40.
Dole na ulici na ni samozřejmě žádné taxi nečekalo a Chantal neměla představu, kam jít. Její rozhodnutí bylo naprostou improvizací, vyvolanou rozepří, kterou nebyla schopna zvládnout. V tuto chvíli touží po jediné věci – nevidět ho alespoň jeden den a jednu noc. Pomýšlela na to, že si najme hotelový pokoj přímo zde, v Paříži, ale okamžitě jí ten nápad připadal hloupý: co by celý den dělala? Chodila po ulicích a dýchala jejich puch? Zamkla se v pokoji? A co by tam dělala? Pak pomyslela na to, že si vezme auto a odjede na venkov, nazdařbůh, najde si nějaké klidné místo a den nebo dva tam zůstane. Ale kde?
Aniž by věděla přesně jak, ocitla se blízko autobusové zastávky. Zachtělo se jí vlézt do prvního, který pojede a nechat se odvézt na jeho konečnou. Jeden zastavil a byla překvapena, když viděla, že na seznamu zastávek je i nádraží Gare du Nord. Z toho nádraží odjíždějí vlaky do Londýna.
Má dojem, že je ve vleku spiknutí různých náhod a pokouší se přesvědčit samu sebe, že jí nějaká dobrá víla přichází na pomoc. Londýn – jestliže řekla Jean-Marcovi, že tam jede, pak jenom aby mu dala najevo, že ho odhalila. Nyní ji napadne – možná vzal Jean-Marc Londýn jako cíl její cesty vážně; snad se ji pokusí zadržet na nádraží. A k této myšlence se připojuje jiná, mnohem slabší, sotva slyšitelná, jako hlas malého ptáčka – jestli tam Jean-Marc bude, toto podivné nedorozumění skončí. Tato myšlenka je jako pohlazení, ale pohlazení příliš krátké, protože bezprostředně nato se proti němu znovu vzbouří a odmítne jakoukoliv nostalgii.
Ale kam půjde a co bude dělat? A co kdyby skutečně odjela do Londýna? Kdyby svou lež zkonkretizovala? Vzpomíná si, že ve svém zápisníku, pořád ještě má Britannicovu adresu.
Britannicus – kolik mu teď jen může být? Ví, že setkání s ním by byla ta nejméně pravděpodobná věc na světě. A co? Tím lépe. Pojede do Londýna, projde se tam, ubytuje se v hotelu a zítra se vrátí do Paříže.
Potom se jí ten nápad znelíbí – když odcházela z domu, myslela si, že si vezme zpět svou nezávislost, zatímco ve skutečnosti se nechá manipulovat neznámou a nekontrolovanou silou. Odjet do Londýna, rozhodnutí, které jí našeptaly směšné náhody, to je bláznovství. Proč by si měla myslet, že by taková souhra náhod měla být v její prospěch? Proč v tom vidět dobrou vílu? Co když tě ta víla zlá a usiluje o její zkázu? Slibuje si, že až autobus zastaví u Gare du Nord, ani se nepohne a pojede dál.
Ale když autobus zastaví, s překvapením zjišťuje, že vystupuje. A jako kdyby byla něčím přitahována, pohybuje se směrem k nádraží.
V obrovské hale vidí mramorové schodiště vedoucí vzhůru, směrem k čekárně pro cestující do Londýna. Má v úmyslu se podívat na vyvěšený jízdní řád, ale dříve, než se jí to podaří udělat, zaslechne své jméno vyslovené uprostřed smíchu. Zastaví se a spatří pod schodištěm hlouček svých kolegů. Když si uvědomí, že je spatřila, smích ještě zesílí. Jsou jako gymnazisté, kteří právě vyvedli dobrou taškařici, divadelní výstup.
“My víme, jak je těžké tě přimět, abys jela s námi, Kdybys věděla, že jsme tady, vymyslela by sis nějakou výmluvu, jako vždycky! Zatracená individualistko!” A zase řičeli smíchy.
Chantal věděla, že Leroy plánuje konferenci v Londýně, ale neměla se uskutečnit dřív než za tři týdny. Jak to, že jsou tady dneska? Znovu má podivný pocit, že to, co se děje, není skutečné, že to nemůže být skutečné. Ale po onom úžasu okamžitě následuje další – navzdory všemu, co mohla sama předpokládat, se cítí být upřímně šťastná z přítomnosti svých kolegů, je jim vděčná za to, že jí toto překvapení přichystali.
Jak jdou do schodů, mladý kolega se do ní zavěsí a ona si pomyslí, že Jean-Marc ji vždy odtahoval z života, který měl být její. Slyšela ho, jak říká: “Ty ses umístila do středu.” A: “Usadila ses v baště konformismu.” Nyní na to odsekává: Ano. A ty mi nezabráníš, abych v ní zůstala!
V davu cestujících ji její mladý kolega, dosud do ní zavěšený, přitáhne k policejní kontrole u schodů, které vedou dolů na nástup…
