Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

15.

Táta byl maličký a neduživý a když se kdysi vodíval s Taminou po ulici, tvářil se pyšně, jako by celému světu předváděl pomník jedné heroické noci, kdy ji tvořil. Zetě neměl nikdy rád a vedl proti němu ustavičnou válku. Když před chvílí Tamině navrhoval, že jí pošle kožich (zbyl mu jistě po nějaké mrtvé příbuzné), nepohnula ho k tomu starost o dceřino zdraví, ale jeho staré soupeřství. Chtěl, aby dala přednost otci (kožichu) před manželem (balíčkem písemností).

Taminu děsilo, že osud jejího balíčku je v nepřátelských rukou otce a tchyně. Představovala si čím dál častěji, že její zápisníky jsou čteny cizíma očima, a napadalo ji, že cizí pohledy jsou jak déšť, který smazává nápisy na zdi. Anebo jako světlo, které dopadne předčasně na fotografický papír ve vyvolávací lázni, takže znehodnotí obraz.

Uvědomila si, že hodnota i smysl jejích písemných památek tkví v tom, že jsou určeny jen jí. Ve chvíli, kdy ztratí tuto vlastnost, zpřetrhá se intimní pouto, které ji k nim víže, a ona je už nebude s to číst svýma očima, nýbrž jen zrakem publika, které se seznamuje s cizím dokumentem. I ten, kdo je psal, stane se pak pro ni cizí bytostí. Nápadná podobnost, která přesto zůstane mezi ní a autorem zápisků, bude na ni působit jako parodie a výsměch. Ne, nemohla by už sama nikdy číst své zápisky přečtené cizíma očima!

Zmocnila se jí tedy netrpělivost a toužila mít ty zápisníky a dopisy u sebe co nejrychleji, dokud obraz minulosti, který je v nich zachycen, není ještě zničen.