Omyl komisaře Palmua (Mika Waltari)

KAPITOLA ČTVRTÁ

Batler je si jistý svou věcí, zato inženýr Vaara má špatnou paměť. - Amália Rygsecková provozuje kulturní kritiku. - Před čím vším smrt zachránila Bruna. - Teta Amalia tiskne ruku inženýra Vaary a komisař Palmu hledá jeden konec nitě. -Aimo Rykämö tvrdí, že jeho přátelé jsou blbí, a paní Rygsecková přiznává, že nemá děti. - Batler je překvapen, jak kope hrob.

Následovala chvíle ohromeného mlčení. První je přerušil Aimo Rykämö. „Svítí světlo, svítí světlo!“ opakoval. „Samozřejmě že v koupelně svítí světlo. Bruno se přece nekoupal ve tmě!“

„A v tom právě tkví jádro věci,“ vysvětloval Palmu trpělivě. „Batler otočil vypínačem, o. přesto v koupelně svítí světlo.“

„Člověče, nebuďte blbý!“ řekl Aimo Rykämö a potřásl shovívavě hlavou. „Přirozeně že v koupelně svítí světlo, když Batler otočil vypínačem. V tom je totiž celý vtip elektrického osvětlení. Když otočíme vypínačem, světlo se rozsvítí, hahaha!“

Avšak inženýr Vaara se nesmál. Na čele se mu objevily hluboké vrásky a jeho obličej jako by se náhle scvrkl. Také Batlerův pohled zpozorněl.

„Ano, Batlere,“ pokračoval Palmu. „Otočil jste instinktivně vypínačem, jakjste to navyklý dělat každé ráno, když jdete do koupelny nebo když z ní odcházíte. Každý, kdo ví, že vypínač je vně koupelny, to instinktivně udělá. Ale přesto v koupelně svítilo světlo, když jste se nahrnuli dovnitř.“

Inženýr Vaara se přestal ovládat. „To jsou jenom žvásty!“ vybuchl. „Já neviděl, že by Batler otočil vypínačem, když jsme vylomili dveře.“

„Ale Batler vypínačem otočil,“ protestoval Aimo

Rykämö. „Zcela určitě otočil vypínačem právě ve chvíli když jsi rozkopl dveře. Pamatuju si to docela jasně.“

Inženýru Vaarovi naběhly žíly na spáncích, když se postavil proti Aimovi Rykämöovi, podíval se mu ostře do očí a prohlásil důrazně: „Jsi blázen, když takhle fantazíruješ. Všechno bylo tehdy jeden zmatek. Neviděl jsi, že Batler otočil vypínačem.“

Ale já to viděl, naprosto jasně jsem to viděl,“ protestoval Rykämö uraženě. „Snad můžu věřit svým vlastním očím!“

„Batlere!“ řekl Palmu ostře. „Chápete jistě, oč běží. Otočil jste vypínačem, když inženýr Vaara rozkopl dveře? Rozvažte si, co řeknete.“

Batler se díval na Palmua jako zhypnotizovaný. Obličej měl popelavě šedý.

„Pane komisaři,“ začal tichým, zadrhnutým hlasem. „Ze starého zvyku jsem automaticky otočil vypínačem. V té chvíli jsem vůbec nepomyslil na to, co to znamená.“

„Ale co to vlastně znamená?“ zeptal se Aimo Rykämö netrpělivě. „Vůbec nechápu, o čem to vlastně žvaníte. Vypínač sem, vypínač tam, mluvíte o tom, jako by se kvůli tomu měl zbořit svět.“

Nikdo si ho však nevšímal, neboť inženýr Vaara přistoupil k Batlerovi a položil mu ruce na ramena.

„Milý Batlere,“ řekl prosebně. „Byli jsme všichni rozčilení a nervózní, navíc tam byl takový blázinec, že je nemožné, abyste si tak přesně pamatoval takový bezvýznamný detail. Budou z toho jenom potaho-vačky, jeden výslech za druhým, nepříjemnosti pro nás všechny. Ano, Batlere, pro vás samozřejmě taky. Domníváte se opravdu, že můžete odpřísáhnout, že jste otočil vypínačem?“

Batler pohlédl napřed na inženýra, potom na Palmua. „Ano, pane inženýre,“ prohlásil s neotřesitelnou zdvořilostí. „Mohu odpřísáhnout, že jsem otočil vypínačem.“

Vaara strhl ruce z jeho ramen.

