KAPITOLA ŠESTÁ
Aimo Rykämö si vykládá pasiáns a jeho sestra zapomene pudřenku. - Klíč od zadních dveří se stane aktuálním. - Ředitel Rygseck se odvolává k vládě a Hagert pošle Palmua do horoucích pekel. - Batler má strach a komisař Palmu se chce opít. - Vyšetřování v hotelu Kämppi. - Záhada provázku je vysvětlena a slečna Vanneová vypráví o hledání pokladu. - Co se stalo ve čtvrtek v zahradní restauraci? - Spisovatel Laihonen tvrdí, že je Oidipus, a žertování Bruna Rygsecka se dostane do podivného světla.
Pod našimi pohledy slečna Vanneová úplně ztratila hlavu. „Ch… chci říct,“ začala koktat, „chci říct, že jsem měla strach, aby se rukopis nerozletěl, jak jsem ho sem nesla. Samozřejmě že bych provázku nepoužila, kdybych věděla, že vám to vadí.“
Spisovatel Laihonen překonal sám sebe. „To je maličkost,“ prohlásil velkodušně, i když stále ještě trochu upjatě. „Hlavní věc, že je rukopis na světě.“
„Provázek byl tedy už večer na rukopisu,“ konstatoval Palmu a roztržitě protahoval motouzek mezi prsty. Byl to tenký, modrobílý provázek. „Kde jste jej vzala?“
„Je ze sáčku s karamelami,“ vysvětlovala slečna Vanneová nevinně. „Je to Fazerův provázek. Já… já ráda karamely.“
„Já taky,“ zaradoval se spisovatel Laihonen. „Při psaní často cucám karamely, víte, ty tvrdé, co mají uvnitř náplň.“ Jejich duchovní spřízněnost ještě zesílila.
„Ts,“ udělal Palmu a strčil provázek do kapsy. „A teď pojďte všichni do salonu, popovídáme si trochu. Batler také.“
A tak jsme šli. Aimo Rykämö si na stolku vykládal pasiáns a jednotvárně si přitom pohvizdoval. Jeho sestra seděla v lenošce se vzpřímenou šíjí, na tvářích červené skvrny. Zřejmě se zase hádali. Jak jsme vešli, dívka nervózně vstala.
„Musím už do kanceláře,“ vyhrkla. „Bude skoro jedna. Zameškala jsem celé dopoledne.“
Palmu výstražně zvedl ruku. „Napřed nám ale laskavě vysvětlíte, proč jste sem dnes ráno přišla,“ řekl zbytečně ostře.
„Zapomněla jsem si tady včera pudřenku,“ řekla dívka upjatě, jako by odříkávala lekci, kterou se naučila nazpaměť. „Přišla jsem jenom kvůli tomu.“ Nedokázala se však podívat Palmuovi do očí, pouze ještě víc zrudla.
Aimo Rykämö vztekle hodil karty na stůl. „Nebuď blbá, Airi!“ řekl, použiv opět svého oblíbeného slova. „Každému je přece jasné, že jsi přišla, abys zabránila…“
„Aimo!“ vykřikla dívka zoufale. Celá se roztřásla a do očí jí vhrkly slzy hněvu. Aimo Rykämö pokrčil rameny. Následovalo tísnivé ticho.
„A našla jste tu pudřenku?“ zeptal se Palmu mírně.
Otázka dívku nepřekvapila. „Na… našla!“ vykoktala, a nespouštějíc z Palmua velké oči, tiskla k ňadrům malou kabelku. Byla to velice pohledná dívka.
„No vidíte,“ řekl Palmu tónem laskavého otce a rozpřáhl ruce, jako by chtěl dívku obejmout. „Potom je všechno v pořádku, a vy se nemusíte tvářit tak utrápeně.“
Stálo za všechny peníze vidět dívčin výraz, když si ulehčené oddychla a klesla zpátky do křesla. Zřejmě nedoufala, že se z toho dostane tak lacino, a byl jsem přesvědčen, že v duchu si teď říká, je-li komisař Palmu vážně takový trouba.
„A co vy?“ Komisař se klidně obrátil k Aimovi Rykämöovi. „Co vy jste chtěl panu Brunovi?“
„Říkal jsem si, že by po včerejšku neškodilo pár skleniček,“ přiznával Aimo Rykämö upřímně. „Netroufal jsem si to říct před tetou Amalií. Jinak jsem vlastně nechtěl Brunovi nic. Věděl jsem, že hned jak vstane, bude se shánět po absintu. Po flámu to tak vždycky dělá. Proto jsem…“
„Po absintu?“ přerušil ho Palmu. „Tenhle dům je tedy přímo skladištěm jedů!“
„Hrozný šmejd,“ přiznal mladý pán. „Chutná po anýzu a tak dále. Dostává to z Francie po nějaké lodi. Ale tady to nepije nikdo kromě něho a Alli, jeho bývalé ženy. Mně nabídl Batler koňak.“
„Otázku alkoholu zatím necháme,“ prohlásil Palmu. „Ale co jsem se to chtěl zeptat? Jo, kdo z vás má klíč od zadních dveří?“
Řekl to docela nevinně, jako by to byla samozřejmá věc, ačkoliv neměl nejmenší důvod předpokládat, že někdo z přítomných bude vlastnit ten klíč. Byl to jen takový výstřel do vzduchu - účinek však byl ohromujíc…
