Hořký konec (Rex Stout)

Mám a vždycky budu mít v srdci teplé místečko pro Philipa Tingleyho. S ohledem na situaci, jak se jevila z jeho úhlu pohledu, když ten středeční večer v sedm hodin vstoupil do kanceláře Nero Wolfa. Za zády měl dva statné policisty. Byl obklopen nepřítelem. Čelist měl opuchlou, v hlavě mu muselo hučet a sotva se držel na nohou. Věděl, že jsem silnější než on. A přece, čertovský chlap, ve chvíli, kdy mě spatřil, se na mě plnou parou vrhl, jako by jediné, o co usiloval, bylo umístit mi za každou cenu na těle bombu! Takový duch vyhrává basebal ové zápasy. Poldové po něm skočili. Chvatně jsem se zvedl, ale oni ho dostali a drželi ho. "Co to, sakra, je?" vyptával se Cramer. "To je soukromá záležitost," vysvětloval jsem, když jsem si sedal. "To jsem byl já, kdo mu pošramotil čelist a svázal ho. Nemá to žádný vliv na..." Znovu jsem byl na nohou. Jediným náhlým, mocným trhnutím svého kostnatého těla se Philip osvobodil ze sevření a dal se do pohybu. Ne však směrem ke mně, změnil cíl. Teď šel po kovové schránce na Cramerových kolenech. Nejenže po ní hrábl, on ji i dostal. Poldové zase šli po něm, tentokrát s větší vervou. Jeden z nich drapl schránku a druhý ho skolil k zemi. Přispěchal jsem na pomoc, společně jsme ho zvedli a nastrkali do křesla. Supěl jako lední medvěd v horkém letním dni, mračil se na nás, ale přestal se pokoušet. "Pískněte si na posily," pronesl Cramer sarkasticky. Pohlédl na mě. "Říkal jste, že jste mu pošramotil čelist? Tak to si probereme jako první." Začal jsem vysvětlovat, ale Philip se do nás znovu pustil, tentokrát slovně. Spatřil Judda.

"Vy!" zaječel. "Vy jste to vzal! Zabil jste ho a vzal jste to! A falešně jste mě obvinil! Přiměl jste ji říct, že jde za mnou, a pak jste poslal toho chlapa..."

"Sklapněte!" okřikl jsem ho. "Judd mě nikdy nikam neposlal a nikdy nepošle. Skutečně za vámi přišla, ale místo vás se setkala se mnou."

"On vzal tu skříňku!"

"Vy zatracený idiote," řekl Judd hořce. "Úplně se znemožníte..."

"To stačí," zavrčel Cramer. "Jestli..."

"Nepokoušejte se mě zastrašovat, inspektore..."

"To se, sakra, nepokouším. Jestli se vám to nelíbí, jděte si zavolat právníka. Hlídejte tu schránku, Postere." Cramer pohlédl na Philipa. "Poznáváte to?"

"Ano! Je moje!"

"Neříkejte. Kdy a kde jste ji předtím viděl?"

"Viděl jsem ji, když..."

"Nebuďte hlupák," vyštěkl Judd. Vstal. "Pojďte do toho se mnou. Já vás z toho dostanu. Hlavně nechte ústa zavřená."

"Příliš pozdě, pane Judde." To se ozval Nero Wolfe. "Buď buďte zticha, nebo jděte domů. Jste poražen."

"Nikdy jsem nebyl poražen."

"Fuj! Teď ano. A nacházíte se v mém domě. Pokud se budete pokoušet mě přerušovat, pan Goodwin vás s nadšením vyhodí."

Wolfe se obrátil k Philipovi: "Pane Tingley, obávám se, že jste si vytáhl nejkratší sirku. Policie má tu schránku. Její obsah je znám, takže už na pana Judda nemůžete nasadit žádnou páku. A ještě jste až po krk v jiné kaši. Pan Judd, který vám radí držet ústa zavřená, sám mluvil. Víme o vaší pondělní návštěvě u něj a o požadavcích, které jste mu předložil, o kopiích listin z té schránky, které jste mu ukázal, o vašem rozhovoru s Arthurem Tingleym včera odpoledne a o jeho plánu, abyste se u něj sešli včera večer..." Philip zuřivě vyštěkl na Judda: "Vy špinavá kryso..." Wolfe to přešel. "Také víme, že jste tam šel. Došel jste k té budově pěšky v dešti, na sobě jste měl pršiplášť, vstoupil jste v sedm čtyřicet a opět vyšel o sedm minut později. Co jste uvnitř viděl? Co jste dělal?"

