IX.
Otočil jsem hlavu a podíval se, jestli za sebou Irving zavřel dveře. "Fajn," řekl jsem. "Dáme se do práce."
"Jsem hlupák," prohlásil. "A vy taky."
"To je možné," připustil jsem. "Můžete to dokázat?"
"Je to naprosto evidentní. Proč ten policista zastavil, aby se podíval do toho taxíku?"
"Poldové to dělají. Proto jezdí v hlídkových vozech. Viděli, že je tam to auto zaparkované a řidič je pryč, a i když na tom není nic divného, řekli si, že to stojí za mrknutí. Také ten taxík stál před vaším domem. Řekl to přece."
"Stejně jsme hlupáci, že jsme se na to nezeptali. Chci vědět, jestli ten policista dostal hlášku. Okamžitě."
"Něco na tom je," uznal jsem. "V novinách o tom nic nepsali. Pochybuju, že by Cramer -"
"Ne."
"Mohl bych zkusit Lona Cohena."
"Zkuste ho." Otočil jsem se, vytočil číslo do Gazette a dostal na drát Lona. Wolfe zvedl své sluchátko, aby mohl poslouchat. Řekl jsem Lonovi, že chci něco za nic. On na to, že to jsem chtěl vždycky a obvykle to dostal, ale jestli si chci dát tentokrát inzerát do rubriky "Volná místa", budu za něj muset zaplatit. "To byl jen takový špinavý klep," řekl jsem mu. "Jsem stálým zaměstnancem pana Wolfa - stálým, to znamená, že tady ještě zítra mohu být. S tím, na čem teď děláme, jsme děsně opatrní, hlavně co se týče podrobností. Jestli nám jednu doplníš, dám ti něco na titulní stranu, jestli a až. Nevíme jestli ten polda, co našel tělo Phoebe Ardenové v tom taxíku, jednal podle instrukcí nebo byl jenom zvědavý. Ty to víš?"
"Jo, ale neměl bych. Státní zástupce si to nechává pro sebe. Možná to uvolní dneska odpoledne. Jestli jo, zavolám ti."
"Potřebujeme to hned. Nebudeme to zveřejňovat a ani by nás nenapadlo se zmiňovat, že to máme od tebe. Jsme jenom zvědaví."
"Vsadím se, že jo. Kéž by mě také tak platili za to, že jsem zvědavý, jako Wolfa. Tak jo. Byl to telefonní hovor. Asi muž, ale mohla to být žena, která se snažila znít jako muž, a naopak. Řekl, že před domem na Západní třicáté páté ulici číslo 918 stojí taxík a uvnitř je mrtvola ženy. Jak víš, už o té adrese slyšeli předtím. Seržant zavolal vysílačkou hlídkový vůz."
"Vystopovali ten hovor?"
"Jak? To jsou ty moderní zlepšováky. Ale radši se zeptej státního zástupce."
"Díky za radu. Určitě to udělám. Tak díky moc a nezapomenu na tu titulní stranu." Zavěsil jsem a otočil se. "Ať se propadnu. Kde prodávají čepičky pro tupce? Aby to viděl nějaký kolemjdoucí, musel by otevřít dveře a nadzdvihnout tu látku." Wolfe měl pevně sevřené rty. "Měli jsme to udělat už mnohem dřív."
"Lon to možná mnohem dřív nevěděl."
"To je pravda. Ale i tak. Zavolejte pana Cramera." Otočil jsem se a vytočil číslo. Nebylo to tak jednoduché jako chytit Lona Cohena. Cramer měl poradu a neměl být nikým rušen. Mořil jsem se s nimi a nakonec vzal Wolfe sluchátko a pravil: "Tady je Nero Wolfe. Mám něco, co nepočká. Zeptejte se pana Cramera, jestli by byl raději, abych to vyřídil se státním zástupcem." Za dvě minuty se ozvalo štěknutí. "Co chcete?"
"Pan Cramer?" Zatraceně dobře věděl, že je to on. "Ano. Nemám čas."
"Já také ne. Je pravda, že slečna Holtová odmítá vypovídat bez porady s Goodwinem nebo se mnou?"
"Ano a právě jsem říkal Stebbinsovi, aby sem přivedl Goodwina. A pak hodlám -"
"S vaším dovolením. Pan Goodwin a já jsme se rozhodli, že by nyní bylo žádoucí, aby slečna Holtová zodpověděla jakékoli otázky, které jí budete chtít položit - anebo to bude žádoucí, až si s ní krátce promluvíme. Jelikož tomu musím být přítomen a jelikož vyřizuji pracovní záležitosti pouze ve své kanceláři, bylo by zbytečné, abyste pro něj posílal. Jestli chcete, aby mluvila, přiveďte ji sem."
"Tentokrát jste se příliš opozdil, Wolfe. Nepotřebuji, aby mi řekla, že řídila ten taxík a dojela s ním na vaši adresu. Už to vím. Její otisky jsou na volantu, na dveřích a na dalších místech. Už je příliš pozdě."
"Přiznala to?"
"Ne, ale přizná."
"O tom pochybuji. Je poněkud nepřizpůsobivá. Lituji, že jsem vás volal k telefonu pro nic za nic. Mohu vás o něco požádat? …
