6. VÝSTUP
PÁN:
Můj příběh pokračoval. A skončil strašně. Nejhůř, jak může skončit lidský příběh.. .
JAKUB:
Jak může nejhůř skončit lidský příběh?
PÁN:
Přemýšlej o tom.
JAKUB:
Budu o tom přemýšlet... Jak může nejhůř skončit lidský příběh... Ale můj příběh, pane, taky neskončil. Ztratil jsem panictví a získal nejlepšího přítele. Byl jsem z toho tak veselý, že jsem se ožral. Otec mě ztřískal, kolem šel regiment, dám se naverbovat, dostanu se do bitvy, přiletí kulka do mého kolena, dají mě na vůz, zastaví před jednou chalupou a na práh vyjde žena...
PÁN:
To už jsi vyprávěl.
JAKUB:
Zase mi budete skákat do řeči?
PÁN:
Tak pokračuj.
JAKUB:
Ani mě nenapadne. Nedám se pořád rušit.
PÁN (taky se urazí):
Tak dobře. Aspoň ujdem kus cesty... Je před námi ještě daleká cesta... Hergot, jak to, že nejedem na koních?
JAKUB:
Zapomínáte, že jste na jevišti. Jak byste sem dostal koně?
PÁN:
Kvůli jednomu pitomému představení mám chodit pěšky. Pán, co nás vymyslil, nám přece předepsal koně!
JAKUB:
To je tak, když člověka tvoří příliš mnoho pánů.
PÁN:
Přemýšlím vůbec často o tom, jak jsme napsáni, Jakube. Jsme vůbec dobře napsáni?
JAKUB:
Kde, pane? Tam nahoře?
PÁN:
Tam nahoře bylo psáno, že nás dva napíše někdo tady dole, a já přemýšlím o tom, jak nás ten dole vlastně napsal. Měl vůbec nadání?
JAKUB:
Kdyby neměl nadání, tak by snad nepsal.
PÁN:
Cože?
JAKUB:
Že kdyby neměl nadání, tak by nepsal.
PÁN (se strašlivě směje):
Teď jsi se odhalil, že jsi pouhý sluha. Ty si myslíš, že ti, co píšou, mají nadání? A co ten mladý básník, který jednoho dne přišel za naším společným pánem?
JAKUB:
Nevím o žádném básníkovi.
PÁN:
Vidím, že nevíš nic o našem pánovi. Jsi velice nevzdělaný sluha.
HOSTINSKÁ (vejde na scénu, kráčí k Jakubovi a Pánovi a klaní se před nimi):
Vítám vás, pánové.
PÁN:
Kam nás vítáte, paní?
HOSTINSKÁ:
Do hostince U velkého jelena.
PÁN:
Nikdy jsem neslyšel toto jméno.
HOSTINSKÁ:
Přineste stůl! Židle!
Dva pikolíci se stolem a židlemi přibíhají na jeviště a stavějí je před Jakuba a Pána, kteří se usazují.
Bylo psáno, že se na své cestě zastavíte v našem hostinci, kde pojíte, popijete, přespíte a vyslechnete hostinskou, která je široko daleko proslulá svou nesmírnou hubou...
PÁN:
Jako bych neměl dost svého sluhy.
HOSTINSKÁ:
Co si budou pánové přát?
PÁN (dívá se zalíbeně na Hostinskou):
Toť otázka hodná zamyšlení.
HOSTINSKÁ:
Nemusíte se zamýšlet, neboť bylo psáno, že si přejete kachničku, brambory a láhev vína...
Odchází.
JAKUB:
Pane, chtěl jste mi něco povědět o tom básníkovi.
PÁN (ohlížeje se okouzlen po Hostinské):
Básníkovi?
JAKUB:
O tom mladém básníkovi, co navštívil našeho společného pána.
PÁN:
Ano! Jednoho dne přišel k našemu pánovi, jenž nás stvořil, mladý básník. Básníci ho otravovali velmi často. Mladých básníků je vždycky všude veliký přebytek. Ročně jich vzniká asi tak kolem čtyř set tisíc. A to jen ve Francii. Co teprve v méně vyvinutých zemích!
JAKUB:
A co se s nimi dělá? Utrácejí se?
PÁN:
To bývávalo. Za starých dobrých časů ve Spartě. Tam básníky hned po narození házeli ze skály do moře. Ale v našem humánním osmnáctém století se dovoluje žít kdekomu až do smrti.
HOSTINSKÁ (přináší láhev vína a nalévá):
Chutná?
PÁN (ochutnává):
Výborné! Nechte nám ho.
Hostinská odchází.
Tak tedy jednou se objevil u našeho pána mladý básník a vytáhl z kapsy papír. – Ale, ale, to je překvapení, řekl náš pán, vždyť to jsou verše! – Ano, verše, mistře, mé verše, řekl básník. Prosím vás, řekněte mi o nich pravdu, nic než čistou pravdu. – A nebojíte se pravdy? řekl náš pán. – Ne, odpověděl třesoucím se hlasem mladý básník. A náš pán mu řekl: Milý příteli, nejenže vaše verše stojí za hovno, ale nikdy nebudou stát za nic lepšího. – To je smutné, řekl mladý básník, tak tedy budu celý život muset psát špatné verše. A náš pán řekl: Varuji vás, mladý básníku! Ani bohové, ani lidé, ba ani patníky neodpouštěly nikdy prostřednost básníkům! A básník pravil: Já vím, mistře, ale já …
