2
Inspektor Devereaux ukázal Jayovi na židli a sám se posadil za stůl.
Zkoumavě si Jaye prohlížel.
Dobře vypadající mladík, pomyslel si. Zdá se, že je nervózní. No to je ale pochopitelné. Každý je nervózní, když s ním mluvím. Je možné, že má něco na svědomí. To má většina lidí a obvykle mi to odhalí, když se s nimi setkám. Nechci ho nijak vyděsit.
„Nezlobte se, že vás připravuji o čas, monsieur,“ říkal, naklonil se dopředu a položil ruce na blok, „ale doufám, že mi budete schopen pomoci. Dovolte mi, abych vám to vysvětlil.
Dnes ráno bylo ve výtahu nalezeno tělo nějaké mladé ženy. Byla zavražděna. Mám jistý důvod věřit, že jste byl poslední, kdo ji viděl naživu.“
Jay se opřel hlouběji do křesla. Byl velice rád, že má tmavé brýle. Dávaly mu pocit ochrany. Trošičku se mu ulehčilo, když viděl, jak jsou náhle Devereauxovo chování i hlas plny přátelského porozumění, ale v duchu se varoval, aby si dával pozor. Ten muž na něj třeba chystá nějakou léčku.
„Zavražděna?“ řekl. „A kdo je to?“
„Lucille Balu,“ odpověděl Devereaux, zvedl tužku a znovu se pustil do čmárání v bloku. „Mám důvod věřit, že jste s ní včera odpoledne asi kolem půl čtvrté hovořil.“
„Lucille Balu?“ Jayovi se nějakým způsobem podařilo, aby mu v hlase zazněl šok a překvapení. „Ona byla zavražděna? Kdo to udělal?“
Devereaux se trpělivě usmál.
„To se právě pokouším odhalit, monsieur. Mluvil jste s ní včera odpoledne?“
„Ano, to by souhlasilo. Pózovala pro fotografy. Byl jsem na pláži. Můj otec se o ni zajímá, tak jsme spolu nezávazně konverzovali.“ Uvažoval o tom, kdo asi řekl policii, že je viděli, jak se spolu baví. To tedy zjistili pořádně rychle. „Skutečně si nemohu přesně vzpomenout, o čem jsme hovořili. Mluvili jsme jen pár minut.“
„Neříkala, kam se chystá, až odejde z pláže?“
„Ne. Myslím, že doufala, že jí můj otec obstará nějakou smlouvu. A určitě jsem se jí ptal, jestli by chtěla bydlet v Hollywoodu. Byla to jen taková společenská konverzace,“ řekl Jay a zvolna získával sebedůvěru.
Zachytili mě a přivedli k výslechu jen proto, že jsem byl tak netrpělivý a přišel do hotelové haly moc brzo, říkal si v duchu. Ale přesto si musím pořád dávat pozor. Byl si teď docela jist, že policista provádí jen rutinní výslech.
Devereaux si poklepával tužkou o stůl a přitom se ptal: „Vrátil jste se do hotelu kolem čtvrté?“
„Ano. Nějakou dobu jsem zůstal na pláži a pak jsem se rozhodl, že si zaplavu. Vrátil jsem se do hotelu pro plavky.“
„Nešla náhodou mademoiselle Balu navštívit vašeho otce?“ zeptal se Devereaux.
Jay ucítil, jak se mu na okamžik sevřelo srdce.
„Mého otce? Ale to ne. Můj otec byl v té době v kině.“
„Třeba to nevěděla. Nezmiňovala se o tom, že má v úmyslu ho navštívit?“
„Jistěže ne.“ Jay si uvědomil, že jeho hlas je zbytečně hlasitý a ovládnul jej. „O nějaké návštěvě mého otce vůbec nebyla řeč.“
Devereaux položil tužku.
„Pane Delaneyi, ptám se vás z toho důvodu, protože víme, že šla navštívit někoho, kdo má apartmá ve druhém patře. Vy jste ji nezahlédl, když jste šel do pokoje?“
Jayovi náhle vyschlo v ústech. Jak u všech všudy mohli zjistit, že šla do druhého patra? Copak ji někdo viděl? Bylo by možné, že ji někdo spatřil, jak klepe na jeho dveře?
„Ne, neviděl. Řekl bych vám to.“
„Jistě. Takže vy jste šel nahoru do pokoje, vzal si plavky a odešel. Je to tak?“
Jay v tom viděl nějakou léčku. Je možné, že ten muž ví víc, než se zdá.
„Už jsem chtěl odejít, když vtom přišla má nevlastní matka. Mluvili jsme spolu. Také ji napadlo, že si zaplave. Vzala si své plavky a odešla. Já jsem šel později. Musel jsem napsat nějaký dopis.“
Devereaux přikývl.
„A naprosto určitě jste dívku poté, co jste mluvili na pláži, v hotelu neviděl?“
„Jistěže ne.“
„Viděl jste vůbec někoho, když jste šel chodbou do svého apartmá?“
„Ne. V té době bývají pokoje většinou prázdné.“
„Nevšiml jste si, že by se po chodbách potloukal nějaký muž? Muž s fotoaparátem?“
„Muž s fotoaparátem?“ Jay ztuhl. „Ne, to ne. Neviděl jsem nikoho. Ten muž byl nahoře?“
Devereaux p…
