Můj Janáček (Milan Kundera)

HLEDÁNÍ PŘÍTOMNÉHO ČASU

1

Uprostřed Španělska, někde mezi Barcelonou a Madridem, sedí ve výčepu malého nádraží dva lidé: Američan a dívka. Nic o nich nevíme, jen to, že čekají na vlak do Madridu, kde se má dívka podrobit operaci, podle všeho (to slovo není nikdy vysloveno) mít potrat. Nevíme, kdo jsou, jak jsou staří, mají-li se rádi, či ne, nevíme nic o důvodech, které je vedly k jejich rozhodnutí. Rozhovor, který vedou, i když je zaznamenán s mimořádnou přesností, nám nic neřekne ani o motivaci jejich jednání ani o jejich minulosti.

Dívka je napjatá a muž ji chlácholí: „Ta operace je úžasně jednoduchá. Vlastně se to ani nedá nazvat operací.“ A pak: „Půjdu s tebou a zůstanu s tebou celou tu dobu...“ A ještě: „Potom bude všechno dobré. Tak jak to bylo předtím.“

Když ucítí sebemenší dívčino podráždění, hned řekne: „Dobrá. Když nechceš, tak to nemusíš dělat. Nechci, abys to udělala, když to nechceš.“ A na konec znova: „Musíš pochopit, že nechci, abys udělala něco, co nechceš. Já to klidně snesu, když to pro tebe něco znamená.“

Za dívčinými replikami lze tušit mravní výčitky. Hledí do krajiny a říká: „Když si představím, že toto všechno jsme mohli mít. Všechno jsme mohli mít a každý den je to čím dál méně možné.“

Muž ji chce utišit: „Pořád můžeme všechno mít. [...]“

„Ne. A když ti jednou všechno vezmou, už to nedostaneš nikdy zpátky.“

Když ji muž znova ujišťuje, že operace je bez nebezpečí, dívka řekne: „Mohl bys pro mne něco udělat?“

„Udělám pro tebe všechno.“

„Mohl bys prosím tě prosím tě prosím tě prosím tě prosím tě mlčet?

A muž: „Ale já nechci, abys to udělala. Je mi to úplně jedno.“

„Budu křičet,“ říká dívka.

Zde dosáhne napětí vrcholu. Muž se zvedne, aby odnesl kufry na druhou stranu nádraží, a když se vrátí, ptá se: „Cítíš se už lépe?

„Cítím se dobře. Buď bez starosti. Cítím se dobře.“ A to jsou poslední slova slavné povídky Ernesta Hemingwaye Hills Like White Elephants — Kopce jako bílí sloni.