„Takže takový vy jste, Batlere?“ řekl s ošklivým důrazem. „Dobrá. Ale obávám se, že sám za to budete trpět nejvíc. Vím ledacos o vás a o vaší minulosti. A náhodou si vzpomínám zcela bezpečně, že jste neotočil vypínačem. Bude mě velice zajímat, čí svědectví bude mít větší váhu, zda to vaše nebo moje, neboť jsem si zcela jist, že Aimo, až si to lépe rozváží, se připojí k mému svědectví.“

„Ale milý Eriku,“ začal Aimo Rykämö trpělivě. „Nemohu pochopit…“

Nedořekl však, neboť pohledy všech se rázem soustředily na schody vedoucí do haly. Scházela po nich stará slečna Amalia Rygsecková, vzpřímená, s bradou vzhůru a z jejích prudkých kroků i výrazu obličeje i špatný pozorovatel mohl usoudit, že nikterak neoplývá růžovou náladou.

„Inženýre Vaaro!“ řekla. „Co to má znamenat? Poslala jsem vás, abyste policii trochu popohnal, a místo toho tady stojíte a maříte čas. Musím ihned domů, abych si opatřila smuteční šaty a závoj. Musím se poradit s bratrem o pohřbu. Musím vyřídit tisíc věcí, a vy si tady lelkujete.“

Obrátila se k Batlerovi a šťouchla ho deštníkem do břicha. „Vy, Batlere, tu nemáte co pohledávat. Ani hrob ještě není hotový. Chci jej vidět, než odejdu.“

„Hned, slečno, hned,“ řekl Batler.

„Hrob?“ zeptal se komisař Palmu.

„Ale Batlere…“ zkusil to inženýr Vaara.

„Držte hubu!“ okřikla ho Amalia Rygsecková.

Nebylo pochyb o tom, že pevně vzala vedení do svých rukou. Palmu bezmocně pokrčil rameny a dal hlavou znamení Batlerovi, který nehlučně vyklouzl ven.

„Tady jsou nějací hosté!“ konstatovala slečna Rygsecková nevlídně a ukázala deštníkem na slečnu Vanneovou.

Slečna Vanneová,“ řekl Palmu a instinktivně dodal: „Dcera důlního rady Vanneho.“

Amalia Rygsecková se sotva znatelně usmála. Vzpomínám si, že jsem vás letmo zahlédla včera večer, kdy se Bruno choval tak nepřístojně. A tenhle pán? Co ten tady dělá?“

Spisovatel Laihonen zacouval před deštníkem.

„Spisovatel Laihonen sem přišel náhodou…“ začal Palmu, ale teď byla řada na slečně Rygseckové, aby ustoupila o krok.

„Spisovatel Laihonen!“ pravila a její hlas vyjadřoval všechno jiné, jenom ne radostné překvapení. „Ten kulturní kritik!“ Laihonen se rozpačitě uklonil. Stará slečna chvíli přemýšlela.

„Četla jsem jednu vaši knihu!“ řekla potom.

„Skutečně?“ zaradoval se Laihonen a pokusil se o úsměv.

„A když jsem ji dočetla, tak jsem ji spálila! prohlásila slečna Rygsecková chladně. Hleděla upřeně na Laihonena a její tvář prozrazovala stoupající údiv. „Takový malý budižkničemu!“ řekla pak polohlasem a skoro něžně a na její omluvu můžeme říct, že si nejspíš ani neuvědomovala, že mluví nahlas.

Spisovatel Laihonen sebou prudce škubl, zrudl a začal si nervózně ohmatávat brýle, vrhaje přitom na komisaře pohled žadonící o pomoc. Slečna Vanneová mu přátelsky stiskla paži a usmála se na něj, jako by mu chtěla naznačit, že je pod jeho důstojnost všímat si slov takového starého strašáka do zelí.

