Zneuznávané dědictví Cervantesovo (Milan Kundera)

5

Cesta románu se rýsuje jako paralelní historie Novověku. Jestliže se ohlédnu, abych ji obsáhl pohledem, objeví se mi podivně krátká a uzavřená. Není to don Quijote sám, kdo se po třech staletích cestování vrací do vsi převlečen za zeměměřiče? Odešel kdysi, aby si volit svá dobrodružství, a nyní, v této vsi pod zámkem, už žádnou volbu nemá, dobrodružství je mu přiděleno: mizerný spor s úřadem kvůli omylu v jeho papírech. Co se to tedy po třech staletích stalo s dobrodružstvím, s tímto prvním velkým tématem románu? Proměnilo se ve svou parodii? Co to znamená? Že se cesta románu uzavírá v paradoxu?

Ano, vypadá to tak. A není to jeden paradox, je jich víc. Dobrý voják Švejk je snad poslední velký lidový román. Není zarážející, že tento komický román je zároveň románem války a že jeho děj se odehrává v armádě a na frontě? Co se to tedy stalo s válkou a jejími hrůzami, když jsou k smíchu?

U Homéra, u Tolstého válka měla zcela pochopitelný smysl: šlo se do boje za krásno Helenu či za Rusko. Švejk a jeho kumpáni míří k frontě, aniž vědí proč, a co je ještě víc šokující, aniž by je to vůbec zajímalo.

Ale co je tedy motorem války, když to není ani Helena, ani vlast? Pouhá síla chtějící se stvrdit jako síla? Ta „vůle kvůli“, o niž bude mluvit Heidegger? Ale nebyla odevždycky za všemi válkami? Ano, jistě. Ale tentokrát, u Haška, ani se nesnaží maskovat nějakým alespoň trochu racionálním argumentováním. Nikdo nevěří žvatlání propagandy, ani ti, co ji vyrábějí.

Síla je nahá, stejně nahá jako v románech Kafkových. Tribunál nebude mít totiž žádný prospěch z popravy K., stejně jako zámek nebude mít žádný prospěch, bude-li sekýrovat zeměměřiče. Proč Německo včera, Rusko dnes se chtějí zmocnit vlády nad světem? Aby byly bohatší? Šťastnější? Ne. Agresivita síly je dokonale nezištná; nemotivovaná; nechce než své chtění; není než čistým iracionálnem.

Katka a Hašek nás konfrontují s tímto nesmírným paradoxem: během epochy Novověku karteziánský rozum hlodal jednu po druhé všechny hodnoty zděděné ze Středověku. Ale ve chvíli totálního vítězství rozumu je to čiré iracionálno (síla chtějící jen své chtění), které se zmocní scény světa, protože tu už není žádný systém obecně přijatých hodnot, který by se mu mohl postavit jako překážka

Tento paradox mistrovsky osvětlený v Náměsíčnících Hermanna Brocha je jeden z těch, který bych rád nazval terminálním. Znám jich víc. Například: Novověk pěstovat sen o tom, že lidstvo rozdělené na různé civilizace se jednou sjednotí a v jednotě najde světový mír.

Dnes se konečně dějiny planety staly jedním nedělitelným celkem, ale jen nepřetržitá a z místa na místo přeskakující válka uskutečňuje a zajišťuje tuto tak dlouho vysněnou jednotu lidstva. Jednota lidstva znamená: nikdo se už nemůže nikam ukrýt.