IV/ Ginettiny zásnuby
Na příkrých schodech Maigret s podivem viděl, jak v náhlém návalu studu si Ginetta přitiskla sukně k tělu, protože stoupal za ní.
Vstoupila do Archy jako domů a řekla co nejpřirozeněji:
„Zůstal ti ještě nějaký pokoj pro mne, Paule?“
„Musíš se spokojit s malým pokojíkem vedle koupelny.“
Potom se otočila k Maigretovi:
„Nechcete jít na chvíli nahoru, pane komisaři?“
Tato slova by mohla mít určitý význam v Nizze, ale ne tady. Zatvářila se přesto pohrdlivě nad Maigretovým zaváháním, který se zase rozpomenul na vůli neskrývat nic před panem Pykem. Na chvilinku byl její úsměv téměř profesionální.
„Nejsem nebezpečná, víte.“
Překvapivá věc. Inspektor za Scotland Yardu promluvil anglicky, možná z jemnocitu. Řekl jen jedno slovo svému francouzskému kolegovi:
„Please…“
Na schodech k pokojům šla napřed Žožo se zavazadlem. Měla krátké šaty a bylo vidět růžové kalhotky, které obepínaly její malý zadeček. Nepochybně to vedlo Ginettu k přitisknutí šatů těsně k tělu. Kromě postele bylo možno si sednout jenom na židli se slaměným výpletem, protože to byl malý pokojík, špatně osvětlený vikýřem. Ginetta si sundala svůj klobouk, s úlevným vydýchnutím si sedla na postel, hned si zula střevíce s vysokými podpatky, a skrze hedvábí punčoch si třela obolavělé prsty u nohou.
„Otravuje vás, že jsem vás pozvala nahoru? Dole se nedá hovořit a neměla jsem sílu chodit venku, Podívejte se na mé nateklé kotníky. Můžete si zapálit svou dýmku, pane komisaři.“
Nebyla úplně ve své kůži. Hádal, že mluví, jen aby mluvila, pro získání času.
„Zlobíte se na mne hodně?“
Když pochopil, získával i on čas, aby odpověděl:
„Cože?“
„Vím velmi dobře, že jste byl zklamán. Ale není to tolik moje vina. Díky vám jsem strávila v sanatoriu nejšťastnější léta svého života. O nic jsem se nemusela starat. Byl tam lékař, který se vám trochu podobal, byl ke mně velmi milý. Přinášel mi knihy. Četla jsem celé dny. Než jsem tam přišla, byla jsem hlupačka. Když bylo něco, čemu jsem nerozuměla, doktor mi to vysvětlil. Nemáte cigaretu? Nevadí. Ostatně je lepší, když nekouřím. Zůstala jsem pět let v sanatoriu a nakonec jsem věřila, že tam strávím celý život. Měla jsem z toho radost. Oproti ostatním jsem neměla touhu odtud odejít. Když mi oznámili, že jsem vyléčená a mohu odejít, byla jsem víc vyděšená než šťastná, přísahám. Z místa, kde jsme žili, bylo vidět údolí skoro stále přikryté mlhou, někdy hustými mraky, a já měla strach sestoupit. Byla bych ráda zůstala jako ošetřovatelka, ale k tomu jsem neměla potřebné znalosti, a nebyla j sem dosti silná, abych mohla být pomocnicí v kuchyni. Co budu dělat tam dole? Zvykla jsem si jíst třikrát denně. Věděla jsem, že u Justiny tohle všechno najdu.“
„Proč jste sem dnes přijela?“ zeptal se Maigret dost chladně.
„Cožpak jsem vám to právě neřekla? Šla jsem nejprve do Hyeres. Nechtěla jsem, aby byl ubohý Marcel pochován, aniž by kdo šel za pohřebním vozem.“
„Milujete ho stále?“
Naznačila malé rozladění.