Tu si stará slečna vzpomněla, proč sem vlastně přišla, a obrátila se energicky na Palmua. „Poslyšte, dobrý muži,“ řekla. „Co tu vlastně ještě pohledáváte?“

Komisař Palmu pohlédl napřed na ni a pak vrhl pátravý pohled na dveře koupelny. „Teď právě hledám kousek provázku dlouhý asi sedmdesát centimetrů,“ řekl uctivě.

Amalia Rygsecková sebou škubla, její vypouklé oči ještě víc vystoupily a všechna její jistota byla rázem tatam. „Ten člověk je šílený!“ zaječela přeskakujícím hlasem.

Ani já neměl nejmenší potuchy o smyslu Palmuo-vých slov, všiml jsem si však ostražitého výrazu v Kok-kiho tváři a viděl jsem, jak si sám pro sebe pokyvuje hlavou.

„V tomto stadiu vyšetřování,“ pokračoval Palmu klidně, „musím bezpodmínečně zjistit, proč právě dneska ráno se tu sešla tak početná společnost. Proč třeba inženýr Vaara přišel za panem Rygseckem?“

Inženýr zbledl a zaťal pěsti. Bylo zřejmé, že se již více nemůže, a ani nechce ovládat. „Ne že by vám, komisaři, po tom něco bylo,“ řekl hlasem, který přeskakoval zlostí, „ale já nemám co tajit! A proto mohu s potěšením prohlásit, že jsem sem dnes ráno přišel, abych panu Brunovi vykloubil čelist, abych mu udělal monokl na očích, zkrátka, abych mu uštědřil takový výprask, že by na něj do smrti nezapomněl. Stačí?“

Sotva dozněla jeho slova, přistoupila k němu Amalia Rygsecková a zřejmě pod dojmem okamžitého hnutí mysli mu podala svůj kostnatý dravčí pařát a s obličejem rozplývajícím se úsměvem mu řekla:

„Inženýre Vaaro, dovolte staré ženě, která mnoho vytrpěla, aby vám stiskla ruku. Jste čestný muž!“

A vřele stiskla inženýru Vaarovijeho překvapením ochablou ruku.

Palmu využil náhlé Vaarovy upřímnosti a zeptal se: „Pane inženýre, přišel jste do domu v 9.45. Jak jste trávil čas, kdy jste čekal na pana Rygsecka?“

Inženýr pohlédl tázavě na Amalii Rygseckovou. Otázka mu zřejmě nebyla příjemná. Také rozčilení začínalo opadat, a on se zřejmě navrátil ke svému opatrnému, rozvážnému tónu. „Když jsem přišel,

Batler mi řekl, že jeho pán už vstal a odešel do koupelny,“ začal váhavě. „Nemám ve zvyku plně důvěřovat Batlerovým slovům. Kromě toho byla moje záležitost soukromého rázu a neměl jsem chuť setkat se tu s někým dalším. Proto jsem šel rovnou do horního patra, abych popadl Bruna za krk, ale on už v ložnici nebyl. Vrátil jsem se dolů do salonu, abych tam počkal. Možná… možná jsem měl i trochu strach ze své prchlivosti.“

„A jak dlouho asi trval ten váš výlet do poschodí?“ zeptal se Palmu umíněně.

Inženýr se zamyslel a mírně zrudl, zjevně váhal. „Řekl bych tak deset minut,“ přiznal neochotně.

„Hm.“

„Vážně jste byl pryč tak dlouho?“ nechtěla věřit stará slečna Rygsecková. „I když na druhé straně je pravda, že jsme s paní Alli mluvily o tak důležitých věcech, že čas mohl utéci zcela nepozorovaně.“

„Smím se zeptat…“ začal Palmu opatrně.

Amalia Rygsecková ho proklála pohledem. „Když už jsme se dostali tak daleko, chci být stejně upřímná jako inženýr Vaara. Není důvodu tajit, že Alli… ehm… paní Rygsecková a já jsme se radily o nejlepším a nejrychlejším způsobu, jak dostat Bruna pod kuratelu. Proto jsem ji požádala, aby šla dnes ráno se mnou k Brunovi. Chtěly jsme se naposledy pokusit přimět Bruna po dobrém, aby souhlasil s ústavním léčením.“

Domluvila a vítězoslavně se rozhlédla kolem sebe.

