Jakub a jeho pán (Milan Kundera)

6. VÝSTUP

PÁN (vstupuje nešťastně na prázdné jeviště, volá):

Jakube!… Jakoubku! (Rozhlíží se): Od té chvíle, co jsem tě ztratil, jeviště je pusté jak svět a svět je pustý jak prázdné jevišťe. Co bych dal za to, kdybys mi zase vyprávěl povídačku o Nožíku a Pochvě. Je to ohavná povídačka. Proto bych ji ihned zamítl, odvolal, učinil neplatnou a ty bys ji pak aspoň mohl vyprávět znovu a znovu jako úplně novou… Ach Jakoubku, kdybych tak mohl odvolat celý ten příběh s rytířem Saint-Ouenem… Jenomže tvé krásné povídačky jsou odvolatelné a můj blbý příběh je neodvolatelný a já v něm vězím a vězím v něm bez tebe i bez těch krásných zadnic, které jsi přivolával pouhým jednoduchým pohybem svých sladce žvanivých úst… (Zasněně recituje, jako by to byl úryvek z básně v rytmu alexandrinu): Prdeli kulatá jak luna v úplňku!… (Pokračuje obyčejným hlasem): A stejně jsi měl pravdu. Člověk neví, kam jde. Jako když šel Ezop do lázní. Myslil jsem, že se sejdu se svým bastardem, a zatím jsem se navždy rozešel se svým… Jakoubkem…

JAKUB (přiblíží se z druhé strany):

Můj maličký pane…

PÁN (se otočí v radostném překvapení):

Jakube!

JAKUB:

Víte přece, co říkala hostinská, ta vznešená baba s velikou zadnicí: že jeden bez druhého nemůžeme být. (Pán ve velkém dojetí padne Jakubovi do náručí. Jakub tiší jeho dojetí.) No nic, nic, řekněte mi raději, kam půjdeme!

PÁN:

Copak víme, kam jdeme?

JAKUB:

To neví nikdo.

PÁN:

Nikdo.

JAKUB:

Tak mě veďte.

PÁN:

Jak tě můžu vést, když nevíme, kam jdeme?

JAKUB:

Tak to bylo psáno tam nahoře: Vy jste můj pán a je to vaše poslání mě vést.

PÁN:

Ano, ale tys zapomněl, co je psáno hned kousek dál. Pán bude sice dávat rozkazy, ale Jakub bude určovat jaké. Čekám.

JAKUB:

Dobrá. Chci tedy, abyste mě vedl… vpřed.

PÁN (upadne do rozpaků a rozhlíží se kolem):

No jo. Ale kde je to?

JAKUB:

Prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva. Vpřed to je všude.

PÁN (otáčí se dokola):

Všude?

JAKUB (opisuje velikým gestem kruh):

Kam se podíváte, všude je samé vpřed!

PÁN (melancholicky):

Ale to je báječné, Jakube! To je báječné. (Otáčí se kolem dokola.)

JAKUB (se stejnou melancholií):

Ano, pane, taky se mi to líbí.

PÁN (po kratší hře, smutně):

Nuže, Jakube, vpřed!

(Odcházejí šikmo dozadu.)

OPONA

Praha 1971