„Myslím, že jsem ho opravdu milovala. Hodně jsem o něm mluvila, kdysi, když jste se o mne zajímal po jeho zatčení. Nebyl to špatný člověk, víte? V podstatě to byl hloupý chlapec, řekla bych dokonce, že bojácný. A právě protože byl bojácný, chtěl se chovat jako ti druzí. Pouze přeháněl. Tam nahoře jsem to pochopila.“
„A přestala jste ho milovat?“
„Už jsem ho neměla ráda stejným způsobem. Viděla jsem jiné lidi. Mohla jsem srovnávat. Doktor mi pomáhal všechno pochopit.“
„Byla jste zamilovaná do doktora?“
„Myslím, že v sanatoriu se každý víceméně zamiluje do svého doktora.“
„Marcel vám psal?“
„Čas od času.“
„Počítal s tím začít znovu život s vámi?“
„Myslím, že nejdříve ano. Potom se sám také změnil. Změnili jsme se oba, ale ne stejně. Zestárl velmi rychle, takřka naráz. Nevím, jestli jste ho znovu viděl. Předtím byl hezounký a pečoval o sebe, byl hrdý. Všechno začalo, když přišel na Azurové pobřeží.“
„To on vás poslal do služeb Justiny a Emila?“
„Ne. Znala jsem Justinu podle jména. Představila jsem se jí. Vzala mne na zkoušku jako vedoucí, protože jsem už nebyla dobrá na jiné věci. Byla jsem čtyřikrát operovaná, tady nahoře, a mám tělo pokryté jizvami od šití.“
„Ptal jsem se vás, proč jste přišla dneska.“
Kladl jí neúnavně tuto otázku.
„Když jsem se dozvěděla, že se zabýváte touto věcí, pomyslela jsem si, že si na mne vzpomenete a dáte mne hledat. To by vám bezpochyby zabralo nějaký čas.“
„Jestli tomu dobře rozumím, od té doby, co jste opustila sanatorium, jste se s Marcelem nestýkala, ale posílala jste mu poštou peníze.“
„Někdy. Chtěla jsem, aby se měl trošku dobře. Nedával to na sobě znát, ale někdy procházel nesnadnými chvílemi.“
„Řekl vám to?“
„Řekl mi, že byl zkažený, že byl ztracená existence, neschopná stát se někdy opravdovým zločincem.“
„To vám řekl v Nizze?“
„Nikdy nepřišel, aby se mnou sešel v Sirénách. Věděl, že je to zakázané.“
„Tady?“
„Ano.“
„Přicházíte často na Porquerol es?“
„Skoro každý měsíc. Justina je příliš stará, aby mohla kontrolovat své domy, a pan Emil nikdy rád necestoval.“
„Spíte tady v Arše?“
„Vždycky.“
„Proč vám Justina nedá pokoj u sebe?“
„Nikdy nenechá spát ženu pod svou střechou.“
Cítil, že se dostávají k citlivému místu, ale Ginetta ještě nepovolila.
„Má strach o svého syna?“ zažertoval, zapaluje si znovu dýmku.
„Může to být k smíchu, ale přece je to pravda. Ona ho vždy nutila, aby se držel máminých sukní, a proto se chová spíše jako děvče než jako chlapec. V jeho věku ho Justina ještě považuje za dítě. Nemůže nic dělat bez jejího dovolení.“
„Miluje ženy?“
„Má z nich spíš strach. Chci říci převážně. Nestojí o to, víte? Nebyl nikdy příliš zdráv. Tráví svůj čas péčí o sebe, braním prášků a čtením lékařských knih.“
„Co ještě jiného, Ginetto?“
„Co tím chcete říci?“
„Proč jste sem dnes přijela?“
„Ale já jsem vám již odpověděla.“
„Ne.“
„Myslela jsem si, že se budete zabývat panem Emilem a jeho matkou.“
„Upřesněte to.“
„Vy nejste jako ostatní policisté, ale přece. Když se přihodí něco zlého, jsou to vždycky lidé z určitého prostředí, kteří jsou podezříváni nejdříve.“
„A vy mi chcete říci, že pan Emil nemá nic společného se smrtí Marcela.“
„Chtěla bych vám vysvětlit…“
„Vysvětlit co?“
„Zůstali jsme přátelé, Marcel a já, ale nebyla to již nikdy otázka společného žití. Již na to nemyslel. Myslím, že po tom netoužil. Rozumíte mi? Měl rád ten způsob života, jaký vedl. Neměl již žádné spojení s podsvětím. Podívejte! Viděla jsem Charlota před chvilkou…“
„Vy jej znáte?“
„Potkala jsem ho tady několikrát. Někdy jsme obědvali u stejného stolu. Obstarával mi ženy.“
„Očekávala jste, že tady bude?“
