Můj Janáček (Milan Kundera)

7

Co je to rozhovor ve skutečnosti, v konkrétnosti přítomného času? Nevíme. Víme jen, že rozhovory na divadle, v románu, dokonce i v rádiu se nepodobají rozhovoru, jaký vedeme ve skutečnosti. To byla určitě jedna z Hemingwayových uměleckých posedlostí: postihnout strukturu skutečné konverzace. Pokusme se ji definovat srovnáním se strukturou divadelního dialogu:

a) na divadle: dramatický příběh se realizuje v dialogu a dialogem; dialog je proto soustředěn cele k jednání, k jeho smyslu, k jeho obsahu; ve skutečnosti: dialog je obklopen každodenností, která ho přerušuje, zpomaluje, odvádí jeho vývoj, svádí ho z cesty, dělá ho asystematickým a alogickým;

b) na divadle: dialog musí dát divákovi nejsrozumitelnější, nejjasnější představu o dramatickém konfliktu postav; ve skutečnosti: postavy, které spolu hovoří, se znají navzájem a znají tak i téma rozhovoru; proto pro jinou osobu jejich dialog není nikdy cele srozumitelný; zůstává záhadný: tenká hladina řečeného nad nesmírností neřečeného;

c) na divadle: omezený čas představení vyžaduje maximální ekonomii slov; ve skutečnosti: postavy se vracejí k tématu již probranému, opakují se, upřesňují, co právě řekly, atd.; ta opakování a neobratnosti prozrazují, jaké jsou jejich utkvělé myšlenky, a dávají konverzaci specifickou melodii.

Hemingway uměl nejenom pochopit strukturu skutečného dialogu, ale též vytvořit na základě toho pochopení formu, formu jednoduchou, průhlednou, jasnou, krásnou, takovou, jak se s ní setkáváme v povídce Kopce jako bílí sloni: konverzace mezi Američanem a dívkou začíná piano, bezvýznamnými řečmi; opakování stejných slov, stejných formulí prochází povídkou a vtiskuje jí melodickou jednotu (právě tato melodizace dialogu je tak charakteristická pro Hemingwaye a tak okouzlující); zásah hospodské, která přináší pití, zpomaluje napětí, které přesto stoupá, dosáhne vrcholu ke konci („prosím tě, prosím tě, atd.“) a pak se utiší do pianissima posledních slov.