10
Otevírám Hemingwayovu biografii napsanou v roce 1985 Jeffreyem Meyersem, profesorem literatury na nějaké americké univerzitě, a čtu pasáž týkající se povídky Kopce jako bílí sloni. První, co se dovídám: povídka „zdá se, popisuje Hemingwayovu reakci na druhé těhotenství Hadley“ (první Hemingwayova žena). Následuje komentář, který doprovodím v závorce svými poznámkami:
„Srovnání kopců s bílými slony, neskutečnými zvířaty, která představují něco neužitečného, jako je neužitečné nevítané dítě, je klíčové pro smysl příběhu. Stává se předmětem diskuse a probudí nesouhlas mezi ženou, která je imaginativní, dojatá krajinou, a přízemním mužem, který odmítá souhlasit s ženiným hlediskem. [...] Téma povídky se rozvíjí na základě série protikladů: přirozenost proti umělosti, instinktivnost proti racionálnosti, přemýšlivost proti žvanivosti, živoucnost proti morbidnosti (intence profesora se stává zřejmá: učinit z ženy pozitivní, z muže negativní morální pól). Muž, egocentrický (nic neopravňuje kvalifikovat muže jako egocentrického), totálně hluchý k ženiným citům (nic neopravňuje to říci), snaží se donutit ženu k potratu, aby zas mohli být, jako byli před tím. [...] Žena, pro niž je potrat naprosto proti přírodě, má strach zabít dítě (nemůže zabít dítě, protože se žádné nenarodilo) a ublížit sama sobě. Všechno, co říká muž, je falešné. (ne: všechno, co říká muž, jsou banální věty chlácholení, jediné možné v takové situaci); všechno, co říká žena, je ironické (je mnoho jiných možností, jak vysvětlit dívčiny věty). Nutí ji, aby souhlasila s operací („nechci, abys udělala něco, co nechceš,“ říká muž podvakrát a nic nedokazuje, že by nebyl upřímný) a získala tak znovu jeho lásku (nic nedokazuje, ani že měla mužovu lásku, ani že ji ztratila), ale fakt sám, že od ní mohl něco takového žádat, znamená, že už ho nikdy nebude moci milovat (nic nedovoluje říci, co se stane po scéně na nádraží(. Žena přijímá tuto formu své autodestrukce (destrukce fetu a destrukce ženy jsou dvě různé věci) a dochází tak, podobně jako Dostojevského člověk z podzemí nebo jako Josef K., k rozdvojení své osobnosti, která už pouze odráží postoj manželův: „Dobře, tak to udělám, protože je mně to jedno.“ (Odrážet postoj někoho jiného není rozdvojení osobnosti, jinak by všechny děti, které poslouchají rodiče, byly rozdvojené a podobaly se Josefu K; a dále: muž v povídce není nikde označen jako manžel: ostatně nemůže ani manželem být, když ženská postava u Hemingwaye je všude girl, dívka; jestliže ji americký profesor nazývá systematicky „woman“, ten omyl je záměrný a má naznačit, že hrdiny povídky jsou Hemingway a jeho mladá paní.) Potom se od něho vzdálí a [...] najde útěchu v přírodě; v polích, ve stromech, v řece a v dalekých kopcích. Její smírná kontemplace (nevíme nic o citech, které v dívce vzbudí pohled na přírodu; v žádném případě však nejsou smírné, protože slova, jež pronese bezprostředně nato, jsou naplněna hořkostí), když pozvedá oči ke kopcům, aby u nich hledala pomoc, připomene nám žalm 121 (čím víc je Hemingwayův styl oproštěný, tím víc je styl jeho biografa nabubřelý). Ale tento smír je rozvrácen mužem, který si umínil pokračovat v diskusi (čtěme pozorně povídku: nikoli muž, ale dívka začne po svém krátkém vzdálení mluvit první a pokračovat v diskusi; muž nevyhledává diskusi, chce jen chlácholit dívku) a uvede ji na pokraj nervové krize. Žena mu tehdy vmete do tváře zuřivě: „Mohl bys něco pro mne udělat? [...] Tak mlč. Prosím tě.“, což připomene „Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy“ krále Leara (odvolávka na Shakespeara je stejně prázdná jako předtím odvolávky na Dostojevského a Kafku).
Shrňme profesorovo shrnutí:
1) interpretace amerického profesora proměnila povídku v morální lekci: postavy jsou souzeny podle svého vztahu k potratu, který je a priori považován za zlo: v tomto smyslu žena („imaginativní“, „dojatá krajinou“ ) představuje přirozenost, živoucnost, instinktivnost, přemýšlivost; muž („egocentrický, „přízemní“) představuje umělost, racionáln…