„Ne, přísahám, že vám říkám pravdu. To jen váš způsob kladení otázek mne mate. Dříve jste měl ve mne důvěru. Měl jste trochu soucitu. Nyní už nemám nic, čím bych budila slitování, viďte. Nejsem také už tuberkulózní.“
„Vyděláváte hodně peněz?“
„Ne tolik, kolik si lidé myslí. Justina je velmi lakomá. Její syn také. Ovšem nic mi nechybí. Dokonce si mohu dát něco málo na stranu, ale ne dost, abych mohla žít z renty.“
„Povídala jste mi o Marcelovi.“
„Nevím už, co jsem říkala. Ach, ano. Jak vám to mám vysvětlit? V době, kdy jste ho znal, si hrál na tvrdého chlapa. V Paříži chodil do barů, kde je možné potkat lidi jako Charlot a dokonce vrahy. Chtěl dělat dojem, že parří k jejich bandám, ale oni ho nebrali vážně.“
„Byl to jenom pasák.“
„Dobře. To se mu přihodilo. Tady ty lidi již nevídal, žil na svém člunu nebo v boudě. Pil hodně. Vždy našel prostředky, aby si obstaral pití. Mé peněžní poukázky mu také pomáhaly. Vím, co si lidé myslí, když je někdo jako on zabit…“
„To je?“
„Víte to také. Představují si, že je to záležitost podsvětí, vyřizování účtů nebo pomsta. Ale tohle není ten případ.“
„Zejména tohle jste mi chtěla říci, pravda?“
„Před několika minutami jsem ztratila niť ve svých myšlenkách. Vy jste se tak změnil! Omlouvám se. To není fyzický stav, o kterém mluvím.“
Usmál se, aby zakryl rozpaky.
„Kdysi, dokonce ve vaší kanceláři na Zlatnickém nábřeží, jste nevypadal jako policista.“
„Máte velký strach, že podezřívám lidi z podsvětí? Nejste náhodou zamilovaná do Charlota?“
„Určitě ne. Mohla bych se stěží zamilovat do kohokoliv po všech těch operacích, které jsem prodělala. Když to musíte vědět: Už nejsem žena! A Charlot mne nezajímá více než ti druzí.“
„Teď mi povězte ten zbytek.“
„Proč myslíte, že jde ještě o jiné věci? Dávám vám své čestné slovo, že nevím, kdo zabil Marcela.“
„Ale víte, kdo ho nezabil.“
„Ano.“
„Víte také, ke komu by mne mohlo dovést podezření.“
„Vy se to stejně některý den dozvíte, pokud jste se to již nedozvěděl. Říkala jsem vám od začátku, že se mne nemáte vyptávat tak suše. Mám si vzít Emila – a je to!“
„Kdy?“
„Až Justina zemře.“
„Proč je třeba čekat, až tady nebude?“
„Opakuji vám, že žárlí na všechny ženy. Je to kvůli ní, proč se Emil neoženil a nepoznal žádnou milenku. Když na konci měsíce potřeboval ženu, vybrala mu ona některou nejméně nebezpečnou a pak ji vyhodila. Teď ho to už přešlo.“
„Koho?“
„Jeho, přisámbůh.“
„Ale přesto uvažuje o ženění.“
„Protože má strašný strach, že zůstane sám. Dokud jeho matka žije, je klidný. Protože ona se o něho stará jako o chlapečka. Ale nebude tu už dlouho. Nejvýše rok.“
„To řekl doktor?“
„Má rakovinu a je už příliš stará na to, aby podstoupila operaci. On sám si také pořád představuje, že umírá. Má dušné záchvaty několikrát za den a neodvažuje se ani rozčilit. Věří, že sebemenší pohnutí by mu mohlo být osudné.“
„Jakým způsobem vám nabídl sňatek?“
„Ujistil se, že bych byla schopná o něj pečovat. Dokonce mne nechal prohlédnout několika lékaři. Je zbytečné vám ale říkat, že Justina o tom nic neví, protože by mne hned vyhodila.“
„A Marcel?“
„Řekla jsem mu to.“
„Jaká byla jeho reakce?“
„Žádná. Pochopil, že mám právo zajistit se pro stáří. Myslím, že mu udělalo radost vědomí, že přijdu žít na ostrov.“
„Pan Emil na Marcela nežárlil?“
„Proč by měl žárlit? Již jsem vám řekla, že mezi námi už nic nebylo.“
„Celkem vzato, tedy proto jste chtěla se mnou mluvit?“
„Myslela jsem na všechny domněnky, které byste si mohl vytvořit a které by neodpovídaly skutečnosti.“
„Například, že by Marcel mohl zmáčknout pana Emila a ten, aby se ho zbavil…“
„Marcel nikoho nezmáčkl a Emil by raději zemřel hlady, než by zaškrtil kuře.“
„Abychom si rozuměli – vy jste nepřišla na ostrov v těch minulých dnech?