„Ale tetičko!“ řekl Aimo Rykämö vyčítavě.

„Aimo, ty drž hubu! Ty nemáš žádný důvod hájit Bruna. Starej se jen sám o sebe.“

Slova se opět ujal komisař. „Inženýr Vaara byl tedy deset minut pryč a potom se vrátil do salonu. Pohyboval se v té době někdo v hale?“ zeptal se trpělivě.

„Dveře salonu byly zavřené, z haly táhlo,“ vysvětlila stará slečna upjatě. „Kromě toho jsme se domlouvaly, jak jsem již řekla. Já alespoň neslyšela nic. Ale proč se na to ptáte?“

Inženýr Vaara už déle nedokázal udržet na uzdě svoji netrpělivost. „Pane komisaři,“ řekl chladně. „Snad jsem již vysvětlil záměry své návštěvy i všechno ostatní, co po mně můžete žádat. Musím teď bezpodmínečně do kanceláře. Sbohem.“

Rychle se uklonil a obrátil se k odchodu. Ale Palmu ho zadržel. „Stůjte!“ zavolal. „Ještě okamžíček. Zmínil jsem se již o tom, že hledám kousek provázku. Ve vašem vlastním zájmu by bylo nejlepší, kdybyste umožnil mému pomocníkovi, aby vám prohledal kapsy, než odejdete. Potom nemám nic proti tomu, abyste se vzdálil.“

Palmuova slova měla překvapující účinek. Inženýr Vaara nejprve zrudl rozhořčením, ale pak jeho obličej zbledl tak, že jeho základní šedivá barva se nepřirozeně odrážela od hnědé opálenosti. „To… to je urážka!“ zakoktal nejistě. „Z toho… z toho se ještě budete zodpovídat. Domnívám se, že se setkáme dříve, než si myslíte.“

„Až o všem podáte zprávu svému vznešenému šéfovi, řediteli Rygseckovi, že?“ řekl Palmu klidně. „Nedáte si tedy prohledat kapsy?“

Inženýr Vaara pokládal pod svou důstojnost odpovědět na tuto otázku. Otočil se a hnal se bez sebe vzteky do schodů. Nahoře málem porazil Airi Ry-kämöovou, která právě vyšla z haly.

„Eriku!“ vykřikla dívka a chytila inženýra za paži. „Kam utíkáš? Co se stalo?“

Ale inženýr Vaara se jí neuctivě vytrhl a odstrčil ji ke zdi. „Táhni k čertu!“ zasípal nevýslovně omrzelým a zmučeným hlasem a byl pryč.

Dívka zbledla a chvíli se dívala směrem, kterým zmizel. „Co se stalo?“ Pak se obrátila, zoufale si přitiskla zaťaté pěsti k hrudi a zeptala se nás: „Co se stalo? Co se stalo Erikovi?“

Aimo Rykämö zřejmě usoudil, že byl už dostatečně dlouho zanedbávaný. „Erik je blbej!“ prohlásil na vysvětlenou. „A obávám se, že je tady ještě mnoho dalších blbců! Já nic nechápu a nikdo mi nic nevysvětluje.“

Bylo mu však i nadále souzeno trpět svatou nevědomostí, neboť vzápětí se ve dveřích vedoucích do haly objevil inženýr Vaara. Byl na odchodu, měl už na hlavě klobouk a v dlaních mačkal rukavice.

„Airi,“ řekl nepřirozeně klidným hlasem. „Rozvaž si každé slovo, které řekneš. Nemusíš nic vysvětlovat, když nebudeš chtít. Komisař nemá právo tě trápit.“

„Já přece…“ začala dívka podrážděně, ale dveře se zabouchly uprostřed věty. Inženýr Vaara odešel a dívka se kousla do rtu, v hnědých očích měla slzy rozmrzelosti a hněvu. Potom však slzy vystřídal vzdor a ona zpupně pohodila šíjí. „Aimo, o co se jedná?“ zeptala se.

