Můj Janáček (Milan Kundera)

6

Ach ta žabička! Max Brod ji vůbec neměl rád. Max Brod, ano, on, nejintimnější přítel Franze Kafky; všude, kde mohl, Janáčka podporoval; přeložil jeho opery do němčiny a otevřel jim německá divadla. Opravdovost jeho přátelství ho opravňovala, aby svěřil skladateli veškeré své námitky. Ta žába, píše mu v dopise, ta musí zmizet, místo jejího koktání je třeba, aby hajný pronesl slavnostně slova, která by vyjadřovala poslání opery! A hned mu také ta slova navrhuje: „So kehrt alles zurück, alles in ewiger Jugendpracht!“ „A tak se všechno vrací, všechno v mladistvé síle!“

Janáček odmítl. Odmítl, protože Brodův návrh šel proti všem jeho estetickým záměrům, proti jeho celoživotnímu uměleckému boji. Boji, který vedl svým dílem s operní tradicí. Který vedl s Wagnerem. Který vedl se Smetanou. Který vedl s oficiální českou muzikologií. Jinými slovy (abych použil krásné formule René Girarda z jeho knihy věnované umění románu), který vedl s romantickou lží. Ten malý spor o žabiččino koktání odhalil jeho drahého přítele Broda jako nevyléčitelného romantika: jen si představme starého unaveného hajného, který s rozpaženýma rukama, s hlavou zakloněnou, zpívá slávu věčného mládí! Hle, romantická lež par excellence nebo, abych použil jiného slova, hle kýč.

Největší literární osobnosti Střední Evropy začátku dvacátého století (Kafka, Broch, Musil, Gombrowicz, ale též Freud) se bouřily (velmi osamoceny ve své vzpouře) proti dědictví předešlého století, které v této části Evropy klesalo pod mimořádnou tíhou romantismu. Romantismus, podle nich, se ve své vulgární podobě fatálně proměňuje v kýč. A kýč byl pro ně (a pro jejich stoupence a následovatele) největším estetickým zlem.

Střední Evropa nepřinesla v devatenáctém století světu žádného Flauberta, žádného Ibsena; pěstovala zato velký kult opery, která zde hrála sociální, politickou a národnostní roli jako nikde na světě. A proto opera, opera jakožto taková, její duch, její příslovečná krasomluvnost a velkomluvnost, probouzela ironickou iritaci u těchto modernistů, jejichž jména jsem zmínil; například pro Hermanna Brocha byla Wagnerova opera, se svou pompou a sentimentalismem, přímo paradigmatem kýče („geniálním kýčem“, „kýčem génia“, jak se o ní vyjadřoval).

Estetikou svého díla patří Janáček k těmto velkým (a osamělým) antiromantikům Střední Evropy. I když zasvětil celý svůj život opeře, měl vůči její tradici, vůči jejímu duchu, vůči její gestikulaci stejně kritický vztah jako oni.