3
Nikdy ve své špinavé historii nebyl hotel Beau Rivage tak temný a tichý, jako když k němu svým vozem přijel inspektor Devereaux.
Před vchodem okounělo pár lidí, kterým tři zpocení strážníci bránili vejít.
Guidet stál uvnitř temného obrysu dveří, takže musel přejít chodník, aby Devereauxe uvítal. „Proč ta tma?“ zeptal se Devereaux a zíral na černou siluetu budovy.
„Někdo vyhodil pojistky. A jakmile jsme je vyměnili, znovu se spálily.“ Guidetův hlas zněl podrážděně. „Zavolal jsem elektrikáře, aby zkontroloval vedení. Prozatím máme svíčky.“
„Takže je mrtvý?“ zeptal se Devereaux a vstoupil do haly.
„Ano, je mrtvý,“ řekl Guidet. „Oběsil se.“
Na recepčním pultu bylo pět blikajících svíček, které žlutým kruhem světla ozařovaly obrovské bezvládné tělo madame Brossette ležící pod schodištěm.
„Panečku!“ vykřikl Devereaux, který se náhle zarazil. „Copak se tu stalo?“
„Podle mě našla Kerra, spěchala dolů po schodech zavolat první pomoc a uklouzla,“ řekl lhostejně Guidet. „Ty schody jsou nebezpečně příkré. Vlastně ji to zachránilo před tím, aby s námi měla oplétačky. Úmyslně nám zalhala, když jsme se jí ptali, jestli tu Kerr je.“
V tom okamžiku vstoupil policejní lékař, doktor Matieu. Bez okolků zamířil k bezvládnému tělu a provedl rychlou prohlídku.
„Má zlomený vaz,“ řekl a pohlédl na Devereauxe. „Žena takové hmotnosti… a takový pád…“ Pokrčil rameny.
„A Kerr?“ zeptal se Devereaux.
„Nahoře.“
Guidet zapnul silnou elektrickou svítilnu a vedl Devereauxe po úzkém schodišti.
„Tak on byl celou tu dobu tady,“ řekl Devereaux, když vcházel do místnosti za skříní se smetáky. „Není divu, že jsme ho nemohli najít.“
Lemont byl v místnosti a rozsvěcel další svíčky.
Guidet zamířil paprsek své baterky na Joea Kerra.
Joe visel na šarlatové šňůře připevněné k nějakému háku na zadní straně dveří. Dlouhé hubené nohy měl skrčené tak, aby celou vahou svého těla utahoval smyčku šňůry. Jeho brunátný obličej měl teď bledě fialovou barvu; pootevřené rty odhalovaly ve vzteklém šklebu hrůzy zuby.
„Oběsil se na té chybějící závěsové šňůře,“ řekl Guidet. „Prošacoval jsem mu kapsy. V jedné jsem našel modrý korálek.“ Přešel ke stolku u postele a ukázal na kamínek. „Je to ten z dívčina náhrdelníku.“
Devereaux pohlédl na korálek a pak zpět na Joea.
„Žádné přiznání nebo dopis na rozloučenou?“
„Ne.“ Guidet zvedl poloprázdnou láhev whisky. „Zdá se, že asi pořádně chlastal.“
„Takže to vypadá, že tu dívku doopravdy zabil. V alkoholovém opojení se ho zmocnily výčitky. Proto se oběsil,“ řekl Devereaux.
Zatímco mluvil, rozsvítila se světla.
„Ach! To je lepší,“ prohlásil Guidet. „Až ho vyfotografují, necháme snést tělo dolů.“
Devereaux přikývl. Cítil se unaven, ale spokojen. Případ se hezky vyjasňoval.
„Přemýšlím, proč to asi udělal,“ říkal. „Víte, Guidete, tohle vypadá až příliš jednoduše. Ale to se často stává. Zrovna když si člověk myslí, že má v rukou složitý případ, vše se vyřeší samo. Přesto bychom se raději měli pro jistotu držet při zemi. Sejměte mu otisky prstů. Ověřte, jestli se shodují s těmi, které jsme našli na tom druhém korálku.“
Guidet pokrčil rameny.
„Dobrá, ale já si myslím, že tady není pochyb – je to náš člověk.“
Lemont, který sešel dolů, aby sehnal policejního fotografa, se nyní vrátil s fotografem v patách.
Devereaux vyšel na chodbičku, aby uvolnil fotografovi prostor k práci.
Z jedné místnosti u schodiště vyšel nějaký muž s plechovou krabicí s nářadím. Když spatřil Devereauxe, zastavil se.
„Ty pojistky vyhodilo tohle, monsieur,“ řekl a podával Devereauxovi desetifrankovou minci. „Byla zašroubovaná do objímky žárovky v tomhle pokoji.“
Devereaux muži poděkoval. Když elektrikář odešel, Devereaux kývl na Lemonta.
„Zhasla ta světla předtím, anebo poté, co jste slyšel tu ženu upadnout?“
„Pár minut potom. Všichni ti chlapi se vyřítili ven, zrovna když jsem prohlížel mrtvolu. Podle mého někdo z nich vyhodil ty pojistky, aby se dostal ven. Jakmile světla zhasla, všichni běželi k východu. Farcau neměl sebemenší šanci někoho…
