9
„Nevím,“ odpověděl. Nevěděl; unikla tehdy nejen jeho představám, ale i jeho vjemům; unikla jeho zraku i sluchu. Když v kolejním pokojíku rozžal světlo, byla už oblečená, všechno na ní bylo zase hladké, oslnivé, dokonalé, a on marně hledal spojitost mezi její osvětlenou tváří a tváří, kterou před chvílí tušil ve tmě. Ještě se toho dne ani nerozloučili, a už na ni vzpomínal; snažil se představit si, jak vypadala její (neviděná) tvář a (neviděné) tělo, když se před chvílí milovali. Ale bez úspěchu; stále se vymykala jeho obrazotvornosti.
Předsevzal si, že příště ji musí milovat při plném osvětlení. Jenomže žádné příště už nebylo. Obratně a taktně se mu od té doby vyhýbala a on propadl nejistotě a beznaději: milovali se sice krásně, snad, ale věděl také, jak nemožný byl předtím, a styděl se za to; cítil se teď jejím vyhýbáním odsouzen a neosmělil se již o ni naléhavěji usilovat.
„Řekněte mi, proč jste se mi tehdy vyhýbala?“
„Prosím vás,“ řekla co nejněžnějším hlasem, „je to tak dávno, co já vím…“, a když naléhal dále, prohlásila: „Neměl byste se pořád vracet k minulosti. Dost na tom, že jí musíme věnovat tolik času proti své vůli.“ Řekla to jen proto, aby nějak odrazila jeho naléhání (a snad se poslední věta, řečená s lehkým povzdechem, vztahovala k dopolední návštěvě hřbitova), ale on její prohlášení vnímal jinak: jako by mu mělo prudce a záměrně osvětlit (tu očividnou věc), že nejsou dvě ženy (někdejší a dnešní), ale jen jedna a stále tatáž žena, a že ta žena, jež mu před patnácti lety unikla, je nyní zde, je na dosah ruky.
„Máte pravdu, přítomnost je důležitější,“ řekl s významným akcentem a podíval se velice upřeně na její tvář, která se usmívala pootevřenými ústy, v nichž se bělala řada zubů; v té chvíli mu prolétla hlavou vzpomínka: tehdy v kolejním pokojíku vzala do úst jeho prsty, skousla je silně, až ho to bolelo, a on při tom nahmatával veškerý vnitřek jejích úst; a dodnes ví, že na jedné straně nahoře vzadu jí chyběly všechny zuby; (neodrazovalo ho to tehdy, naopak, ten drobný nedostatek patřil k jejímu věku, který ho vábil a vzrušoval). A nyní, dívaje se do skuliny, jež se otvírá mezi zuby a koutkem úst, viděl, že zuby jsou nápadně bílé a žádný nechybí, a zamrazilo ho to: opět oba obrazy od sebe odchlíply, ale on to nechtěl připustit, chtěl je mocí a násilím zase spojit v jeden, a proto řekl: „Opravdu nemáte chuť na koňak?“, a když s půvabným úsměvem a mírně zvednutým obočím zavrtěla hlavou, odešel za plentu, vytáhl láhev koňaku, naklonil ji k ústům a rychle pil. Potom ho napadlo, by mohla podle dechu odhalit jeho tajné počínání, a vzal proto dva pohárky i láhev a donesl je do pokoje. Vrtěla znovu hlavou. „Alespoň symbolicky,“ řekl a nalil obě číšky. Pak si s ní přiťukl: „Abych už o vás mluvil jenom v přítomném čase!“ Vypil číšku, ona omočila rty, přisedl si k ní na okraj křesla a chytil ji za ruce.
