Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

15.

Když ho vyprovázela před dům, obě auta stála zaparkovaná jedno za druhým před Zdeniným domem.

Fízlové se procházeli po protějším chodníku. Zastavili se teď v chůzi a dívali se na ně.

Ukázal jí je: „Tihle dva páni mne sledují celou cestu.“

„Opravdu?“ řekla nedůvěřivě a z jejího hlasu bylo slyšet násilně zdůrazňovanou ironii: „Všichni tě pronásledují?“

Jak může být tak cynická a tvrdit mu do očí, že dva muži, kteří si je okázale a drze prohlížejí, jsou jen náhodní chodci?

Je jen jediné vysvětlení. Hraje jejich hru. Hru, která spočívá v tom, že se všichni tváří, jako by žádná tajná policie neexistovala a nikdo nebyl pronásledován.

Fízlové přecházeli mezitím silnici ke svému autu a před zrakem Mirka a Zdeny do něho nasedali.

„Měj se pěkně,“ řekl Mirek a už se na ni nepodíval. Usedl k volantu. V zrcátku viděl auto fízlů, jak se rozjíždí za ním. Zdenu neviděl. Nechtěl ji vidět. Nechtěl ji už nikdy vidět.

Nevěděl proto, že stála na chodníku a dlouho se za ním dívala. Měla polekanou tvář.

Ne, nebyl to cynismus, když odmítala vidět v mužích na protějším chodníku fízly. Padl na ni strach z věcí, které ji přerůstaly. Chtěla zakrýt pravdu před ním i před sebou.