PRVNÍ A DRUHÉ ZVONĚNÍ
Padal drobný a studený déšť. Byla tma. Jenom na samém konci ulice u kasáren, kde bylo v půl šesté slyšet troubení a odkud se rozléhala ržání koní, které vodili k napajedlu, bylo vidět slabě osvětlený obdélník nějakého okna: někdo tam časně vstával, nebo to možná bylo okno, za kterým bděl celou noc nějaký nemocný.
Všechno ostatní v ulici spalo. Byla to klidná, široká, zánovní ulice s domy, které se od sebe skoro nelišily: jedno-, nejvýš dvoupatrové domky, s jakými se člověk setkává na předměstích většiny velkých měst na provincii.
Celá čtvrť byla nová, venkoncem netajuplná, obydlená poklidným a prostým nárůdkem úředníků, obchodních cestujících, nebohatých soukromníků a pokojných vdov.
Maigret si ohrnul límec u svrchníku a vmáčkl se do kouta u vrat chlapecké školy. V ruce držel hodinky, pokuřoval z dýmky a čekal.
Přesně ve tři čtvrtě na šest se vzadu za ním rozezněly zvony farního kostela a Maigret věděl, že je to – jak říkal ten chlapec – první zvonění na jitřní mši o šesté. Hlahol zvonů ještě chvějivě doznívat ve vlhkém vzduchu, když Maigret zaslechl nebo spíš uhodl, že v protějším domě se nervózně rozhrčel budík. Trvalo to jen pár vteřin. Ve tmě se už asi z teplé postele vztáhla dětská ruka a tápavě nahmatala zarážku na budíku. O chvíli později se rozzářilo podkrovní okno ve druhém poschodí.
Odehrávalo se to přesně tak, jak to ten chlapec vylíčil. Vstával první a netropil žádný hluk. Dům ještě spal. Teď si asi oblékal šaty a natahoval ponožky, oplachoval si obličej a ruce a přičesával vlasy. Pokud jde o boty, prohlašoval:
"Snesu je vždycky v ruce dolů a obouvám se až na posledním schodu, abych neprobudil rodiče."
A tak se to odbývalo každodenně, v zimě v létě, už dva roky, od té doby, co Justin začal ministrovat při jitřní mši v nemocnici.
Prohlásil také, že hodiny na nemocnici jdou vždycky o tři nebo čtyři minuty později než hodiny na farním kostele.
A teď se o tom komisař přesvědčil. Den předtím jeho inspektoři z kriminálky, ke které byl před několika měsíci přechodně přidělen, krčili rameny na všechno to předůkladné povídání o "prvním" a "druhém" zvonění.
Maigret se nad tím však neusmíval: snad proto, že byl kdysi také dlouho ministrantem?
Nejdřív zvony z farního kostela, ve tři čtvrtě na šest: Potom Justinův budíček v podkrovní světnici, kde chlapec spal. A za chvíli nato pronikavější, zvučnější zvony z nemocniční kaple, které připomínaly zvony z nějakého kláštera.
Stále ještě držel hodinky v ruce. Chlapec potřeboval na oblečení sotva víc než čtyři minuty. Světlo zhaslo. Teď asi jde po schodech dolů, poslepu, aby neprobudil rodiče, sedá si na poslední schod a obouvá se a bere si kabát a čepici z bambusového věšáku, který je na chodbě vpravo.
Dveře se otevřely. Chlapec je za sebou tiše zavřel, podíval se úzkostlivě nalevo napravo, uviděl komisařovu hřmotnou siluetu a rozběhl se k němu.
"Měl jsem strach, že tu nebudete."
Pak rychle vykročil. Byl to malý, asi dvanáctiletý človíček, světlovlasý a hubený, který už měl svou hlavu. "Vy chcete, abych dělal přesně totéž co vždycky, že?
Chodím pokaždé rychle, jednak protože jsem si už vypočítal, kolik minut na to potřebuju, a pak taky protože se v zimě, když je tma, bojím. Za měsíc bude touhle dobou už svítat."
Zahnul do první ulice vpravo, do klidné, kratší ulice, která ústila na kulaté náměstí, porostlé jilmy, a kterou šikmo přetínaly tramvajové koleje.
