KAPITOLA DRUHÁ
Rodinná porada v salonu domu Bruna Rygsecka. - Komisař Palmu vystupuje jako vlk v kůži beránčí. - Bruno Rygseck definitivně umírá a Aimo Rykämö se napije. - Mám dojem, že jsem přišel do Pompejí. - Batler se představuje coby vypravěč a komisař Palmu cítí překvapivý závěr. - Kokki a já zůstáváme mimo hru.
Salon byl světlý a krásný. Z jeho širokých oken se otvíral pohled do zahrady za domem. Rovněž na této straně oddělovala zeď pozemek od vnějšího světa. Ve zdi byla branka lemovaná popínavými rostlinami, od branky vedla k domu písčitá cestička. Zmiňuji se o tom již nyní, neboť tato branka bude mít určitý význam pro běh vyprávění. Když jsem vstoupil, soustředil jsem ale přirozeně pozornost nejprve na salon a na lidi v něm.
Místnost byla zařízena pohodlně a s nedbalou elegancí. Byly tu lákavé lenošky, pohovka, malé stolky, kuřácký koutek, servírovací stolek na kolečkách s mnoha láhvemi, velké rádio a na zdech mnoho barevných obrazů. Avšak při pozornějším prohlédnutí žalovaly skvrny na drahocenném koberci a kroužky po sklenicích na lesklých stolních deskách na nedbalost a špatné zacházení. Zapomenutá hořící cigareta vypálila do desky stolu z růžového dřeva černou jizvu a jedna židle byla rozklížená, jako by jí někdo praštil o podlahu.
V salonu bylo dost lidí, přesto tu však vládlo tísni-vé ticho. Pohledy všech byly upřeny na komisaře: nesdílně, zdrženlivě a jakoby se vzdorem. Jako bych cítil v ovzduší místnosti něco napjatého a hrozivého.
Vyjmenuji nyní přítomné v pořadí, jak mi postupně padli do očí.
Jedna postranní stěna salonu byla pokryta obrazem, na kterém tři ženy trhaly ze stromu jablka: z jakési příčiny neměly kouska látky, kterým by zakryly svoji nahotu. Kategoricky otočena zády k obrazu, strnule seděla na kraji nejnepohodlnější židle stará dáma. A jako obraz svým způsobem ovládal stěnu, tak ona ovládala svým způsobem tuto část místnosti. Měla na sobě plášť a na hlavě obnošený černý klobouk. Ve vyzáblé ruce svírala deštník, krátký a tlustý jako kyj, a na nohou měla vycházkové střevíce s tlustými podrážkami ze surové gumy. Stářím zežloutlý krajkový límec šatů sahal jako pancíř až k pevné, kostnaté bradě. Vlasy vykukující zpod klobouku byly šedivé, avšak z obličeje, dosud poměrně prostého vrásek, hleděly překvapivě velké, vystouplé a modré oči. Vrhla kritický pohled nejprve na Palmua a pak jako mimochodem i na mě.
„Konečně!“ řekla a klepla vztekle deštníkem o podlahu.
Byla to slečna Amalia Rygsecková, jediná dcera starého Rygsecka, majitelka čtvrtiny akcií koncernu Rykämö. Peníze ji však neučinily šťastnou, to bylo zřejmé na první pohled.
Na téže straně místnosti, avšak v bezpečné vzdálenosti od staré slečny, seděla na pohodlné židli a v pohodlné poloze, nohy v hedvábných punčochách přehozeny jednu přes druhou, ještě poměrně mladá žena. Byla nápadně krásná a nenápadně nalíčená, přes ramena měla přehozený přepychový šál ze stříbrných lišek. Kráska byla plnoštíhlá a překvapivou tvrdost jejích tmavě šedých očí poněkud zmírňovala vyčkávavá zvědavost, s níž se dívala na Palmua.
Byla to Brunova polorozvedená paní, a když jsem viděl její oči, instinktivně jsem cítil, že bych také byl raději žil od ní odloučeně.
Nejmladší žena - Airi Rykämöová - vyskočila, led-va jsme vstoupili. Prudce oddychovala a hleděla na nás poděšenýma, nešťastnýma očima. Její bratr také vstal a jemně uchopil sestru za zápěstí, jako by ji chtěl zadržet. Bylo na nich na první pohled vidět, že patří k sobě, že jsou bratr a sestra. Podobala-li se však Airi Rykämöová, abych tak řekl, jarní neděli, potom Aimo Rykämö byl ztělesněním pondělního rána, alespoň toho dnešního. Cigareta se mu třásla v prstech, obličej měl bledý a flekatý, oči zapadlé a z celé jeho bytosti vyzařovalo špatné svědomí, fyzická a morální kocovina.
Jako takové to byly krásné děti. Údy měli oba dlouhé a štíhlé, pleť hladkou a pěstěnou, hnědé oči pod umně sklenutým obočím. Dívka na sobě měla prostý kancelářský oblek, jehož límec a okraje rukávů byly bílé, a já cí…
