Žert (Milan Kundera)

(3)

Ostatně před Únorem přišlo komunistům moje křesťanství vhod.

Poslouchali rádi, když jsem vysvětloval sociální obsah Evangelia, brojil proti zpuchřelosti starého světa majetku a válek a dokazoval příbuznost křesťanství a komunismu. Šlo jim přece o to, získat na svou stranu co nejširší vrstvy, a chtěli tedy získat i věřící. Ale brzo po Únoru se všechno začalo měnit. Jako asistent zastal jsem se několika posluchačů, protože měli být pro politické smýšlení svých rodičů vyloučeni z fakulty. Protestoval jsem proti tomu a dostal se do konfliktu s vedením školy. A tu se najednou začaly ozývat hlasy, že člověk tak vyhraněně křesťansky orientovaný nemůže prý dost dobře vychovávat socialistickou mládež. Zdálo se, že budu muset bojovat o svou existenci. A tehdy se mně doneslo, že se mne na plenární schůzi strany zastal student Ludvík Jahn. Říkal, že by to prý byl holý nevděk, kdybychom zapomněli, co jsem pro stranu znamenal před Únorem.

A když mu předhazovali mé křesťanství, řekl, že bude v mém životě jistě přechodnou fází, kterou dík svému mládí překonám.

Šel jsem tehdy za ním a poděkoval mu za to, že se mne zastal. Řekl jsem mu však, že bych ho nerad klamal a že ho chci proto upozornit, že jsem starší než on a není naděje, že bych svou víru "překonal". Dali jsme se do debaty o boží jsoucnosti, o konečnosti a věčnosti, o tom, jaký měl Descartes vztah k náboženství, zda byl Spinoza materialista a o mnohých jiných věcech. Nedohodli jsme se. Zeptal jsem se Ludvíka nakonec, zda nelituje, že se mne zastal, když vidí, jak jsem nenapravitelný. Řekl mi, že náboženská víra je moje soukromá věc a že po ní konec konců nikomu nic není.

Od té doby jsem se s ním už na fakultě nesešel. O to více se naše osudy sblížily svou podobou. Asi čtvrt roku po našem rozhovoru vyloučili Jahna ze strany i z fakulty. A za dalšího půl roku jsem odešel z fakulty i já. Byl jsem vyhozen? Vyštván? To nemohu říci. Je pravda jen to, že hlasů proti mně a proti mému přesvědčení bylo čím dál víc. Je pravda, že mi někteří kolegové naznačovali, že bych měl učinit nějaké veřejné prohlášení ateistického rázu.

A je pravda, že jsem měl na přednáškách několik nepříjemných výstupů s útočnými komunistickými posluchači, kteří chtěli urážet mou víru. Návrh na můj odchod z fakulty visel opravdu ve vzduchu. Ale je také pravda, že jsem měl mezi komunisty na fakultě stále dosti přátel, kteří si mne vážili pro můj před únorový postoj. Stačilo snad jen málo: jen to, abych se sám začal bránit a byli by se jistě postavili za mne. Ale já jsem to neudělal.