"Neodpovídejte mu," nařídil mu Judd ostře. "Je to pouhý..."

"Ušetřte si to," opáčil mu Philip s hrubým pohrdáním. Vzpurně pohlédl na Wolfa. "Ano, šel jsem tam, vešel jsem a viděl jsem ho ležet mrtvého na podlaze."

"Co...?" chtěl už vyhrknout Cramer, ale Wolfe ho zarazil: "O tohle se postarám sám... Pane Tingley, prosím vás, abyste se zamyslel. Možná vím víc, než se domníváte, že vím. Přišel jste tam v sedm čtyřicet -je to tak?"

"Tak nějak, ano."

"A Tingley byl mrtvý?"

"Ano."

"Co když mám důkaz, že byl naživu v osm hodin?"

"Ten mít nemůžete. Byl mrtvý, když jsem tam přišel."

"Byla tam Amy Duncanová?"

"Ano, ležela v bezvědomí na zemi."

"Viděl jste v budově ještě někoho?"

"Ne."

"Kam jste ještě šel, kromě Tingleyho kanceláře?"

"Nikam. Šel jsem rovnou tam a rovnou ven."

"Byl jste tam sedm minut. Co jste dělal?"

"Já..." Philip se zarazil a zavrtěl se na křesle.

"Zkusil jsem Amy pulz. Chtěl jsem ji odtamtud odnést... ale neodvážil jsem se... a ona normálně dýchala a pulz měla také dobrý. Pak jsem..." Odmlčel se. "Ano? Co jste?"

"Hledal jsem tu schránku. Dvířka sejfu byla dokořán, ale tam nebyla. Podíval jsem se ještě na několik dalších míst, a pak jsem uslyšel, že se Amy hýbe, nebo jsem si to myslel, a tak jsem šel pryč. Stejně jsem věřil, že tam předtím byl Judd, zabil ho a tu schránku vzal, takže jsem ani nedoufal, že ji najdu. Tak jsem šel." Wolfe se na něj zamračil. "Jste si vědom toho," otázal se, "co říkáte? Přemýšlíte vůbec trochu?"

"To si pište, že jo."

"Blbost. Už předtím jste ukradl tu schránku ze sejfu a měl ji ve svém držení. Jak byste ji tedy býval mohl včera večer v kanceláři hledat?"

"Neměl jsem ji ve svém držení."

"Ale jděte. Nebuďte takový tupec..."

"Říkám, že jsem ji neměl. Měl jsem ji dřív. Ale v tu chvíli už ne. Přišel do mého bytu, našel ji a odnesl."

"Kdo? Kdy?"

"Můj nevlastní bratr. Arthur Tingley. Včera odpoledne byl u mě v bytě - nevím, jak se tam dostal - a našel ji." Tak tohle, pomyslel jsem si, když jsem otáčel stránku ve svém zápisníku, byla pochůzka, která odvolala Tingleyho z jeho kanceláře, když jsem si s ním přišel promluvit o tom chininu. Wolfe se zeptal: "Jak to víte?"

"Protože mi to řekl. Včera odpoledne měl tu schránku tam, ve svém sejfu."

"Vy tvrdíte, že v pět hodin včera odpoledne byla ta schránka v Tingleyho sejfu v jeho kanceláři?"

"To tvrdím."

"A když jste se o dvě hodiny později, v sedm čtyřicet, vrátil, byla pryč?"

"Byla. Judd tam byl. Judd ji vzal. A jestli si ten všivej opičák myslí, že může..."

"Buďte prosím zticha," řekl Wolfe podrážděně. Zavřel oči. Seděli jsme. Wolfovy rty se pohybovaly, vtahoval je dovnitř a špulil ven. Judd chtěl něco říct, ale Cramer ho okřikl. Inspektor znal tahle znamení stejně dobře jako já. Wolfovy oči se otevřely, ale nebyly upřeny na Judda nebo Philipa, nýbrž na mě. "V kolik hodin," zeptal se, "začalo včera pršet?" Odpověděl jsem: "V sedm večer."

"Přesně v sedm?"

"Možná chvilku po. Ne dlouho."

"Předtím ani kapka?"

"Ne."

