Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

16.

Mezi ním a autem fízlů se náhle objevil červený sportovní vůz řízený divokým jezdcem. Mirek šlápl na plyn. Vjížděli právě do malého města. Silnice zatáčela. Mirek si uvědomil, že ho v této chvíli pronásledovatelé nevidí, a zahnul do malé uličky. Brzdy zaskřípěly a kluk, který chtěl právě přecházet ulici, tak tak uskočil. Zpětným zrcátkem viděl mihnout se po hlavní silnic červené auto. Ale vůz pronásledovatelů ještě nepřejel. Podařilo se mu zahnout rychle do další ulice, a tak jim zmizet z dohledu definitivně.

Vyjel z města silnicí, která ubíhala docela jiným směrem. Díval se zrcátkem za sebe. Nikdo ho nenásledoval, silnice byla prázdná.

Představil si ubohé fízly, jak ho hledají a jak se bojí, že jim náčelník vynadá. Nahlas se zasmál.

Zpomalil jízdu a rozhlížel se po krajině. Nikdy se vlastně po krajině nerozhlížel. Vždycky někam jel, aby něco zařídil a projednal, takže prostor světa se pro něho stal jen čímsi negativním, ztrátou času, překážkou, která brzdila jeho činnost.

Kus před ním se snášejí zvolna k zemi dvě červenobílé pruhované závory. Zastavuje.

Najednou cítí, že je nesmírně unaven. Proč za ní vůbec jel? Proč chtěl zpátky ty dopisy?

Dopadá na něj celá nesmyslnost, směšnost, dětinskost jeho cesty. Nevedla ho k ní žádná úvaha nebo praktický zájem, jen nepřemožitelná touha. Touha sáhnout rukou daleko do minulosti a uhodit tam pěstí.

Touha rozřezat nožem obraz svého mládí. Vášnivá touha, kterou neuměl ovládnout a která již zůstane nenasycena.

Cítil se nesmírně unaven. Už asi nebude moci odstranit ze svého bytu kompromitující písemnosti. Drží se mu v patách a už ho nepustí. Je pozdě. Ano, už je na všechno pozdě.

Zdálky slyšel supění vlaku. U strážního domku stála žena s červeným šátkem na hlavě. Přijížděl vlak, pomalý osobní vlak, z jednoho okna se vykláněl strýc s fajfkou a plival okna. Rak se ozvalo zvonění nádražního zvonku a žena s červeným šátkem šla k závorám a otáčela klikou. Závory se vznášely vzhůru a Mirek rozjel auto. Vjížděl do vesnice, která nebyla než jedinou nekonečnou ulicí, na jejímž konci bylo nádraží: malý, nízký, bílý dům, vedle něho dřevěný plot, skrze něhož bylo vidět nástupiště a koleje.