A Maigret si všímal drobných detailů, které mu připomínaly vlastní dětství. Především toho, že chlapec nešel podle domů, bezpochyby ze strachu, že se ze stínu některých dveří někdo vynoří. A když šel přes náměstí, vyhýbal se dokonce i stromům, protože by se za nimi mohl někdo skrývat.
A přesto byl dost kurážný, protože už dvě zimy, at bylo počasí jakékoliv, někdy i v husté mlze nebo skoro úplné tmě bezhvězdných nocí, chodil ráno co ráno docela sám stejnou cestou.
"Až dojdeme do poloviny ulice svaté Kateřiny, uslyšíte druhé zvonění z farního kostela."
"Kdy jede první tramvaj?"
"V šest hodin. Já ji viděl jenom dvakrát nebo třikrát, když jsem se zpozdil… Jednou, protože mi nezvonil budík… A podruhé, protože jsem znovu usnul. Proto teď radši vyskočím z postele, hned když začne zvonit."
Bledoučký obličejíček v deštivé tmě, oči ještě trochu znehybnělé spánkem, přemýšlivý výraz, ve kterém byla jen nepatrná stopa úzkosti.
"Já už nebudu chodit ministrovat. Dneska jsem šel jenom proto, že jste si to tolik přál…"
Zahnuli doleva, do ulice svaté Kateřiny, kde stála každých padesát metrů lucerna – jako ve všech ulicích v této čtvrti. Pod každou byla kaluž světla. A dítě pokaždé přidávalo podvědomě do kroku, když mělo přejít z bezpečí jedné osvětlené skvrny ke druhé.
Stále ještě bylo slyšet vzdálené zvuky z kasáren. Za několika okny se rozsvítilo. Z některé příčné ulice se ozývaly kroky: bezpochyby nějaký dělník na cestě do práce.
"Když jste přišel na roh, neviděl jste nic?"
To byla nejožehavější otázka, protože ulice svaté Kateřiny byla rovná, prázdná, s chodníky nalinkovanými jako podle pravítka a s lucernami v pravidelných odstupech, mezi nimiž nebylo dost stínu, aby nebylo třeba i na sto kroků vidět dva lidi, kteří se hádají.
"Možná, že jsem si nevšiml. Vzpomínám si, že jsem mluvil sám pro sebe… Mně se dost často stává, že si ráno cestou polohlasně něco povídám. Chtěl jsem maminku o něco poprosit, až se vrátím domů, a tak jsem si opakoval, co ji řeknu…"
"A co jste jí chtěl říct?"
"Já si totiž dávno přeju kolo… Z toho, co dostávám za mše, jsem si ušetřil už tři sta franků."
Byl to jen dojem? Maigretovi se zazdálo, že chlapec se teď drží ještě dál od domů. Občas dokonce sestoupil z chodníku a o kousek dál se na něj zase vrátil.
"Tady to bylo… Slyšíte…, druhé zvonění z kostela."
A Maigret se snažil – bez ohledu na svou důstojnost – vniknout do světa, ve kterém se každé ráno pohyboval ten chlapec.
"Asi jsem zvedl hlavu… Víte, jako když člověk utíká a nedívá se před sebe a najednou se ocitne před nějakou zdí… Bylo to přesně na tomhle místě…"
Ukazoval na chodník na čáru, která oddělovala stín a světlo lucerny, v němž se jako světelný prach tetelilo drobné mrholení.
"Napřed jsem uviděl nějakého člověka, který tu ležel jak šiřoký tak dlouhý. Připadal mi tak velký, že bych byl přísahal, že zabírá celou šířku chodníku."
Bylo to nemožné, protože chodník byl široký aspoň dva a půl metru.
"Už nevím, co jsem vlastně udělal… Asi jsem se vyhnul… Ale neutekl jsem hned, protože jsem viděl, že má v prsou nůž s velkou rukojetí z tmavé rohoviny… Všiml jsem si toho, protože strýček Henri má skoro stejný nůž, a jednou mi říkal, že je to jelení paroh… Jsem jistý, že ten člověk byl mrtvý…"
"Proč?"
"Já nevím… Vypadal jako mrtvý…"
"Měl zavřené oči?"
"Očí jsem si nevšiml… Já už nevím… Ale měl jsem pocit, že je mrtvý . . Seběhlo se to hrozně rychle, jak jsem vám to říkal včera u vás v kanceláři… Musel jsem za včerejšek tolikrát opakovat jedno a totéž, že se v tom teď už sám nevyznám… Hlavně protože cítím, že mi nevěří…"
"A ten druhý?"
"Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem, že někdo stojí o kus dál, asi tak o pět metrů; měl hrozně světlé oči, chviličku se na mě díval a pak se dal do běhu. Byl to vrah…"
"Jak to víte?"
"Protože utíkal, jako by za ním hořelo. "Kterým směrem?"
"Rovnou támhle…"
"To znamená směrem ke kasárnám..."
Den předtím Justina opravdu vyslýchali nejmíň desetkrát. Než přišel Maigret do kanceláře, udělali si z toho inspektoři dokonce jakousi hru. Ale on se ani jedinkrát v sebemenší podrobnosti neodchýlil.
"A co jste udělal vy?"
"Dal jsem se taky do běhu… Jak vám to mám vysvětlit? Je to hrozně těžké… Myslím, že když jsem viděl, jak ten člověk utíká, tak jsem dostal strach… A tak jsem taky vzal nohy na ramena a upaloval."
"Opačným směrem?"
"Ano."
"Nenapadlo vás volat o pomoc?"
"Ne…, měl jsem hrozný strach… Hlavně jsem se bál, že se mi najednou podlomí kolena, protože už jsem vůbec necítil nohy… Utíkal jsem nazpátek na Sjezdové náměstí… a potom jsem zabočil do jiné ulice, která taky vede k nemocnici, ale oklikou."
"Pojďme dál."
A zase zvony, ty pronikavější zvony z kaple. Po nějakých pasedáti metrech došli na křižovatku: po levé straně byly kasárenské zdi se střílnami a po pravé obrovský, slabě osvětlený portál a nad ním ciferník velkých hodin.
Bylo za tři minuty šest.
"Vlastně už jsem se o minutu zpozdil… Včera jsem přece jenom přišel včas, protože jsem utíkal…"
Na hladké dubové bráně viselo těžké klepátko; chlapec zaklepal a hluk se rozlehl v celém podjezdu. Přišel otevřít vrátný v pantoflích, vpustil Justina a zastoupil cestu Maigretovi, kterého si nedůvěřivě prohlížel.
"Co je?"
"Policie."
"Máte průkaz?"
Prošli podjezdem, kde bylo poprvé cítit nemocniční pach. Za dalšími dveřmi byl rozlehlý dvůr, kde stály jednotlivé pavilóny. V dálce probleskovaly tmou bílé čepce jeptišek, které se ubíraly ke kapli.
"Proč jste včera neřekl nic vrátnému?"
"Nevím… Měl jsem naspěch, abych už byl na místě."
Maigret to chápal. Pro chlapce nebyl útočištěm ani podjezd s nedůvěřivým a zamračeným vrátným, ani dvůr, kde tiše míjela nosítka: byla to teplá sakristie za kaplí, kde jedna z jeptišek rozžíhala u oltáře svíce.
Existovaly zkrátka dva póly, mezi nimiž se chlapec v jakési závrati pohyboval každé ráno: jeho pokoj v podkroví, odkud ho vyhánělo zvonění budíku, a pak – na druhém konci jakéhosi prázdna, oživeného jenom zvoněním zvonů – sakristie u nemocniční kaple.
"Půjdete se mnou dovnitř?"
"Ano."
Justin se zatvářil rozmrzele či spíš rozpačitě, bezpochyby při pomyšlení, že tenhle komisař, který je možná neznaboh, vnikne do jeho posvátného vesmíru.
Z toho Maigret pochopil, jak bylo možné, že to dítě mělo den co den odvahu vstávat tak záhy a překonávat svůj strach.
V kapli bylo teplo a útulno. Nemocní v modrošedých ústavních úborech, někteří s ovázanou hlavou, s paží na pásce nebo o berlích, seděli už v lavicích v chrámové lodi.
Na kůru tvořily jeptišky jednolitý houf: všechny bílé čepce se skláněly zároveň v mystickém holdu.
"Pojďte za mnou."
Muselo se vystoupit po několika schodech kolem oltáře, kde už hořely svíce. Vpravo byla sakristie táflovaná tmavým dřevem. Vysoký a hubený kněz si právě dooblékal kamži, zdobenou jemnými krajkami, a kněžský ornát a čekal na ministranta; jeptiška zatím nalévala vodu a víno do menších konviček.
