Život je jinde (Milan Kundera)

3.

Učiňme tím altánem pánskou garsoniéru: předsíň, v ní šatník vbudovaný do zdi, nedbale otevřený dokořán, koupelna s pečlivě umytou vanou, kuchyňka s neuklizeným nádobím a pokoj; v pokoji velice široký gauč, naproti němu velké zrcadlo, kolem dokola knihovna, asi dva zasklené obrázky (reprodukce antických maleb a soch), podlouhlý stolek s dvěma křesly a okno s výhledem do dvora na komíny a střechy.

Je odpoledne a majitel garsoniéry se právě vrací domů; otvírá aktovku a vytahuje z ní zmačkané montérky, věší je do skříně; pak jde do pokoje a otvírá dokořán okno; je slunný jarní den, do místnosti vstupuje svěží vánek a on jde do koupelny, pouští do vany horkou vodu a svléká se; prohlíží si své tělo a je s ním spokojen; je to již čtyřicetiletý muž, ale od doby, co tělesně pracuje, cítí se ve znamenité kondici; má mozek lehčí a paže silnější.

Teď už leží ve vaně; položil přes ni dřevěné prkno, takže mu vana slouží zároveň za stůl; má před sebou ležet knížky (ta podivná záliba v antických autorech!), hřeje se v horké vodě a jednu z knih čte.

A potom uslyší zvonek. Nejdřív jednou krátce, pak dvakrát dlouze a po malé přestávce opět krátce.

Nechával se nerad rušit nezvanými návštěvami a proto měl s milenkami a přáteli dohodnuty signály, podle nichž poznal, kdo přichází. Ale komu patřil tento signál?

Napadlo ho, že je už stár a má špatnou paměť.

„Okamžik!“ zavolal, vstal z vany, osušil se, beze spěchu oblékl koupací plášť a šel otevřít.