4
Jakub přistoupil k oknu a otevřel je. Myslil na bleděmodrou tabletu a nemohl uvěřit, že ji včera opravdu dal té cizí ženě. Díval se na modř oblohy a vtáhl do sebe svěží vzduch podzimního jitra. Svět, který viděl oknem, byl normální, klidný, samozřejmý. Včerejší příběh se zdravotní sestrou mu náhle připadal nesmyslný a nepravděpodobný.
Vzal do rukou sluchátko a vytočil číslo koupelí. Chtěl mluvit se sestrou Růženou na ženském oddělení. Čekal hodně dlouho. Pak se ozval ženský hlas. Opakoval, že chce mluvit se sestrou Růženou. Hlas odpověděl, že sestra Růžena je teď u bazénu a nemůže přijít. Poděkoval a zavěsil sluchátko.
Pocítil nesmírnou úlevu: zdravotní sestra žije. Prášky z tuby se užívají třikrát denně, musila si je vzít včera večer dnes ráno, a jeho tabletu již tedy dávno spolkla. Najednou mu bylo všechno docela jasné: bleděmodrá tableta, kterou si nosil v kapse jako záruku své svobody, byla podvodem. Jeho přítel mu daroval tabletu iluze.
Můj bože, jak to, že ho to nikdy předtím nenapadlo? Vzpomněl si znovu na dávný den, kdy žádal přátele o jed. Vrátil se tehdy právě z kriminálu a chápe teď z odstupu mnoha let, že si každý musil myslet, že jeho prosba je jen teatrální gesto, jímž chce ještě zpětně upozornit na muka, která vytrpěl. Škréta mu však bez váhání slíbil, oč ho žádal, a o několik dnů později mu donesl lesklou bleděmodrou tabletu. Proč by také váhal a něco mu vymlouval? Jednal mnohem chytřeji než ti, kteří jeho prosbu odmítli. Dal mu neškodnou iluzi klidu a jistoty a ještě si ho tím nadosmrti získal.
Jak to, že ho to nikdy nenapadlo? Bylo mu tehdy trochu divné, že mu dal Škréta jed v podobě běžné, továrně vyráběné pilulky. Věděl sice, že má jako biochemik přístup k jedům, ale nechápal, jak se dostal k továrním přístrojům razícím tablety. Nepřemýšlel však o tom. Ačkoli o všem na světě pochyboval, tabletě věřil jako Evangeliu.
Teď, v okamžicích velké úlevy, byl ovšem příteli za jeho podvod vděčný. Byl šťasten, že zdravotní sestra žije a že celý ten včerejší nesmyslný příběh byl jen můra a zlý sen. Nic na světě však nemá příliš dlouhého trvání a za slábnoucími vlnami úlevného pocitu ozval se posléze tenounký hlásek lítosti:
Jak je to směšné! Tableta v kapse dodávala každému jeho kroku divadelního patosu a umožnila mu, aby si ze svého života vytvořil vznešený mýtus! Byl přesvědčen, že nosí v hedvábném papírku smrt, a zatím tam měl jen tichý Škrétův smích.
Jakub věděl, že jeho přítel jednal koneckonců správně, ale přece jen se mu zdálo, že ten Škréta, kterého miloval, proměnil se najednou v obyčejného lékaře, jakých jsou tisíce. Tou samozřejmostí, s níž mu tehdy bez zaváhání svěřil jed, vymykal se totiž zcela lidem, jež Jakub znal. V jeho počínání bylo něco nepravděpodobného. Jednal, jako nejednají lidé s lidmi. Vůbec neuvažoval o tom, že by Jakub mohl jedu zneužít v záchvatu hysterie či deprese. Obracel se k němu jako k člověku, jenž je plně pánem sebe sama a nemá lidských slabostí. Jednali spolu jako dva Bohové, kteří jsou nuceni žít mezi lidmi – a to bylo krásné. To bylo nezapomenutelné. A to je najednou pryč.
Jakub se díval do modře oblohy a říkal si: Daroval mi dnes úlevu a klid. A zároveň mi vzal sám sebe, mého Škrétu.