„Je snadné se o tom přesvědčit.“
„Protože jste neopustila dům v Nizze? To je skvělé alibi.“
„Potřebuji je?“
„Podle vašich nedávných slov mluvím jako policajt. Marcel vás přese všechno mohl trápit. Zejména když pan Emil je velký kus. Tučný kus. Za předpokladu, že by si vás Emil vzal a zemřel, zanechal by vám velký majetek.“
„Dost veliký, ano. Ptám se nyní sama sebe, jestli jsem udělala dobře, že jsem přišla. Nepředpokládala jsem, že se mnou budete takhle mluvit. Všechno jsem vám otevřeně doznala.“
Oči se jí leskly. Byla na pokraji pláče. Byl to starý obličej, nyní špatně nalíčený, celý pokažený dětským úšklebkem.
Maigret to bedlivě pozoroval.
„Uděláte, co budete chtít. Nevím, kdo zabil Marcela. Je to neštěstí.“
„Zejména pro něho.“
„Pro něho také. Ano, ale on už je klidný. Zatknete mne?“
Řekla to se stínem úsměvu, ale dalo se uhádnout, že má strach. Vážnější, než chtěla ukázat.
„Prozatím to není můj záměr.“
„Budu se moci zítra ráno vrátit na pohřeb? Přejete-li si to, vrátím se ihned po skončení pohřbu. Bude jenom třeba poslat pro mne k můstku v Giens člun.“
„Možná.“
„Neřeknete nic Justině?“
„Pokud to nebude nezbytně nutné. A o této nutnosti neuvažuji.“
„Zlobíte se na mne?“
„Ale ne.“
„Ano. Cítila jsem to hned, ještě než jsem vystoupila z Kormorána, vlastně hned, jak jsem vás spatřila. Poznala jsem vás. Byla jsem silně pohnutá, protože část mého života se mi najednou vracela ve vzpomínkách.“
„Ta část života, které litujete?“
„Možná. Nevím. Napadá mne taková otázka.“
Zdvihla se s povzdechem. Neobula si střevíce a měla chuť si povolit korzet. Čekala, až komisař odejde.
„Uděláte, co budete chtít,“ vzdychla a natáhla ruku po klice u dveří. A jeho trochu píchlo u srdce, že ji tu nechává samotnou, starou, ustrašenou, v malém pokojíku, kde zapadající slunce proniklo vikýřem a vrhlo na tapety i prošívanou pokrývku červenou barvu, která se podobala barvě její rtěnky.
# # #
„Sklenku bílého, pane Maigrete?“
Náhle hluk a pohyb. Hráči koulené, kteří skončili svoji parti na náměstí, obklopili bar a vysokými hlasy se silným dialektem si společně vyprávěli. V koutě jídelny seděl pan Pyke proti Jef de Greefovi a oba muži byli pohrouženi do partie šachu.
Stranou na lavici seděla Anna a kouřila cigaretu z dlouhé špičky. Měla krátké bavlněné šaty, pod kterými se dalo tušit nahé tělo, stejně jako pod paréem. Měla nemotorné tělo mimořádné ženskosti, jako stvořené pro laskání, které si člověk představoval proti své vůli v posteli. De Greef měl šedé flanelové kalhoty a modrobíle pruhovanou žerzejovou kazajku. Na nohou měl sandály s pletenou podrážkou, jaké nosí téměř všichni obyvatelé na ostrově; takové si koupil také velmi striktní pan Pyke hned po příjezdu na ostrov.
