11. KAPITOLA
1
Inspektor Devereaux seděl za stolem a přežvykoval obložený chlebíček. Bylo to první jídlo, které pozřel od chvíle, co zahájil práci na případu, a už byl pěkně vyhládlý.
„Omluvte mne, monsieur,“ řekl, když Jay vstoupil. „Neměl jsem vůbec čas na večeři.“ Lítostivě položil zpola snědený chlebíček na talířek, který měl před sebou, vytáhl kapesník a otřel si prsty. „Také mne doufám omluvíte za to, že jsem vás vyrušil.“
„Ve dvanáct jsem měl schůzku,“ řekl úsečně Jay a pohlédl na hodiny na stole. Bylo za pět minut dvanáct. „Mohu si alespoň zavolat? Nesnáším, když nechávám lidi čekat.“
„Jistěže,“ řekl Devereaux a posunul aparát blíž k Jayovi. „Nebudu vás zdržovat déle než pět minut.“
Jay si vzal telefonní seznam a rychle našel číslo do „La Boule d’Or“. Pak zvedl sluchátko a nadiktoval číslo dívce v centrále. Nevšiml si, že si Devereaux vzal tužku a zapisuje si telefon do bloku přesně tak, jak ho diktoval spojovatelce.
Ozvala se Ginette.
„Tady je Jay,“ řekl Jay. „Nezlob se, ale mám zpoždění. Nebudu moct…“
„To je v pořádku,“ přerušila ho. „Zrovna jsem ti chtěla volat do hotelu. Nemůžu přijít. Právě jsme se dozvěděli, že bratr mého otce je velmi vážně nemocen a otec odjíždí do St. Tropez, aby se o něj postaral. Nemohu odejít z kavárny.“
„Aha. To je mi líto. No, tak tedy zítra. Přijdu za tebou zítra,“ řekl Jay a pohlédl na Devereauxe, který přežvykoval svůj chlebíček a zdánlivě konverzaci nevěnoval vůbec pozornost.
„Dobrá. Je mi to taky líto.“
„Jasně. Tak nashle zítra.“
„Ano.“
Nashle zítra, pomyslel si Jay, když zavěšoval. Zítřek se náhle zdál být nekonečně daleko.
„Obávám se, že jsem vám zkazil večer, monsieur,“ řekl Devereaux.
„To je v pořádku,“ reagoval podrážděně Jay. „Tak tedy? O co jde?“
Devereaux dojedl svůj obložený chlebíček. Znovu vytáhl kapesník, aby si otřel prsty.
„Mám tady jeden sporný bod, který bych s vámi chtěl probrat, monsieur. Týká se prohlášení, které jste učinil dnes ráno.“ Zvedl list papíru, který ležel na hromádce jeho poznámek. „Dnes ráno jste řekl, že poté, co jste hovořil s mademoiselle Balu, když jste ji potkal na pláži, jste se již znovu nesetkali – tedy, vůbec jste ji neviděl od chvíle, kdy z pláže odešla. Je to tak správně?“
Takže o tohle mu jde, pomyslel si Jay. Náhrdelník. Ten člověk vůbec není hlupák. Odhalil mou chybičku. Ale z toho se dostanu. Není důvod k panice.
„Ano, to, co jsem uvedl, je pravda,“ řekl a podíval se zpříma na Devereauxe. Zase byl vděčný za tmavomodrou ochranu skel svých brýlí.
„O něco později jsem vás poprosil, abyste popsal náhrdelník, co měla na sobě.“
Jay přikývl.
„Vzpomínám si na to. Náhrdelník jsem popsal,“ řekl tiše. Viděl, že Devereaux jakoby překvapeně pozdvihl obočí. „Popsal jste ho zcela přesně,“ řekl Devereaux. „Podíval byste se nyní na tuto fotografii?“
A podal Jayovi fotografii Lucille Balu pózující na pláži.
Jay si fotografii prohlížel. Samozřejmě že ta dívka náhrdelník neměla, pomyslel si. To, že si povšiml takové věci, svědčilo o Devereauxově ohromné bystrosti.
Odložil fotografii a zkoumavě se na inspektora zadíval.
„No a?“
„Vám na tom obrázku nepřipadá nic divné, monsieur?“
„Myslím, že ne,“ řekl Jay, naklonil se dopředu a znovu si obrázek prohlížel. „Je na něm něco divného?“
„Ona tam přece žádný náhrdelník nemá,“ řekl Devereaux už ostřejším tónem.
Jay se pohodlně opřel.
„To mi nepřipadá nijak divné. Byl bych překvapen, kdyby na pláži nějaký měla.“
Devereaux se zhluboka nadechl.
„Ale vy jste, monsieur, řekl, že jste ten náhrdelník viděl. A řekl jste, že už jste se po odchodu z pláže neviděli. Jak jste tedy mohl ten náhrdelník vidět, když ho neměla na sobě?“
Tak tohle je ta chvíle, pomyslel si Jay. Musím ho přesvědčit, protože jinak to začne být nebezpečné.
Několik sekund na inspektora zíral, ve tváři výraz údivu.
„To mi chcete říct, že jste mne donutil zrušit schůzku kvůli tak triviální záležitosti, jako je tohle?“ vykřikl. „Nikdy jsem neřekl, že měla náhrdelník na sobě. Popsal jsem ho, protože jí náhodou…
