Valčík na rozloučenou (Milan Kundera)

19

Růžena s Bertlefem mizeli do lehkých závojů snášejícího se soumraku a původní elán, který unášel stolní společnost k vysněnému ostrovu neřestí, byl už ztracen a nebylo lze ho přivolat zpátky. Všech se zmocnila skleslost.

Paní Klímové bylo, jako by se probudila ze sna, v kterém by chtěla ještě mermomocí setrvat. Blesklo jí hlavou, že by přece vůbec nemusila chodit na koncert. Že by to pro ni samu bylo fantastické překvapení, kdyby teď náhle zjistila, že sem nepřijela pronásledovat manžela, nýbrž prožít dobrodružství. Že by bylo nádherné zůstat s těmi třemi filmaři a ráno zas tajně odjet domů. Cosi ji nabádalo, že by tak měla jednat; že by to byl čin; osvobození; uzdravení a probuzení ze zakletí.

Ale byla již příliš střízlivá. Všechna kouzla pominula. Byla tu už jen sama se sebou, se svou minulostí, se svou těžkou hlavou plnou starých trýznivých myšlenek. Ráda by byla prodloužila ten krátký sen alespoň o pár hodin, ale věděla, že sen je již bledý a rozplývá se jak ranní tma.

„Budu musit také jít,“ řekla.

Přemlouvali ji, aby to nedělala, ale věděli, že již nemají dosti sil ani sebedůvěry ji tu zadržet.

„Do prdele,“ řekl kameraman, „kdo byl ten chlap?“

Chtěli se na to zeptat hostinského, ale od chvíle, kdy Bertlef odešel, opět si jich nikdo nevšímal. Z výčepu se ozýval hluk přiopilých hostí a oni tu seděli opuštěni u nedopitého vína a nedojedených sýrů.

„Ať to byl, kdo byl, pokazil nám večírek. Jednu z dam nám odvedl on a druhá nám teď odchází sama. Doprovodíme Kamilu.“

„Ne,“ řekla Kamila. „Jen zůstaňte. Chci tam jít sama.“

Už nebyla s nimi. Už ji rušila jejich přítomnost. Žárlivost si pro ni přišla jak smrt. Už byla v její moci a nikoho jiného nevnímala než ji. Vstala a dala se směrem, kudy před chvílí odcházel Bertlef s Růženou. Jen zdálky ještě zaslechla, jak kameraman říká: „Do prdele…“