Zneuznávané dědictví Cervantesovo (Milan Kundera)

8

Ale nedostal se román na konec cesty svou vnitřní logikou? Nevyčerpal už všechny své možnosti, všechna svá poznání a všechny formy? Slyšel jsem přirovnávat jeho dějiny k uhelným dolům, v nichž už dávno není co kutat. Nepodobají se však spíš hřbitovu zmeškaných příležitostí, neoslyšených výzev? Jsou čtyři výzvy, k nimž jsem osobně zvlášť citlivý:

Výzva hry: Tristram Shandy Laurence Sterna a Jakub Fatalista Denise Diderota mi dnes připadají jako dvě největší románová díla osmnáctého století, dva romány pojaté jako velkolepá hra. Jsou to dva vrcholy lehkosti, nikdy předtím ani potom nedosažené. Pozdější román se dal spoutat imperativem pravděpodobnosti, realistickými kulisami, kázní chronologie. Zanedbal možnosti obsažené v těchto dvou veledílech, které byly s to dát základ jinému vývoji románu, než je ten, který známe (ano, je možno si představit jiné dějiny evropského románu…).

Výzva snu: Uspaná imaginace devatenáctého století byla náhle probuzena Franzem Kafkou, kterému se podařilo, co surrealisté postulovali, aniž toho skutečně dosáhli: spojení snu a skutečnosti. Tento obrovský objev není ani tak uzavřením určitého vývoje, jako mnohem spíš nečekaným „otevřením“, z něhož vyplývá, že na území románu se může imaginace rozvinout jako ve snu a že román nemusí otročit zdánlivě nevyhnutelnému imperativu pravděpodobnosti.

Výzva myšlení: Musil a Broch dali vstoupit na scénu románu suverénní a zářivé inteligenci. Ne aby proměnili román ve filozofii, ale aby mobilizovali na základě vyprávěného příběhu všechny prostředky, racionální i iracionální, vyprávěcí i meditativní, které jsou s to osvětlit bytí člověka; aby z románu učinili svrchovanou intelektuální syntézu. Je jejich výkon uzavřením dějin románu, anebo spíš vyzváním na dlouhou cestu?

Výzva času: Perioda terminálních paradoxů podněcuje romanopisce, aby neomezoval otázku času na proustovský problém osobní paměti, ale rozšířil ji na záhadu času kolektivního, času Evropy, Evropy, která se obrací dozadu, aby pohlédla na svou minulost, aby byla podobna starému muži, který obsáhne jedním pohledem svůj uplynulý život. Odtud touha překročit časovou hranici jednoho lidského života, jíž byl až dosud román omezen, a nechat do něho vstoupit více historických epoch (Broch, Aragon, Fuentes se o to pokusili).

Ale nechci dělat proroctví o budoucích cestách románu, o nichž nic nevím; chci jen říci: jestliže román má opravdu zaniknout, nebude to proto, že by byl u konce svých sil, ale proto, že se ocitl ve světě, který již není jeho.