5
Vášeň po konkrétním se projevuje v epické a dramatické literatuře rozdílnou silou; svědčí o tom jejich různý poměr k próze. Epické umění opouští verš kolem šestnáctého století a dá tak vzniknout novému umění: románu. Dramatická literatura přechází od verše k próze později a během dlouhého vývoje. Opera ještě později, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, s Charpentierem (Luisa, 1900), s Debussym (Pelléas a Mélisanda, 1902, jejíž próza je však poetická a velmi stylizovaná) a s Janáčkem (Její pastorkyňa, složená mezi lety 1896 a 1902). Janáček je podle mého mínění tvůrcem nejdůležitější operní estetiky epochy moderního umění. Říkám „podle mého mínění“, protože nechci zapírat lásku, kterou k němu chovám. Přesto si nemyslím, že se mýlím, protože Janáčkův čin byl zcela mimořádný: objevil pro operu nový svět, svět prózy. Nechci říci, že byl sám, kdo to učinil (Bergův Vojcek, 1925, Janáčkem ostatně vášnivě obhajovaný, nebo i Poulencův Lidský hlas, 1959, jsou díla mu blízká), ale Janáček sledoval svůj cíl s důsledností, která nemá obdoby, sledoval ho během třiceti let, kdy vytvořil pět velkých děl, která už zůstanou: Její pastorkyňa; Káťa Kabanová, 1921; Příhody lišky Bystroušky, 1924; Věc Makropulos, 1926; Z mrtvého domu, 1928.
Řekl jsem, že objevil svět prózy, neboť próza není jen jazyková forma, která se odlišuje od verše, ale jedna z tváří skutečnosti, její tvář každodenní, konkrétní, okamžitá, tvář na opačné straně mýtu. Zde se dotýkám nejhlubšího přesvědčení romanopiscova: nic není více skryto lidskému zraku než životní próza; každý člověk se snaží ustavičně proměňovat svůj život v mýtus, snaží se ho tak říkajíc přepsat do veršů, zahalit do veršů (do špatných veršů). Jestliže je román samostatné umění a nikoli jen „literární žánr“, je to proto, že objevování prózy je jeho ontologickým posláním, které žádné jiné umění nemůže naplnit.
Na cestě románu za tajemstvím prózy, za krásou prózy (protože, jsa uměním, román odhaluje prózu jakožto krásu), Flaubert učinil nesmírný krok vpřed. V historii opery, půl století později, Janáček uskutečnil flaubertovskou revoluci. Jenomže revoluce, která se v románu jeví jako docela přirozená (jako by slavná scéna mezi Emou a Rudolfem během zemědělské slavnosti byla vepsána do genů románu jako jeho téměř nevyhnutelná možnost), v opeře je mnohem víc šokující, odvážná, nečekaná: protiřečí principu nereálnosti a extrémní stylizovanosti, který se až dosud zdál neoddělitelný od samé podstaty opery.
Ve svých operních dílech dali se velcí modernisté nejčastěji cestou ještě radikálnější stylizace než jejich předchůdci z devatenáctého století: Honegger se obrací k tématům legendárním či biblickým, jimž vtiskuje formu, která je kompromisem mezi oratoriem a operou; jediná opera, kterou napsal Bartók, má za námět symbolistickou fabuli; z Schönbergových oper jedna je alegorií, jiná ztvárňuje extrémní situaci na hranici šílenství. Opery Stravinského jsou napsány na veršovaný text a jsou velmi stylizované. Janáček šel tedy nejenom proti operní tradici, ale též proti převládající orientaci moderní opery.
