A tak byl opět v Turbacu. V témž domě s temnými pokoji, velkými oblouky ve tvaru měsíce, jednodílnými okny vedoucími na písčité náměstí a s klášterním dvorem, kde zahlédl přízrak dona Antonia Caballera y Góngory, arcibiskupa a místokrále Nové Granady, jenž se za měsíčních nocí při procházkách mezi pomerančovníky zbavoval svých bezpočetných hříchů a neodpustitelných vin. Na rozdíl od celkového podnebí na pobřeží, horkého a vlhkého, bylo klima v Turbacu pro jeho nadmořskou výšku svěží a zdravé a na březích říček rostly obrovské vavřínové keře s rozvětvenými kořeny, v jejichž stínu trávili svou siestu vojáci.
Do Barrancy Nuevy, vytouženého konce plavby po řece, dorazili přede dvěma dny večer, a protože pro ně nebylo zajištěno ubytování ani nebyly připraveny muly, které si včas objednali, museli přespat v odporně páchnoucí hliněné chatrči mezi nakupenými pytli s rýží a nevydělanými kůžemi, takže se vůbec nevyspali. Generál proto přijel do Turbaca promočený a utrmácený, dychtící po spánku, ač se mu spát nechtělo.
Nestačili ještě ani vyložit, a zpráva o jejich příjezdu se už donesla až do Cartageny de Indias, vzdálené pouhých šest mil, kde generál Mariano Montilla, guvernér a vojenský velitel provincie, připravil na druhý den na uvítanou lidovou veselici. Generálovi však předčasné oslavy nebyly po chuti. Obyvatele města, kteří na něho za nevlídného mrholení čekali na královské cestě, pozdravil srdečně jako staré známé, ale se stejnou upřímností je požádal, aby ho nechali samotného.
Ve skutečnosti byl na tom ještě hůře, než prozrazovala jeho špatná nálada, i když se ji snažil za každou cenu skrýt, a dokonce i jeho doprovod den za dnem pozoroval jeho nezadržitelné chátrání. Padal únavou. Barva jeho kůže se změnila od bledě zelené až k mrtvolně žluté. Měl horečku a věčně ho bolela hlava. Farář se nabídl, že zavolá lékaře, ale generál se vzepřel: "Kdybych dal na své lékaře, byl bych už mnoho let pod drnem." Měl v úmyslu hned druhý den pokračovat v cestě do Cartageny, ale dopoledne dostal zprávu, že v přístavu nekotví žádná loď do Evropy a že mu ani poslední poštou nepřišel pas. Proto se rozhodl, že zde tři dny zůstane a odpočine si. Jeho důstojníci to přivítali s radostí nejen s ohledem na jeho tělesné dobro, nýbrž i proto, že první zprávy o situaci ve Venezuele, které potají přicházely, by na jeho mysl zrovna moc dobře nepůsobily. Nemohl však zabránit, aby dál nepouštěli ohňostroj, dokud jim nedošel střelný prach, a aby se poblíž nedala dohromady skupina hudebníků, která vyhrávala až do pozdního večera. Z nedalekých bažin Marialabajy mu přivedli náhodně vybranou skupinku černých mužů a žen, převlečených za evropské dvořany XVI. století, kteří posměšně a s africkou obratností tančili španělské tance. Uspořádali pro něho toto představení, protože při předcházející návštěvě se mu tak líbili, že je nechal několikrát vyvolat, ale nyní se na ně vůbec nepodíval.
"Běžte s tím kraválem pryč," postěžoval si.
Dům si postavil místokrál Caballero y Góngora a žil v něm asi tři roky; strašidelné zvuky ozývající se v pokojích se přisuzovaly jeho začarované a trpící duši. Generálovi nebylo po chuti vracet se do ložnice, kde spal při poslední návštěvě a na niž se pamatoval jako na pokoj nočních můr, protože každou noc, kdy tam spal, se mu zdálo o ženě se zářivými vlasy, která mu na krk přivazovala červenou stuhu, až se vzbudil, a tak pořád dokola až do rozbřesku. Proto si hamaku zavěsil na háky v hale a na chvíli upadl do bezesného spánku. Lilo jako z konve a několik dětí se na něho dívalo oknem z ulice, jak spí. Jedno z nich ho opatrným hlasem probudilo: "Bolívare, Bolívare." Hledal je v mátohách horečky a dítě se ho zeptalo:
"Máš mě rád?"
Generál s třaslavým úsměvem přisvědčil, ale potom nařídil, aby odehnali slepice, které se neustále potulovaly po domě, odvedli děti a zavřeli okna, a znovu usnul. Když se opět probudil, pořád pršelo a José Palacios rozprostíral moskytiéru kolem hamaky.
"Zdálo se mi, že se mě nějaké dítě z ulice oknem …