„O vypínač,“ řekl Aimo opovržlivě. „Batler otočil vypínačem a já to viděl, ale Erik mi zakázal tvrdit, že jsem to viděl. Sám si toho prý nevšiml, ale samozřejmě že to viděl. Všichni jsou úplně blbí. Celá věc je totální blbost.“

Zřejmě by byl ještě dál mlel o tom vypínači, kdyby ho Amalia Rygsecková nebyla plácla přes prsty rukojetí deštníku. „Co to ten chlapec fantazíruje o nějakém vypínači,“ vykřikla nervózním, vysokým hlasem.

„Pojďte odtud, v salonu se aspoň posadíme do pohodlných křesel,“ řekl Palmu zmoženě.

Což ovšem neměl říkat. „Tohle je můj dům!“ prohlásila stará slečna Rygsecková mrazivě. „Myslím tím, že to je dům mého synovce a že vy nemáte právo tady rozkazovat!“

„Promluvme si o všem v klidu a míru,“ navrhl Palmu vlídně a nabídl staré slečně rámě, aby jí pomohl do schodů.

„V míru?“ opakovala Amalia Rygsecková posměšně a pohrdavě odstrčila nabízené rámě. „Ráda bych se s dovolením zeptala, kdo z nás je mírumilovnější, zda vy, nebo já? Kdo z nás vyvolává nepříjemnosti, vy, nebo já?“

Navzdory tomu, co říkala, však přece jen zřejmě pochopila, že se stalo něco vážného, a první začala vystupovat do schodů. Vrátili jsme se zpět do haly a vešli do salonu.

Seděla tam ve vznešené osamělosti nerozvedená, odděleně od svého muže žijící paní Rygsecková, která si krátila čas tím, že si cípem kapesníku leštila nehty, zdvihala je do úrovně očí a kritickým zrakem si je prohlížela.

Aimo Rykämö se nepozorovaně připlížil na dosah servírovacího stolku, sestřin přísný pohled mu však zabránil dotknout se láhve. Zatímco se ostatní usazovali, vyhlédl jsem jen tak mimoděk z okna a spatřil jsem Batlera, jak na trávníku pod jabloní rýčem hloubí do země jámu. Byl jsem však již natolik otupělý událostmi v tomto bláznivém domě, že mě to nijak zvlášť neudivilo.

Spisovatel Laihonen a slečna Vanneová pokračovali v rozmluvě, kterou přerušil náš příchod. Spisovatel však již nemluvil o svém rukopisu a i jinak se držel co možná nejdál od své nemilosrdné kritičky, Amalie Rygseckové.

„Paní Rygsecková,“ začal Palmu, „vy jste sem tedy přišla společně se slečnou Rygseckovou a od té chvíle jste se nevzdálila z tohoto pokoje?“

Vrhla na něho zpod nabarvených řas tvrdý pohled. „Samozřejmě že jsem se šla s ostatními podívat na Bruna, než ho ambulance odvezla,“ řekla. „Přece jen jsme spolu žili dlouho, i když se Bruno na mně velice provinil. Ale jinak jsem se z této místnosti nevzdálila.“

„Takže jste nebyla v horním patře ani v jiných částech domu?“ Zavrtěla hlavou a hleděla teď na Pal-mua zvědavě, jako by očekávala nějaké odhalení.

„Domlouvaly jste se se slečnou Rygseckovou, že dáte vašeho muže pod kuratelu?“

Pohled, jaký teď mladá paní vrhla na Amalii Rygseckovou, byl výmluvně dlouhý. Stará slečna znervózněla.

„Řekla jsem vám už přece…“ začala.

Palmu zvedl velitelsky ruku, zjednávaje si tak ticho. „Rozuměl-lijsem dobře, nahlédl inženýr Vaara do dveří v 9.45, pozdravil a odešel asi na deset minut, načež se vrátil do salonu. Ani jedna z vás se nevzdálila z místnosti?“

„Řekla jsem už přece…“ spustila Amalia Rygsecková znova. Komisař Palmu udělal zuřivý posunek a mně bylo jasné, že jeho trpělivost začíná být u konce. Paní Rygsecková vrhla na Palmua dlouhý pohled, zálibně zvedla svoje krásné nehty do výše očí a řekla lhostejným hlasem: „Ne. Potom se vrátil inženýr Vaara a my už nemohly pokračovat v rozmluvě. Hned nato přišel Aimo a společně jsme vyjadřovali údiv nad tím, že Bruno tak dlouho nejde.“

