Žert (Milan Kundera)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

(13)

Máme krále poctivého, ale velmi chudobného, volali jezdci už zase o pár domků dál, a my jsme šli za nimi. Bohatě opentlené zadky koní, zadky modré, růžové, zelené a fialové poskakovaly před námi a Zemánek pojednou ukázal jejich směrem a řekl mi: "Tam je Helena." Podíval jsem se tím směrem, ale viděl jsem stále jenom barevná koňská těla.

Zemánek ukázal znovu: "Tam."

Uviděl jsem ji zpola zacloněnou jedním koněm a tu jsem ucítil, jak rudnu: způsob, jak mi ji Zemánek ukázal (neřekl "má žena", nýbrž "Helena"), svědčil o tom, že ví, že ji znám.

Helena stála na kraji chodníku a držela v natažené ruce mikrofon; od mikrofonu vedla šňůra do magnetofonu, který visel přes rameno mladému chlapci v koženém saku a texaskách a se sluchátky na uších. Zůstali jsme stát nedaleko nich. Zemánek řekl (zničehonic a jakoby nic), že Helena je výborná ženská, že nejenom pořád báječně vypadá, ale že je i ohromně schopná a že se mi vůbec nediví, že si s ní rozumím.

Cítil jsem horkost svých tváří: Zemánek neřekl svou poznámku útočně, řekl ji naopak velice přívětivým tónem, a o podstatě situace mne nenechával na pochybách ani pohled slečny Brožové, která se na mne dívala významně a usmívavě, jako by mi urputně chtěla vyjádřit svou informovanost i své sympatie, ne-li přímo své spojenectví.

Zemánek zatím pokračoval v ležérních poznámkách o své manželce a snažil se mi dát najevo (oklikou i náznakem), že všechno ví, ale že neshledává nic v nepořádku, protože je vůči Heleninu soukromí zcela liberální; aby dodal svým slovům bezstarostnou lehkost, ukázal na mladíčka, který nesl magnetofon, a řekl, že ten chlapec (co prý vypadá s těmi sluchátky na uších jako velký brouk) je do Heleny už dva roky nebezpečně zamilován a že si mám dát na něho pozor. Slečna Brožová se zasmála a zeptala se, kolik mu před dvěma léty bylo. Zemánek řekl, že sedmnáct a že je to pro zamilovanost dostatečný věk. Pak prohlásil žertovně, že Helena ovšem na zajíčky není a že je vůbec ctnostná paní, ale že takový kluk, čím je neúspěšnější, tím je zuřivější a určitě by nebyl od rány. Slečna Brožová (v duchu bezvýznanmého žertování) podotkla, že bych snad na chlapce stačil.

"Nevím, nevím," řekl Zemánek usmívaje se.

"Nesmíš zapomínat, že jsem pracoval v dolech. Mám od té doby svaly," chtěl jsem také jen něco bezvýznamného prohodit a neuvědomil jsem si, že tou připomínkou žertovnost konverzace překračuju.

"Vy jste pracoval v dolech?" ptala se slečna Brožová.

"Tihle dvacetiletí kluci," držel se Zemánek zarputile svého tématu, "když jsou v partě, jsou opravdu nebezpeční a dovedou pěkně spořádat člověka, který se jim nelíbí."

"A jak dlouho?" ptala se slečna Brožová.

"Pět let," řekl jsem.

"A kdy?"

"Ještě před devíti léty."

"Tak to už je dávno, to vám ty svaly zase splaskly," řekla, protože chtěla k přátelskému žertování přihodit rychle vlastní žertíček. Jenomže já jsem v té chvíli skutečně pomyslil na své svaly a na to, že mi vůbec nesplaskly, že jsem naopak stále ve výborné kondici a že bych blondýna, s nímž si tu vyprávím, dovedl zbít všemi existujícími způsoby - a co je nejdůležitější i nejsmutnější: že nemám než ty svaly, chci-li mu vrátit starý dluh.

Znovu jsem si představil, že se na mne Zemánek obrátí žoviálně a s úsměvem a požádá mne, abychom zapomněli na všechno, co mezi námi bylo, a cítil jsem se zaskočen: Zemánkovu žádost o odpuštění podporuje totiž nejen jeho názorová proměna, nejen čas a jeho ptačí perspektiva, nejen slečna Brožová a její vrstevníci, ale i Helena (ano, všichni teď stojí při něm a proti mně!), protože odpouští-li mi Zemánek mé cizoložství, uplácí si mne tím, abych i já jemu odpustil.

Když jsem (ve své představě) viděl tu jeho vyděračskou tvář, jistou si svými velkými spojenci, zachvátila mne taková touha ho udeřit, že jsem se opravdu viděl, jak ho biji. Kolem dokola se motali křičící jezdci, slunce bylo nádherně zlaté, slečna Brožová cosi povídala a já jsem měl před zuřivýma očima krev stékající po jeho tváři.

Ano, to bylo v představě; ale co udělám ve skutečnosti, až mne požádá, abych mu odpustil?

S hrůzou jsem si uvědomoval, že neudělám nic.

Došli jsme zatím k Heleně a jejímu technikovi, který si právě snímal s uší sluchátka. "Vy už jste se seznámili?" zatvářila se Helena udiveně, když mne uviděla se Zemánkem.