Teprve tady se včera zastavil uřícený, prudce oddechující Justin s třesoucíma se nohama. A tady vykřikl: "V ulici svaté Kateřiny zabili nějakého člověka!"
Na malých nástěnných hodinách, zasazených do táflování, bylo přesně šest. Znovu se rozezněly zvony, které bylo zevnitř slyšet méně zřetelně nežli zvenčí. Jeptišce, která mu navlékala komži, Justin řekl:
"To je pan policejní komisař."
A Maigret zůstal stát na místě, zatímco chlapec vykročil před kaplanem; spěchal k oltářním stupňům, až za ním červená klerika vlála.
Sestra sakristiánka vysvětlovala:
"Justin je hodný a velmi zbožný chlapec a nikdy nám nezalhal… Několikrát se mu stalo, že nepřišel ministrovat… Byl by mohl předstírat, že byl nemocný… Ale on ne … Přiznal se docela upřímně, že neměl odvahu vstát, protože byla velká zima nebo protože měl v noci těžké sny a cítil se unavený…"
A když kaplan odsloužil mši, zadíval se na komisaře jasnýma očima světce z kostelního okna.
"Proč by si to ten chlapec vymýšlel?"
To už Maigret věděl, co se včera v nemocniční kapli stalo. Justin s jektajícími zuby byl u konce sil a dostal konečně nervový šok. Mši nebylo možno odložit. Sestra sakristiánka, přivolala matku představenou a šla ministrovat místo chlapce, kterého mezitím v sakristii ošetřovali.
Teprve za deset minut napadlo matce představené, že by se měla zburcovat policie. K telefonu se muselo přes kapli. Všičhni cítili, že se něco děje.
Službu konající strážmistr na obvodním komisařství ne a ne pochopit.
"Cože?… Matka představená?… Představená čeho?" A ona mu tlumeným hlasem, jakým se mluví v klášterech, opakovala, že v ulici svaté Kateřiny byl spáchán zločin…, a policisté nic nenašli: ani oběť a samozřejmě ani vraha.
O půl deváté šel Justin do školy jako jindy, jako by se nic nestalo, a o půl desáté, když se hlášení dostalo na kriminálku, přišel za ním do třídy podsaditý a ramenatý inspektor Besson, který vypadal jako boxer a rád pouštěl hrůzu.
Chudák chlapec! Vyslýchali ho dobré dvě hodiny v ponuré kanceláři, páchnoucí kouřem z dýmky a ze špatně táhnoucích kamen a vyslýchali ho ne jako svědka, ale jako viníka.
Inspektoři Besson, Thiberge a Vallin se jeden po druhém snažili ho usvědčit a přimět, aby změnil svou výpověď.
A k dovršení všeho za ním přišla maminka. Seděla v čekárně, poplakávala, posmrkávala a každému opakovala:
"My jsme slušní lidé a nikdy jsme neměli žádné opletačky s policií."
Maigret, který den předtím pracoval pozdě do noci, protože měl na starosti jinou aféru s omamnými jedy, přišel do kanceláře až k jedenácté.
"Co se děje?" zeptal se, když uviděl chlapce, který tu stál na hubených kohoutích nohách, bez jediné slzičky. "Ten kluk si z nás utahuje… Že prý viděl na ulici nějakou mrtvolu, a dokonce i vraha, který před ním utekl. A přitom tou ulicí o čtyři minuty později projížděla tramvaj a řidič neviděl nic… Je to tichá ulice, ale nikdo nic neslyšel… Zkrátka, když o čtvrt hodiny později zburcovala nějaká jeptiška policii, nenašlo se na chodníku naprosto nic, ani sebemenší kapička krve…"
"Pojďte do mé kanceláře, chlapče."
Maigret byl ten den první, kdo Justinovi netykal. První, kdo se k němu nechoval jako k fantastovi nebo rošťákovi, ale jako k opravdovému muži.
Nechal si prostě a klidně, bez přerušování a bez psaní poznámek ještě jednou zopakovat celý příběh.
"Budete dál chodit ministrovat do nemocnice?"
"Ne, už tam nechci chodit. Mám moc velký strach."
Přitom to byla velká oběť. Ten chlapec byl jistě zbožný.
