Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

4.

Dívá se do zpětného zrcátka a uvědomuje si, že za ním jede stále stejné osobní auto. Nikdy nepochyboval o tom, že je sledován, ale dělali to až dosud s mistrovskou diskrétností. Dnešním dnem došlo k zásadní změně: chtějí, aby o nich věděl.

Asi dvacet kilometrů za Prahou je uprostřed polí veliká ohrada a za ní dílny autoopravny. Má tam dobrého známého a chce, aby mu vyměnil vadný startér. Zastavil auto před vjezdem, zahraženým červenobíle pruhovanou závorou. Stála u ní tlustá bába. Mirek čekal, až zvedne závoru, ale ona se na něho jen dlouze dívala a ani se nepohnula. Zatroubil, ale bez výsledku. Vykoukl z okénka. Bába řekla: „Ještě vás nezavřeli?“

„Ne, ještě mne nezavřeli,“ odpověděl Mirek: „Můžete zvednout tu závoru?“

Ještě několik dlouhých vteřin se na něho netečné dívala, pak zívla a odešla do vrátnice. Rozvalila se tam za stolem a už se na Mirka nepodívala.

Vystoupil tedy z auta, prošel kolem závory a vyhledal v dílně známého mechanika. Ten se s ním vrátila sám zvedl závoru (bába seděla dál netečně ve vrátnici), aby Mirek projel s vozem na dvůr.

„Vidíš, to máš z toho, že jsi se tolik ukazoval v televizi,“ řekl automechanik. „Zná tě pak od vidění kdekterá bába.“

„A kdo je to?“ ptal se Mirek.

Dověděl se, že invaze ruského vojska, které obsadilo Čechy a prosazovalo všude svůj vliv, ji probudila k neobyčejnému životu. Viděla, jak lidé výše postavení než ona (a celý svět byl výše postaven než ona) jsou dík sebemenšímu nařčení zbavováni moci, postavení, zaměstnání i chleba a vzrušilo ji to: začala sama udávat.

„A jak to, že je pořád vrátná? To ji ani nepovýšili?“

Automechanik se usmál: „Neumí napočítat do pěti. Nemůžou ji povýšit. Mohou jí jen znovu potvrdit její právo udávat. To je celá odměna.“ Pak zvedl kapotu a zadíval se do motoru.

Mirek si náhle uvědomil, že dva kroky vedle něho stojí muž. Ohlédl se po něm: měl šedé sako, bílou košili s kravatou a hnědé kalhoty. Nad silným krkem a oteklou tváří se vlnily naondulované šedivé vlasy.

Stál a díval se na mechanika, skloněného pod zvednutou kapotu.

I mechanik si ho po chvíli všiml, zvedl se a řekl: „Hledáte někoho?“

Muž se silným krkem a naondulovanými vlasy odpověděl: „Ne. Nehledám nikoho.“

Mechanik se znovu sklonil do motoru a řekl: „Na Václavském náměstí v Praze stojí člověk a blije.

Kolem něho jde jiný muž, dívá se na něho a smutně kývá hlavou: Kdybyste věděl, jak vám rozumím…“