(17)
Malou místností s pěti šesti stoly, hustě zakouřenou a přeplněnou, se řítil číšník, maje na natažené paži veliký tác s kopcem talířů, na nichž jsem rozeznal smažené řízky s bramborovým salátem (pravděpodobně jediné nedělní jídlo), a prorážeje si neurvale cestu mezi lidmi a stoly, vyběhl z místnosti na chodbu. Šel jsem za ním a zjistil jsem, že na konci chodby jsou otevřené dveře do zahrady, v níž se rovněž obědvá. Vzadu pod lípou byl volný stolek; usedl jsem tam.
Z dálky přes střechy vesnice ozývalo se jímavé hýlom hýlom, ozývalo se tak z dálky, že sem do hospodské zahrady obklíčené stěnami domů doléhalo zpola neskutečně. A ta zdánlivá neskutečnost mi navodila myšlenku, že to všechno kolem mne vůbec není přítomnost, nýbrž jen samá minulost, patnáct, dvacet let stará minulost, že hýlom hýlom je minulost, Lucie je minulost, Zemánek je minulost a Helena byla jen kámen, který jsem chtěl na tu minulost vrhnout; celé tyhle tři dny byly jen divadlem stínů.
Cože? Jen tyhle tři dny? Celý můj život, zdá se mi, byl vždycky příliš přeplněn stíny a přítomnost v něm zaujímala pravděpodobně dost nedůstojné místo. Představuji si jedoucí chodník (to je čas) a na něm člověka (to jsem já), který běží proti směru, kterým se pohybuje chodník; chodník se však pohybuje rychleji než já a proto mne zvolna unáší do cíle, ke kterému běžím; ten cíl (podivný cíl, který je umístěn vzadu!) je minulost politických procesů, minulost sálů, v nichž se vzpažují ruce, minulost strachu, minulost černých vojáků a Lucie, minulost, kterou jsem uhranut, kterou se snažím rozluštit, rozmotat, rozplést a která mi brání, abych žil, jak má žít člověk, totiž čelem vpřed. A přitom je to minulost den ze dne vzdálenější (protože chodník se pohybuje rychleji než já), a proto i čím dál nerozluštitelnější a nerozmotatelnější, takže běžím (s očima obrácenýma k minulosti a s citem pro spravedlnost neukojeným) naveskrz marný běh.
A je tu hlavní pouto, kterým bych se chtěl s minulostí, jež mne hypnotizuje, spojit, a to pouto je msta, jenomže msta, jak jsem se přesvědčil právě v těchto dnech, je stejně marná, jako je marný všechen můj běh zpátky. Ano, tehdy, když Zemánek předčítal v posluchárně fakulty Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, tehdy jsem měl jit k němu a uhodit ho přes tvář, jedině tehdy. Časovým odkladem mění se msta v cosi klamavého, v osobní náboženství, v mýtus odtržený den ze dne více od zúčastněných lidí, kteří zůstávají v mýtu msty stejní, ačkoliv ve skutečnosti (chodník je v ustavičném pohybu) jsou dávno někým jiným: dnes stojí jiný Jahn před jiným Zemánkem a rána, kterou jsem zůstal dlužen, je nevzkřisitelná, nerekonstruovatelná, definitivně ztracená, takže udeřil-li jsem nyní, po létech, je má rána zcela nesrozumitelná, a protože je nesrozumitelná, nabývá pak docela jiných, cizích, mnou nezamýšlených významů, stává se něčím jiným, než byla v mém záměru, může se obrátit nejrůznějším směrem a já ji nemohu ani řídit, tím méně ospravedlnit.
Krájel jsem na talíři velkou placku smaženého řízku a zase mi dolehlo k uším hýlom hýlom nesoucí se slabě a teskně přes střechy vesnice; představil jsem si v duchu zahaleného krále a jeho Jízdu a sevřelo se mi srdce nad nesrozumitelností lidských gest:
Už po mnoho staletí vyjíždějí tak jako dnes v moravských dědinách chlapci s podivným poselstvím, jehož písmena, psaná v neznámé řeči, předvádějí s dojemnou věrností, aniž jim rozumějí. Nějací dávní lidé chtěli jistě něco důležitého říci a ožívají dnes ve svých potomcích jako hluchoněmí řečníci, promlouvající k publiku krásnými a nepochopitelnými gesty. Jejich poselství nebude nikdy rozluštěno nejenom proto, že k němu není klíč, ale i proto, že lidé nemají trpělivost naslouchat mu v době, kdy je již shromážděno tak nepřehledné množství poselství dávných i nových, že jejich překřikující se sdělení jsou nevnímatelná. Už dnes jsou dějiny jen tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů, jež nezvětšená pa…
