní rukou, znamenal nový stupeň důvěrnosti mezi ním a jeho tajemníkem a komisař byl bezpochyby na vahách, jak začít. Můj milý Maigrete? Milý pane? Pane? Nakonec se z toho vyvlékl tak, že oslovení vynechal.
„Řekněte mi, Minarde, vy máte opravdu čas?“
„Tolik času, kolik budete chtít.“
„Ta slečinka je tam nahoře. Nevím, kdy budu volný. Bojím se, že když ji necháme, zajde do Chaptalovy ulice a bude tam vykládat.“
„Chápu.“
„Jestli s ní půjdete ven, nechte mi tu pár slov, abych věděl, kde jste. Když budete mít něco jiného na práci, zaveďte ji k mé ženě.“
O čtvrt hodiny později vešel na komisařství a kolegové se tu na něho dívali s poněkud závistivým obdivem, s jakým se pohlíží na úředníky, kteří mají dovolenou nebo kteří byli pověřeni nějakým zvláštním úkolem, na ty, kdo nějakým způsobem uniknou pravidelnosti pracovní doby a každodenní rutině.
„Komisař je tady?“
„Už hezky dlouho.“
Ve způsobu, jakým Maigreta uvítal, byl týž odstín jako v jeho lístku. Podal mu dokonce ruku, což obvykle nedělával.
„Neptám se vás, jak pokročilo vaše vyšetřování, protože předpokládám, že je ještě trochu brzy. Jestliže jsem vás poprosil, abyste za mnou přišel… Byl bych rád, abyste mě dobře chápal, neboť jde o delikátní věc. Je jisté, že to, co se dovídám na Courcel eském bulváru, se mě nijak netýká jako policejného komisaře. Ovšem na druhé straně…“
Přecházel sem tam po kanceláři se svěžím, odpočatým obličejem a pokuřoval cigaretu se zlatým náustkem.
„Je mi zatěžko nechat vás tápat a neinformovat vás. Včera večer slečna Gendreauová telefonovala mé ženě.“
„To telefonovala z Hotelu Louvre?“
„Vy to víte?“
„Nechala se tam odpoledne zavézt fiakrem.“
„V tom případě… To je všechno… Vím, jak bývá nesnadné dovědět se, co se v určitých domech děje…“
Vypadalo to, jako by pociťoval úzkost, jako by si kladl otázku, co jiného se ještě Maigret mohl dovědět.
„Nepočítá s tím, že by se vrátila do Chaptalovy ulice, a uvažuje o tom, že by dala upravit dům svého dědečka.“
„Na Bouloňské třídě“
„Ano. Vidím, že toho už víte hodně.“
Tu si Maigret dodal odvahy.
„Můžu si dovolit položit vám otázku, jestli znáte hraběte z Ansevalu?“
Le Bret překvapeně svraštil obočí jako člověk, který se snaží pochopit. Uvažoval hezkou chvilku.
„Ach ano! Balthazarovi koupili ansevalský zámek. To máte na mysli, že ano? Ale nevidím tu žádný vztah.“
„Slečna Gendreauová a hrabě z Ansevalu se často stýkali.“
„Jste si tím jist? To je dost zvláštní.“
„Vy hraběte znáte?“
„Osobně ne, chraň bůh. Ale slyšel jsem o něm mluvit. Udivuje mě… Ledaže by se byli znali už jako malé děti, nebo že by nevěděla… Bob z Ansevalu se dal na velmi špatnou cestu. Už ho nikde nepřijímají, nepatří k žádnému klubu a myslím, že brigáda nočních podniků měla už častěji příležitost, aby se jím zabývala.“
„Jeho adresu neznáte?“
„Podle toho, co se říká, navštěvuje některé pochybné bary na Wagramské třídě a v Terneské čtvrti. Možná že v brigádě nočních podniků toho vědí víc.“
„Dovolíte mi, abych se tam informoval?“
„Pod podmínkou, že se nezmíníte o Gendreauových-Balthazarových.“
Byl viditelně znepokojený. Dvakrát nebo třikrát si pro sebe zabručel:
„To je zvláštní!“
A Maigret, čím dál troufalejší, se zeptal:
„Je slečna Gendreauová podle vašeho mínění normální osoba?“
Tentokrát sebou Le Bret trhl a na svého sekretáře pohlédl napřed s mimovolnou přísností.