"Dobrá." Zakýval prstem na seržanta Fostera. "Půjčte mi tu schránku." Poster mu ji podal. Wolfe pohlédl na Philipa Tingleyho: "Když jste ji ukradl z toho sejfu, neměl jste k ní klíč. Takže jste ji vypáčil?"

"Ne," popřel to Philip. "Nevypáčil jsem ji."

"Kov je poškrábaný a pokroucený..."

"Za to nemůžu. Já to neudělal. To nejspíš Judd. Já ji vzal k zámečníkovi a namluvil mu, že jsem ztratil klíč, a přiměl ho, aby mi zhotovil náhradní."

"Takže včera odpoledne byla zamčená?"

"Ano."

"Dobrá." Wolfe vypadal, že je sám sebou potěšen. "Tím se to řeší, řekl bych. Podíváme se." Načež popadl schránku pevně oběma rukama a začal s ní zuřivě třást ze strany na stranu. Jeho chování naznačovalo, že něčemu naslouchá, ale jediné, co bylo slyšet, byly nárazy botiček na kovové stěny schránky. S uspokojením přikývl. "To sedí," prohlásil. "Zbláznil se," řekl Cramer. "V žádném případě. Jednoho dne, pane Cramere... ale ne, myslím, že nikdy. Rád bych s vámi a s Archiem prohodil pár slov. Mohli by vaši muži vzít tyto lidi do předního pokoje?" Když se za nimi zabouchly zvukotěsné dveře, Cramer přistoupil k Wolfovi s vysunutou bradou. "Tak heleďte..."

"Ne," řekl Wolfe rozhodně. "Toleruji vaši přítomnost zde a to je vše. Odvedete z mého domu někoho z hostů se zatykačem, ano? Chci vědět, co bylo odneseno z kanceláře pana Tingleyho."

"Ale jestli Judd..."

"Ne. Odveďte si je, jestli chcete, zmizte s nimi odsud a já budu pokračovat sám."

"Vy víte, kdo zabil Tingleyho?"

"Jistě. Vím o tom vše. Ale potřebuji ještě něco. Co všechno bylo z té kanceláře odneseno?" Cramer si těžce povzdechl. "Ach jo, k čertu s vámi.

Mrtvola. Dva zakrvavené ručníky. Nůž a to závaží. Pět malých skleniček s nějakou látkou uvnitř, které jsme našli v zásuvce Tingleyho psacího stolu. Nechali jsme udělat rozbor jejich obsahu, neobsahovaly žádný chinin.

Bylo nám řečeno, že to jsou rutinní vzorky."

"To je vše?"

"Ano."

"Jiné skleničky se vzorky nebyly nalezeny?"

"Ne."

"Takže je to stále tam. Mělo by být. Musí být... Archie, jděte pro to. Najděte to a přineste sem. Pan Cramer zatelefonuje svým mužům, které tam má, aby vám pomohli."

"Jim," zavrčel Cramer. "To že udělám?"

"Jistěže ano."

"Co se mě týká," vložil jsem se do toho, "když něco hledám, dokážu zázraky, ale mám přece jen lepší výsledky, když vím, co hledám."

"Fuj! Co jsem to po vás včera při obědě plivl?"

"Ach, tak to je ono? Fajn." Vyrazil jsem. K Tingleyho továrně to bylo autem jen tři minuty a já si spočítal, že Wolfovi bude trvat přece jen o něco déle, než přiměje Cramera, aby uskutečnil ten telefonát, a tak jsem se nechal dovézt taxíkem na Východní devětadvacátou ulici, tam jsem si vyzvedl sporťák a jel odtamtud. Vstupní dveře na vrcholku kamenného schodiště byly zamčené, ale právě když jsem zvedal ruku, abych na ně vyťukal nějaké znamení, zaslechl jsem zevnitř zvuk kroků a v momentě se otevřely a z nich na mě shlížel nějaký čahoun. "Jste Goodwin?" zeptal se. "Jsem pan Goodwin. Stará lady Cramerová..."

"Jo. Podle řeči přesně odpovídáte tomu, co jsem o vás slyšel. Vstupte." Vstoupil jsem a o pár kroků před ním vyšel nahoru. V Tingleyho kanceláři nás očekávalo jakési stvoření s malinkými ústy ve velkém obličeji, sedělo za stolem a listovalo novinami. "Vy, hoši, mi máte pomoct," oznámil jsem jim. "Oukej," řekl ten za stolem povýšeně. "Zatím jsme se jen rozcvičovali. Ale tuhle místnost měl na starosti Bowen. Jestli si myslíte, že po Bowenovi najdete byť jen špendlík..."

