Generál Rafael Urdaneta se zmocnil vlády pátého září. Ústavodárnému kongresu vypršel mandát, a protože neexistovala jiná právoplatně zvolená autorita, která by převrat legalizovala, obrátili se vzbouřenci na městskou radu v Santa Fe, jež Urdanetu uznala a svěřila mu výkonnou moc, dokud ji nepřevezme generál. Tak se završila vzpoura venezuelských jednotek a důstojníků umístěných v Nové Granadě, kteří porazili vládní síly s pomocí drobných pozemkových vlastníků ze savany a venkovského duchovenstva. Byl to první státní převrat v Kolumbijské republice a první občanská válka ze čtyřiceti devíti, jež nám bylo souzeno vytrpět do konce století. Prezident Joaquín Mosquera a viceprezident Caycedo, osamoceni uprostřed všeobecné prázdnoty, se vzdali svých úřadů. Urdaneta se snadno dostal k moci a jeho prvním vládním rozhodnutím bylo, že poslal do Cartageny osobní delegaci, aby generálovi nabídl úřad prezidenta republiky.
José Palacios si nevzpomínal, kdy se jeho pán naposledy těšil tak pevnému zdraví jako v oněch dnech, neboť bolesti hlavy a večerní horečky složily zbraně, jakmile přišla zpráva o vojenském převratu. Nepamatoval se však ani, že by ho někdy viděl neklidnějšího. Montillu to znepokojovalo, a proto se domluvil s páterem Sebastiánem de Sigüenzou, aby generálovi nenápadně pomohl. Farář ochotně souhlasil a dovedně se nechával porážet v partiích šachu za nudných podvečerů, kdy čekali na Urdanetovy posly.
Generál se naučil pohybovat figurkami při své druhé cestě do Evropy a nescházelo mnoho, aby se při partiích, které sehrál za neplodných nocí při vleklém tažení do Peru s generálem O'Learym, z něho nestal šachový mistr. Cítil však, že dalšího zdokonalení není schopen. "Šachy, to není hra, ale vášeň," říkal. "A já mám raději jiné, mužnější záliby." Ve svých plánech veřejného vzdělávání je však řadil mezi užitečné a počestné hry, jež bylo záhodno vyučovat ve škole. Ve skutečnosti však nikdy neměl dost trpělivosti, protože jeho nervy nebyly stvořeny pro tak rozvážnou činnost, a soustředění, které hra vyžadovala, potřeboval na důležitější věci.
Páter Sebastián ho zastihl, jak si prudce rožky máčel hamaku, kterou si nechal pověsit proti dveřím na ulici, aby hlídal rozpálenou prašnou cestu, na níž se měli objevit Urdanetovi poslové.
"Ach, otče," říkával generál, když ho viděl přicházet. "Vy toho pořád nemáte dost." Téměř si nesedal, aby potáhl svými kameny, neboť po každém tahu vstával, zatímco farář přemýšlel.
"Nerozptylujte se mi, Excelence," upozorňoval ho mnich, "jinak vás roznesu na kopytech."
Generál se usmíval:
"Kdo obědvá v pýše, večeří v hanbě."
O'Leary měl ve zvyku se u stolu zastavovat, aby si prostudoval rozložení na šachovnici, a radil generálovi, jak má táhnout. Ten ho rozhořčeně odháněl. Naproti tomu po každé vyhrané partii vycházel na dvůr, kde jeho důstojníci hráli karty, a zvěstoval jim své vítězství. Jednou se ho uprostřed hry páter Sebastián zeptal, zda nehodlá napsat své paměti.
"Nikdy," odpověděl generál. "To jsou záležitosti mrtvých."
Psaní dopisů, které bylo jednou z hlavních jeho posedlostí, se mu stalo martyriem. Zvláště v oněch napjatých týdnech stále nepřijíždějících poslů ze Santa Fe, čekajících na čerstvé zprávy, a vyčerpaných spojovacích důstojníků, kteří je očekávali. Naproti tomu se rozsáhle uplatňovala tajná pošta. A tak byl generál informován o zprávách ještě dřív, než přišly, a měl dost času uvážit svá rozhodnutí.
Když se sedmnáctého září dozvěděl, že poslové jsou již nedaleko, poslal Carrena a O'Learyho, aby na ně počkali na cestě z Turbaca. Byli to plukovníci Vicente Pineres a Julián Santa Maria, kteří byli nesmírně překvapeni dobrou náladou, jíž oplýval beznadějně nemocný generál, jak se o něm v Santa Fe mluvilo. V domě byl za účasti občanských a vojenských předáků narychlo uspořádán slavnostní akt, při němž byly proneseny příslušné projevy završené přípitkem na spásu vlasti. Nakonec si však generál vzal posly stranou a o samotě si o všem pohovořili. Plukovník Santa Maria, libujíc…
