Život je jinde (Milan Kundera)

9.

Filmařčin pokoj je naplněn řečmi a kouřem, skrze nějž se jeden z mužů (může mu být třicet let) už dlouho pozorně dívá na Jaromila: „Zdá se mi, že jsem o tobě slyšel,“ říká mu konečně.

„O mně?“ ptal se potěšeně Jaromil.

Třicátník se zeptal, jestli je Jaromil totožný s chlapcem, jenž od dětství navštěvoval malíře.

Jaromil byl rád, že se může prostřednictvím společného známého připoutat pevněji ke společnosti neznámých lidí, a dychtivě přisvědčil.

Třicátník řekl: „Ale teď už jsi u něho dlouho nebyl.“

„Už dlouho.“

„A proč?‘

Jaromil nevěděl, co říci, a pokrčil rameny.

„Já vím, proč. Překáželo by ti to v kariéře.“

„V kariéře?“ pokusil se Jaromil o smích.

„Otiskuješ verše, recituješ na estrádách, naše hostitelka o tobě natočila film, aby si vylepšila politickou reputaci. Kdežto malíř má zakázáno vystavovat. Víš přece, že o něm psali jako o nepříteli lidu.“

Jaromil mlčel.

„Víš nebo nevíš!“

„Jo, slyšel jsem to.“

„Jeho obrazy jsou prý buržoasní zvrhlost.“

Jaromil mlčel.

„Jestlipak víš, co malíř dělá?“

Jaromil pokrčil rameny.

„Vyhodili ho ze školy a dělá nádeníka na stavbě. Protože nemíní odvolávat to, v co věří. Maluje jen po večerech za umělého světla. Ale maluje přesto krásné obrazy, kdežto ty píšeš odporné sračky!“