"My už se známe velmi dávno," řekl Zemánek.

"Jak to?" divila se.

"Známe se ze studentských dob, studovali jsme na stejné fakultě," řekl Zemánek a mně se zdálo, že je to už jeden z posledních můstků, po němž mne vede na to potupné místo (podobné popravišti), kde mne požádá o odpuštění.

"Bože, to jsou náhody," řekla Helena.

"Tak to na světě chodí," řekl technik, aby dal najevo, že je také na světě.

"Vás dva jsem nepředstavila," uvědomila si Helena a řekla mi: "To je Jindra. Jindra Kadlečka."

Podal jsem si s Jindrou (nevzhledným pihovatým chlapcem) ruce a Zemánek řekl Heleně: "Tak jsme si se slečnou Brožovou myslili, že tě vezmeme s sebou, ale já už dobře chápu, že by se ti to nehodilo, že chceš jet zpátky s Ludvíkem ... "

"Vy pojedete s námi?" zeptal se mne teď chlapec v texaskách a opravdu se mi zdálo, že se mne neptá příliš přátelsky.

"Máš tady auto?" zeptal se mne Zemánek. "Nemám auto," odpověděl jsem.

"Tak se svezeš s nimi a máš to v pohodlí a v nejlepší společnosti," řekl.

"Ale já jedu stotřicítkou! Abyste se nebál!" řekl chlapec v texaskách.

"Jindro!" okřikla ho Helena.

"Mohl bys jet s námi," řekl Zemánek, "ale já myslím, že dáš nové přítelkyni přednost před starým přítelem." Nazval mne žoviálně a jakoby mimochodem přítelem a já jsem si byl jist, že potupné smíření je již kousek od nás; ostatně Zemánek se teď na chvíli odmlčel, jako by zaváhal, a zdálo se mi, že mne v příští chvíli odvolá stranou, abychom spolu mluvili mezi čtyřma očima (sklopil jsem hlavu, jako bych ji kladl pod sekeru), ale mýlil jsem se: Zemánek se podíval na hodinky a řekl: "Vlastně už nemáme moc času, protože chceme být před pátou v Praze. No nic, musíme se loučit. Ahoj, Heleno," podal ruku Heleně, pak řekl ještě ahoj mně a technikovi a všem nám podal ruce. Také slečna Brožová nám podala všem ruce, vzala Zemánka pod paží a odcházeli.

Odcházeli. Nemohl jsem od nich odtrhnout oči: Zemánek šel vzpřímeně, s hrdě (vítězně) vztyčenou blond hlavou a tmavovláska se vznášela vedle něho; byla i zezadu krásná, měla lehkou chůzi, líbila se mi; líbila se mi téměř bolestně, protože její odcházející krása byla ke mně ledově lhostejná, stejně jako byl vůči mně lhostejný Zemánek (jeho srdečnost, výmluvnost, jeho paměť i jeho svědomí), stejně jako byla vůči mně lhostejná celá má minulost, se kterou jsem si tu dal v rodném městě schůzku, abych se jí pomstil, ale která tu prošla kolem mne nevšímavě, jako by mne neznala.

Dusil jsem se ponížením a hanbou. Netoužil jsem po ničem jiném než zmizet, osamět a smazat celý tenhle špinavý a bludný příběh, tento hloupý žert, smazat Helenu i Zemánka, smazat před včerejšek, včerejšek i dnešek, smazat to, smazat, aby po tom všem nezůstala ani stopa.

"Nebudete se zlobit, když řeknu soudružce redaktorce pár slov mezi čtyřma očima?" zeptal jsem se technika.

Vzal jsem pak Helenu stranou; chtěla mi něco vysvětlovat, říkala cosi o Zemánkovi a jeho slečně, omlouvala se mi zmateně, že prý mu musila všechno říct; ale v té chvíli mne již nic nezajímalo; byl jsem naplněn jedinou touhou: být odtud pryč, pryč odtud a z celé té historie; udělat za vším tečku.

Věděl jsem, že nesmím Helenu dále klamat; byla vůči mně nevinná a já jsem jednal nízce, protože jsem si ji proměnil v pouhou věc, v kámen, který jsem chtěl (a neuměl) vrhnout po někom jiném. Dusil jsem se výsměšným nezdarem své msty i nízkostí vlastního jednání a byl jsem rozhodnut udělat všemu konec alespoň nyní, sice pozdě, ale přece dříve, než bude víc než pozdě. Nemohl jsem jí však nic vysvětlovat; nejenom proto, že bych ji pravdou ranil, ale i proto, že by ji sotva pochopila. Uchýlil jsem se tedy k pouhé rezolutnosti konstatování: několikrát jsem jí opakoval, že jsme spolu byli naposledy, že se s ní již nesejdu, že ji nemiluji a že to musí pochopit.

Ale bylo to mnohem horší, než jsem tušil: Helena zbledla, roztřásla se, nechtěla mi věřit, nechtěla mne pustit; zažil jsem malé martyrium, než jsem se jí konečně mohl vyprostit a odejít.

Informace

Bibliografické údaje

  • 14. 5. 2024