I když ho upozornili, že se při jeho příjezdu nebudou konat žádná veřejná shromáždění, v přístavu ho uvítal rozjařený houf jezdců a guvernér Posada Gutiérrez přichystal na tři dny kapelu hudebníků a ohňostroj. Déšť však překazil slavnost ještě předtím, než průvod vjel do ulic obchodníků. Byl to nečekaný liják zničující prudkosti, který vyrval dlažbu z ulic a zaplavil vodou chudinské čtvrti, ale teplota se vůbec nezměnila. Ve zmatku vítání se kdosi zase uchýlil ke staré banalitě: "Je tady takové vedro, že slepice snášejí rovnou smažená vejce." Tato obvyklá pohroma trvala bez jakékoliv změny celé tři dny. V otupělosti siesty se černý mrak, jenž se spustil z hor, usadil nad městem a v jediném okamžiku ze sebe vyvrhl celou záplavu. Potom se na jasné obloze opět rozzářilo slunce stejně nevraživě jako předtím, zatímco čety občanů odstraňovaly z ulic bahno a smetí zanesené povodní, ale na hřebenech se opět začal tvořit černý mrak, jehož vody druhý den znovu zaplaví město. Ve dne i v noci, venku i uvnitř byl slyšet neustálý dech vedra.
Generál vysílený horečkou přetrpěl s velkou námahou oficiální uvítání. Vzduch v zasedací síni městské rady bublavě vřel, své povinnosti se však zhostil, aniž se zvedl z pohovky, proslovem zahanbeného biskupa, proneseným velice pomalým rozvláčným hlasem. Desetiletá dívka v šatech s organtýnovými kanýry a andělskými křídly recitovala zpaměti, zalykajíc se spěchem, oslavnou báseň na generála. Přeřekla se však, začala znovu z jiného místa, beznadějně všechno zapomněla a nakonec nevěděla nic jiného než upřít na něho svá vyděšená očka. Generál se na ni účastně usmál a potichu jí napověděl: "Třpyt jeho šavle je živým leskem jeho slávy."
V prvních letech své vlády využil generál každé příležitosti k pořádání davových a velkolepých banketů, při nichž pobízel hosty jíst do sytosti a pít do podroušenosti. Z oné skvělé minulosti mu zůstaly osobní příbory s vyrytým monogramem, které mu José Palacios nosil na hostiny. Při uvítání v Hondě přijal čestné místo v čele stolu, vypil však jen sklenici portského a ochutnal trochu želví polévky, která mu v ústech zanechala trpkou pachuť.
Odešel brzy do svatostánku, který pro něho ve svém domě připravil plukovník Posada Gutiérrez, ale zpráva, že se druhý den očekává pošta ze Santa Fe, zahnala i tu trochu spánku, která mu ještě zbývala. Pln nepokoje znovu přemýšlel o svém neblahém osudu, který ho čeká po třídenním oddechu, a opět začal Josého Palaciose trápit rozličnými otázkami. Chtěl vědět, co se udalo od chvíle, kdy odešel, jaké bude město za jiné vlády než jeho, jaký bude život bez něho. Když ho zase jednou přepadly chmury, řekl: "Amerika, to je polovina světa, která se pomátla." Tu první noc v Hondě by býval měl ještě větší důvod, aby si to myslel.
Strávil ji v napětí, soužen komáry, protože odmítal spát pod moskytiérou. Občas se prošel kolem dokola pokojem a mluvil sám k sobě, občas se mohutně rozhoupal v hamace, občas se zabalil do přikrývky a propadal horečkám, při nichž téměř hlasitě blouznil, zbrocený potem. José Palacios bděl s ním, odpovídal na jeho otázky, každou chvíli mu říkal, kolik je hodin, odpočítávaje minuty, aniž by se musel dívat na své dvoje hodinky s řetízkem, které mu visely z dírek u vesty. Kolébal ho v hamace, když už generál neměl dost sil, aby se rozhoupal sám, a odháněl komáry hadrem, až se mu podařilo ho uspat na víc než hodinu. Krátce před rozedněním se však generál náhle probudil, když zaslechl ryk zvířat a hlasy mužů ve dvoře, a v noční košili vyšel ven, aby převzal poštu.
Ve stejném spřežení přijel mladý kapitán Agustín de Iturbide, jeho mexický pobočník, kterého v Santa Fe na poslední chvíli zdržely nějaké potíže. Přinášel dopis od maršála Sucreho, který v něm hluboce litoval, že nepřijel včas, aby se s ním rozloučil. Poštou přišel také dopis, který přede dvěma dny napsal prezident Caycedo. Guvernér Posada Gutiérrez vstoupil o něco později do ložnice s výstřižky z nedělních novin a generál ho požádal, aby mu dopisy přečetl, proto…