„Pardon?“
„Omlouvám se, jestli jsem otázku položil nevhodně. Mám teď jistotu, že v tom pokoji služky jsem tenkrát v noci viděl opravdu Lízu Gendreauovou. V jejím pokoji se tedy odehrálo něco dost významného, že bylo nutno uchýlit se k téhle lsti, a nemám žádný důvod pochybovat o svědectví hudebníka, který šel po ulici a zaslechl výstřel.“
„Pokračujte.“
„Je pravděpodobné, že slečna Gendreauová nebyla té noci ve svém bytě jenom sama s bratrem.“
„Co tím myslíte?“
„Že podle vší pravděpodobnosti byl tou třetí osobou hrabě z Ansevalu. Jestliže bylo opravdu vystřeleno, jestliže v pokoji byly opravdu tři osoby, jestliže byl někdo zasažen…“
Maigret byl v podstatě pyšný na ten udivený pohled, jakým na něm jeho šéf spočinul.
„Získal jste další informace?“
„Nebylo jich moc.“
„Domníval jsem se, že vás provedli po celém domě.“
„Kromě pokojů, které jsou nad stájemi a garáží.“
Na okamžik a poprvé za tu dobu bylo to drama jakoby před nimi. Le Bret připouštěl možnost nějaké krvavé události, vraždy, zločinu. A k tomuhle došlo v jeho společnosti, u lidí, s kterými se stýká, s nimiž se setkává ve svém klubu, u dívky, která je důvěrnou přítelkyní jeho vlastní ženy. Zvláštní věc, když viděl svého šéfa vzrušeného, Maigret měl sám také pocit dramatu. To už nebyl jen problém, který je třeba rozluštit. Jde tu o lidský život, možná o lidské životy.
„Slečna Gendreauová je velmi bohatá,“ povzdechl konečně komisař, zřejmě nerad. „Je pravděpodobně jedinou dědičkou jednoho z pěti nebo šesti největších bohatství v Paříži.“
„Pravděpodobně?“
Jeho šéf o tom věděl víc, ale bylo mu viditelně proti mysli, aby jako člověk ze společnosti přispíval na pomoc policejnímu komisaři, i když oba ve své osobě spojuje.
„Podívejte, Maigrete, ve hře jsou tu mimořádně velké zájmy. Líza Gendreauová ví už od dětství, že je jejich středem. Nikdy nebyla dítě jako jiné. Vždycky se cítila dědičkou Balthazarových pražíren, a co víc, duchovní dědičkou Hektora Balthazara.“
Nerad ještě utrousil:
„Je to ubohé děvče.“
Pak se zvědavě zeptal:
„Tím, co jste mi řekl ohledně Ansevala, jste si jist?“
Tahle otázka v něm zajímala člověka ze společnosti, který tomu přese všechno pořád ještě nemohl uvěřit.
„Často navštěvoval slečnu Gendreauovou pozdě večer, snad ne přímo v jejím pokoji, ale aspoň v jejím budoáru ve druhém patře.“
„To je přece jen něco jiného.“
Stačil snad rozdíl mezi budoárem a pokojem, aby se mu ulehčilo?
„Byl bych rád, kdybyste mi dovolil položit vám ještě jednu otázku, pane komisaři. Měla už někdy slečna Gendreauová úmysl vdát se? Zajímá se o muže? Myslíte, že je to, čemu se říká frigidní žena?“
Le Bret nevycházel z úžasu. V ohromení se díval na toho tajemníčka, který s ním najednou mluví tímto způsobem, a ještě k tomu o lidech, do jejichž společnosti se nikdy nedostal. V jeho výrazu se zračil mimovolný obdiv a trochu znepokojení, jako kdyby se octl najednou tváří v tvář nějakému kouzelníkovi.
