9
Bertlef uvítal oba hosty a Jakub se rozhlížel po místnosti. Přistoupil pak k obrazu, na němž byl namalován vousatý světec: „Slyšel jsem, že malujete,“ řekl Bertlefovi.
„Ano,“ odpověděl Bertlef. „To je svátý Lazar, můj patron.“
„Jak to, že jste mu udělal svatozář modrou?“ podivil se Jakub.
„Jsem rád, že se ptáte. Lidé se obvykle podívají na obraz a vůbec nevědí, co vidí. Namaloval jsem svatozář modrou prostě proto, že svatozář je ve skutečnosti modrá.“
Jakub se znovu podivil a Bertlef pokračoval: „Lidé, kteří lnou k Bohu zvlášť silnou láskou, jsou odměňováni svátou radostí, která se rozlévá v jejich nitru a vyzařuje z něho ven. Světlo té božské radosti je mírné a tiché a má barvu nebeského blankytu.“
„Počkejte,“ přerušil ho Jakub. „Vy myslíte, že svatozář je víc než jen výtvarný symbol?“
„Samozřejmě,“ řekl Bertlef: „Nepředstavujte si ovšem, že z hlav světců vystupuje nepřetržitě a že světci chodí po světě jako pochodující lucerny. Samozřejmě že ne. Jen v určitých chvílích velké vnitřní radosti line se z nich modravá záře.
V prvních stoletích po Ježíšově smrti, kdy bylo mnoho světců i mnoho těch, kteří je zblízka znali, nikdo o barvě svatozáře nepochyboval a na všech obrazech a freskách té doby ji najdete modrou. Teprve od pátého století ji malíři začínají postupně malovat i v jiných barvách, třeba oranžově nebo žlutě. V gotice je už jenom zlatá. Bylo to dekorativnější a vyjadřovalo to lépe pozemskou moc a slávu církve. Ale skutečné svatozáři se to nepodobalo o nic víc než tehdejší církev původnímu křesťanství.“
„To jsem nevěděl,“ řekl Jakub a Bertlef šel ke skříňce s alkoholem. Dohadoval se chvíli s oběma hosty, jaké lahvi dát přednost. Když pak naléval do tří pohárů koňak, obrátil se k doktoru Škrétovi:
„Nezapomenete, doufám, na toho nešťastného otce. Moc mi na tom záleží.“
Škréta ujistil Bertlefa, že všechno dobře dopadne, a Jakub se otázal, o čem je řeč. Když se mu dostalo vysvětlení (oceňme noblesní diskrétnost obou mužů: ani před Jakubem neprozradili žádné jméno), projevil nad neznámým oplodnitelem velikou lítost:
„Kdo z nás nezažil takové martyrium! Je to jedna z velkých zkoušek. Ti, kdo v ní podlehnou a stanou se proti své vůli otci, utrpí doživotní porážku. Jsou pak zlí jako všichni lidé, kteří prohráli, a přejí stejný osud všem ostatním.“
„Příteli!“ vykřikl Bertlef: „Takhle vy mluvíte před šťastným otcem! Jestli se tu zdržíte ještě dva tři dny, uvidíte mého krásného syna a odvoláte, co jste právě řekl!“
„Neodvolám,“ řekl Jakub, „protože vy jste se nestal otcem proti své vůli!“
„To přisámbohu ne. Jsem otcem z vůle své a z vůle doktora Škréty.“
Doktor Škréta spokojeně přisvědčil a prohlásil, že i on má na otcovství jiný názor než Jakub, o čemž prý ostatně svědčí požehnaný stav jeho drahé Zuzi. „Jediné,“ dodal, „co mě vede k jisté skepsi vůči rozplozování, je nerozumný výběr rodičů. Je neuvěřitelné, jak ohavní jedinci se odhodlávají množit. Domnívají se patrně, že břemeno ošklivosti se stane lehčí, dělíme-li se o ně s potomstvem.“
Bertlef nazval stanovisko doktora Škréty estetickým rasismem: „Nezapomeňte, že nejenom Sokrates byl ohava, ale že ani mnohé proslulé milenky se nevyznačovaly tělesnou dokonalostí. Estetický rasismus je téměř vždycky projevem nezkušenosti. Ti, co nepronikli příliš do světa milostných radostí, mohou ženy posuzovat jen podle toho, co vidí. Ale ti, co je opravdu znají, vědí, že oči jsou s to sdělit jen nepatrný zlomek toho, co nám žena může poskytnout. Když Bůh pobídl lidstvo, aby se milovalo a množilo, mínil tím, pane doktore, škaredé i krásné. Ostatně jsem přesvědčen, že estetické kritérium je od ďábla, ne od Boha. V Ráji nikdo ošklivost a krásu nerozlišoval.“
Potom se vmísil do debaty Jakub a řekl, že estetické důvody nehrály žádnou roli v jeho nechuti se množit: „Mohl bych však uvést desatero jiných důvodů, proč nebýt otcem.“
„Mluvte, jsem zvědav,“ řekl Bertlef.
„Především nemám rád mateřství,“ řekl Jakub a zamyslil se: „Moderní věk už demaskoval všechny mýty. Dět…