Jistě také hluboce vychutnával poezii ranní mše v teplém a poněkud tajuplném ovzduší kaple.
Ale navíc za ty mše dostával zaplaceno: docela málo, ale přesto dost, aby si z toho nastřádal malé jměníčko. A on tolik toužil po kole, které mu jeho rodiče nemohli dát.
"Prosím vás, abyste tam šel ještě jednou, jedinkrát, zítra ráno."
"Neodvážím se tam jít."
"Půjdu s vámi. Budu na vás čekat před domem. Budete se chovat přesně jako všechny ostatní dny."
To se také stalo a tak se Maigret v sedm hodin ráno ocitl docela sám před nemocniční branou ve čtvrti, kterou ještě den předtím znal jenom z tramvaje nebo z auta.
Nebe už zesinavělo, ale pořád ještě mžilo. Ledové kapky se lepily komisaři na ramena a on dvakrát kýchl. Pár chodců s vyhrnutými límci a s rukama v kapsách pospíchalo podle zdí a tu a tam bylo vidět řezníky a hokynáře, jak vytahují rolety u výkladních skříní.
Byla to čtvrt poklidná tím nejbanálnějším způsobem, který si lze představit. Že by se dva chlapi, například dva opilci, pohádali za pět minut šest v ulici svaté Kateřiny, to by se celkem ještě dalo pochopit.
Dalo by se i připustit, že nějaký vagabund, nějaký pobuda napadl časného chodce, chtěl ho okrást a přitom ho bodl nožem.
Jenomže tím to neskončilo. Podle chlapcova vyprávění vrah utekl, když ho viděl přicházet. A v tu chvíli bylo za pět minut šest.
V šest tudy však projížděla tramvaj a řidič tvrdil, že nic neviděl.
Mohl být roztržitý, mohl se dívat na opačnou stranu. Ale pět minut po šesté šli po témž chodníku dva policisté, kteří právě končili obchůzku. A ti také neviděli nic!
Sedm nebo osm minut po šesté šel jako každé ráno do kasáren jistý jezdecký kapitán, který bydlel tři domy od místa, které Justin označil.
Ani ten nic neviděl!
A konečně v šest dvacet přijela policejní hlídka na kolech, kterou poslali z obvodního komisařství, a ta nenašla po oběti ani sebemenší stopy.
Přijel mezitím někdo pro mrtvolu s autem nebo s dodávkou? Maigret neochvějně a rozvážně rozbíral všechny domněnky. Tahle se však ukázala být stejně falešná jako ty ostatní. V čísle dvaačtyřicet bydlela nemocná žena. Její muž u ní probděl celou noc. Zcela rozhodně prohlásil:
"Slyšíme všechno, co se venku šustne. Všímám si toho o to pozorněji, že má žena, která má velké bolesti, se při každém sebemenším hluku zachvěje. Například…, sotva usnula, probudila ji ta tramvaj… Říkám vám, že před sedmou hodinou tudy nejelo žádné auto. První tu projel sentinel."
"A nic jiného jste neslyšel?"
"Jednu chvíli tu někdo běžel . "
"Předtím, než jela ta tramvaj?"
"Ano, protože žena spala. Já jsem si zrovna vařil na malém vařiči kávu."
"Běžela to jedna osoba?"
"Spíš dvě…"
"Nevíte, kterým směrem?"
"Roleta byla stažená… Při vytahování vrže tak, že jsem se ani nepodíval ven…"
To bylo jediné svědectví v Justinův prospěch. Dvě stě metrů odtud byl most. Policista, který tam hlídkoval, žádné auto neviděl.
Dalo se předpokládat, že vrah utekl, ale za pár minut se vrátil a odnesl oběť na zádech bůhvíkam, aniž vzbudil něčí pozornost?
A bylo tu ještě jedno horší svědectví. Když je vyslechli, začali nad chlapcovým tvrzením teprve krčit rameny. Místo, které označil, bylo přímo proti číslu jednašedesát. Inspektor Thiberge tam zašel už den předtím a Maigret, který nic neponechával náhodě, zvonil tu ted také.
Byl to zánovní dům z růžových cihel se třemi schůdky přede dveřmi z leštěné sosny, na kterých zářila vycíděná měď dopisní schránky.
Bylo teprve čtvrt na osm, ale z toho, co Maigret slyšel, usoudil, že může vstoupit.