„Povídají se o ní všelijaké klepy. Jisté je, že odmítla nejskvělejší partie.“
„Mluví se o nějakých jejích milostných dobrodružstvích?“
Komisař viditelně zalhal, když odpověděl:
„Nevím.“
A sušeji dodal:
„Přiznávám se vám, že si nedovoluji klást si podobné otázky, pokud jde o přítelkyně mé ženy. Podívejte, mladý příteli…“
Málem by byl řekl něco břitkého, jako by to byl udělal, být na Courcel eském bulváru, ale včas se ovládl.
„…naše povolání vyžaduje nekonečnou obezřetnost a takt. Dokonce si kladu otázku…“
Maigret ucítil, jak mu v zádech zamrazilo. Vezmou mu jeho případ z rukou, budou požadovat, aby znovu zasedl za černý stolek a znovu trávil čas opisováním protokolů do akt a vystavováním osvědčení o nemajetnosti.
Věta zůstala po několik vteřin nedořečená. Úředník republiky naštěstí převážil nad člověkem ze společnosti.
„Věřte mi, buďte velice, velice opatrný. V případě potřeby, kdybyste si s čímkoli nevěděl rady, zatelefonujte mi do bytu. Myslím, že jsem vám to už řekl. Máte moje číslo?“
Napsal mu ho vlastnoručně na kousek papíru.
„Zavolal jsem vás sem dnes ráno jen proto, že jsem vás nechtěl nechat tápat. Nemohl jsem tušit, že jste už takhle daleko.“
Ale když Maigret odcházel, ruku mu přece jen nepodal. Maigret se už zase stal policistou, a to policistou, který se pokouší těžkopádně proniknout do společnosti, kde platí jedině vizitka Pan a paní Le Bretovi de Plouhinec.
Bylo něco před polednem. Maigret vstoupil do vrat na Zlatnickém nábřeží a vlevo zahlédl v chůzi místnost, jejíž stěny byly zaplněny kartotékami hotelové inspekce. Vystoupil po širokém zaprášeném schodišti, tentokrát ne jako prostředník všelijakých vzkazů z komisařství, jak se mu doposud stávalo, ale v jistém smyslu na vlastní vrub.
Viděl po celé délce velké chodby dveře se jmény komisařů, zasklenou čekárnu, inspektora, který šel kolem ve společnosti muže s želízky na rukou.
Teď byl v kanceláři, jejíž otevřená okna vedla na Seinu, v kanceláři, která se komisařství v jejich čtvrti v ničem nepodobala. Muži seděli před telefony nebo nad archy s hlášením; jeden inspektor seděl na rohu stolu a klidně pokuřoval dýmku; bylo tu plno života, šumu, ovzduší nevázaného kamarádství.
„Podívej, chlapče, můžeš samozřejmě zaběhnout nahoru do evidence, ale nemyslím, že by tam byl o něm nějaký spis, protože pokud je mi známo, tak odsouzený nikdy nebyl.“
Strážmistr, asi čtyřicátník, s ním mluvil dobráckým tónem, jako s ministrantíkem. Bylo to u brigády nočních podniků. Tihle lidé znali prostředí, v kterém se pohyboval hrabě z Ansevalu, jako své boty.
