14
Růžena utíkala vzhůru po schodech a snažila se neohlížet. Zapráskla za sebou dveře svého oddělení a šla rychle do převlékárny. Oblékla si na nahé tělo bílý plášť lázeňské sestry a zhluboka si oddechla. Nepříjemnost s Františkem ji rozrušila i podivně uklidňovala. Cítila, jak jsou jí teď oba, František i Klíma, cizí a vzdálení.
Vyšla z kabiny do místnosti, kde na postelích u zdi ležely vykoupané ženy.
U stolku vedle dveří seděla pětatřicátnice. „Tak co, povolili ti to?“ zeptala se chladně.
„Ano. Děkuju ti,“ řekla Růžena a sama už podávala nové pacientce klíč a veliké prostěradlo.
Jenom co pětatřicátnice odešla, pootevřely se dveře a objevila se v nich Františkova hlava.
„Není to pravda, že je to jenom tvoje záležitost. To je záležitost nás obou. O tom rozhoduji také já!“
„Prosím tě, zmiz odtud!“ zasyčela na něho: „To je ženské oddělení, tady nemají muži co dělat! Okamžitě zmiz, nebo tě nechám vyvést!“
František byl rudý v tváři a Růženina výhrůžná slova ho rozběsnila natolik, že vkročil do místnosti a zapráskl za sebou dveře. „Je mi úplně jedno, co uděláš! Je mi úplně všechno jedno!“ křičel.
„Říkám ti, abys okamžitě zmizel!“ řekla Růžena. „Prohlédl jsem vás! Za tím je ten chlap! Ten trumpetista! To všechno je podvod a protekce! On ti to zařídil u toho doktora, protože on s ním včera hrál! Ale já do toho vidím a já zabráním, abys zavraždila moje dítě! Já jsem otec a mám do toho co mluvit! A já ti zakazuju vraždit moje dítě!“
František křičel a ženy, které ležely zabalené v dekách na postelích, zvedaly zvědavě hlavu.
I Růžena teď byla velice rozčilená, protože František křičel a ona nevěděla, jak utlumit vzplanuvší hádku.
„Vůbec to není tvoje dítě,“ řekla, „vymýšlíš si to. Vůbec to není tvoje dítě.“
„Cože!?“ zakřičel František a udělal další dva kroky dovnitř místnosti, aby obešel stolek a dostal se k Růženě: „Že to není moje dítě? To musím přece vědět! A já to vím!“
V té chvíli sem přicházela z haly, kde byl bazén, nahá a mokrá paní, kterou měla Růžena zabalit a uložit. Dívala se polekaně na Františka, který stál několik metrů od ní a pohlížel na ni očima, které ji neviděly.
Růžena byla na chvíli osvobozena; šla k ženě, hodila přes ni prostěradlo a vedla ji k loži.
„Co tady dělá ten chlap?“ říkala paní ohlížejíc se po Františkovi.
„To je blázen! Ten chlap se zbláznil a já nevím jak ho odtud dostat. Já už nevím, co mám s tím chlapem dělat!“ říkala Růžena a balila ženu do teplé deky.
„Haló, pane!“ volala na něho jiná ležící žena: „Tady nemáte co dělat! Běžte pryč!“
„Já tady mám co dělat!“ odpověděl František umíněně a nehnul se z místa. Když k němu Růžena zase přišla, nebyl už rudý, ale bledý; už nekřičel, ale mluvil tiše a odhodlaně: „Já ti něco řeknu. Když si to dítě necháš vzít, já tady taky nebudu. Jestli zavraždíš to dítě, tak budeš mít na svědomí dva životy.“
Růžena se zhluboka nadechla a pohlédla na stůl. Ležela tam kabelka s tubou bleděmodrých tablet. Vysypala si jednu na dlaň a spolkla.
A František říkal hlasem, který už nekřičel, ale který prosil: „Prosím tě, Růženo. Prosím tě. Já bez tebe nemůžu žít. Já si vezmu život.“
V té chvíli pocítila Růžena velikou bolest v útrobách a František viděl její tvář, jak je zkřivená bolestí, sobě nepodobná, jak její oči jsou dokořán otevřené, ale nedívají se, jak její tělo se krčí, zohýbá, jak si rukama tiskne břicho a jak padá na zem.
