Zneuznávané dědictví Cervantesovo (Milan Kundera)

10

Znamená to, že ve světě, „který již není jeho“, román zanikne? Že nechá Evropu upadnout do „zapomnění bytí“? Že z něho nezůstane než bezkonečné žvanění grafomanů, než romány po konci dějin románu? Nic o tom nevím. Domnívám se jen vědět, že román už nemůže žít v míru s duchem naší doby: chce-li ještě objevovat, co není objeveno, chce-li ještě „pokročit“ dál jakožto román, může to dělat jen navzdory a proti pokroku světa.

Avantgarda viděla věci jinak; byla posedlá ctižádostí být v harmonii s budoucností.

Umělci avantgardy vytvářeli díla, odvážná sice, obtížná na pochopení, provokativní, vypískávaná, ale vytvářeli je s jistotou, že „duch času“ je s nimi a dá jim zítra za pravdu.

Já také jsem kdysi považoval budoucnost za jediného kompetentního soudce našich děl a našich činů. Teprve později jsem pochopil, že flirt s budoucností je ten nejhorší konformismus, zbabělé lichocení silnějšímu. Neboť budoucnost je vždycky silnější než přítomnost. Je to ona, kdo nás bude soudit. A zcela jistě bez té nejmenší kompetence.

Ale jestliže budoucnost pro mne nepředstavuje žádnou hodnotu, na čem vlastně lpím: Na Bohu? Na vlasti? Na národu? Na individuu?

Moje odpověď je stejně směšná jako upřímná: nelpím na ničem jiném než na zneuznávaném dědictví Cervantesově.