Maigret hledal očima inspektora, ale neviděl ho. Musel přijmout sklenku vína, kterou Paul k němu přisunul, a lidé u pultu se uhnuli, aby mu udělali místo.
„Nuže, komisaři?“
Ptali se ho; věděl, že za několik minut budou ledy prolomeny. Bezpochyby od rána lidé na ostrově čekali na tuto chvilku, aby se s ním seznámili. Bylo jich dost, asi desítka, většinou podle oblečení rybáři. Dva nebo tři vypadali měšťáčtěji, pravděpodobně malí rentiéři. Co horšího si ještě pomyslí pan Pyke? Bylo třeba pít.
„Máte rád místní víno?“
„Moc.“
„Ale v novinách o vás píší, že pijete jenom pivo. Marcel in říkal, že to není pravda, že se nemračíte ani na lahvinku calvadosu. Ubohý Marcel in! Na vaše zdraví, pane komisaři!“
Paul, patron, který věděl, jak věci chodí, držel láhev v ruce.
„Je to pravda, že to byl váš přítel?“
„Kdysi jsem ho znal, ano. Nebyl to špatný chlapec.“
„Určitě ne. Je také pravda, co píšou noviny, že pocházel z Havru?“
„Ale ano.“
„S jeho přízvukem?“
„Když jsem ho před patnácti lety znal, tak přízvuk neměl.“
„Slyšíš, Titine, Co jsem vždycky říkal?“
Čtyři rundy… pět rund a slova vypouštěná nazdařbůh, jenom pro radost, tak, jako když si děti házejí míčem.
„Na co máte dnes večer chuť, komisaři? Máme bujabézu, samozřejmě. Ale možná, že ji nemáte rád?“
„Přísahám, že nemiluju žádnou polévku víc,“ a všichni tím byli nadšeni. Nebyla to chvíle, kdy by se mohl osobně seznámit se všemi, kteří ho obklopili a utvořili kolem něho trochu neuspořádaný chumel.
„Máte také rád anýzovku, tu pravou, tu, co je zakázaná? Rundu anýzovky, Paule! Ale ano. Komisař nic neřekne…“
Charlot seděl na terase právě před anýzovkou a četl noviny.
„Máte už představu?“
„Představu o čem?“
„Přece o vrahovi! Morin-Vousáč, který se narodil na ostrově a který jej neopustil celých sedmdesát šest let, nikdy neslyšel mluvit o něčem podobném. Byli lidé, kteří se utopili. Jedna žena ze Severu se před pěti nebo šesti lety pokusila o sebevraždu a spolkla prášky na spaní. Italský námořník v hádce bodl do ramene Batistu. Ale zločin? Nikdy, komisaři! I ti zlí se tady stali mírnými jako beránci.“
Všichni se smáli, zkoušeli promluvit, říkat cokoli, připít si se slavným komisařem.
„Rozuměl byste všemu lépe, kdybyste tu zůstal několik dnů. Bylo by třeba, abyste sem přijel strávit prázdniny s vaší paničkou. Naučili bychom vás hrát koulenou. Je to pravda, Kazimíre? Kazimír vyhrál loni soutěž Malého Provençalce, a to něco znamená.“
Růžová, která se před chvílí odrážela od kostela na náměstí, se změnila na fialovou; nebe se měkce zbarvovalo do světlé zeleně a muži začali jeden po druhém odcházet. Občas bylo slyšet ostrý ženský hlas, jak volá v dálce:
„Hej, Julesi… Polívka je na stole…“
Nebo malý chlapec přišel statečně pro svého tatínka a tahal jej za ruku.
„Tak co, nedáme si partičku?“
„Už je moc pozdě.“
Vysvětlili Maigretovi, že po parti koulené se hraje ještě partička karet, ale že nehráli kvůli němu. Námořník z Kormorána, němý obr s obrovskýma bosýma nohama, se na komisaře široce usmíval a čas od času se sklenicí v ruce vydával zvláštní kvokání, patrně nahrazující zvolání „Na vaše zdraví.“
„Chcete hned večeřet?“
„Neviděl jste inspektora?“
„Odešel, zatímco jste byl nahoře. Nic neříkal. To je jeho zvyk. Je báječný, víte? Za ty tři dny, co slídí po ostrově, toho ví o všech rodinách skoro tolik, co já.“
Nakláněje se, Maigret viděl, že de Greefovi odešli a Angličan zůstal nad šachovnicí sám.
