SEDMÁ ČÁST
Hranice
1.
Při milování ho na ženách vždycky nejvíc ujímala jejich tvář. Těla jako by svým pohybem roztáčela veliký filmový kotouč, a na tváři jako na televizní obrazovce probíhal úchvatný film plný rozrušení, vyčkávání, výbuchů, bolesti, křiku, dojetí i zla. Jenomže Hedvičina tvář byla zhasnutá obrazovka a Jan, upíraje na ni oči, trápil se otázkami, na které nenacházel odpověď: Nudí se s ním? Je unavena? Miluje se nerada? Je zvyklá na lepší milence? Nebo se pod nehybnou hladinou její tváře skrývají prožitky, o nichž Jan netuší?
Mohl se jí na to samozřejmě zeptat. Ale děla se s nimi zvláštní věc. Oba vždy hovorní a jeden ke druhému upřímní, oněměli ve chvíli, kdy se jejich nahá těla objala.
Nikdy si neuměl dost dobře vysvětlit tuto němotu. Snad to bylo tím, že v jejich neerotickém styku projevovala Hedvika vždycky víc iniciativy než on. I když byla mladší, pronesla během svého života jistě nejméně třikrát tolik slov co on a rozdala desetkrát tolik poučení a rad, takže mu připadala jako dobrá, moudrá matka, která ho vzala za ruku, aby ho vedla životem.
Představoval si často, že by jí uprostřed milování vdechl do ucha několik obscénních slov. Ale i v představách končil ten pokus neúspěchem. Byl si jist, že by se na její tváři objevil mírný úsměv nesouhlasu i shovívaného pochopení, úsměv matky, jež, pozoruje synáčka, který krade ve spíži zakázanou sušenku.
Anebo s i představoval, že by jí pošeptal jen zcela banální: líbí se ti to? S jinými ženami i tento prostý dotaz zněl vždy neřestně. Pojmenovával, byť jen decentním slůvkem to, milostnou činnost a vyvolával hned chuť po dalších slovech, v nichž by se tělesná láska odrážela jak v řadě zrcadel. Zdálo se mu však, že zná Hedvičinu odpověď už předem: Samozřejmě, že se mi to líbí, vysvětlovala by mu trpělivě. Myslíš si, že bych dělala dobrovolně něco, co se mi nelíbí? Nemyslíš logicky, Jene.
A tak jí neříkal ani obscénní slova, ani se jí neptal, jestli se jí to líbí, nýbrž mlčel, zatímco se jejich těla mohutně a dlouho pohybovala, roztáčejíce prázdný kotouč, na kterém nebyla žádná filmová páska.
Často ho ovšem napadalo, že jen on sám je vinen němotou jejich nocí. Vytvořil si karikaturní obraz Hedviky-milenky, který teď stojí mezi ní a jím, takže není s to přes něj proniknout ke skutečné Hedvice, k jejím smyslům a obscénním tmám. Ať už to bylo jakkoli, po každé jejich němé noci si sliboval, že se s ní už příště nebude milovat. Má ji rád jako chytrou, věrnou, jedinečnou přítelkyni, ne jako milenku.
Jenomže nebylo možno oddělit milenku od přítelkyně. Pokaždé, když se s ní sešel, seděli spolu dlouho do noci, Hedvika pila, mluvila, poučovala, a až už byl Jan úplně mrtvý únavou, náhle zmlkla a na její tváři se objevil blažený, mírný úsměv. V té chvíli Jan, jakoby řízen nějakou neodolatelnou sugescí, se jí dotkl prsu a ona vstala a začala se svlékat.
Proč se se mnou chce milovat? ptal se sám sebe mnohokrát, ale nenacházel na to odpověď. Věděl jen, že jejich mlčenlivé soulože jsou nevyhnutelné, stejně jako je nevyhnutelné, aby občan při zvuku národní hymny stál v pozoru, i když to jistě nepřináší požitek ani jemu, ani jeho vlasti.
