Život je jinde (Milan Kundera)

DÍL DRUHÝ
aneb
XAVER

1.

Slyšel ještě z nitra budovy hluk přestávky, která za chvíli skončí; do třídy vejde starý matematikář a bude trýznit spolužáky číslicemi nakreslenými na černé tabuli; bzukot bludné mouchy naplní nekonečný prostor mezi profesorovou otázkou a žákovou odpovědí… Ale to on už bude daleko!

Bylo rok po velké válce; bylo jaro a svítilo slunce; šel ulicemi k Vltavě a potom loudavým krokem podél nábřeží. Vesmír pěti vyučovacích hodin byl daleko a on s ním byl spojen jen malou hnědou aktovkou, v níž si nesl pár sešitů a jednu učebnici.

Došel ke Karlovu mostu. Stromořadí soch nad vodou ho zvalo, aby se dal na druhou stranu řeky. Téměř pokaždé, když byl za školou (a on býval tak často a rád za školou!), přitahoval ho Karlův most a dával se po něm. Věděl, že i dnes tudy půjde a že se i dnes zastaví tam, kde pod mostem již není voda, ale suchý břeh a na něm starý žlutý dům; okno v jeho třetím poschodí je právě ve výši kamenného zábradlí mostu a vzdáleno na délku skoku; rád se na ně díval (bylo vždycky zavřené) a přemýšlel o tom, kdo za ním bydlí.

Tentokrát poprvé (snad proto, že byl mimořádně slunný den) bylo okno otevřené. Po jeho boku visela klec s ptákem. Zastavil se, pozoroval tu rokokovou klícku z bílých zdobeně kroucených drátů a pak si všiml, že se v přítmí pokoje rýsuje postava: přesto, že ji viděl zezadu, poznal, že je to žena, a toužil po tom, aby se otočila a mohl uvidět její tvář.

Postava se opravu pohnula, ale opačným směrem; zmizela ve tmě. Ale okno bylo otevřené a on byl přesvědčen, že je to výzva, tichý, důvěrný pokyn pro něho.

Nemohl odolat. Vyskočil na zídku. Okno bylo odděleno od mostu hlubokou prohlubní ukončenou tvrdým dlážděním. Aktovka v ruce mu překážela. Hodil ji otevřeným oknem do šeré místnosti a potom skočil za ní.