„Za půl hodiny budeme večeřet,“ oznámil.
Paul se zeptal tichým hlasem, ukazuje na inspektora Scotland Yardu:
„Myslíte, že mu chutná naše kuchyně?“
O několik minut později Maigret a jeho kolega kráčeli – no samozřejmě k přístavu. Stalo se to již návykem. Slunce zašlo a ve vzduchu bylo cítit jakési veliké uvolnění. Zvuky již nebyly stejné. Slyšeli nyní lehké šplouchání vody na kamenech hráze, které teď měly šedočernou barvu jako skály. Zeleň byla tmavá, skoro černá, tajemná. Torpédovka s velikým bílým číslem na boku klouzala tiše k širému moři zdánlivě závratnou rychlostí.
„Vyhrál jsem nad ním spravedlivě,“ řekl nejprve pan Pyke, „je velmi silný, umí se velmi ovládat.“
„On vám nabídl hru?“
„Vzal jsem si šachy s úmyslem se procvičit.“ Pan Pyke nedodal: zatím co vy jste byl nahoře s Ginettou. „Nečekal jsem, že budu mít partnera. Sedl si k vedlejšímu stolu se svou společnicí a podle toho, jak se díval na figury, jsem pochopil, že by měl chuť se se mnou poměřit.“
Potom bylo dlouho ticho. Nyní dva mužové procházeli podél mola. Nedaleko bílé jachty kotvila malá loď se jménem na zádi: Květ lásky.
Byla to loď de Greefa a dvojice byla na palubě. Měli světlo v kabině, právě dost široké pro dvě osoby, kde se ale nemohlo stát vzpřímeně. Bylo slyšet zvuky lžic a talířů. Jedli. Když policisté minuli jachtu, pan Pyke začal znovu povídat, pomalu, se svou obvyklou přesností.
„Je to tentýž typ hocha, jaké v dobrých rodinách nesnáší a nenávidí. Je pravda, že vy ve Franci asi neznáte mnoho takových chlapců.“
Maigret byl celý překvapený, neboť to bylo poprvé za celou dobu, co se znali, že kolega vyjadřoval své myšlenky.
„Proč si myslíte, že my ve Franci je vůbec nemáme?“
„Chci říci tohoto typu.“
Začal hledat slova s velikou péčí. Zastavil se na konci mola proti skálám, které viděli z kontinentu.
„Myslím, že u vás chlapec z dobré rodiny může dělat hlouposti, jak vy tomu říkáte, aby zkusil žít na vysoké noze, platit si ženy nebo hrát v kasinech. Copak vaši špatní chlapci hrají šachy? Pochybuji o tom. Čtou snad Kanta, Schopenhauera, Nietscheho a Kierkegarda? To je nepravděpodobné, neníliž pravda? Mají pouze touhu žít svým životem a nečekat na dědictví po rodičích.“
Opřeli se o zeď, která lemovala přístavní hráz. Tichou hladinu vody před nimi občas zvířila skákající ryba.
„De Greef nepatří do této kategorie špatných hochů. Nevěřím dokonce, že měl chuť vlastnit peníze. Je to téměř čistý anarchista. Vzbouřil se proti všem, co znal, proti všemu, co ho učili, proti úřadu svého otce a měšťáctví své matky, proti městu, proti mravům své země.“
Přerušil se a téměř se začervenal.
„Omlouvám se…“
„Pokračujte, prosím…“
„Spolu jsme vyměnili jenom několik vět, ale věřím, že jsem vše pochopil, protože v naší zemi je hodně mladých lidí jako on a možná ve všech zemích, kde panuje přísná morálka. Proto jsem také před chvílí říkal, že ve Franci se nedá potkat tolik podobných exemplářů. Tady není tolik pokrytectví. Nebo ho není možná dost.“
Dělal narážku na prostředí, ve kterém se pohybovali oba dva od svého příchodu, na pana Emila, Charlota, Ginettu, kteří žili mezi druhými, aniž by byli viditelně poznamenáni potupou?
Maigret byl trochu úzkostný, trochu křečovitě stažený. Měl chuť se bránit, aniž byl napaden.
