2. VÝSTUP
Vzadu na vyvýšené části jeviště se už před delší chvílí objevily další postavy. Na schůdcích sedí mladý Otrapa a u něho stojí Justina. Na opačné straně jeviště je jiný pár. Na židli, kterou jí tam přinesl Rytíř Saint-Ouen, sedí Agáta a Rytíř stojí vedle ní.
SAINT-OUEN (volá na Pána):
Příteli!
JAKUB (ohlédne se s Pánem za jeho hlasem; pokyne hlavou k Agátě):
To je ona? (Pán přikývne.) A ten vedle ní?
PÁN:
Můj přítel. Rytíř Saint-Ouen. On mě s ní seznámil. (Ukáže pohledem na Justinu): A to je ta tvá?
JAKUB:
Jo. Ale ta vaše se mi líbí víc.
PÁN:
A mně zas ta tvoje. Je tlustší. Nechceš si je prohodit?
JAKUB:
To jste si měl vzpomnět tehdá. Dnes už je pozdě.
PÁN (vzdychne):
Dnes už je pozdě. A kdo je ten pořízek?
JAKUB:
Mladý Otrapa. Kamarád. Měli jsme na tu holku chuť oba. Jenomže z nějakých nepochopitelných důvodů on měl úspěch a já ne.
PÁN:
Byl jsi na tom jak já.
SAINT-OUEN (přešel od Agáty směrem k Pánovi na kraj pódia):
Příteli, počínal sis zřejmě nějak neopatrně. Její rodiče se začali bát, aby nepřišla do lidských řečí.
PÁN (rozhořčeně, Jakubovi):
Zatracení maloměšťáci! A že jsem tu holku zasypal penězi, to jim nevadilo?
SAINT-OUEN:
Ne, ne, váží si tě. Jenom by chtěli, aby ses konečně jasně vyjádřil. Jinak bys prý musil přestat navštěvovat jejich dům.
PÁN (rozhořčeně, Jakubovi):
Ale copak on sám mě k nim nezavedl? A nepovzbuzoval? A nesliboval, že bude povolná?
SAINT-OUEN:
Příteli, vyřizuju ti jen, co vzkázali.
PÁN (Saint-Ouenovi):
Dobrá. (Vystupuje na vyvýšenou část jeviště): A ty zase vyřiď jim, že mě k oltáři nikdy nedostanou! A Agátě řekni, že se mnou musí napříště zacházet mnohem něžněji, jestli si mě chce uchovat. Nemám chuť utrácet čas a peníze, které bych u jiné dámy použil mnohem účelněji!
Saint-Ouen vyslechne Pánův vzkaz, ukloní se a zase se vzdaluje směrem k Agátě.
JAKUB:
Výborně, pane! Tak vás mám rád! Vy jste byl jednou v životě opravdu statečný?
PÁN (na vyvýšené ploše jeviště, Jakubovi):
Taky se mi to někdy stane. Přerušil jsem své návštěvy.
SAINT-OUEN (se obloukem zase přibližuje k Pánovi):
Vyřídil jsem vše, jak jste si přál. Ale zdá se mi, že jste byl snad přece jen trochu moc krutý.
JAKUB:
Můj pán? Krutý?
SAINT-OUEN:
Drž hubu, sluho. (Pánovi): Celá rodina je zděšena vaší odmlkou. A Agáta –
PÁN:
Agáta?
SAINT-OUEN:
Agáta pláče.
PÁN:
Pláče.
SAINT-OUEN:
Pláče. Celé dny pláče.
PÁN:
A vy si tedy, rytíři, myslíte, že bych se tam měl zas ukázat?
SAINT-OUEN:
To by byla chyba! Ted už couvnout nemůžeš. Kdyby ses teď sám vrátil, všechno bys prohrál. Nakonec neuškodí, že jsi ty kramáře naučil způsobům...
PÁN:
Ale co když mě už nikdy nezavolají!
SAINT-OUEN:
Ale zavolají.
PÁN:
A co když to bude příliš dlouho trvat!
SAINT-OUEN:
Chceš být pánem, nebo otrokem?
PÁN:
Tak ona pláče...
SAINT-OUEN:
Lépe, než kdybys plakal ty.
PÁN:
A co když mě nezavolají!
SAINT-OUEN:
Říkám ti, že zavolají. Musíš teď ale vytěžit všechny výhody ze své situace. Agáta musí pochopit, že tě nemá tak pevně v hrsti, jak myslila, a bude se musit víc snažit... Ale jsme přece kamarádi, rytíři, ruku na srdce: Opravdu jsi u ní ničeho nedosáhl?
PÁN:
Ne.
SAINT-OUEN:
Chceš být diskrétní.
PÁN:
Bohužel, mluvím pravdu.
SAINT-OUEN:
Copak neměla nikdy nejmenší chvilku slabosti?
PÁN:
Ne.
SAINT-OUEN:
Bojím se, jestli ses nechoval trošku jako trouba. Čestní mužové k tomu mívají sklon.
PÁN:
A co vy, rytíři? Vy jste ji nechtěl dostat?
SAINT-OUEN:
Ale chtěl. Dlouho jsem se o to snažil. Ale pak jsi přišel ty a já jsem byl pro Agátu rázem pouhý vzduch! Zůstali jsme sice přátelé, ale to je všechno. Mám jedinou útěchu. Když se s ní vyspí můj nejlepší přítel, bude to jako bych s ní spal já. Věř, že udělám všechno, abych tě dopravil do její postele...
Když to řekne, zvolna se vzdaluje dozadu k židli, na níž sedí Agáta.
JAKUB:
Všímáte si, pane, jak vás poslouchám. Ani jednou jsem vás nepřerušil. Kéž byste si z toho vzal příklad.
PÁN:
Chválíš se, že nepřerušuješ, jenom abys moh…
