Valčík na rozloučenou (Milan Kundera)

26

Vlak dorazil do nádraží a vystupovaly z něho dvě ženy.

Jedné z nich mohlo být kolem pětatřiceti a obdržela polibek doktora Škréty, druhá byla mladší, efektně oděná, s dítětem v náručí, a políbil ji Bertlef.

„Ukažte, milostivá, vašeho chlapečka,“ řekl doktor Škréta, „vždyť jsem ho ještě neviděl!“

„Kdybych tě tak dobře neznala, musela bych tě podezírat,“ smála se paní Škrétová. „Podívej se, má mateřské znamínko na horním rtu přesně tam, kde ty!“

Paní Bertlefová se dívala na Škrétovu tvář a téměř vykřikla: „Opravdu! Toho jsem si tehdy na vás vůbec nevšimla, když jsem se tu léčila!“

Bertlef pravil: „Je to tak pozoruhodná náhoda, že si ji troufám řadit mezi zázraky. Pan doktor Škréta, který vrací ženám zdraví, patří do stavu andělů a jako anděl zanechává na dětech, jimž pomohl na svět, své znamení. Není to tedy mateřské, nýbrž andělské znamení.“

Všem přítomným se Bertlefův výklad líbil a vesele se smáli.

„Ostatně,“ obrátil se Bertlef na svou půvabnou ženu, „oznamuji ti slavnostně, že pan doktor se stal právě před několika minutami bratrem našeho Johna. Je tedy úplně v pořádku, že mají jako sourozenci stejné znamínko.“

„Tak ty ses konečně odhodlal…,“ vydechla šťastně paní Škrétová.

„Nerozumím, nerozumím!“ dožadovala se paní Bertlefová vysvětlení.

„Všechno ti povím. Máme si toho dnes mnoho co vyprávět, mnoho co oslavovat. Čeká nás nádherný víkend,“ řekl Bertlef a vzal svou ženu pod paží. Všichni čtyři pak odcházeli pod lucernami peronu ven z nádraží.

Dopsáno v roce 1971 nebo 1972 v Čechách