Valčík na rozloučenou (Milan Kundera)

25

Olga ležela v posteli (z vedlejšího pokoje nehrálo rádio) a bylo jí jasné, že Jakub zavraždil Růženu a že o tom ví jen ona a doktor Škréta. Proč to udělal, se asi nikdy nedoví. Po kůži jí chodilo mrazení hrůzy, ale pak (neboť jak víme, uměla se dobře pozorovat) si překvapeně uvědomila, že to mrazení je slastné a ta hrůza plná pýchy.

Milovala se včera s Jakubem v době, kdy musil být pln nejstrašlivějších myšlenek, a vsávala ho v milostném aktu do sebe i s nimi.

Jak to, že se mi to nepříčí? říkala si. Jak to, že ho nejdu (a nikdy nepůjdu) udat? Copak i já žiji mimo spravedlnost?

Ale čím více se takto ptala, tím více v ní rostla ta divná šťastná pýcha, takže jí bylo jak dívce, kterou znásilňují a která je náhle zachvácena omamující rozkoší, o to mocnější, oč více s ní nesouhlasí…