Ve středu šestnáctého června dostal zprávu, že vláda potvrdila doživotní důchod, který mu přiznal kongres. Ne zcela bez uštěpačnosti odpověděl prezidentovi Mosquerovi formálním dopisem. Když skončil, řekl Fernandovi, napodobuje pluralis maiestaticus a obřadní strojenost Josého Palaciose:
"Jsme bohatí." V úterý dvacátého druhého obdržel pas k odjezdu ze země a zamával s ním ve vzduchu se slovy: "Jsme svobodní."
O dva dny později, když se probudil po hodině neklidného spánku, otevřel v hamace oči a řekl: "Jsme smutní." A tak se rozhodl zajet do Cartageny ihned, ten den bylo totiž pod mrakem a chladno. Vydal jediný zvláštní rozkaz: aby důstojníci z jeho doprovodu cestovali v civilu a beze zbraní. Nijak to nevysvětlil, nedal najevo nic, z čeho by se dalo vyrozumět, co ho k tomu vedlo, ani neměl čas, aby se s kýmkoliv rozloučil. Odjeli, jakmile nastoupila osobní garda, a zbytek doprovodu se zavazadly se vydal za nimi později.
Při svých cestách měl generál ve zvyku dělat náhodné zastávky, aby se pozeptal lidí, které cestou potkával, na jejich problémy. Vyptával se jich na všechno: jak mají velké děti, jakými nemocemi trpí, jak jim jdou obchody, co si o všem myslí. Tentokrát nepronesl jediné slovo, nezměnil rytmus pochodu, nezakašlal, nedal najevo únavu a za celý den vypil jen sklenku portského. Ke čtvrté hodině odpoledne se na obzoru začal rýsovat starý klášter na vrchu Popa. Byl právě čas společné modlitby a od královské cesty se táhly řady poutníků, kteří jako mravenci šplhali po příkrém srázu. Zanedlouho spatřili v dáli věčnou skvrnu supů létajících v kruzích nad městským tržištěm a odpadními vodami z jatek. Když se před jejich očima zjevily zdi, generál pokynul Josému Mariovi Carrenovi. Ten k němu dojel a podal mu mohutný pahýl své sokolnické paže, aby se mohl opřít. "Mám pro vás důvěrné poslání," pošeptal mu generál. "Až dojedeme na místo, zjistěte mi, kde je Sucre." Na rozloučenou ho jako obvykle poplácal po zádech a dodal:
"Je to přirozeně jen mezi námi."
Na královské cestě ho očekával početný průvod v čele s Montillou a generál byl nucen cestu zakončit ve starém kočáru španělského guvernéra taženém spřežením vrtošivých mul. I když slunce už začalo zapadat, mangrovový porost jako by se tetelil žárem stoupajícím z mrtvých bažin, obklopujících město, v nichž už celé století hnila krev a odpad z jatek a jejichž smrduté výpary byly nesnesitelnější než zápach vod zálivu. Když vstoupili Půlměsíční branou, z otevřeného tržiště se zvedl vichr vyplašených supů. Ještě tu byly vidět stopy po panice, vyvolané vzteklým psem, který ráno pokousal několik osob různého stáří, mezi nimi jednu bělošku z Kastilie, která se toulala po místech, kde neměla. Pokousal také několik dětí ze čtvrti otroků, ale těm se podařilo ho ukamenovat. Mršina visela na stromě u školní brány. Generál Montilla ji dal spálit nejenom ze zdravotních důvodů, chtěl totiž zabránit jakýmkoliv pokusům zbavit ji uhrančivé síly africkými zaklínadly.
Obyvatelé opevněné části města se na bubnování vyhrnuli do ulic. V červnovém slunovratu se podvečery začaly prodlužovat a rozjasňovat, na balkónech se objevily květinové girlandy a nápadně oblečené ženy a dunění zvonů katedrály, plukovní kapely a dělostřeleckých salv se neslo až k moři, ale nic nedokázalo zmírnit bídu, kterou chtěli zastřít. Generál mával kloboukem z rozvrzaného kočáru, a když to ubohé přivítání srovnal se svým triumfálním vstupem do Caracasu v srpnu roku 1813, jak projížděl s vavřínovým věncem na voze taženém šesti nejkrásnějšími pannami z města davem tonoucím v slzách, jenž ho toho dne zvěčnil slavným jménem Osvoboditel, musel sám sebe vidět v žalostném světle. Caracas byl tehdy ještě odlehlým místem koloniální provincie, ošklivým, pochmurným, plným přízemních staveb, ale ávilské podvečery vyvolávaly srdcervoucí pocit nostalgie.
Nezdálo se, že by ty dvě vzpomínky patřily jednomu a témuž životu. Velice vznešené a hrdinské město Cartagena de Indias, nejednou hlavní město místokrálovství a tisíckrát o…