„A neslyšely jste z haly během těch deseti minut, co byl inženýr Vaara pryč, něco zvláštního?“

Paní Rygsecková pohlédla tázavě na Amalii Rygseckovou a chvilku uvažovala. „Ne, opravdu se nepamatuji, že bych byla něco slyšela,“ prohlásila. „Myslíte asi kroky nebo nějaký hluk, že? V hale je tlustý koberec a dveře byly zavřené. Kromě toho… ano… rozmlouvaly jsme velice vášnivě.“

„A nevšimla jste si na inženýru Vaarovi něčeho neobvyklého?“ zeptal se Palmu ještě.

Rudé rty rozvlnil úsměv. Paní Rygsecková vrhla na Palmua pobavený pohled. „Byl nepřístupný jako vždycky. Ale myslím, že byl velice nervózní a rozčilený. Nezdvořile se k nám obracel zády, díval se z okna a po celou dobu bubnoval na sklo.“

Komisař chvilku přemýšlel a pak si utrápeně odkašlal. „Paní Rygsecková, snažím se, abych se co nejméně pletl do vašich rodinných záležitostí,“ začal delikátně, „ale žila jste přece odloučeně od svého muže, ačkoliv rozvod dosud nenabyl zákonné platnosti?“

„To není třeba tajit,“ prohlásila paní Rygsecková s líbezným úsměvem. „Dělala jsem, co jsem mohla, tak dlouho, pokud jsem mohla, ale společný život s Brunem byl nemožný. Varovali mě před sňatkem, ale nevěřila jsem, a musela jsem pak nést důsledky své důvěřivosti.“

Amalia Rygsecková nemohla potlačit posupný úsměv. Paní Rygsecková ji však ignorovala.

„Z manželství nebyly děti?“ zeptal se Palmu.

Paní Rygsecková zakroutila lítostivě hlavou. Palmu na ni dlouze pohlédl a uvěřil alespoň tomuto údaji bez dalšího ujišťování.

„Jste tedy jedinou dědičkou svého muže?“ spíše konstatoval, než se ptal.

„To v žádném případě!“ odpověděla paní Rygsecková udiveně. „Měli jsme manželskou smlouvu.“

„Podle závěti mého otce nesmí akcie koncernu přejít do rukou někoho, kdo nepatří k rodině,“ vysvětlila stará slečna upjatě. Vrhla na mladou paní zlý pohled a dodala: „Ale můžu vás ujistit, že paní Rygsecková navzdory tomu nevyjde s prázdnou. O to se postarala včas, už když se uzavírala manželská smlouva.“

„Ale Bruno Rygseck snad udělal nějakou závěť, ne?“ zeptal se Palmu, celý z toho vyvedený z míry.

„Čerta závěť,“ vmísil se do hovoru Aimo Rykämö. „Bruno nechtěl ani pomyslet na smrt. A po smrti mu bylo úplně jedno, kam přijdou jeho peníze. Myslel jenom na sebe.“

„Aspoň v tomhle měl dost sebekritiky,“ prohlásila Amalia Rygsecková. „Jeho závěť by neměla cenu zlámané grešle. Nikdo by ji nebral vážně.“

Palmu dlouho mlčel a díval se roztržitě před sebe. Amalia Rygsecková to nevydržela a vstala. „Teď už snad smím jít,“ řekla. „Alli, půjdeš se mnou?“

„Ano, samozřejmě,“ trhl sebou Palmu. „Nemám důvod, abych vás dvě déle zdržoval - aspoň proten-tokrát. Budeme-li vás ještě potřebovat, dám vám vědět.“

Paní Rygsecková svižně vyskočila z křesla a protáhla půvabné tělo. „Jdu s tebou,“ řekla a vrhla na nás chladný, tvrdý pohled. „Děkuji, pane komisaři. Sbohem!“

Ve dveřích haly se Amalia Rygsecková ještě zastavila a zvedla svůj deštník. „Komisaři, vrátím se odpoledne, abych to tady dala konečně do pořádku. Doufám, že dům bude prázdný!“

Načež odešla a všichni v salonu jako by si naráz oddechli. Neboť Amalia Rygsecková nešířila ve svém okolí zrovna tu nejlepší náladu. Airi Rykämöová se usmála a její bratr si nalil skleničku koňaku.