"To stačí, kluci," řekl jsem vznešeně.

"Bowen to dělá docela slušně, ale postrádá citlivost. Je příliš vědecký. Užívá pravidla a metody, zatímco já používám mozek. Například, protože prohledal tenhle psací stůl, je to sto ku jedné, že nezanedbal jediný centimetr, ale co když opomněl podívat se do tohohle klobouku?" Ukázal jsem na Tingleyho klobouk, který stále visel na háčku. "To klidně mohl, protože na prohledávání klobouku není nic vědeckého, prostě ho jen vezmete a prohlédnete si ho."

"To je úžasné," řekla Malá ústa. "Ještě nám něco objasněte."

"Jistě, velmi rád." Přešel jsem místnost. "Ptáte se, proč by dal Tingley nějaký předmět do klobouku? Je to pro něj zcela logické místo. Chtěl ho vzít s sebou domů a zároveň ho chtěl mít schovaný před někým, kdo by tu mohl čmuchat ve stole a na jiných pochopitelných místech. Nebyl to snadno pochopitelný muž. A já taky nejsem." Natáhl jsem ruku a sundal klobouk z háčku. A ono to opravdu bylo v klobouku! To mi vynahradilo všechnu smůlu, co jsem kdy měl v posledních letech. Něco takového už se mi nikdy znovu nepřihodí. Bylo to tak naprosto neočekávané, že jsem to málem upustil, když se to vykutálelo z klobouku, ale chňapnul jsem po tom, chytil to a měl - maličkou skleničku, takovou, jaká se v továrnách používá na vzorky.

Byla asi ze dvou třetin plná a měla tužkou nadepsanou nálepku: "11-14-Y". "Vidíte," prohlásil jsem a sakra se snažil, aby se mi hlas netřásl vzrušením, "je to otázka používání mozku." Zírali na mě úplně oněmělí. Vytáhl jsem svůj kapesní nůž, špičkou ostří jsem nabral trochu obsahu skleničky a vložil ho do úst. Bože, chutnalo to tak sladce... chci říct hořce! Vyplivl jsem to. "Povýším vás, chlapci," řekl jsem velkoryse. "A zvýším vám plat. A dám vám měsíc dovolené." Odešel jsem. Ani jsem si nesundal kabát a klobouk... Bylo moc zlé, že hned první den, co byl Fritz po chřipce zpátky v práci, musela být večeře odložena, ale nedalo se nic dělat. Zatímco jsme čekali, až se dostaví Carrie Murphyová, šel jsem do kuchyně, dal si sklenici mléka a snažil se Fritze rozveselit tím, že jsem mu řekl, že po chřipce lidé často úplně ztratí chuť. V půl osmé se Wolfe usadil za stůl a já se zápisníkem za svůj. V křesle blízko mě byl s poldou za zády usazen Philip Tingley. Vedle něj Carrie Murphyová, slečna Yatesová a další polda. Inspektor Cramer se nacházel na druhém konci Wolfova stolu, vedle Guthrie Judda. Žádný z nich nevypadal nijak šťastně, obzvláště Carrie. Právě s ní Wolfe začal, poté co mu Cramer přenechal slovo. "Na tomhle by nemělo mnoho být," řekl Wolfe odměřeně. Čímž chtěl říct, že doufá, že na tom nic nebude, takhle před věčeří. "Slečno Murphyová, šla jste včera večer do bytu slečny Yatesové, abyste s ní probrala jistou záležitost?" Carrie přikývla.

"Telefonovala někam?"

"Ano."

"Komu volala a v kolik hodin?"

"Panu Arthurovi Tingleymu. Bylo osm hodin."

"K němu domů, nebo do kanceláře?"

"Do kanceláře." Polkla. "Nejdřív to zkoušela domů, ale tam nebyl, takže zavolala do kanceláře a tam ho zastihla."

"Mluvila s ním?"

"Ano."

"A vy?"

"Ne." Wolfův pohled se přesunul. "Slečno Yatesová. Je prohlášení slečny Murphyové pravdivé?" ,Je," řekla pevně Gwendolyn. "Poznala jste Tingleyho hlas?"

