2
Kupodivu druhý den mu bylo o něco lépe; žlučník ho už vůbec nebolel a pocítil malou, leč patrnou chuť na několik žen, které viděl ráno kroužit kolonádou. Tento malý zisk byl však znevážen mnohem horším poznáním: ty ženy ho míjely bez nejmenšího povšimnutí; splýval jim s bledými usrkávači pramenů v jediný chorý zástup.
„Vidíš, lepší se to,“ řekla doktorka Františka, když ho pak dopoledne prohmatala. „Jen pořádně drž dietu. Pacientky, s kterými se vidíš na kolonádě, jsou naštěstí dost staré a nemocné, než aby tě znepokojovaly, a to jsou pro tebe nejlepší podmínky, protože potřebuješ klid.“
Havel si zastrkával košili do kalhot; stál přitom před malým zrcadlem pověšeným v koutě nad umyvadlem a pozoroval mrzutě svou tvář. Pak řekl velice smutně: „Nemáš pravdu. Všiml jsem si dobře, že mezi většinou stařenek prochází se kolonádou i menšina docela pěkných žen. Jenomže o mne nezavadily ani pohledem.“
„Kdybych ti všechno věřila, tak tohle ne,“ usmála se na něho lékařka, a doktor Havel, odtrhnuv oči od smutné podívané v zrcadle, zadíval se do jejích nepochybovačných, věrných očí; pocítil k ní velikou vděčnost, i když věděl, že z ní promluvila jen víra v tradici, víra v mnohaletou roli, v níž ho byla zvyklá s mírným nesouhlasem (leč přesto láskyplně) vídat.
Potom zaklepal někdo na dveře. Když je Františka pootevřela, bylo zřít uklánějící se hlavu mladého muže. „Ach, to jste vy! Úplně jsem zapomněla!“ Zvala mladíka dál do ordinace a vysvětlovala Havlovi: „Už dva dny tě shání redaktor lázeňského časopisu.“
Mladík se začal mnohomluvně omlouvat, že vyrušuje pana doktora v tak delikátní situaci, a pokoušel se (pohříchu s poněkud nepříjemnou křečovitostí) o žertovný tón: prý se pan doktor nemá hněvat na paní doktorku, že ho zradila, neboť redaktor by ho byl stejně dostihl, třeba i ve vaně s uhličitou vodou; a na něho se pan doktor taky nesmí zlobit pro jeho drzost, neboť tato vlastnost náleží k nezbytnostem žurnalistické profese a bez ní by se neuživil. Rozhovořil se pak o obrázkovém časopise, který vydávají jednou měsíčně zdejší lázně, a vysvětloval, že v každém čísle bývá rozhovor s některým významným pacientem, který se tu právě léčí; příkladem uvedl několik jmen, z nichž jedno patřilo členu vlády, jedno zpěvačce a jedno hokejistovi.
„Vidíš,“ řekla Františka, „krásné ženy na kolonádě o tebe zájem nejevily, zato vzbuzuješ pozornost žurnalistů.“
„Je to strašlivý úpadek,“ řekl Havel; vzal však rád zavděk i touto pozorností, usmál se na redaktora a odmítal jeho nabídku s dojemně průhlednou neupřímností: „Já, pane redaktore, nejsem ani člen vlády, ani hokejista, tím méně zpěvačka. Nechci sice nijak podceňovat své vědecké výzkumy, ale ty jsou přece jen spíš pro odborníky než pro širší publikum.“
„Však já ten interview nechci dělat s vámi; to mne ani nenapadlo,“ odpověděl mladík s pohotovou upřímností. „Chtěl bych ho udělat s vaší ženou. Slyšel jsem, že vás má přijet do lázní navštívit.“
„To jste informován lépe než já,“ řekl Havel dosti chladně; přistoupil pak opět k zrcadlu a díval se na svou tvář, která se mu nelíbila. Zapínal si horní knoflíček u košile, mlčel, zatímco mladý redaktor upadl do rozpaků, v nichž valem ztrácel proklamovanou žurnalistickou drzost; omlouval se lékařce, omlouval se doktorovi a byl rád, když odešel.
