Kniha smíchu a zapomění (Milan Kundera)

19.

Ti, co jsou v emigraci (je jich sto dvacet tisíc), ti, co je umlčeli a vyhnali z míst (je jich půl miliónu), mizejí jak průvod vzdalující se v mlhách, neviděni a zapomenuti.

Vězení však, přestože ze všech stran obklopeno zdmi, je jevištěm dějin nádherně osvětleným.

Mirek to dávno ví. Představa vězení ho po celý poslední rok neodolatelně vábila. Tak musela vábit Flauberta sebevražda paní Bovaryové. Ne, román svého života by si nemohl představit s lepším koncem.

Statisíce životů chtěli vymazat z paměti, aby zůstal jen jeden jediný neposkvrněný čas neposkvrněné idyly. Ale on se na tu idylu položí celým svým tělem jako skvrna. Zůstane na ní jako zůstala Clementisova čepice na hlavě Gottwaldově.

Dali Mirkovi k podpisu seznam zabavených věcí a pak požádali jeho i jeho syna, aby šli s nimi. Po roční vyšetřovací vazbě byl soud. Mirka odsoudili na šest let, jeho syna na dvě léta a asi deset jeho přátel dostalo tresty mezi rokem a šesti léty vězení.