KAPITOLA TŘETÍ
Proč zůstaly dveře sklepa nezamčené? - Spisovatel Laihonen hledá svůj rukopis a slečna Vanneová má zámek ve Španělsku. - Spisovatel Laihonen nezná slečnu Vanneovou, ale přesto jí odpouští. - Komisař Palmu považuje konec za začátek a spisovatel Laihonen se odvolává na boží soud. - Batler mluví jako Dickens a komisař Palmu se odvolává na svoji pomalou chápavost. - Inženýr Vaara popírá, že je komediant.
Palmu se díval střídavě z jednoho na druhého.
„No, to je nakonec jedno,“ prohlásil a potřásl hlavou. „Je to pouze logický závěr, který si musíme ještě prověřit - pokud nám na to zbyde čas. Zatím tedy předpokládejme, že jsem jenom žertoval… Kam vedou tyhle dveře?“
A nečekaje na odpověď, prošel chodbou ke dveřím a otevřel je. Stále ještě zmateni jsme ho s Kokkim a Batlerem následovali. Dveře byly opatřeny obyčejným patentním zámkem a pojistným řetězem. Když komisař otvíral, dveře nebyly zavřeny na řetěz. Ode dveří vedla pískem sypaná cestička k malé brance ve zdi, vroubené popínavými rostlinami.
„Kdo používá ty dveře?“ zeptal se Palmu.
„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl k našemu překvapení Batler. Výraz Palmuovy tváře jej přinutil pokračovat: „Chci říct, že to jsou pánovy soukromé dveře. Nikdy jsem neviděl, že by jimi někdo prošel. Ale vím, že pán měl někdy návštěvy, které nechtěl, aby někdo viděl. Těm řekl, aby přišly zadem, a jak jste viděl, je odtud možno vyjít rovnou do horního patra po schodech vedoucích ode dveří koupelny. Takové návštěvy pouštěl dovnitř sám pán. Jednalo se obvykle o… ehm… pozdní návštěvy, takže jsem pro tmu nemohl poznat, kdo to je, i kdybych se náhodou zrovna díval z okna.“
To bylo diskrétně zařízeno,“ prohlásil Palmu neosobně.
Batler na něho vrhl mírně podezřívavý pohled. „Mám důvod se domnívat, že můj pán svěřil svůj klíč některé spolehlivé… ehm… návštěvě. Stejný klíč otvírá branku i tyto dveře. Proto můj pán nemusel čekat na svého hosta venku. Druhý klíč, pokud vím, neexistuje.“
„A kdyby ho taková… ehm… návštěva byla omrzela, mohl váš pán pojistit dveře zevnitř řetězem, a tak se vyhnout nepříjemnému překvapení, není-liž pravda?“ doplnil Palmu. „Byly dnes dveře na řetěz?“
„Domnívám se, že ne,“ měl za to Batler. „Obvykle se řetězu nepoužívalo. Ale s určitostí to tvrdit nemohu.“
„A chodily takové… ehm… návštěvy k pánovi často?“ zeptal se Palmu a už se ani nesnažil skrýt ironii.
„V téhle věci nemohu, prosím, sloužit,“ prohlásil Batler odmítavě.
Palmu zavřel dveře a vrátili jsme se do chodby.
„Když si teď ještě jednou vzpomenete na události dnešního rána,“ začal Palmu důrazně, „nenapadá vás něco zvláštního, něco, co jste mi zapomněl povědět a co vás udivilo? Pokuste se důkladně zamyslet!“
Batler se důkladně zamyslel. Pak nešťastně pokrčil rameny. „Nikoliv, pane komisaři,“ prohlásil. „Nic z událostí dnešního rána ve mně neprobouzí údiv.“
Palmu udělal odmítavý posunek a Batler honem pokorně dodal:
„Vždyť jsem byl ve službách pana Rygsecka víc jak dvě léta.“ Tón hlasu vyjadřoval nade vši pochybnost, že tato doba v Batlerovi zcela stačila zmařit schopnost čemukoliv se divit.
„A tyhle dveře?“ změnil Palmu předmět hovoru a ukázal na železná dvířka ponořená do stěny chodby, šikmo proti dveřím koupelny. Soudě podle jejich umístění, vedla nejspíš do sklepních částí domu.
Batler potvrdil můj předpoklad. „Jsou to dveře do kotelny, do prádelny a do sklepa,“ vysvětlil. „Jsou vždycky zamčené.“
Jako by se chtěl ujistit, že Batler mluví pravdu, stiskl komisař kliku - a dveře se otevřely: zcela lehce a nehlučně se otáčely na naolejovaných pantech. Nebyly zamčené!
Palmu nešel dál, jenom se otočil a podíval se vyčítavě na Batlera. Batler byl úplně zmatený.
„Och, promiňte, pane komisaři!“ zvolal a plácl se rukou do čela. „Úplně jsem zapomněl. Časně ráno přivezli koks.“
„Koks?“
„Ano, přivezli dneska dvě fůry koksu. Uhlíři přišli, když jsem uklízel v salonu. Musel jsem jim jít ukázat, v jakém pořadí mají naplnit bedny. Právě jsem začal napouštět vodu do bazénu. Z kuchyně také vedou sch…
