Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

20.

„Mám pro tebe dobrou zprávu. Mluvil jsem s tvým bratrem. Pojede za tchyní tuto sobotu.“

„Opravdu?! A vysvětlil jsi mu všechno? Řekl jsi mu, že když tchyně nenajde klíč, musí prostě vylomit zámek?“ Tamina položila sluchátko a byla jak v opojení.

„Dobrá zpráva?“ ptal se Hugo.

„Ano,“ přikývla.

Měla v uších tátův hlas, veselý a rozhodný, a říkala si, že mu křivdila.

Hugo vstal a přistoupil k baru. Vytáhl odtud dvě sklenky a naléval do nich whisky: „Telefonujte si, ode mne, Tamino, kdy chcete a jak chcete. Já vám můžu opakovat, co jsem vám už řekl. Je mi s vámi dobře, i když vím, že se mnou nikdy nebudete spát.“

Donutil se říci vím, že se mnou nikdy nebudete spát jen, aby si dokázal, že je s to vyslovit té nepřístupné ženě do očí jistá slova (byť v opatrné negativní formě), a připadal si téměř opovážlivý.

Tamina vstala a šla k Hugovi, aby si vzala z jeho rukou sklenku. Myslila na bratra: odmlčeli se sobě, ale přesto se mají rádi a jsou ochotní si pomoci.

„Ať se vám všechno vydaří!“ řekl Hugo a vypil obsah sklenky.

Také Tamina vypila svou whisky a odložila sklenku na stolek. Chtěla si pak sednout, ale než to stačila udělat, Hugo ji objal.

Nebránila se, jen odvrátila hlavu. Ústa se jí zkřivila a čelo pokrylo vráskami.

Objal ji, ani nevěděl jak. V první chvíli se toho sám lekl a kdyby ho Tamina odstrčila, byl by od ní plaše odstoupil a málem se jí omluvil. Ale Tamina ho neodstrčila a její zkřivená tvář a odvrácená hlava ho nesmírně vzrušily. Těch několik žen, které až dosud poznal, nereagovaly nikdy nijak výrazně na jeho doteky. Pokud byly rozhodnuty se s ním milovat, svlékly se a docela klidně, téměř s jakousi lhostejností, čekaly co s nimi udělá. Zkřivení Tamininy tváře dalo jejich objetí významnost, o níž se mu dosud ani nesnilo. Zuřivě ji objímal a snažil se s ní strhat šaty.

Ale proč se Tamina nebrání?

Myslila na tu situaci v obavách už tři roky. Už tři roky žije pod jejím hypnotickým pohledem. A ta situace přišla přesně taková, jakou si ji představovala. Proto se nebránila. Přijala ji, jako se přijímá neodvratné.

Jen hlavu odvracela. Ale nepomohlo to. Manželův obraz byl tu, a tak jak se její tvář otáčela, tak se i on posouval pokojem. Byl to velký obraz groteskně velikého manžela, manžela v nadživotní velikosti, ano, přesně tak, jak si to už tři roky představovala.

A pak už byla docela nahá a Hugo, vzrušen jejím domnělým vzrušením, byl najednou ohromen, když zjistil, že Taminino lůno je suché.