(8)
Co mi Ludvík na svatbě udělal? Dohromady nic. Měl zamrzlá ústa a byl divný. Když se odpoledne hrálo a tančilo, nabízeli mu kamarádi klarinet.
Chtěli, aby s nimi hrál. Odmítl to. Brzo potom odešel docela. Měl jsem naštěstí pořádně v hlavě, než abych tomu věnoval přílišnou pozornost. Ale druhého dne jsem viděl, že jeho odchod zůstal na včerejšku jako malá skvrnka. Alkohol, který se mi rozkládal v krvi, rozšiřoval tu skvrnku do slušné šíře. A ještě víc než alkohol Vlasta. Nikdy neměla Ludvíka ráda. Ženy si instinktivně třídí kamarády svého muže na ty neškodné a na ty nebezpečné. Ludvíka zařadila Vlasta do té druhé kategorie a byla vždycky ráda, že žije v Praze.
Když jsem jí oznámil, že mi Ludvík půjde za svědka, moc ji to nepotěšilo. A nazítří po svatbě jí přišlo vhod, že mi může připomenout jeho včerejší chování. Prý se celou dobu tvářil, jako bychom ho všichni obtěžovali. Je nafoukaný, má rohy, nosem div nebe neprovrtá.
Ale ještě téhož dne večer nás Ludvík sám navštívil. Donesl Vlastě nějaké dárky a omlouval se. Ať prý mu odpustíme, že včera za nic nestál. Vyprávěl nám, co se mu přihodilo. Vyletěl ze strany i ze školy. Neví, co s ním dál bude.
Nevěřil jsem svým uším a nevěděl jsem, co mám říci. Ostatně Ludvík nechtěl být litován a odváděl řeč rychle jinam. Náš soubor měl za čtrnáct dní odjet na velké zahraniční turné. Hrozně jsme se na to, my venkované, těšili.
Ludvík to věděl a začal se mě na naši cestu vyptávat. Ale já jsem si ihned uvědomoval, že Ludvík od dětství toužil po cizině a teď už se tam sotva kdy dostane. Lidé s politickou skvrnou se tehdy a ještě mnoho let poté za hranice nepouštěli. Viděl jsem, jak se ocitáme každý někde docela jinde, a snažil jsem se to zamlčet. Nemohl jsem proto mluvit nahlas o naší cestě, protože bych tak ozářil náhlou propast mezi našimi osudy. Chtěl jsem tu propast přikrýt tmou a bál jsem se každého slova, které by ji mohlo osvítit, Ale nenacházel jsem žádné slovo, které by ji neosvěcovalo. Každá věta, týkající se jen trochu našeho života, nás usvědčovala, že jsme se dostali každý někam jinam. Že máme jiné možnosti, jinou budoucnost. Že jsme unášeni opačným směrem. Snažil jsem se mluvit o něčem, co by bylo natolik všední a bezvýznamné, aby z toho naše cizost nevyčuhovala. Ale to bylo ještě horšÍ. Bezvýznamnost rozhovoru byla trapná a rozmluva se stala rychle nesnesitelnou.
Ludvík se brzo rozloučil a odešel. Přihlásil se na brigádu někam mimo naše město a já jsem odjel se souborem za hranice. Od té doby jsem ho neviděl několik let. Poslal jsem mu na vojnu jeden nebo dva dopisy. Po jejich odeslání zůstal ve mně vždycky stejný pocit neuspokojenosti jako po naší poslední rozmluvě. Neuměl jsem stát tváří v tvář Ludvíkovu pádu.
Styděl jsem se za to, že můj život je úspěšný. Zdálo se mi nesnesitelné adresovat Ludvíkovi z výše své spokojenosti slova povzbuzení či soucitn.
Raději jsem se snažil předstírat, že se mezi námi nic nezměnilo. Popisoval jsem mu v dopisech, co děláme, co je nového v souboru, jakého máme nového cimbalistu a jaké jsme zažili příběhy. Tvářil jsem se, jako by můj svět byl nadále naším společným světem. A cítil jsem nepříjemnost té přetvářky.
Pak jednoho dne dostal můj tatínek úmrtní oznámení. Ludvíkova maminka zemřela. Nikdo z nás vůbec nevěděl, že byla nemocná. Když se mi ztratil Ludvík z očí, ztratila se mi s ním z očí i ona. Teď jsem držel parte v ruce a uvědomoval si svou nevšímavost vůči lidem, kteří jen trochu málo poodstoupili z cesty mého života. Mého úspěšného života. Cítil jsem se vinen, i když jsem se vlastně ničeho nedopustil. A potom jsem si všiml něčeho, co mě poděsilo. Pod úmrtní zprávou byli podepsáni za veškeré příbuzenstvo manželé Koutečtí. O Ludvíkovi ani zmínka.
Přišel den pohřbu. Měl jsem od rána trému, že se setkám s Ludvíkem. Ale Ludvík nepřijel. Za rakví šla jen hrstka lidí. Ptal jsem se Kouteckých, kde je Ludvík. Pokrčili rameny a řekli, že nevědí. Zástup s rakví zastavil u velké hrobky s těžkým mramorovým kamenem a…