„Ať žije, kdo pije!“ zvolal a vyzunkl koňak jedním douškem. „Už jsem myslel, že umřu žízní, než ta stará mumie zvedne kotvy. Ale co říkala o Brunovi, to jsou nesmysly. Sama by patřila do ústavu.“

„O tom si promluvíme později,“ řekl Palmu laskavě. „Myslíte, mládeži, že dokážete ještě chvíli počkat, než na vás přijde řada, když jsme se šťastně zbavili té staré Xan… Xan…“

„Xantipy?“ pomohl jsem mu automaticky.

„Přesně tak,“ potvrdil Palmu nedotčeně. „Chci si trochu prohlédnout dům a taky zjistit, co dělá Bat-ler.“

Aimo prohlásil, že je ochoten čekat, pokud smí sedět v blízkosti servírovacího stolku, a také jeho sestra přikývla, byť ne tak ochotně jako on.

Opustili jsme salon, ale ještě než jsme vyšli do haly, viděl jsem, jak mladý pán vztáhl ruku po koňaku a jak ho jeho sestra rozhořčeně plácla přes prsty.

„Můj rukopis?“ zeptal se spisovatel Laihonen s nadějí v hlase a vstal z křesla.

„Bože na nebi!“ vybuchl Palmu a zase jednou se předvedl ve své pravé podstatě. „Svolám na vás trest nebes, opovážíte-li se ještě jednou mě otravovat s tím svým zatraceným rukopisem, než na vás přijde řada. Člověče, vždyť vy si ani neuvědomujete, co pro vás dělám. Jiný by mi byl vděčný, že smí nadále být ve společnosti tak půvabné dámy, jako je slečna Van-neová.“

Spisovatel mírně zrudl a slečna Vanneová Pal-muovi poděkovala za poklonu úsměvem krásných očí. Palmu otevřel dveře pod schody, jež vedly do horního patra. Dostali jsme se do chodby bez oken, po jejíchž obou stranách byly zřejmě pokoje služebnictva, následovala malá alkovna a nakonec jsme vešli do prostorné kuchyně, kde se nám ihned vyřítila vstříc obrovitá kuchařka, celá v bílém.

„Komisaři!“ volala a natáhla obě ruce k Palmuovi. „Byla bych přišla už dávno, ale pán mi přísně zakázal vstupovat do panské části domu. Ale teď musím prohlásit…“

Palmu udělal odmítavý posunek, znal tenhle typ svědků. „Nic jste neviděla a nic jste neslyšela,“ řekl rychle. „Nevíte o ničem nic, ale tohle je příšerný den a vy jste hrozně rozčilená. To jste asi chtěla říct.“

„Pane komisaři!“ řekla kuchařka s nepředstíra-nou úctou a její světle modré oči ve zdravém červeném obličeji samým obdivem vystoupily z důlků. „Pane komisaři, vzal jste mi ta slova přímo z úst. Jak jste mohl vědět, co chci říct?“

Ale Palmu neměl chuť odhalovat úřední tajemství. Zpola na útěku otevřel dveře, jimiž se domníval, že se dostane ven, a málem sletěl po schodech vedoucích do sklepa. S proklínáním zacouval a teprve pak našel ty správné dveře. Po širokých kuchyňských schodech jsme sešli na dvůr. Železné dveře sklepa byly dosud otevřené a zem všude kolem se černala uhelným prachem. Uhlířské auto bylo samozřejmě už dávno pryč.

„To nevadí,“ řekl Palmu. „Uhlíře si vždycky naj-dem, když je budeme potřebovat.“ Načež rychle zamířil přes trávník za dům.

Když jsme došli až k němu, Batler se napřímil a opřel se o násadu rýče. Na čele se mu perlily kapky potu, a aby si uchránil oblek, uvázal si kolem pasu velkou modrou zástěru.

„Copak to děláte, Batlere?“ zeptal se Palmu laskavě.

„Copak nevidíte, pane komisaři?“ odpověděl věrný sluha pochmurně a ukázal na jámu před sebou. „Kopu hrob.“