6.
Ach, dlouhé prázdno odpolední, kdy je Jaromil uzavřen v pokoji a dívá se střídavě do svých dvou zrcadel!
Jak je to možné? Všude přece četl, že mládí je nejplnější období života! Kde se tedy bere to vakuum, ta řídkost životní hmoty? Odkud se bere prázdnota?
To slovo bylo nepříjemné jak slovo porážka. A byla jiná slova, která v jeho přítomnosti (alespoň doma, v té metropoli prázdnoty) nesměl nikdo vyslovit. Třeba slovo láska nebo slovo dívky. Jak nenáviděl tři lidi obývající přízemní pokoje vily! Často tam bývali do hloubi noci hosté a bylo slyšet opilé hlasy a mezi nimi vřískavé hlasy žen, které rozdíraly duši Jaromila zamuchlaného do přikrývky a nemohoucího spát. Jeho bratranec byl jen o dva roky starší než on, ale ty dva roky se mezi nimi tyčily jak Pyreneje oddělující od sebe dva různé věky; bratranec - vysokoškolák si do vily vodil (s vlídným porozuměním rodičů) sličné slečny a Jaromila mírně přezíral; strýce bylo vidět málokdy (byl zaneprázdněn zděděnými obchody), zato tetin hlas burácel domem; pokaždé, když potkala Jaromila, kladla mu stereotypní otázku: Tak co dělají děvčata? Jaromil toužil plivnout jí do tváře, protože její shovívavě žoviální otázka osvětlovala celou jeho bídu. Ne že by neměl žádné styky s dívkami, ale bylo jich tak málo, že jednotlivé schůzky byly od sebe vzdáleny jak hvězdy ve vesmíru. Slovo dívky bylo tedy smutné jak slovo stesk a slovo neúspěch.
Jestliže schůzky s dívkami nenaplňovaly jeho čas, naplňovalo ho očekávání těch schůzek a to očekávání nebylo jen prosté civění do budoucnosti, to byla příprava a studium. Jaromil byl přesvědčen, že úspěch schůzky ‚závisí především na tom, zda neupadne do rozpačitého mlčení a bude umět mluvit. Schůzka s dívkou byla především umění konversace. Pořídil si proto zvláštní sešitek, do něhož si zapisoval historky vhodné k vyprávění; nikoli anekdoty, protože ty nejsou s to vypovědět nic osobního o tom, kdo je vypráví. Zapisoval si příběhy, které sám prožil; a protože skoro žádné neprožil, vymýšlel si je; byl při tom vkusný; smyšlené (či vyčtené či odposlouchané) příběhy, do nichž dosazoval sám sebe jako hrdinu, ho neměly heroizovat, nýbrž jen jemně, takřka nepostřehnutelně posunout z území, kde vládne stojatost a prázdno, do území, v němž vládne pohyb a dobrodružství.
Zapisoval si i různé úryvky z básní (a podotkněme, že ne z těch, které sám obdivoval), v nichž byla apostrofována ženská krása a jež bylo možno prohodit jako vlastní postřeh. Tak si například zapsal verš; Z tvé tváře mohla by být krásná trikolora: rty, oči, vlas… Takový verš bylo ovšem třeba zbavit umělosti rytmu a říci ho dívce jako vlastní náhlý nápad, jako spontánní vtipnou poklonu: Tvoje tvář, to je vlastně trikolóra! Oči, ústa, vlasy. Neuznávám žádné jiné státní barvy!
Po celou dobu schůzky myslí Jaromil na své připravené věty a děsí se, že jeho hlas nebude přirozený, že věty budou znít naučeně a že je bude říkat jako špatný ochotnický herec. Neodváží se je tedy říci, ale protože je soustředěn jen na ně, neumí kromě nich nic povídat. Schůzka je trapně mlčenlivá, Jaromil cítí v dívčiných pohledech výsměch a brzy se s dívkou loučí s pocitem porážky.
Doma si sedá ke stolu a píše vztekle, rychle a s nenávistí: Z tvých očí tečou pohledy jak moč. Střílím z pušky do vypelichaných vrabců tvých blbých myšlenek Mezi tvýma nohama je kaluž z níž vyskakují pluky žab…
Píše dál a dál a čte pak po sobě s uspokojením text, jehož fantazie mu připadá krásně zběsilá.
Jsem básník, jsem veliký básník, říká si v duchu a píše si to pak i do deníku: Jsem veliký básník, mám velikou sensibilitu, mám ďábelskou fantazii, cítím, co jiní necítí…
A zatím přichází zvenčí maminka a vchází do svého pokoje…
Jaromil přistupuje k zrcadlu a dívá se dlouze na svou nenáviděnou dětskou tvář. Dívá se na ni tak dlouho, až v ní posléze uvidí svit výjimečnosti a vyvolenosti.
A ve vedlejším pokoji maminka si stoupá na špičky a sundává se stěny manželův obraz ve zlatém rámu.
