6. KAPITOLA
Malá rodinná oslava
Teprve v osm hodin večer, když už plynové svítilny lemovaly ulice okolo Vítězného oblouku zářivými šňůrami perel a do dálky rýsovaly jejich linie, když už Maigret ztratil skoro všechnu naději, narazil konečně na něco z toho, co hledal.
Na to odpoledne si uchoval zářivou vzpomínku, vzpomínku na nejkrásnější pařížské jaro, na vzduch tak lahodný, tak vonný, že se lidé zastavovali, aby se ho nadechli. Ženy bezpochyby vycházely v teplých denních hodinách bez kabátů už několik dní, ale on si toho všiml teprve teď, měl dojem, že přímo před jeho očima všechno kolem rozkvétá světlými živůtky, na kloboucích se už objevovaly kopretiny, vlčí máky, chrpy a muži vytáhli slamáky.
Po celé hodiny sáhoval křížem krážem nevelkým úsekem mezi Etoile, náměstím Ternes a Mail otskou bránou. V Breyově ulici, sotvaže se zahnulo za roh, narazil člověk na tři mladé ženy nadnášející se v botkách s vysokými podpatky a stažené v těsných korzetech; nepromluvily spolu, nepřiblížily se k sobě, a sotvaže se někdo objevil, vyrazily vpřed. Jejich mateřským přístavem byl zřejmě hotel, v němž hrabě bydlel, a u vchodu klidně čekala další žena, o hodně tlustší než tamty, která se lovu v ulici už vzdala.
Proč Maigretovi utkvělo v paměti, že zrovna naproti je prádelna a v ní se ohánějí žehličkou svěží žabky? Bylo to snad pro ten kontrast?
„Hrabě je nahoře?“ zeptal se ve vrátnici.
Chlapík si ho prohlédl od hlavy k patě. Lidé, s nimiž se ten den setká, si ho všichni budou prohlížet stejným způsobem, jakoby ve zpomaleném filmu, s výrazem spíš znuděným než pohrdavým, a všichni budou odpovídat se stejnou nechutí.
„Podívejte se nahoru.“
Myslel si už, že hned první krok ho dovedl k cíli.
„Můžete mi říct číslo jeho pokoje?“
Chlapík zaváhal. Maigret právě dokázal, že nepatří k důvěrným známým hraběte.
„Třicet dva…“
Vystoupil nahoru obklopen pachem lidského života a kuchyně. Na konci chodby házela nějaká pokojská na hromadu prostěradla, která vypadala jakoby ještě provlhlá potem. Zaklepal bez výsledku na nějaké dveře.
„Hledáte Lucinku?“ zeptala se služebná na dálku.
„Hraběte.“
„Není doma. Není tam nikdo.“
„Nevíte, kde bych ho mohl zastihnout?“
Otázka byla zřejmě tak pošetilá, že se ani nenamáhala odpovědět.
„A Lucinku?“
„Ona není u Kohouta?“
U Kohouta byla jedna ze dvou kaváren na rohu Wagramské třídy. Před nimi byly široké terasy. Sedělo tu jenom několik žen a Maigret tušil, že existují jisté jemné rozdíly mezi nimi a mezi ženami, které lovily na rohu Breyovy ulice. Byla tu pak ještě jedna sorta, ty, které pomalu kráčely až k Etoile a pak se zase vracely nahoru k náměstí Ternes, zastavujíce se před výklady; některé z nich mohl člověk pokládat za paničky, které si vyšly na procházku.
Hledal jizvu. Oslovil číšníka.
„Lucinka tu není?“
Pohled kolem dokola.
„Ještě jsem ji dneska neviděl.“
„Myslíte, že přijde? Hraběte jste taky neviděl?“
„Už jsem ho neobsluhoval dobré tři dny.“
Zašel do Akátové ulice. Garáže byly pořád ještě zavřené. Švec s tváří vyboulenou žvancem tabáku se taky tvářil, jako by mu jeho otázky připadaly pošetilé.
„Myslím, že jsem viděl auto vyjíždět dneska ráno.“
„Šedé auto? Dion-boutonku?“
Pro chlapíka žvýkajícího tabák auto bylo auto a na značky se u nich nedíval.
„Nevíte, kde bych ho mohl najít?“
A ve výrazu chlapíka sedícího ve stínu krámku bylo cosi jako soucit.
„Já se starám o svoje střevíce.“
Vrátil se do Breyovy ulice a zaběhl nahoru zaklepat u čísla 32, ale nikdo mu neodpověděl. Pak pokračoval v pátrání od Kohouta až k náměstí Ternes, obracel se po všech dámách, díval se jim do obličeje a hledal jizvu, takže ho děvčata přes půl hodiny pokládala za zákazníka, který se nemůže rozhodnout.
Čas od času ho zachvátila úzkost. Vyčítal si, že ztrácí čas tady, zatímco jinde se možná něco děje. Slíbil si přece, že se půjde porozhlédnout, bude-li mít čas, kolem kanceláří Balthazarových pražíren, že se přesvědčí, jestli je Líza Gendreauová pořád ještě v hotelu Louvre, a byl by býval taky rád dohl…