Jakási babka s knírkem odsunula napřed kukátko ve dveřích a chvíli s ním vyjednávala, než ho vpustila do předsíně, kde voněla čerstvě uvařená káva.
"Půjdu se podívat, jestli vás pan soudce přijme."
V tomto domě bydlel totiž smírčí soudce na odpočinku, o němž se říkalo, že má slušný soukromý majetek, a který žil sám se svou služkou.
Z přední místnosti, kde by správně měl být přijímací pokoj, bylo slyšet šeptání. Za chvíli babka přišla a řekla Maigretovi uštěpačně:
"Běžte dál… A utřete si, prosím, nohy. Nejste ve stáji."
Nebyl to ani přijímací pokoj, ani nic z toho, co si člověk obvykle představuje. Dost prostorný pokoj měl něco z ložnice, pracovny, knihovny, a dokonce i půdy, protože tu byly nakupeny ty nejnečekanější předměty.
"Přišel jste se podívat po mrtvole?" vybafl posměšně hlas, až sebou komisař trhl.
Podíval se k posteli, která tu stála, ale ta byla prázdná. Hlas přicházel z kouta u krbu, kde se v křesle choulil vychrtlý stařec s nohama přikrytýma plédem.
"Svlečte si kabát. Mám totiž hrozně rád teplo a vy byste to tu dlouho nevydržel."
Byla to pravda. Stařec měl na dosah ruky kleště do ohně a snažil se z hořících polen dostat co nejvyšší plameny.
"Měl jsem zato, že od mých dob už policie udělala nějaké pokroky a naučila se nedůvěřovat svědectví dětí. Děti a mladé dívky jsou nejnebezpečnější svědkové, a když jsem já byl soudcem…"
Měl na sobě tlustý župan a vzdor horku, které v pokoji bylo, měl kolem krku ještě širokou šálu.
"Tak k tomu zločinu mělo dojít tady naproti, že?
A jestli se nemýlím, jste vy ten slavný komisař Maigret, kterého se uráčili poslat do našeho města, aby tu zreorganizoval kriminálku?"
Měl skřípavý hlas a z jeho slov čišela pustá ironie. Byl to potměšilý, útočný dědek.
"Tak tedy, můj milý pane komisaři: pokud mne nepodezíráte, že jsem spolčen a vrahem, musím vám s politováním oznámit, jak jsem to řekl už včera tomu vašemu mladému inspektorovi, že jste na špatné adrese.
Bezpochyby jste už někdy slyšel, že staří lidé potřebují jenom velmi málo spánku… Kromě toho jsou i lidé, kteří spí málo celý život… K těm patřil například Erasmus a pak také jistý pán, známý pod jménem Voltaire."
Spokojeným pohledem přelétl přihrádky v knihovně, kde byly knihy narovnané až do stropu.
"Byl to i případ mnoha jiných, které asi neznáte o nic víc… Zkrátka, je to i můj případ a já si zakládám na tom, že jsem v posledních patnácti letech neprospal víc než tři hodiny za noc… Vzhledem k tomu, že mě mé nohy už deset let odmítají nosit a protože ostatně nejsem nikterak zvědav na místa, kam by mě mohly zavést, žiji ve dne v noci v tomto pokoji, který má okna přímo na ulici, jak se můžete sám přesvědčit…
Od čtyř hodin ráno sedávám v tomto křesle a věřte, že můj duch je jasný… Mohl bych vám ukázat knihu, do které jsem byl zabrán včera ráno, ale je to dílo jednoho řeckého filozofa a já předpokládám, že to vás nezajímá.
Nicméně vás mohu ujistit, že kdyby se bylo pod mými okny stalo něco takového, jak to vykládá ten váš klučina s příliš bujnou fantazií, byl bych si toho všiml… Nohy mi zeslábly, jak jsem vám už říkal, ale sluch mi pořád ještě slouží dobře .
Kromě toho mi zůstala dost velká vrozená zvědavost, takže se zajímám o všecko, co se na ulici děje, a jestli vás to baví, mohu vám říct, v kolik hodin chodí ta která hospodyňka ze sousedství na nákupy."
Díval se na Maigreta s vítězným úsměvem.
"Vy jste tedy slýchával Justina, když procházel pod vašimi okny?" dotazoval se komisař s evengelickou mírností.