"Bezpečně. Slýchala jsem ho celý svůj život..."

"Jistěže. Děkuji." Wolfe se obrátil k dalšímu. "Pane Philipe Tingley. Včera odpoledne vás váš otec... váš otec... váš bratr požádal, abyste přišel k němu do kanceláře večer v sedm třicet. Je to tak?"

"Ano!" odpověděl Philip útočně. "Šel jste tam?"

"Ano, ale ne v sedm třicet. Opozdil jsem se o deset minut."

"Viděl jste ho?"

"Viděl jsem ho mrtvého. Na podlaze za zástěnou. Viděl jsem tam také Amy Duncanovou, v bezvědomí, a zkusil jsem jí pulz a..."

"Přirozeně. Jste člověk, a tak jste projevil trochu lidskosti." Wolfe udělal grimasu. "Jste si jistý, že byl Arthur Tingley mrtvý?" Philip zavrčel:

"Kdybyste ho viděl..."

"Měl podříznuté hrdlo?"

"Ano a krev se rozlévala..."

"Děkuji," řekl úsečně Wolfe. "Pane Guthrie Judde." Dva páry oči se setkaly. Wolfe na něj namířil prstem. "No, pane, vypadá to, že to budete muset rozsoudit. Slečna Yatesová tvrdí, že Tingley byl naživu v osm hodin, a Philip říká, že byl mrtvý v sedm čtyřicet. Rádi bychom od vás slyšeli, v jakém stavu byl v sedm třicet. Povíte nám to?"

"Ne."

"Jestli ne, jste hlupák. Opona spadla. Ještě je tu šance, že se ta záležitost do tisku nedostane, pokud se mi bude chtít být diskrétní. Jenže já nejsem povinen, na rozdíl od státních zaměstnanců, chránit tajemství prominentních lidí před zvědavostí veřejnosti.

Dělám svou práci a vy mi můžete trochu pomoct. Pokud ne..." Wolfe pokčil rameny. Judd vydechl nosem. "Nuže?" zeptal se netrpělivě Wolfe. "Tingley byl mrtvý." Judd ta slova vyplivl. "Takže jste vstoupil do té budovy a šel do kanceláře? V půl osmé?"

"Ano. To byl čas té schůzky. Tingley ležel na podlaze s podříznutým hrdlem. Poblíž byla mladá žena, kterou jsem nikdy neviděl, v bezvědomí.

Byl jsem v té místnosti méně než minutu." Wolfe přikývl. "Nejsem policista a určitě nejsem státní návladní, ale je, myslím, docela pravděpodobné, že nikdy nebudete muset tuhle historku vykládat v soudní síni. Nebudou vám dělat potíže. Nicméně v případě, že dostanete předvolání na lavici svědků, jste připraven odpřísáhnout to, co jste právě řekl?"

"Jsem."

"Dobrá." Wolfův pohled sklouzl ke slečně Yatesové. "Jste stále přesvědčená, že to byl Tingley, s kým jste mluvila, slečno Yatesová?" Vyrovnaně mu pohlédla do očí. "Jsem." Hlas měla dokonale pod kontrolou. "Neříkám, že lžou. Nevím. Vím jen, že jestli někdo napodoboval hlas Arthura Tingleyho, nikdy jsem neslyšela nic, co by se mu tak podobalo."

"Stále si myslíte, že to byl on?"

"Myslím."

"Proč jste mi dnes ráno řekla, že když jste přišla včera domů, postavila jste deštník do vany, aby odkapal?"

"Protože..." Zarazila se a z její tváře se dalo snadno vyčíst, co se stalo. Uvnitř hlavy se jí rozezněl poplach. Něco na ní křičelo: "Pozor!"

"Proč," zeptala se hlasem, který byl o vlásek tenčí než předtím, ale stále poměrně vyrovnaný. "To jsem řekla? Nepamatuji se." ,Ale já ano," prohlásil Wolfe. "Důvod, proč to vytahuji, je ten, že jste mi také řekla, že jste přišla domů ve čtvrt na sedm. Pršet začalo až v sedm, tak proč váš deštník potřeboval okapat v šest patnáct?" Slečna Yatesová si odfrkla. "Co vy si všechno nepamatujete," řekla jízlivě. "I to, co jsem vůbec neřekla..."