„Heleď, Vanele, kdys viděl naposled hraběte?“
„Boba?“
„Ano.“
„Naposled jsem ho potkal na dostizích, a to byl s Dédém.“
Vysvětlili mu:
„Dédé je chlapík, který má garáže v Akátové ulici. Garáže, kde je vždycky jen jedno nebo dvě auta. Chápeš, chlapečku?“
„Kokain?“
„Ten je v tom určitě. A nejspíš i všelijaké vedlejší kšeftíky. Nepočítaje ženské. Hrabě, jak se mu říká, je v tom namočený až po krk. Už jsme ho mohli zabásnout pro nějaké dvě tři drobnosti, ale necháváme si ho radši takhle na očích, doufáme, že nám jednou pomůže načapat nějakou větší rybu.“
„Máte jeho poslední adresu?“
„Heleď, nechce nám ten tvůj komisař lézt do zelí? Pozor, chlapečku! Boba nesmí nikdo vyplašit. Ne že by nás zajímal on osobně, ale takovíhle mládenci, co si hrajou na muže bez předsudků, nás dovedou často daleko. Je to něco vážného, ta tvoje záležitost?“
„Opravdu ho potřebuju najít.“
„Máš adresu, Vanele?“
A ten zabručel s opovržením, jaké lidé ze Zlatnického nábřeží pocit'ují k havěti z komisařství:
„Ústřední hotel, Breyova ulice. Přímo naproti náměstí Etoile.“
„Kdy tam byl naposled?“
„Před čtyřmi dny jsem ho viděl s jeho fešandou ve vinárně na rohu Breyovy ulice.“
„Můžete mi říct její jméno?“
„Lucinka. Je ji snadno poznat. Má na levé tváři jizvu.“
Vešel komisař, uspěchaný, s papíry v ruce.
„Řekněte mi, mládenci…“
Zastavil se, když spatřil v kanceláři svých inspektorů neznámého člověka, a tázavě se zahleděl.
„Sekretář svatojiřského komisařství.“
„Aha…“
A toto „aha…“ bylo právě vhodné, aby v Maigretovi probudilo ještě urputnější touhu patřit k „domu“. Je nula! Míň než nula! Nikdo mu už nevěnoval pozornost. Komisař, skloněn k strážmistrovi, hovořil s ním o šťáře, která se má příští noc provést v oblasti La Roquettovy ulice. Protože nebyl moc daleko od náměstí Republiky, rozhodl se, že napřed zaběhne na oběd domů a pak se pustí do čtvrti Etoile, aby vyhledal hraběte nebo Lucinku. Došel až na roh bulváru Richarda Lenoira, a tu náhle spatřil za oknem restaurace u prostřeného stolu s dvěma příbory povědomou dvojici.
Byl to Justin Minard a Germaina. Už už chtěl rychle proklouznout kolem, aby se s nimi nemusel zdržet. Měl dojem, že flétnista, který ho zahlédl, dělá, jako by se díval jinam. Komorná slečny Gendreauové naproti tomu zaklepala na sklo, a nezbylo mu než vejít.
„Měla jsem strach, že si rozbijete o hotel nos,“ řekla Germaina. „Hodně jste pracoval?“
Minard pečlivě pročítal jídelní lístek a choval se tak trochu, jako by se styděl. Děvče zato celé rozkvetlo. Dalo by se říci, že měla nyní pleť jasnější, ruměnější, oči lesklejší, a dokonce i ňadra jako by jí zmohutněla.
„Budete nás potřebovat dneska odpoledne? Protože jestli nás potřebovat nebudete, viděla jsem, že v divadle Ambigu dávají odpolední představení…“
Seděli spolu na moleskinové lavičce a Maigret spatřil, jak Germaina položila s klidnou jistotou ruku muzikantovi na koleno. Pohledy obou mužů se nakonec zkřížily. Flétnistův pohled říkal: Nemohl jsem jinak.
A Maigret se musel přemáhat, aby se neusmál.
Jeho čekal oběd ve dvou s paní Maigretovou v jejich malé jídelničce ve čtvrtém patře, odkud bylo vidět chodce na chodníku jakoby zmenšené.
A uprostřed hovoru o něčem jiném paní Maigretová najednou prohlásila:
„Vsadím se, že ho dostala!“
Ani na okamžik nepomyslila, že by snad ta dívka s mohutnými ňadry byla mohla dostat taky jejího muže.
