II.
Nemohl jsem ji pozdravit a zeptat se jí, co chce, jelikož by určitě řekla, že chce mluvit s Nerem Wolfem, a já jsem nemohl pokračovat v práci, kterou jsem už nezastával. Nemohl jsem se vrátit do kanceláře a zeptat se ho, jestli přijme zákazníka. A stejně bych to neudělal. Nemohl jsem ustoupit stranou a pustit ji dál dveřmi, které jsem otevřel, bez jakýchkoli otázek, protože tu byla možnost, že patřila k lidem, kteří měli na Wolfa spadeno. Ačkoli jsem mohl uvažovat o tom, že ho sám vlastnoručně zastřelím, nechtěl jsem, aby ho oddělal nějaký naprostý cizinec. Takže jsem překročil práh, zabouchl dveře, ustoupil stranou, abych ji mohl obejít, a začal scházet ze schodů, když mě popadla za rukáv a zatřásla jím. "Hej," řekla, "nejste Archie Goodwin?" Pohlédl jsem na ni. "To hádáte," řekl jsem. "Ne. Viděla jsem vás ve Flamingu. Nejste moc zdvořilý, když mi zavíráte dveře před nosem." Mluvila trhaně, jako by si nebyla jistá, že se dost nadechla. "Chci mluvit s Nerem Wolfem."
"Tohle je jeho dům. Zazvoňte si."
"Ale s vámi chci mluvit taky. Pusťte mě dovnitř. Zaveďte mě tam." Mé oči už přivykly sporému osvětlení natolik, aby viděly, že je mladá, přitažlivá a rozrušená. Měla na hlavě čepici se štítkem, která patřila k pracovní uniformě. Za obvyklých okolností by bylo potěšením doprovodit ji do předního pokoje a dokopat Wolfa k tomu, aby ji přijal. Ale jak se věci měly, ani jsem o tom neuvažoval. "Je mi líto," řekl jsem, "ale už tady nepracuju. Právě jsem odešel. Teď se chystám vyžebrat si na dnešní noc nocleh. Budete muset zazvonit, ale měl bych vás varovat, že při současné náladě pana Wolfa nemáte šanci. Můžete se na to zrovna tak dobře vykašlat. Jestli máte naléhavé potíže, měla byste -"
"Nemám žádné potíže."
"Výborně. To máte štěstí." Chytla mě za rukáv. "Nevěřím tomu, že jste odešel."
"Opravdu odcházím. Cožpak bych to říkal, kdyby to nebyla pravda? A podstupoval riziko, že jste novinářka a zítra bude v novinách na titulní straně ohromný článek ,Archie Goodwin, slavný soukromý detektiv, přetrhl své pouto s Nerem Wolfem, též detektivem. Má se za to -'"
"Buďte zticha!" Ocitla se blíž a svírala mě za paži. Stisk povolil a ona ustoupila o krok dozadu. "Promiňte. Vypadá to, že jsem... myslíte, že by mě Nero Wolfe nepřijal?"
"Nemyslím. Vím to."
"Stejně chci mluvit i s vámi. Na to, co chci, myslím, že budete lepší než on. Chci radu - ne tak úplně radu, ale chci s vámi něco prohovořit. Zaplatím hotově, padesát dolarů. Nemohli bychom jít dovnitř?" Přirozeně, že mi to zvedlo náladu. Jelikož jsem odešel od Wolfa a v New Yorku nebyla žádná parta, pro kterou bych pracoval, můj jediný možný program byl zařídit se sám pro sebe. A dřív, než jsem sešel na chodník, stála tu hezká dívka a nabízela mi padesát babek jenom za konzultaci. "Obávám se, že ne," řekl jsem jí, "jelikož sem už nepatřím. Jestli tamhleto taxi čeká na vás, bude nám úplně stačit, zvlášť když tam nebude řidič." Jedním pohledem jsem si ověřil, že je místo za volantem prázdné. Zřejmě, když mu řekla, aby na ni počkal, zabalil to a zašel si k Alovi na roh Dvacáté avenue, což byl oblíbený bufet taxíkářů. Zavrtěla hlavou. "Já ne -" začala a nedořekla to. Rozhlédla se kolem. "Proč ne tady?
Nemělo by to trvat moc dlouho - chci jenom, abyste mi pomohl vyhrát sázku." Sestoupila o dva schody níž a posadila se na podestu verandy. Jak se shýbala, nepatrně se pootočila. "Sedněte si." Byli jsme pořád ještě na Wolfově pozemku, ale zřídkakdy používal venkovní část, a až mi zaplatí, mohu pod dveřmi podstrčit dolarovou bankovku jako nájemné. Posadil jsem se vedle ní, ne příliš těsně. Často jsem tam sedával a pozoroval děti ze sousedství, jak si hrají s míčem. "Mám zaplatit dopředu?" zeptala se. "Ne, díky. Věřím vám. Čeho se ta sázka týká?""No..." V matném světle si mě pokradmu prohlížela. "Dostala jsem se do sporu s jednou svojí přítelkyní. Řekla, že v New Yorku je devadesát tři taxíkářek. Podle jejího názoru je to nebezpečné, protože se v taxících občas stávají věci, které žena nedo…
