Zneuznávané dědictví Cervantesovo (Milan Kundera)

3

Když Bůh opouštěl místo, odkud řídil univerzum a jeho řád hodnot, odkud odděloval dobré od zlého a dodával smysl každé věci, don Quijote vyšel z domova a nebyl s to poznat svět. Za nepřítomnosti nejvyššího Soudce se totiž svět náhle objevil v celé své zrádné mnohoznačnosti; jediná boží Pravda se rozpadla na sta relativních pravd, o které se lidé podíleli. Takto se narodil Novověk a s ním román, jeho obraz a model.

Pochopit s Descartesem myslící ego jako základ všeho, zůstat takto sám tváří v tvář vesmíru, to je postoj, který Hegel poprávu nazval heroickým. Pochopit spolu se Cervantesem svět jako mnohoznačnost, čelit místo jedné absolutní pravdě celé spoustě relativních, navzájem si protiřečících pravd (pravd vtělených do imaginárních „já“ nazývaných postavami), mít tedy jako jedinou jistotu moudrost nejistoty‚ to nevyžaduje menší sílu.

Co chce říci veliký Cervantesův román? Je v tom přemíra literatury. Někteří se domnívají vidět v něm racionalistickou kritiku zmateného don Quijotova idealismu. Jiní v něm vidí exaltovanou chválu téhož idealismu. Obě ty interpretace jsou pochybné, protože chtějí najít v románu nikoli tázání, ale morální stanovisko.

Člověk si přeje svět, kde by dobro a zlo byly zřetelně rozlišitelné, protože je mu vrozena nezkrotitelná touha nejdřív soudit a pak teprve chápat Na této touze jsou založena náboženství a ideologie. Nemohou se smířit s románem, pokud nepřeloží jeho řeč relativity a mnohoznačnosti do svého apodiktického a dogmatického jazyka. Vyžadují, aby někdo měl pravdu; buď je Anna Karenina obětí omezeného despoty, nebo je Karenin obětí nemorální ženy; buď je nevinný K. rozdrcen nespravedlivým tribunálem, nebo se za soudem skrývá boží spravedlnost a K. je vinen.

V tomto „buď a nebo“ je obsažena neschopnost unést relativitu náležející k podstatě lidských věcí, neschopnost pohlédnout do tváře prázdnu, které zůstalo po nejvyšším Soudci.

Kvůli této neschopnosti je moudrost románu (moudrost nejistoty) tak těžká k pochopení.