Můj Janáček (Milan Kundera)

6

Tak mi zůstal v představě podle kreseb a vyprávění: malý muž s knírem a hustými bílými vlasy, který se prochází s otevřeným zápisníkem v ruce a zaznamenává v notách řeči, které slyší na ulici kolem sebe. To byla jeho posedlost: zachycovat v notách živou mluvu; zanechal po sobě stovky těchto záznamů „intonací mluvené řeči“. Ta podivná záliba ho zařadila v očích současníků v nejlepším případě mezi podivíny, v nejhorším mezi naivy, kteří nepochopili, že hudba je tvorbou, a nikoli naturalistickým napodobením života.

Ale otázka není: napodobovat či nenapodobovat život, otázka je: má hudebník brát na vědomí existenci akustického světa, který existuje mimo hudbu, a má ho studovat? Studie mluvené řeči osvětlují dvě základní stránky veškeré Janáčkovy hudby:

1) Osvětlují její melodickou originalitu: ke konci romantismu melodická zásoba evropské hudby se zdá být vyčerpána (počet možných permutací sedmi či dvanácti tónů je aritmeticky omezen); důvěrná znalost intonací, které nepocházejí z hudby, ale z objektivního světa hlasitých promluv, dovoluje Janáčkovi objevit novou melodickou inspiraci, nový pramen melodické představivosti; jeho melodie (možná že je posledním velkým melodikem hudebních dějin) mají v důsledku toho velmi zvláštní ráz a každý v nich okamžitě pozná Janáčka, neboť:

a) v protikladu k Stravinského heslu — „buďte hospodární v užívání intervalů, zacházejte s nimi jako s dolary“ — jeho melodie obsahují mnoho intervalů nezvykle velkých, až dosud nemyslitelných v „krásné“ melodii;

b) ty melodie jsou velmi stručné, zhuštěné, je téměř nemožné je rozvinout, prodloužit, zpracovat až dosud běžnými způsoby, které by je totiž rázem učinily falešnými, umělými, „lživými“; jinak řečeno, jsou zpracovány po janáčkovsku: buď prostě opakovány (umíněně opakovány), nebo rozvedeny na způsob řeči; například postupně zintenzivňovány (jako když někdo naléhá, prosí atd.).

2) Osvětlují její psychologickou orientaci: co zajímá Janáčka především na jeho výzkumech mluvené řeči, není specifický rytmus jazyka (českého jazyka), jeho prosodie (v jeho operách neexistuje recitativ), ale vliv, jaký má na mluvenou intonaci psychologický stav toho, kdo mluví; Janáček se snaží pochopit sémantiku melodií (jeví se takto jako antipod Stravinského, který odmítal přiznat hudbě jakoukoli schopnost výrazu; pro Janáčka jen tón, který je výrazem, který je emocí, má právo na existenci) ; zkoumaje takto vztah mezi intonací a emocí, Janáček získal jakožto hudebník zcela jedinečnou psychologickou znalost; jeho psychologická posedlost (připomeňme, že Adorno mluvil o „antipsychologické posedlosti“ Stravinského) poznamenala celé jeho dílo; proto se tolik věnoval opeře: schopnost definovat hudebně emoce se tu mohla uskutečnit a ověřit jako nikde jinde.