II/ Hosté Noemovy archy
Celkem vzato, první kolo proběhlo docela dobře. Což neznamená, že šlo o soupeření mezi dvěma muži na profesionálním poli. Pan Pyke se podílel na Maigretově policejní činnosti jen jako divák. Přesto si Maigret pomyslel: první kolo. Věděl, že je to nepřesné. Ale cožpak nemá právo užívat si ve své hlavě vlastní jazyk?
Například když přistihl anglického inspektora na chodbičce pul manu, bylo jisté, že neměl čas skrýt své okouzlení. Zcela jej proměnilo. Potom to byl prostý stud nad tím, že činitel Scotland Yardu se nemá co zaměstnávat východem slunce nad jednou z nejkrásnějších krajin světa. Nebo Angličan zapuzoval promítnutí obdivu navenek a považoval je za málo vhodné pro zahraničního pozorovatele?
Maigret v hloubi srdce zaznamenal bez váhání bod.
V jídelním voze zase pan Pyke zaznamenal spravedlivě jeden bod pro sebe. Takové nic. Takové lehké zachvění chřípí, když přinesli vejce na slanině, která byla nepopiratelně horší než v jeho zemi.
„Vy neznáte Středomoří, pane Pyku?“
„Mám ve zvyku trávit své prázdniny v Sussexu. Přesto jsem jel jednou do Egypta. Moře bylo šedé, rozbouřené a pršelo během celé plavby.“
A Maigret, který v podstatě Jih nemiloval, měl dráždivou chuť jej obhajovat. Bod pochybný: Vrchní číšník, který poznal komisaře, měl obsluhovat jiné hosty, ale přišel se zeptat lichotivým hlasem: „Sklenku alkoholu jako obvykle?“ Neboť včera nebo předevčírem inspektor poznamenal, aniž by se ho tím chtěl dotknout, že anglický džentlmen nepije silné nápoje před pozdním odpolednem.
Příjezd do Hyeres byl bez jakékoliv pochyby kolem pro Maigreta. Okolo nádraží stály v saharském slunci nehybně strnulé palmy. Vypadalo to, že se konal důležitý trh nebo je svátek. Káry, náklaďáčky i těžké kamióny vypadaly jako pohyblivé pyramidy z rané zeleniny, ovoce a květin. Panu Pykovi se stejně jako Maigretovi trochu zatajil dech. Cítili, že skutečně vstoupili do jiného světa. Trochu jim vadilo, že ten krok učinili v tmavých šatech, které byly dobré do včerejších deštivých ulic v Paříži.
Bylo by lepší mít oblek rezedové barvy, límec u krku rozepnutý a krvácející paprsky slunce na čele jako Lechat. Maigret ho hned nepoznal. Pamatoval si spíše jeho jméno než podobu. Lechat, jak se prodíral mezi nosiči zavazadel, vypadal téměř jako kluk; malý a hubený, obutý v opáncích.
„Tudy, šéfe.“
Byl to dobrý bod? Neboť jestli ten ďábel v panu Pykovi všechno zaznamenával, nedalo se určit, co zařadil do kolonky dobré a co do kolonky špatné. Formálně měl Lechat oslovovat Maigreta pane komisaři, protože nepatřil do jeho skupiny. Ale ve Franci bylo málo policistů, kteří odolali radosti říkat mu s okázalou familiérností šéfe.
„Pane Pyku, seznamte se napřed s inspektorem Lechatem. Lechate, představuji vám pana Pyka ze Scotland Yardu.“
„Oni také dělají na případu?“
Lechat byl tolik zabrán do případu s Marcel inem, že by jej vůbec nepřekvapilo, kdyby se stal mezinárodní záležitostí.
„Pan Pyke je ve Franci na studijní cestě.“
Maigret se dohadoval, proč Lechat chodí stále tak směšně napříč a otáčí hlavu sem a tam.
„Pojďme rychle,“ řekl. „Mám vůz u vchodu.“
Bylo to malé služební auto. Jakmile byli uvnitř, inspektor si vzdychl:
„Myslím, že musíte být opatrný. Všichni tady vědí, že šli po vás.“
Před několika okamžiky se tedy v davu snažil maličký Lechat ochránit jeho.
„Myslíte, že vás mám zavézt ihned na ostrov? Nepotřebujete něco v Hyeres?“
A jeli. Krajina byla plochá, pustá, cestu vroubily tamaryšky, tu a tam i palmy a pak napravo viděli bílá slaniska. Cizost krajiny byla tak naprostá, že mohli myslet, že je zavezli do Afriky s nebem z modrého porcelánu a dokonale nehybným vzduchem.
„Mistral?“ zeptal se Maigret se špetkou ironie.
„Přestal znenadání včera. Vál již devět dní a to bylo dost, aby to lezlo lidem na mozek.“
Maigret byl skeptický. Lidé ze Severu – a Sever začíná v okolí Lyonu – nebrali nikdy řeči o mistralu vážně. Proto bylo omluvitelné, že se pan Pyke zachoval nestranně.
„Nikdo neopustil ostrov. Budete se m…
