Totožnost (Milan Kundera)

22.

“Když mi F. připomněl poznámku, kterou jsem prý řekl na střední škole, cítil jsem, že slyším něco zcela absurdního.”

“Ne, vůbec ne,” odpověděla Chantal. “Jako osoba, kterou znám, jsi to určitě musel říct. Všechno do sebe zapadá. Vzpomínáš si, když jsi studoval medicínu?”

Nikdy nepodceňoval kouzlo, které pro muže znamená výběr jeho povolání. Plně si vědom toho, že život je příliš krátký na to, aby výběr byl vše, jen ne napravitelný, byl stísněn, když objevil, že necítí žádnou spontánní přitažlivost k žádnému povolání. Poněkud skepticky přehlédl soubor možností, které se nabízely – prokurátoři, kteří stráví celý svůj život pronásledováním lidí, učitelé, oběti hulvátských dětí, věda a technologie , jejichž pokrok přináší obrovské škody spolu s nevelkými přínosy, sofistikované, prázdné tlachání společenských věd, bytová architektura (která ho lákala kvůli vzpomínkám na jeho dědečka truhláře), zcela zotročená módami, jež se mu hnusily, povolání chudáků lékárníků nyní redukované na pouliční prodejce krabiček a lahviček. Když se sám sebe tázal – co bych si měl vybrat za své celoživotní zaměstnání? jeho vnitřní já vždy upadlo do toho nejtrapnějšího mlčení. Když se nakonec rozhodl pro medicínu, nebyla to z jeho strany reakce na nějakou utajenou zálibu, ale spíše altruistický idealismus – považoval medicínu za jediné zaměstnání, nepopíratelně užitečné pro člověka, a takové, jehož technické výhody zahrnují nejméně negativních dopadů.

Zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat, když v průběhu druhého roku musel absolvovat praxi v pitevně – zažil šok, z kterého se nikdy nevzpamatoval – nebyl schopen postavit se smrti tváří v tvář, zakrátko na to pochopil, že pravda je dokonce ještě horší – nebyl schopen se podívat zpříma na tělo – jeho neodvratnou, nezodpovědnou nedokonalost, biologické hodiny rozkladu, které řídí jeho chod, jeho krev, vnitřnosti, bolest.

Když F.–ovi povídal, jak ho znechucují pohyby očního víčka, muselo mu být šestnáct. Když se rozhodl studovat medicínu, muselo mu být devatenáct; v té době již podepsal smlouvu o zapomínání, již si nepamatoval, co řekl F.–ovi tři roky předtím. Velká škoda pro něj. Tato vzpomínka ho mohla varovat. Mohla mu pomoci pochopit, že jeho volba medicíny byla zcela teoretická, stanovená bez té nejmenší znalosti sebe sama.

A tak studoval medicínu tři roky, než toho nechal s pocitem ztroskotání. Co si vybrat po všech těch ztracených letech? Čeho se chytit, když v hloubi duše se nic neozývalo stejně jako předtím? Sestoupil naposledy po velkém vnějším schodišti fakulty s pocitem, že zůstane sám na nástupišti, z kterého všechny vlaky odjely.