11.
Jejímu synovi bylo pět, když ho pohřbila. Později, během letních prázdnin jí její švagrová řekla: “Jsi příliš smutná. Měla bys mít další dítě. To je jediný způsob, jak zapomeneš.” Poznámka její švagrové jí sevřela srdce. Dítě – existence bez životopisu. Stín rychle se vytrácející do svého nástupce. Ona si však na své dítě nepřála zapomenout. Držela stráž nad jeho nenahraditelnou individualitou. Proti budoucnosti střežila minulost, opomíjenou a pohrdanou minulost, kterou bylo to ubohé, maličké, mrtvé dítě. O týden později jí její manžel řekl: “Nechci, abys upadla do deprese.
Měli bychom mít hned další dítě. Pak zapomeneš.” Zapomeneš – nechtěl se ani pokusit najít jiný způsob, jak to říct! To byl okamžik, kdy se rozhodla ho opustit.
Bylo jí jasné, že její manžel, poměrně pasivní muž, nemluvil za sebe, ale za větší obecné zájmy rodinné skupiny, ovládané jeho sestrou. V tu dobu, ta žena žila se svým třetím manželem a dvěma dětmi narozenými z jejích předchozích manželství; podařilo se jí zachovat si dobré vztahy se svými bývalými manželi a znovu je kolem sebe seskupit spolu s rodinami svých bratrů a bratranců. Jejich hromadná setkání se odehrávala v obrovském domě na venkově během školních prázdnin; pokoušela se začlenit Chantal do rodinného klanu, aby se tak, kousek po kousku, nepostřehnutelně stala jeho součástí.
Tam, v onom velikém domě, ji nejprve její švagrová a pak manžel nabádali, aby měla další dítě. A tam, v malé ložnici, se s ním odmítla milovat. Každá z jeho erotických výzev jí připomínala rodinnou kampaň za další těhotenství a představa milování s ním se stala groteskní. Měla pocit, jako kdyby všichni členové klanu – babičky, taťkové, synovci, neteře, bratranci a sestřenice – všichni špehovali za dveřmi, tajně prozkoumávali jejich ložní prádlo, hodnotili jejich ranní únavu. Všichni si osvojili právo prozkoumávat jí břicho. Dokonce i malí synovci byli naverbováni jako žoldáci ve válce. Jeden z nich se jí otázal: “Chantal, proč nemáš ráda děti?” “Proč si myslíš, že nemám ráda děti?” opáčila úsečně a chladně. Nevěděl, co říci. Podrážděně pokračovala: “Kdo ti řekl, že nemám ráda děti?” A malý synovec, pod jejím přísným pohledem odvětil tónem, který byl zároveň vystrašený a sebejistý: “Kdybys měla ráda děti, nějaké bys měla.”
Když se vrátila z oněch prázdnin, učinila rozhodné kroky – nejprve se rozhodla vrátit se do práce.
Než se narodil její syn, učila na střední škole. Vzhledem k tomu, že práce byla mizerně placená, rozhodla se, že v ní nebude pokračovat a místo toho si zvolila profesi, kterou měla ráda méně (učení milovala), ale která jí přinášela třikrát tolik peněz. Měla provinilý pocit, že zradila své vlastní záliby kvůli penězům, ale byl to jediný způsob, jak si zajistit nezávislost. K tomu, aby si ji zajistila, však peníze nestačí. Potřebovala rovněž muže, muže, který by byl živoucím příkladem odlišného života, protože ačkoliv zoufale toužila uniknout svému předchozímu životu, nedokázala si jiný představit.
Musela čekat několik let, než se setkala s Jean-Marcem. Dva týdny poté požádala svého užaslého manžela o rozvod. Její švagrová ji v směsici obdivu a nepřátelství nazvala Tygřicí: “Jsi nehybná jak socha, nikdo neví, co si myslíš, a pak udeříš.” O tři měsíce později si koupila byt a, zavrhujíc veškeré pomyšlení na manželství, nastěhovala se do něj s mužem, kterého milovala.