"Samozřejmě."
"Slýchával i vídal?"
"Já vám nerozumím."
"Přes polovinu, skoro dvě třetiny roku je v šest hodin ráno světlo. A ten chlapec ministroval v zimě v létě na mši o šesté ráno."
"Ano, vídal jsem ho."
"Byla to tedy událost stejně každodenní a pravidelná jako první tramvaj, a proto jste jí bezpochyby věnoval pozornost."
"Co tím chcete říct?"
"No, když například v nějaké čtvrti houká každodenně ve stejnou dobu tovární siréna nebo když pod vašimi okny někdo chodí přesně jako hodiny, říkáte si přirozeně: ,Vida, to už je tolik a tolik hodin!' Když se houkání neozve, uvědomíte si: ,Aha, dneska je neděle.' A když ten člověk pod vašimi okny nepřejde, říkáte si: ,Copak se mu asi stalo? Není nemocný?'"
Soudce zíral na komisaře živýma a jakoby falešnýma očkama. Zdálo se, že mu to poučování má za zlé.
"To všechno já vím…," zabručel a zaluskal prsty. "Byl jsem soudcem dávno předtím, než jste se vy dostal k policii."
"Když ten ministrant šel pod vašimi okny…"
"Slyšel jsem ho, jestli vám jde o tohle."
"A co když jednou nešel?"
"Pravděpodobně bych si to uvědomil. Ale také bych si ho byl nemusil všimnout. Zrovna jako té sirény, o které jste se zmiňoval. Člověk přece není každou neděli zaražen tím, že siréna nehouká…"
"A co včera?"
Mýlil se Maigret? Měl dojem, že starý soudce se nějak zakabonil, že se v jeho rysech objevil nějaký vzdor, jakási divoká uzavřenost. Nejsou snad starci trucovití jako děti? Nepostaví si často stejně dětinsky hlavu?
"Včera?"
"Ano, včera…"
Proč to opakování otázky, ne-li proto, aby získal čas na rozmyšlenou?
"Včera jsem si nevšiml ničeho."
"Ani že šel kolem."
"Ne."
"Ani že kolem nešel."
"Ne."
Maigret si byl jistý, že jedna z těch dvou odpovědí nebyla pravdivá. Chtěl pokračovat ve výslechu a ptal se dál:
"Neběžel nikdo pod vašimi okny?"
"Ne."
Tentokrát bylo to "ne" přesvědčivé: stařec bezpochyby nelhal.
"Neslyšel jste žádný nezvyklý zvuk?" "Ne."
Pořád stejné "ne", upřímné a jakoby vítězné.
"Žádný dupot, pád těla na zem, chroptění?"
"Vůbec nic."
"Děkuji vám."
"Nemáte zač."
"Vzhledem k tomu, že jste byl soudním úředníkem, nemusím se vás přirozeně ptát, jestli jste ochoten svá tvrzení opakovat pod přísahou."
"Kdykoliv budete chtít…"
A stařec to říkal s jakousi radostnou netrpělivostí.
"Promiňte, že jsem vás obtěžoval, pane soudce."
"Přeji vám mnoho úspěchů v pátrání, pane komisaři."
Stará služka zůstala bezpochyby stát za dveřmi, protože se jako na zavolání objevila na prahu, aby komisaře vyprovodila a zavřela za ním dveře.
Ve chvíli, kdy Maigret znovu vykročil do každodenního koloběhu života v této klidné předměstské ulici, kde hospodyňky začínaly chodit do obchodů a děti do školy, zmocnil se ho podivný pocit.
Zdálo se mu, že byl právě oklamán, ačkoliv by byl přísahal, že soudce nelhal, a když, tak jen jednou, z opomenutí. Měl také dojem, že v určitém okamžiku měl na dosah ruky nějakou velice zvláštní, velice subtilní, velice nečekanou informaci; že by v té chvíli bylo stačilo jen nepatrné úsilí, ale on ho jaksi nebyl schopen.
Představil si chlapce; představil si starce. Hledal nějaké spojení.
Zastavil se na okraji chodníku a pomalu si nacpal dýmku. Protože ještě nesnídal ani nevypil svůj ranní šálek kávy a protože se mu zmoklý svrchník lepil na záda, rozhodl se, že počká na tramvaj a vrátí se domů.