"Tak dobrá. Přít se o to nebudeme. Existují dvě možná vysvětlení. První, že váš deštník namokl bez deště. Druhé, že jste šla domů ne v šest patnáct, jak vy říkáte, ale mnohem později. Dávám přednost tomu druhému, protože dobře zapadá do jediné uspokojivé teorie vraždy Arthura Tingleyho. Kdybyste byla šla domů v šest patnáct, jak říkáte, nemohla byste být v kanceláři a uhodit slečnu Duncanovou, která dorazila deset minut po sedmé. Samozřejmě, mohla jste odejít a pak se do kanceláře vrátit, ale tím by se na věci mnoho nezměnilo." Slečna Yatesová se usmála. To byla chyba, protože svaly kolem úst neměla pod kontrolou, takže z toho vyšel úšklebek. Výsledkem bylo, že místo aby působila sebejistým a lhostejným dojmem, pouze vypadala, že je jí špatně. "Ta teorie má počátek v době před několika týdny," začal Wolfe. "Jak jste poznamenala dnes ráno, ten podnik a to místo pro vás znamenalo všechno, neměla jste jiný život. Když společnost Potraviny a Nápoje učinila nabídku, že podnik koupí, lekla jste se a po úvaze jste byla přesvědčená, že Tingley ho dříve či později prodá.

Stará továrna by byla pravděpodobně opuštěna a vy s ní. To pomyšlení jste nemohla snést. Zvážila jste různé způsoby, jak tomu zabránit, a připadla jste na myšlenku pokazit výrobek, to jest poničit jeho pověst tak, aby ho společnost Potraviny a Nápoje už nechtěla. Zvolila jste to, co jste považovala za menší ze dvou zel. Nepochybně jste si myslela, že pověst může být postupně znovu napravena." Carrie na svou šéfovou užasle zírala. "Vypadalo to," pokračoval Wolfe, "že by to mohlo fungovat. Jediná potíž spočívala v tom, že jste si byla příliš jistá sama sebou. V duchu jste se natolik ztotožnila s úspěchem a vůbec s existencí toho podniku a s tím, co tam probíhalo, že vás nikdy ani ve snu nenapadlo, že by vás mohl Tingley potají prověřovat. Včera odpoledne jste to zjistila, když jste načapala slečnu Murphyovou se vzorkem směsi, kterou jste připravovala. A neměla jste vůbec čas zvážit situaci, ani s tím něco udělat, protože vzorek se už dostal k Tingleymu. Nechal vás čekat v továrně, dokud Philip neodešel, zavolal své neteři - vy jste zjevně netušila, že tohle udělal - a pak si vás pozval do své kanceláře a obvinil vás."

"To je lež," prohlásila slečna Yatesová chvatně. "Je to lež! On mě neobvinil! On ne...!"

"Fuj! Nejenže vás obvinil, on vám také oznámil, že má důkaz. Skleničku, kterou mu předtím odpoledne doručila slečna Murphyová, se směsí vámi připravenou. Předpokládám, že vás vyhodil. Možná vám také řekl, že má v úmyslu nechat vás soudně stíhat. Představuji si, že jste ho zapřísahala, úpěnlivě prosila a naléhala jste na něj i potom, co se k vám obrátil zády a stál nad umyvadlem. Nevěděl, že jste vzala z jeho stolu těžítko, a nikdy už se to nedozvěděl. Rána ho omráčila. Šla jste, vzala nůž a dokončila práci. On tam ležel na podlaze a vy jste prohledávala místnost a snažila se najít lahvičku se vzorkem, kterou dostal od slečny Murphyové, když jste zaslechla kroky." Z hrdla se jí vydral přidušený zvuk. "To vás přirozeně vyplašilo," pokračoval Wolfe. "Ale byly to kroky jediné osoby, a to ženy. Tak jste se postavila za zástěnu s těžítkem v ruce a doufala, že ať už je to kdokoliv, půjde rovnou ke kanceláři a vstoupí a ono to tak skutečně bylo. Když procházela kolem zástěny, uhodila jste ji. Pak jste dostala nápad, podle kterého jste se ihned zachovala - přitiskla jste jí prsty na rukojeť nože, ze které jste samozřejmě předtím své otisky prstů setřela..." Byl přerušen Carrií Murphyovou, která v hrůze zalapala po dechu. Zareagoval na to, aniž spustil oči ze slečny Yatesové: "Pochybuji, že vaším úmyslem bylo, aby z toho byla obviněna slečna Duncanová. Pravděpodobně jste si spočítala - a na nepřipravenou a rychlou úvahu ve stresu to bylo dobré, že až se zjistí, že těžítko bylo otřeno, ale rukojeť nože ne, vyvodí se z toho, že slečna Duncanová nezabila Tingleyho, ale že se někdo neobratně pokusil na ni tu vraždu hodit. Což by od vás mělo odvrátit podezření, protože vy jste s ní vycházela dobře a nechovala jste proti ní žádnou zášť. To byl opravdu dobrý tah na to, jak byl kvapný. Kvapný, protože tehdy vás zachvátila panika, a navíc jste nenašla tu skleničku.

