11.
Proč se mu pořád zjevuje ta představa hranice?
Říká si, že je to tím, že stárne: Věci se opakují a každým opakováním ztrácejí kus svého smyslu.
Anebo lépe řečeno, ztrácejí kapku po kapce svou vitální sílu, která smysl automaticky předpokládá, aniž se po něm ptá. Hranice znamená tedy podle Jana maximální míru přípustné opakovatelnosti.
Jednou navštívil divadelní představení, kde velmi inteligentní komik uprostřed akce začal zničehonic pomalu a velmi soustředěně počítat: jedna, dvě, tři, čtyři… vyslovoval každou číslici s největším zamyšlením, jako by mu unikala a on ji hledal v prostoru kolem dokola: pět, šest, sedm, osm… Při patnácti se publikum začalo smát a když došel pomalu a čím dál zamyšleněji ke stovce, padalo z lavic.
Na jiném představení si tentýž komik sedl k pianu a začal hrát levou rukou doprovod k valčíku: m ta ta, m ta ta. Pravou ruku měl spuštěnu, žádná melodie se neozývala, jen stále stejné m ta ta, m ta ta, ale on se díval významně do publika, jako by ten valčíkový doprovod byla nádherná hudba hodná dojetí, aplauzu a nadšení. Hrál stále, dvacetkrát, třicetkrát, padesátkrát, stokrát to stejné m ta ta, m ta ta a lidé se dusili smíchem.
Ano, když se překročí hranice, ozve se osudově smích. Ale když se jde ještě dál, Ještě i za smích?
Jan si představuje, že řečtí bohové se nejdřív vášnivě účastňovali příběhů lidí. Pak už zůstávali na Olympu a jen se dívali dolů a chechtali. A dnes už dávno spí.
Přesto si však myslím, že se Jan mýlí, domnívá-li se, že hranice je čára, která na určitém místě přetíná lidský život, že tedy označuje přelom v čase, určitou vteřinu na orloji lidského života. Ne. Jsem si naopak jist, že hranice je s námi stále, nezávisle na čase a na našem věku, že je všudypřítomná, i když za jistých okolností více, za jiných méně viditelná.
Žena, kterou měl Jan tak rád, měla pravdu, když říkala, že to, co ji drží při životě, je jen vlákno pavučiny. Stačí tak málo, nepatrný závan vánku, věci se malinko posunou a to, pro co by člověk ještě před chvílí položil život, se najednou objeví jen jako bezobsažný nesmysl.
Jan měl přátele, kteří opustili jako on svou starou vlast a věnovali všechen čas boji za její ztracenou svobodu. Všichni z nich již poznali ten pocit, že pouto, která je víže k jejich zemi, je jen iluze a že jen jakousi setrvačností osudu jsou stále ochotni zemřít pro něco, na čem jim vůbec nezáleží. Všichni znali ten pocit a zároveň se ho báli znát, odvraceli hlavu, aby neviděli hranici a nesklouzli (přitahováni závratí, jako by je přitahovala propast) na druhou stranu, kde jazyk jejich týraného národa zní už jen bezvýznamně jako cvrlikání ptáků.
Jestli si Jan sám pro sebe definoval hranici jako mez nejvyšší přípustné opakovatelnosti, musím ho tedy opravil: hranice není produktem opakování. Opakování Je jen jeden, ze způsobů, jak učinit hranici viditelnou. Čára hranice je přikryta prachem a opakování je jako pohyb ruky, která ten prach odhrnuje.
Chtěl bych Janovi připomenout tento pozoruhodný zážitek z jeho dětství: Bylo mu tehdy asi třináct let.
Mluvilo se o bytostech, které žijí na jiných planetách. A on si hrál s představou, že ti nezemští tvorové jsou obdařeni více erotickými částmi těla, než jich má člověk, obyvatel země. On, třináctileté dítě, které se tajně vzrušovalo pohledem na ukradenou fotografii nahé tanečnice, došel nakonec k pocitu, že pozemská žena, obdařená klínem a dvěma ňadry, tímto příliš jednoduchým trojúhelníkem, je vlastně eroticky chudá. Snil o bytosti, která má na těle místo mizerného trianglu deset nebo dvacet erotických míst a poskytuje očím vzrušení zcela nevyčerpatelné.
Chci tím říci, že ještě uprostřed předaleké dráhy svého panictví věděl, co to je být znuděn ženským tělem. Ještě před poznáním rozkoše došel v pouhých představách až na konec vzrušení. Poznal jeho vyčerpatelnost.
Žil tedy už od samého dětství v dohledu oné tajemné hranice, za níž ženské ňadro je pouhou měkkou boulí visící na hrudi. Hranice byla jeho údělem od samého počátku. Tř…
