IV/ Ginettiny zásnuby
Na příkrých schodech Maigret s podivem viděl, jak v náhlém návalu studu si Ginetta přitiskla sukně k tělu, protože stoupal za ní.
Vstoupila do Archy jako domů a řekla co nejpřirozeněji:
„Zůstal ti ještě nějaký pokoj pro mne, Paule?“
„Musíš se spokojit s malým pokojíkem vedle koupelny.“
Potom se otočila k Maigretovi:
„Nechcete jít na chvíli nahoru, pane komisaři?“
Tato slova by mohla mít určitý význam v Nizze, ale ne tady. Zatvářila se přesto pohrdlivě nad Maigretovým zaváháním, který se zase rozpomenul na vůli neskrývat nic před panem Pykem. Na chvilinku byl její úsměv téměř profesionální.
„Nejsem nebezpečná, víte.“
Překvapivá věc. Inspektor za Scotland Yardu promluvil anglicky, možná z jemnocitu. Řekl jen jedno slovo svému francouzskému kolegovi:
„Please…“
Na schodech k pokojům šla napřed Žožo se zavazadlem. Měla krátké šaty a bylo vidět růžové kalhotky, které obepínaly její malý zadeček. Nepochybně to vedlo Ginettu k přitisknutí šatů těsně k tělu. Kromě postele bylo možno si sednout jenom na židli se slaměným výpletem, protože to byl malý pokojík, špatně osvětlený vikýřem. Ginetta si sundala svůj klobouk, s úlevným vydýchnutím si sedla na postel, hned si zula střevíce s vysokými podpatky, a skrze hedvábí punčoch si třela obolavělé prsty u nohou.
„Otravuje vás, že jsem vás pozvala nahoru? Dole se nedá hovořit a neměla jsem sílu chodit venku, Podívejte se na mé nateklé kotníky. Můžete si zapálit svou dýmku, pane komisaři.“
Nebyla úplně ve své kůži. Hádal, že mluví, jen aby mluvila, pro získání času.
„Zlobíte se na mne hodně?“
Když pochopil, získával i on čas, aby odpověděl:
„Cože?“
„Vím velmi dobře, že jste byl zklamán. Ale není to tolik moje vina. Díky vám jsem strávila v sanatoriu nejšťastnější léta svého života. O nic jsem se nemusela starat. Byl tam lékař, který se vám trochu podobal, byl ke mně velmi milý. Přinášel mi knihy. Četla jsem celé dny. Než jsem tam přišla, byla jsem hlupačka. Když bylo něco, čemu jsem nerozuměla, doktor mi to vysvětlil. Nemáte cigaretu? Nevadí. Ostatně je lepší, když nekouřím. Zůstala jsem pět let v sanatoriu a nakonec jsem věřila, že tam strávím celý život. Měla jsem z toho radost. Oproti ostatním jsem neměla touhu odtud odejít. Když mi oznámili, že jsem vyléčená a mohu odejít, byla jsem víc vyděšená než šťastná, přísahám. Z místa, kde jsme žili, bylo vidět údolí skoro stále přikryté mlhou, někdy hustými mraky, a já měla strach sestoupit. Byla bych ráda zůstala jako ošetřovatelka, ale k tomu jsem neměla potřebné znalosti, a nebyla j sem dosti silná, abych mohla být pomocnicí v kuchyni. Co budu dělat tam dole? Zvykla jsem si jíst třikrát denně. Věděla jsem, že u Justiny tohle všechno najdu.“
„Proč jste sem dnes přijela?“ zeptal se Maigret dost chladně.
„Cožpak jsem vám to právě neřekla? Šla jsem nejprve do Hyeres. Nechtěla jsem, aby byl ubohý Marcel pochován, aniž by kdo šel za pohřebním vozem.“
„Milujete ho stále?“
Naznačila malé rozladění.
„Myslím, že jsem ho opravdu milovala. Hodně jsem o něm mluvila, kdysi, když jste se o mne zajímal po jeho zatčení. Nebyl to špatný člověk, víte? V podstatě to byl hloupý chlapec, řekla bych dokonce, že bojácný. A právě protože byl bojácný, chtěl se chovat jako ti druzí. Pouze přeháněl. Tam nahoře jsem to pochopila.“
„A přestala jste ho milovat?“
„Už jsem ho neměla ráda stejným způsobem. Viděla jsem jiné lidi. Mohla jsem srovnávat. Doktor mi pomáhal všechno pochopit.“
„Byla jste zamilovaná do doktora?“
„Myslím, že v sanatoriu se každý víceméně zamiluje do svého doktora.“
„Marcel vám psal?“
„Čas od času.“
„Počítal s tím začít znovu život s vámi?“
„Myslím, že nejdříve ano. Potom se sám také změnil. Změnili jsme se oba, ale ne stejně. Zestárl velmi rychle, takřka naráz. Nevím, jestli jste ho znovu viděl. Předtím byl hezounký a pečoval o sebe, byl hrdý. Všechno začalo, když přišel na Azurové pobřeží.“
„To on vás poslal do služeb Justiny a Emila?“
„Ne. Znala jsem Justinu podle jména. Představila jsem se…