Předpokládám, že jste už předtím zjistila, že sejf je otevřený, a podívala se tam, ale teď jste to zkusila ještě jednou. Žádnou skleničku jste neviděla, ale v přihrádce byla kovová schránka. Zdvihla jste ji a zatřásla s ní a ono to znělo, jako by sklenička byla uvnitř." Cramer zavrčel: "Ať mě vezme ďas."

"Nebo," pokračoval Wolfe, "to znělo natolik podobně, že vám to stačilo. Schránka byla zamčená. Jít znovu do továrny a najít něco, čím byste ji vypáčila - to ne. Kromě toho sklenička jinde nebyla, takže musela být uvnitř. Prchla jste. Vzala jste schránku a vyšla ven zadním východem, protože vepředu mohl někdo být - třeba auto čekající na slečnu Duncanovou. Pospíchala jste domů v dešti, protože tou dobou jistě pršelo a zrovna jste postavila deštník do vany a svlékla si kabát, když dorazila slečna Murphyová."

"Ne!" vyhrkla Carrie Murphyová. Wolfe se na ni zamračil. "Proč ne?"

"Protože ona... ona byla..."

"Klidná, vyrovnaná a jako obvykle? To předpokládám. Výjimečně chladná a schopná hlava, která se třicet let spokojila s tím, že se zaobírala pochoutkami." Wolfův pohled byl stále upřen na slečnu Yatesovou. "Zatímco jste mluvila se slečnou Murphyovou, dostala jste nápad. Řekla jste si, že dovedete rozhovor až k momentu, kdy by bylo na místě zatelefonovat Tingleymu, což jste udělala. Nejdřív jste zavolala k němu domů, pak do kanceláře a předstírala jste rozhovor s ním. Už sám ten nápad byl dost chytrý, ale váš další postup byl přímo geniální.

Nezmínila jste se o tom polici a totéž jste poradila i slečně Murphyové, protože jste si byla vědoma, že byste s tím pohořela, pokud by někdo vešel do kanceláře nebo by slečna Duncanová nabyla vědomí před osmou hodinou. Kdyby vyšlo najevo, že tam někdo byl, a slečna Murphyová by se o tom telefonátu prořekla, mohla jste říct, že jste byla oklamána někým, kdo napodoboval Tingleyho hlas, nebo dokonce že jste ten rozhovor předstírala, aby to na slečnu Murphyovou zapůsobilo. Kdyby se ale ukázalo, že se tam nikdo neobjevil, s tím telefonátem by to vyšlo, protože slečna Murphyová by to potvrdila." Cramer vydal netrpělivé zavrčení. "Už toho nebude o moc víc," řekl Wolfe. "Ale před slečnou Murphyovou jste nemohla otevřít tu schránku. A pak přišla policie. To pro vás musela být zlá chvíle. Jak jen jste měla příležitost, otevřela jste násilím schránku a dokážu si představit vaše zklamání a úlek, když jste tam skleničku nenašla. Jen pár dětských botiček a obálku! Byla jste v kaši a ve svém zoufalství jste udělala něco nesmírně hloupého.

Samozřejmě, nechtěla jste mít tu schránku u sebe v bytě, chtěla jste se jí zbavit, ale proč jste ji, proboha, posílala panu Cramerovi? Proč jste do ní nevložila něco těžkého a nehodila ji do řeky?

