(2)
Poprvé jsem ho poznal v čtyřicátém sedmém roce na některé z bouřlivých schůzí, jimiž tehdy vřely vysoké školy. Rozhodovalo se o budoucnosti národa. Všichni to tušili a také já jsem to tušil a byl jsem při všech diskusích, sporech i hlasováních na straně komunistické menšiny proti většině, kterou tehdy na vysokých školách tvořili lidovci a národní socialisté.
Mnozí křesťané, katolíci i evangelíci, mi to měli tehdy za zlé. Považovali za zradu, že jsem se spojil s hnutím, které si vepsalo do štítu bezbožectví. Když se s nimi dnes potkávám, domnívají se, že jsem aspoň po patnácti létech nahlédl konečně svůj tehdejší omyl. Ale musím je zklamat. Nezměnil jsem dodnes nic na svém postoji.
Komunistické hnutí je ovšem bezbožné. Ale jen křesťané, kteří nechtějí vidět břevno v oku svém, mohou z toho vinit komunismus sám. Říkám křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista. To znamená vzdát se osobních zájmů, blahobytu i moci a obrátit se tváří v tvář chudým, poníženým a trpícím. Ale což tohleto dělaly církve? Můj otec byl dělník věčně nezaměstnaný a pokorně věřící v Boha. Obracel k němu zbožnou tvář, ale církev neobrátila nikdy tvář k němu. Zůstal opuštěn mezi bližními, opuštěn uvnitř církve, sám se svým Bohem, až do své nemoci a smrti.
Církve nepochopily, že dělnické hnutí je hnutí ponížených a vzdychajících, kteří touží po spravedlnosti. Zcela proti duchu Ježíšovu se od nich odvrátily.
Neměly zájem starat se s nimi a pro ně o království Boží na zemi. Spojily se s utiskovateli a vzaly takto dělnickému hnutí Boha. A teď mu chtějí vyčítat, že je bezbožné? Jaké farizejství! Ano, socialistické hnutí je bezbožné, ale já v tom vidím Boží důtku, určenou nám, křesťanům! Důtku za naši bezcitnost vůči chudým a trpícím.
A co mám dělat v této situaci? Mám se děsit toho, že ubývá příslušníků církví? Mám se děsit toho, že jsou ve školách děti vyučovány v protináboženském myšlení? Jak bláhové! Skutečné náboženství nemá zapotřebí přízně světské moci. Světská nepřízeň jen posiluje víru.
A mám snad bojovat proti socialismu, protože je naší vinou bezbožný?
Ještě větší bláhovost! Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k jeho odčinění.
Ostatně proč ten neklid, bratři křesťané? Všechno se děje z Boží vůle a já se často ptám, zda Bůh záměrně nedává lidstvu poznat, že člověk se nemůže beztrestně posadit na jeho trůn a že i sebespravedlivější uspořádání světských poměrů se bez jeho účasti zvrtne a zkazí.
Pamatuju se na ta léta, kdy se lidé u nás cítili být už na krok od ráje. A byli pyšni, že je to jejich ráj, k němuž nepotřebují nikoho na nebesích. A pak se jim rozplynul náhle pod rukama...
