18.
Onoho večera, mezi hlukem motorů a houkaček se vracela domů vyčerpána. Dychtící po tichu, otevřela dveře činžovního domu a uslyšela bušení kladiv a výkřiky dělníků. Výtah byl mimo provoz. Když stoupala po schodech, cítila odpornou vlnu horka, která jí prostupovala a údery kladiv rozléhající se výtahovou šachtou byly jako víření bubnů, které to horko, zvyšovalo, zesilovalo a oslavovalo. Celá zpocená se zastavila přede dveřmi bytu a minutu čekala, aby ji Jean-Marc neviděl v tom rudém převleku.
“Oheň krematoria mi předkládá svou navštívenku,” pomyslela si. Tu větu si nevymyslela ona, bleskla jí hlavou, ani nevěděla jak. Stála přede dveřmi, v nepřetržitém randálu, a opakovala si ji v duchu několikrát. Nelíbila se jí ta věta, jejíž okázale morbidní styl jí připadal nevkusný, ale nedokázala ji zahnat.
Kladiva konečně utichla, horko začalo opadávat a ona vstoupila. Jean-Marc ji políbil, a zatímco jí něco vyprávěl, bušení začalo znovu, byť bylo o poznání tišší. Cítila se být pronásledovaná, neschopná se kdekoliv skrýt. S kůží dosud vlhkou, řekla bez logické souvislosti:
“Oheň krematoria je jediný způsob, jak jim nenechat naše těla na milost a nemilost.”
Spatřila Jean-Marcův udivený pohled a uvědomila si nevhodnost toho, co právě řekla; rychle začala mluvit o televizní reklamě, kterou viděla a o tom, co jim Leroy řekl, zejména o plodu vyfotografovaném uvnitř mateřského lůna. Které v akrobatické poloze provádělo druh masturbace tak dokonalý, že se mu žádný dospělý nemohl rovnat.
“Plod, který vede sexuální život, představ si to! Ještě nemá vědomí, ani individualitu, ani vnímání čehokoliv, ale už cítí sexuální nutkání a snad dokonce i rozkoš. Takže naše sexualita předchází uvědomění si sebe samých. Naše já ještě neexistuje, ale náš chtíč už zde je. A, jen si představ, všem mým kolegům připadala tahle představa dojemná! Stály jim nad tím masturbujícím plodem slzy v očích!”
“A co ty?”
“Ále, já cítila odpor. Ano, Jean-Marcu, odpor.”
V zvláštním pohnutí ho vzala do náruče, přitiskla ho k sobě a zůstala tak několik dlouhých okamžiků.
Potom pokračovala: “Uvědomíš si, že se neschováš dokonce ani v břiše své matky, o kterém říkají, že je posvátné. Filmují tě, špehují tě, sledují, jak masturbuješ. Tvoji ubohou masturbaci plodu. Živý jim nikdy neunikneš, to ví každý. Ale ty jim dokonce neunikneš ani dříve, než se narodíš. Právě tak, jako jim neunikneš poté, co umřeš. Vzpomínám si na něco, co jsem jednou četla v novinách – člověk žijící v exilu pod vznešeným ruským aristokratickým jménem byl v podezření, že je podvodník. Poté, co zemřel, aby zmařili jeho nárok na urozený stav, vykopali dávno pohřbené tělesné pozůstatky venkovanky, o které říkal, že byla jeho matkou. Rozpitvali její kosti, analyzovali její geny. Rád bych věděla, jaká ušlechtilá příčina jim dala právo ji vykopat, tu chudinku! Hrabat se v její nahotě, té absolutní nahotě, té nadnahotě její kostry! Ach, Jean-Marcu, já cítím jenom odpor, nic jiného než odpor. A znáš příběh o Haydnově hlavě? Odřízli ji z jeho ještě teplého mrtvého těla, aby nějaký šílený vědec mohl rozebrat jeho mozek a stanovit místo, kde sídlila jeho hudební genialita. A Einsteinův příběh? Pečlivě sepsal svou závěť s pokyny, aby ho zpopelnili. Řídili se jeho příkazy, avšak jeho žák, vždy loajální a oddaný, odmítl žít bez mistrova pohledu, který by se na něj upíral. Před kremací vyňal oči z mrtvoly a vložil je do lahve s alkoholem, aby se na něj dívaly do okamžiku, než sám zemře. To je důvod, proč jsem právě řekla, že oheň krematoria je jediný způsob, jak jim naše těla mohou uniknout. Je to jediná absolutní smrt. A já žádnou jinou nechci. Jean-Marcu, já chci absolutní smrt.”
Po odmlce rány kladivem znovu rozezněly pokoj.
“Kdybych byla zpopelněná, měla bych jistotu, že už je nikdy neuslyším.”
“Chantal, co to do tebe vjelo?”
Podívala se na něj, pak se k němu otočila zády, znovu dojatá. Dojatá byla tentokrát ne tím, co právě řekla, nýbrž Jean-Marcovým hlasem obtěžkaným obavami o ni.