Předpokládám, že jste prozkoumala obsah té obálky a napadlo vás, že kdyby se o tom policie dozvěděla, obrátila by svou pozornost k Juddovi a Philipovi. Musela jste přijít o rozum. Místo aby bylo podezření namířeno proti Philipovi nebo Juddovi, výsledek byl přesné opačný, protože bylo jasné, že ani jeden z nich by tu schránku polici neposlal, tudíž se k ní musel dostat někdo jiný." Gwendolyn Yatesová seděla vzpřímeně a ztuhle. Snažila se držet a šlo jí to dost dobře. Už jí z hrdla nevycházely žádné neartikulované zvuky a nekřičela něco o lžích a ani nehodlala. Byla to pěkně tvrdá děvenka a vzdorovala. "Ale teď už máte zase všech pět pohromadě," řekl Wolfe s náznakem obdivu v hlase. "Dáváte si to do kupy, že? Uvědomujete si, že nemůžu dokázat nic nebo jen málo z toho, co jsem právě řekl. Nemohu prokázat, co vám Tingley včera řekl, ani v kolik hodin jste odtamtud odešla, ani že jste sebrala ze sejfu tu schránku a vzala ji s sebou, ani že jste to byla vy, kdo ji poslal panu Cramerovi. Dokonce ani nemůžu dokázat, že tam v osm hodin nebyl někdo, kdo napodobil v telefonu Tingleyho hlas.

Nemůžu dokázat nic."

"Kromě tohohle." Odsunul křeslo, otevřel zásuvku ve svém psacím stole, něco z ní vyndal, vstal, obešel stůl a vystavil ten předmět zraku Carrie Murphyové. "Prohlédněte si to, prosím, důkladně, slečno Murphyová. Jak vidíte, je to malá lahvička ze dvou třetin něčím naplněná. Na ní je nalepený bílý štítek popsaný tužkou: Jedenáct, pomlčka, čtrnáct, pomlčka, ypsilon. Dává vám to nějaký smysl? Znamená to Y Yatesová? Podívejte se na to..." Ale Carrie nedostala příležitost podrobit to důkladné inspekci, natož pronést verdikt. Z místa dva metry vzdáleného se k nim vrhla postava slečny Yatesové. Nevydala žádný zvuk, ale vymrštila se takovou rychlostí a s takovou silou, že prsty její dopředu natažené ruky, které minuly to, po čem šly, málem vypíchly Wolfovi oko. Hrábl po jejím zápěstí, ale nechytil ho, a v tu chvíli se ze židle zvedl jeden z policistů a dostal ji. Popadl ji zezadu za paži a znehybnil ji. Stála, nesnažila se vymanit. Pohlédla na Wolfa, který couvl, a vyjela na něj: "Kde to bylo?"

Řekl jí to...

Seděli jsme u večeře, která byla konečně hodná toho jména, když zazvonil zvonek u dveří. Šel jsem otevřít. Pár, který vešel, nepochybně potřeboval vzpruhu. Leonard Cliff vypadal jako něco, co na vás vykoukne z temné jeskyně. Amy Duncanová byla bledá, měla ztrhané rysy a krví podlité oči.

"Musíme vidět pana Wolfa," prohlásil Cliff. "Právě jsme mluvili s právníkem a on říká..."

"Nezajímá," řekl jsem svižně. "Wolfe už na tom případu nedělá. Konec. Hotovo." Amy zalapala po dechu. Cliff mě popadl za paži. "To nemůže! To nejde! Kde je?"

"Večeří. A mimochodem, snažil jsem se vás, lidičky, sehnat po telefonu. Mám pro vás pár novinek. Slečna Yatesová je zatčená, právě ji odsud odvedli. Pan Wolfe by ji rád nechal pohnat před soud za to, že ho nakrmila chininem, ale poldové dávají přednost vraždě. Je vinna obojím."

"Cože!"

"Cože!"

"Jupí!" Rozjařeně jsem zamával. "Mám důkaz. Je po všem. Noviny už nebudou uveřejňovat vaše fotografie."

"Chcete říct... ona... oni... to... my..."

"Tak se to dá taky říct. Míním tím, že operace byla dovedena k úspěšnému konci. Jste opět obyčejní občané." Zírali na mě, pak střídavě na sebe a potom se vrhli jeden druhému kolem krku. Ten stav, ve kterém se oba nacházeli, nemohl být dán jen pouhou fyzickou přitažlivostí. Stál jsem tam a trpělivě na ně hleděl. Brzo jsem si odkašlal. Nevěnovali mi pozornost. "Až budete tím stáním unaveni," řekl jsem, "v kanceláři je křeslo, které pojme dva. Připojíme se k vám po večeři." Vrátil jsem se k Wolfovi, abych mu pomohl se slukou flambovanou v brandy.