Život je jinde (Milan Kundera)

19.

Před maminkou stojí neznámý muž a chce mluvit s Jaromilem. Maminka odmítá. Muž jí připomíná jméno zrzavé dívky. „Váš syn udal jejího bratra. Jsou teď oba zatčeni. Musím s ním mluvit.“

Stojí proti sobě v maminčině pokoji, ale pro maminku je teď ten pokoj jen předsíní synovy komnaty; střeží ji jak ozbrojený anděl bránu ráje. Hlas návštěvníkův je příkrý a probouzí v ní hněv. Otvírá dveře synova pokojíku: „Tak si s ním promluvte.“

Muž uviděl zarudlou tvář chlapce blouznícího z horečky a maminka řekla tichým a pevným hlasem: „Nevím sice, o čem mluvíte, ale ujišťuji vás, že můj syn věděl, co dělá. Všechno, co dělá, je v zájmu dělnické třídy.“

Když vyřkla tato slova, jež často slýchala od syna, ale jež jí dosud byla cizí, cítila, jak ji naplňuje pocit nesmírné síly; byla teď se synem spojena víc než kdy jindy; byla s ním jedna duše, jedna mysl; tvořila s ním jeden vesmír utkaný z jediné a sourodé látky.