2. KAPITOLA
1
Byly časy, kdy byl Joe Kerr považován vydavateli a agenty za špičkového novináře: možná nejlepšího ze všech.
Byly časy, kdy mohl Joe zavolat svému agentovi, říct mu, že se chystá do Londýna, Paříže nebo Říma nebo kamkoliv, aby napsal reportáž o nějaké zvláštní události, a v průběhu jediné hodiny agent ten článek prodal, aniž by ho viděl, a Joe dostal velkorysou zálohu, aby mohl pokrýt náklady takového výletu.
V té době Joe nejen skvostně psal, ale byl také vynikajícím fotografem, což byla velmi lukrativní kombinace.
Na vrchol svého úspěchu se dostal v roce 1953. Jeho kniha byla vybrána jako nejlepší kniha měsíce, v New Yorkeru vycházel na pokračování jeho profil a časopis Life věnoval pět stran jeho pozoruhodným dokumentům porodu dítěte.
Ale nejsvětlejším bodem toho roku byl pro něj sňatek s pohlednou, ale veskrze obyčejnou dívkou, která se jmenovala Martha Jonesová.
S Marthou se usadil v Malvernu, což bylo asi hodinu cesty z Filadelfie, kde měl Joe své nejvyšší šéfy.
Manželský život Joemu svědčil. Byli s Marthou tak šťastni, jak jen mohou být dva skutečně zamilovaní lidé.
Pak se přihodilo něco, co mělo naprosto změnit rytmus Joeova života.
Když se jedné noci vraceli z poněkud divokého večírku, Joe, ne úplně opilý, ale určitě kapku pod parou, způsobil nešťastnou náhodou smrt své ženy.
Jeli domů v Joeho cadilacu a Joe řídil. Věděl, že má trochu špičku, a jel těch třicet mil s neobyčejnou opatrností. Vezl přece s sebou to nejcennější, co měl, a nemínil to ani v nejmenším ohrozit jen proto, že přebral o jednu jedinou whisky a trochu se mu motala hlava.
Domů přijeli bez nehody a Martha vystoupila, aby otevřela dveře garáže, zatímco Joe přehodil páku automatického řazení na zpátečku a jednu nohu nechal na brzdě.
Když už Martha otevírala garáž, Joemu sklouzla noha z brzdy a auto začalo couvat.
I v té podroušenosti si Joe uvědomil, že Martha je přímo za autem a chtěl rychle sešlápnout brzdový pedál, ale netrefil se, a jeho noha dopadla na plyn.
Ohromný automobil prudce vystřelil dozadu a znemožnil Martě uskočit.
Rozmačkal ji o vrata garáže a spolu s roztříštěnými ulomenými vraty ji vtlačil dovnitř a napasoval až do zadní cihlové zdi.
Joe se z toho zážitku nikdy nevzpamatoval. Od okamžiku, kdy vystoupil z automobilu a přiběhl k mrtvému tělu své ženy, to s ním začalo jít s kopce.
Začal pít. Ztratil své kontakty a nakladatelé brzy odhalili, že se na něj nedá spolehnout. Po nějaké době se mu přestaly hrnout nabídky a články, které napsal, ztratily šťávu a nedaly se prodávat.
Nikdo, kdo ho znával v roce 1953, by ho nepoznal, když se potácel po příjezdové cestě k hotelu Plaza po krátkém rozhovoru s Jayem Delaneyem, v němž se ho s nadějí ptal, jestli by pro něj nezařídil interview s otcem.
Joe Kerr byl vysoký štíhlý muž, který se zdál daleko starší, než na svých čtyřicet. Chodil nahrbený a vždycky nějak nemohl popadnout dech. Vlasy pískové barvy měl řídké a zplihlé, ale každého, kdo se s ním setkal poprvé, šokoval nejvíce temně brunátný obličej.
Od smrti své ženy pil dvě lahve whisky denně a jeho obličej byl nyní jakýmsi shlukem drobných popraskaných žilek. Se zbrázděným obličejem, vodnatýma žabíma očima a ošuntělým oblečením vypadal ztrhaně a zlomeně a lidé mu uhýbali z cesty, jen se k nim přiblížil.
Ale stále byl ještě schopen vydělat si svými článečky na živobytí. Momentálně byl zaměstnán u hollywoodského bulvárního plátku Peep, který mu platil dost na to, aby si mohl obstarat pití a základní potřeby.
Peep měl vysoký náklad. Zaměřoval se na téměř pornografické fotografie a nechutné sloupky plné drbů. V období své slávy by Joemu vůbec nepřišlo na mysl, že by někdy mohl přispívat do takových novin, i kdyby mu nabízeli nevímco. Teď byl za to vděčný.
Když vycházel z haly hotelu Plaza, kolem krku fotoaparát Rolleiflex, který mu bubnoval do hrudníku, uvažoval Joe o dopisu od Manleye, šéfredaktora Peepu.
Manley si nebral servítky. Pokud si Joe představuje, že splatil své výdaje za Cannes těmi …
