Celá e-kniha Ministrantovo svědectví ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
BYLINKOVÝ ČAJ PANÍ MAIGRETOVÉ A KOMISAŘOVY DÝMKY
Hora pokrývek se vzdula jako mořská vlna, zpod ní se vynořila paže, na polštáři se objevil červený, potem se lesknoucí obličej a nevrlý hlas zabručel: "Podej mi teploměr." A paní Maigretová, která šila u okna, na němž rozhrnula krajkové záclony, aby v soumraku líp viděla, s povzdechem vstala a otočila vypínačem.
"Myslela jsem, že spíš. Není to ani půl hodiny, co sis měřil teplotu."
Odevzdaně, poučena zkušeností, že tomu hromotluckému manželovi nemá smysl odporovat, sklepala rtuť a vstrčila mu teploměr mezi rty.
Měl ještě čas se zeptat: "Nepřišel nikdo?"
"Stejně bys o tom věděl, vždyť jsi nespal."
Ale on si asi přece jen zdříml, třebaže jen na pár minut. To ten zatracený zvonek ho bez ustání vytrhoval z malátnosti a přiváděl k vědomí.
Nebyli tu doma. Maigretovo poslání v tomto venkovském městě mělo trvat přibližně půl roku, a protože paní Maigretová nemohla snést pomyšlení, že její muž se bude tak dlouho stravovat v hostinci, přijela s ním a pronajali si nahoře ve městě zařízený byt.
Byl příliš světlý, tapety byly květinové, nábytek z bazaru a postel sténala pod komisařovou tíhou. Ale vybrali si alespoň klidnou ulici, kde – jak říkala jejich domácí paní Danaová – nepřeběhne ani myš.
Nedodala však, že v přízemí je mlékárna, a celý dům je proto zamořen mdlou sýrovou vůní.
Neřekla ani to, co Maigret teprve zjistil, protože byl poprvé za dne v posteli, že totiž u vchodu do mlékárny není jen tak obyčejný zvonek, nýbrž jakýsi záhadný přístroj, sestávající z několika kovových trubiček, které do sebe začnou vrážet pokaždé, když vejde nějaká zákaznice, a ještě dlouho potom klinkají jako nějaká zvonkohra. "Kolik?"
"Osmatřicet pět."
"Před chvílí jsi měl osmatřicet osm."
"A večer budu mít přes devětatřicet."
Byl zuřivý. Když byl nemocný, vždycky byl ve špatné náladě a hleděl vyčítavě na paní Maigretovou, protože za nic nechtěla jít pryč a on by si byl tak rád nacpal dýmčičku.
Pořád ještě pršelo. Stále ten drobounký deštík, který se lepil na okna, bezustání to tiché, pošmourné mžení, takže člověk měl pocit, že žije v akváriu. Od žárovky bez stínidla, která visela na konci šňůry, se rozlévalo příliš syrové světlo. A člověk si představoval nespočet liduprázdných ulic, okna, která se postupně rozsvěcují, a davy lidí, kteří přecházejí ve svých klecích jako ryby v nádržce.
"Teď si vypiješ ještě šálek bylinkového čaje."
Od poledne už to byl asi desátý – a on pak ze sebe musel všechnu tu protivnou vlažnou vodu vypotit do prostěradel, která se nakonec změnila v obklady.
Musel tu chřipku nebo angínu chytit, když čekal na toho kluka ve studeném ranním dešti na prahu chlapecké školy, nebo později, když bloudil ulicemi. Kolem desáté se vrátil do své kanceláře na kriminálce, prohrábl kamna pohybem, ze kterého se během let stal jakýsi obřad, a vtom se do něho dala zimnice. Pak mu zase bylo příliš horko. Začala ho svědět víčka, a když se podíval do střepu zrcadla na záchodě, viděl, že má velké, lesklé oči.
Dýmka ostatně neměla taky obvyklou chuť a to bylo zlé znamení.
"Poslyšte, Bessone, kdybych dnes odpoledne náhodou nepřišel, budete pokračovat v pátrání v záležitosti toho ministranta."
A Besson, který si vždycky myslel, že je chytřejší než všichni ostatní, namítl:
"Tak vy si, šéfe, vážně myslíte, že tu jde o nějakou záležitost? Co takhle pořádný výprask? Hned by bylo po záležitosti."
"Pošlete nicméně některého kolegu hlídat do ulice svaté Kateřiny. Třeba Vallina…"
"Pro případ, že by si ta mrtvola přišla lehnout zpátky před soudcův dům?"
Maigret byl příliš zmalátnělý stoupající horečkou, než aby mu mohl stejným způsobem odporovat. Udílel nemotorně dál svoje rozkazy:
"Sestavíte mi seznam všech lidí, kteří v té ulici bydlí. Není dlouhá, takže to nebude velká práce."
"Mám znovu vyslechnout toho chlapce?"
"Ne."
A od té chvíle mu bylo horko, cítil, jak mu na kůži kapka po kapce vyráží pot, v ústech měl jakousi jalovou pachuť, každou chvíli doufal, že usne, ale hned nato ho v…
