Octavio Paz

Octavio Paz byl mexický básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1990. Narodil se roku 1914 v městě Mixcoac, pocházel z rodiny mexického revolucionáře Emiliana Zapaty, jehož vražda v roce 1919 vedla jeho rodinu k dočasnému exilu v USA. Po návratu do Mexika studoval práva a literaturu na Mexické národní autonomní univerzitě.

Paz začal psát básně pod vlivem chilského básníka Pabla Nerudy a přiklonil se k marxismu, který však později opustil. Jeho politické angažmá bylo také patrné při pobytu v Evropě, kde se seznámil s významnými literárními postavami jako André Malraux, André Gide a Ilja Erenburg. V Madridu v roce 1937 se zapojil do občanské války na straně republikánů. Po návratu do Mexika pracoval jako novinář, psal literární kritiky a v letech 1938–1941 řídil avantgardní časopis Taller (Dílna).

Po druhé světové válce pracoval v diplomatických službách v několika zemích, včetně Francie, Indie, Japonska, Švýcarska a USA. V roce 1968 rezignoval na diplomatickou funkci na protest proti masakru studentů na Plaza Tlateloco v Ciudad de México. Poté působil jako profesor hispanoamerické literatury na univerzitách ve Spojených státech, přičemž získal čestný doktorát na Harvardově univerzitě v roce 1980. V roce 1981 obdržel Cervantesovu cenu a o rok později literární cenu Neustadt.

Jeho tvorba, která byla silně ovlivněná marxismem, kubismem, surrealismem, existencialismem, buddhismem a hinduismem, se zaměřovala na témata násilí, lež, korupce a revoluce v Latinské Americe. V esejích se zabýval tématy jako aztécké umění, tantrický buddhismus, novoplatónská filozofie, politika, antropologie a sexualita. Nobelovu cenu za literaturu obdržel „za vášnivou tvorbu širých horizontů s rysy senzuální inteligence a humanistické integrity.“

Báseň je ulita, v níž rezonuje hudba světa…

Báseň je pokus přesáhnout jazyk, kdežto poetické výrazy žijí v samé rovině řeči a jsou výsledkem kolísání slov v ústech lidí.

Každý den se na povrchu jazyka vynořují slova a věty, z jejichž chladných šupin dosud kane vláha a mlčení. Jiná slova a věty zároveň mizí.

Splynutí – nebo lépe sjednocení – slova a věci, jména a jmenovaného, vyžaduje nejprve smíření člověka se sebou samým a se světem.

Řeč je souhrn živých bytostí, ovládaných rytmy podobnými rytmům, jež vládnou hvězdám a rostlinám…

Octavio Paz