„Z protestu,“ pokračoval pan Pyke, „tito mladí lidé odmítají vcelku všechno, dobré i zlé. Hleďte, odvedl mladou dívku její rodině. Ona je milá a velmi žádoucí. Ale nevěřím, že to bylo z těchto důvodů, z touhy po ní, proč to udělal. Udělal to, protože patřila do dobré rodiny, že to byla mladá dívka, která chodila v neděli do kostela na mši v doprovodu své matky. Protože její otec byl pravděpodobně přísný pán, který myslel na její dobro. Také proto, aby hodně riskoval, když ji odváděl. Možná se mýlím, že?“
„Nemyslím.“
„Jsou lidé, kteří v čistých elegantních šatech cítí potřebu je zašpinit. De Greef cítí potřebu zašpinit život, zašpinit nevím co. Dokonce pošpinit svoji družku.“
Tentokrát zůstal Maigret překvapený. Sedl si na zadek, jak se říká, protože porozuměl, že pan Pyke si myslí stejnou věc jako on. Když se de Greef přiznal, že šli mnohokrát na Severní hvězdu, hned mu přišlo na mysl, že to nebylo jenom kvůli pití, že existovaly nejintimnější, ale málo přípustné vztahy mezi oběma dvojicemi.
„Jsou to velmi nebezpeční chlapci,“ skončil pan Pyke.
Dodal:
„Možná, že jsou také velmi nešťastní.“
Potom, jako by shledával, že ticho je příliš slavnostní, dodal lehčím tónem:
„Mluví perfektně anglicky, víte to? Bez akcentu. Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby absolvoval naše vysoké školy.“
Byl čas jít večeřet. Půlhodinka dávno minula. Byla téměř úplná tma a čluny v přístavu se houpaly v rytmu oddechování moře. Maigret vyprázdnil svou dýmku o podpatek a váhal, má-li si nacpat ještě jinou. Cestou se díval na malou Holanďanovu loď. Mluvil pan Pyke jenom proto, aby řeč nestála, nebo mu chtěl předat svým způsobem nějaký druh poselství?
Bylo nesnadné, ne-li nemožné, to poznat. Jeho francouzština byla skvělá, až příliš skvělá, a přece oba muži nemluvili stejným jazykem. Myšlenky probíhaly rozdílně jejich mozkovými závity.
„Jsou to velmi nebezpeční chlapci,“ podtrhl svá slova inspektor ze Scotland Yardu. Bezpochyby nechtěl za nic na světě vyvolat dojem, že zasahuje do Maigretova vyšetřování. Nezeptal se ho, co se událo v Ginettině pokojíku. Představoval si, že jeho kolega mu něco skrývá, že se pokouší ho podvádět? Nejhorší by bylo, kdyby po tom, co řekl o mravech Francouzů, si představoval, že Maigret a Ginetta…
Komisař zabručel:
„Ona mi oznámila své zasnoubení s Emilem. Musí to zůstat v tajnosti kvůli staré Justině, která by se snažila překazit sňatek, byť i po své smrti.“ Uvědomoval si, že ve srovnání s úsečnými větami pana Pyka byla jeho řeč vágní. Jeho myšlenky však ještě víc.
V několika slovech Angličan řekl, co chtěl říci. Z půlhodinky strávené s de Greefem získal přesný náhled nejen na něho, ale i na svět obecně.
Maigret by byl sotva schopen vyjádřit nějakou myšlenku. Bylo to docela rozdílné. On jenom něco cítil. Cítil hromadu věcí, jako vždycky na počátku pátrání, ale nemohl říci, jak se ta mlhovina myšlenek dříve nebo později prosvětlí.
Bylo to trochu pokořující. Chyběla prestiž. Cítil se těžký a chabý vedle siluety svého kolegy. „Je to bláznivá ženská,“ zahučel přece. Vida, co dokázal říci o někom, koho kdysi potkal, znal celý život a který s ním hovořil s otevřeným srdcem.
Bláznivá ženská! Na jedné straně ho přitahovala, na druhé jej zklamala, což ostatně sama silně cítila. Měl by o ní definitivní mínění někdy později?
Po jediné parti šachů a několika slovech nad figurami mu pan Pyke analyzoval definitivně charakter svého protivníka.
Nevypadalo to, jako by Angličan získal celou první hru?
