Ve světě zřejmě nejznámější současný český prozaik, básník, dramatik, esejista a překladatel.
Narodil se roku 1929 v Brně. Jeho otec, Ludvík Kundera, byl významný hudební pedagog, klavírista a rektor JAMU. Je bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery, který ovlivnil svými kontakty se surrealismem a Skupinou 42 jeho básnické počátky. Už od chlapeckých let se učil hře na klavír u svého otce, později studoval také hudební kompozici. Maturoval v roce 1948 na brněnském gymnáziu. Po dvou semestrech na FF UK, kde studoval literární vědu a estetiku, přešel na FAMU. Studoval nejdříve filmovou režii a pak scenáristiku u M. V. Kratochvíla. Absolvoval v roce 1952 a v témže roce začal na FAMU vyučovat světovou literaturu – zprvu jako asistent, od roku 1958, po obhájení teoretické práce o V. Vančurovi, jako odborný asistent a od roku 1964 jako docent.
V roce 1948 vstoupil do KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s J. Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Roku 1956 mu bylo obnoveno členství a 1970 byl opět vyloučen. Z jeho veřejných vystoupení dosáhl největšího ohlasu projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde nejprve vyučoval na universitě v Rennes, pak na École des Hautes Études v Paříži. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění v roce 1979 byl zbaven státního občanství, dva roky poté získal občanství francouzské. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil Kundera problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti.
Před svým odchodem do ciziny publikoval v českých periodikách: Blok, Kulturní politika, Nový život, Literární noviny, Host do domu, Literární listy aj. Poté žil v Paříži a v zahraničí přispíval do časopisů Nouvel Observateur, Le Débat, L’Infini, L’atelier du roman, Vuelta a Témarit. V Paříži také zemřel, ve věku 94 let.
Dříve, než budeme zapomenuti, budeme proměněni v kýč.
Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomenutím.
Láska je cit, který nám dává falešnou iluzi poznání.
(Nesmrtelnost)
Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním.
Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí co žil a jaký to mělo smysl.
(Nikdo se nebude smát)
Muž smí chtít po ženě cokoliv, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svým nejhlubšími sebeklamy.
Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavné krásnému.
Člověk oddaný své víře je pokorný a má pokorně přijímat i nespravedlivý trest.
Milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě odlišné vášně. Nejen rozličné ale i protikladné. Láska se neprojevuje touhou po styku (což zahrnuje nekonečné množství žen), ale touhu po sdíleném spánku (touha omezená na jednu ženu).
(Nesnesitelná lehkost bytí)
Čtyřicátník nejenže nevyžaduje věrnost, ale cítí se bezpečněji, mají-li jeho přítelkyně vážné známosti.
Láska k ženě v žádném případě neznamená, že si muž nasadí klapky na oči a nevidí krásu jiných žen.
Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.
Milan Kundera
