9. VÝSTUP
Zatímco Markýz stojí v objetí s Dcerou, Hostinská, nespouštějíc z nich zrak, odchází pozpátku na druhý konec vyvýšené části jeviště.
HOSTINSKÁ (volá):
Markýzi! (Markýz sotva vnímá její volání, stojí stále v objetí.) Markýzi! (Markýz sotva pootočí hlavu.) Byl jste spokojen se svatební nocí?!
JAKUB:
Můj bože! A jak!
HOSTINSKÁ:
To jsem ráda. A teď poslouchejte. Měl jste ušlechtilou ženu, kterou jste si neuměl uchovat. Ta ušlechtilá žena jsem já. (Jakub se směje.) Pomstila jsem se vám tím, že jsem vás přiměla oženit se s takovou, jakou si zasloužíte. Jděte hned teď do hotelu v Hamburské ulici a zjistíte, čím se živila vaše žena! Vaše žena i vaše tchyně! (Hostinská se ďábelsky směje.)
Dcera se vrhá k Markýzovým nohám.
MARKÝZ:
Hanebnice... hanebnice...
DCERA (u Markýzových nohou):
Pane, rozšlapte mě, rozdrťte mě...
MARKÝZ:
Odejděte, hanebnice...
DCERA:
Udělejte se mnou, co chcete...
HOSTINSKÁ:
Utíkejte, markýzi! Utíkejte do Hamburské ulice! A dejte tam zasadit pamětní desku: Zde dělala kurvu markýza des Arcis!
Hostinská se ďábelsky směje.
DCERA (na zemi u Markýzových nohou):
Pane, smilujte se...
Markýz ji odstrkává nohou, kterou mu Dcera chytá, a vzdaluje se...
JAKUB:
Pozor, hostinská! Tohle přece není konec příběhu!
HOSTINSKÁ:
Jak to že ne! Opovažte se k němu něco přidávat!
Jakub vyskakuje na vyvýšenou část jeviště a staví se na místo, kde před chvílí stál Markýz; Dcera se chytá jeho nohou...
DCERA:
Pane markýzi, proboha, nechte mi aspoň naději na vaše odpuštění!
JAKUB:
Vstaňte.
DCERA (na zemi, držíc se jeho nohou):
Udělejte se mnou, co chcete. Podrobím se všemu.
JAKUB (opravdovým, upřímným tónem):
Říkám vám, abyste vstala... (Dcera se neodvažuje povstat.) Z tolika počestných dívek se staly zkažené. Proč by to jednou nemohlo být naopak? (Něžně): Věřím ostatně, že zkaženost vás jenom obestřela. Že vás nikdy nezasáhla. Vstaňte. Copak mě neslyšíte? Odpustil jsem vám. I v té nejhorší chvíli potupy jsem ve vás nepřestal vidět svou ženu. Buďte počestná, buďte mi věrná, buďte šťastná a udělejte všechno, abych byl šťasten i já. Nic víc po vás nechci. Vstaňte, má ženo. Paní markýzo, vstaňte! Vstaňte, paní des Arcis!
Dcera povstane, obejme Jakuba a bláznivě ho líbá.
HOSTINSKÁ (volá z druhé strany pódia):
Je to kurva, markýzi!
JAKUB:
Držte hubu, paní de La Pommeraye! (Dceři): Odpustil jsem vám. A abyste věděla, ničeho nelituji. Tam ta paní (ukáže na Hostinskou) se mi vůbec nepomstila, ale prokázala mi obrovskou službu. Copak nejste mladší než ona, krásnější a stokrát oddanější? Odejdem spolu na venkov a ztratíme tam pár nádherných roků... (Vede si ji vyvýšenou částí jeviště a pak se obrací k Hostinské): A vám musím říct, paní hostinská, že jim bylo nádherně. Protože nic není jistého na tomto světě a věci mění svůj význam tak, jak vítr vane. A vítr stále vane, a vy to ani nevíte. A vítr vane a štěstí se mění v neštěstí a pomsta v odměnu a lehká holka v oddanou ženu, s kterou se nikdo nemůže měřit...
