Směšné lásky (Milan Kundera)

Hrdinové směšných lásek jsou vesměs lidé postiženi politickou situací v zemi, jsou málem vyhozeni ze strany nebo v lepším případě káráni za nepřístojné chování, za individualismus či neuspořádaný soukromý život.
Kunderův hrdina je většinou člověk oddaný socialismu a věřící své straně, avšak nějakým způsobem se proti ní prohřeší. Je nepochopen, z původně malé chyby se stává zrada, hrdina je vyvržen ze společnosti. Nejdříve se ovšem snaží dokázat že je nevinen, ale po čase tento nesmyslný boj vzdává a uvědomuje si grotesknost celé své situace a vůbec celé tehdejší doby.
Druhý typ hrdiny nemá nic společného s politikou, či společenským prohřeškem. Je to muž toužící po ženě, svádějící a více či méně ve svém konání úspěšný.

 

Obsahy jednotlivých vydání:

Směšné lásky:Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po 20 letech, Eduard a Bůh
První sešit směšných lásek: Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát
Druhý sešit směšných lásek: Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel, Falešný autostop
Třetí sešit směšných lásek: Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh, Doktor Havel po 20 letech

— 1 —

---

Já, truchlivý bůh

Děj tohoto příběhu se odehrává v Brně. Vypráví ho, hezký ctižádostivý mladík Adolf, který nás na začátku seznámí se studentkou zpěvu Janou, do které byl zamilovaný. Kupoval jí květiny a všelijak jí nadbíhal, to vše marně, Jana ho jistý čas využívala, pohrávala si sním a pak vše ukončila.
Adolf si brzy našel náhradou velmi přitažlivou a přístupnou slečnu Brunetu, ale zůstala v něm touha po odplatě, která na sebe nenechala dlouho čekat. Se svým přítelem řecké národnosti Apostlolem, vymysleli plán pomsty. Adolf ho oblékl do luxusních šatů a potom ho Janě představil jako slavného a bohatého dirigenta Řecké státní opery Achilla . Všichni tři stráví odpoledne v kavárně. Apostol Janě lichotí v řečtině a Adolf jakoby překládá, ač sám řecky neumí ani slovo a obdivná slova si vymýšlí. Apostol se naoko zajímá o její zpěv a proto společně odcházejí do Adolfova bytu. Adolf po chvíli odchází a nechává je o samotě. O dění v jeho nepřítomnosti mu potom jeho přítel horlivě vypravuje. Řek se do Jany také zamiluje a chce jí o podvodu říci. Jana si ho však v obyčejném oblečení na ulici ani nevšimne.
Adolf se trápí protože se jeho intriky obrátily proti jeho původnímu záměru. Chtěl sám sebe pobavit, příteli dopřát krátké rozptýlení a Janu ponížit, zneužít. Nevyšlo mu ani jedno. Apostol je nešťastný protože Jana o něj v podobě jaký skutečně je nestojí a Adolf zjišťuje, že údajná pomsta byla jen záminkou, aby se k Janě mohl opět přiblížit a mluvit s ní. Pořád je do ní zamilovaný, i když se přesvědčil jak je hloupá a naivní.

— 2 —

---

Falešný autostop

Povídka začíná jednoho letního dne, kdy mladý pár jede autem na dovolenou do Tater. Mladý muž svou dívku velmi miluje a líbí se mu hlavně její ostych a čistota. Rád ji tedy provokuje a škádlí, aby ji dostal do rozpaků. Cestou se zastaví u benzínové pumpy, a proto že musí chvíli čekat ve frontě, vydá se dívka po silnici napřed a když ji mladík autem dohoní, požádá ho o svezení a dělá jakoby ho neznala. Jemu se hra na stopařku také líbí a chvíli se tím společně baví. Potom však oba začne hryzat myšlenka že se tak jejich partner chová i jindy. Dívka žárlí, protože se bojí že její chlapec bere často stopařky a jemu se zas nelíbí její suverenita a bezostyšnost. Dojde k roztržce, ale dál se chovají jako cizí lidé.
Na křivatce mladík odbočí k úplně jinému cíli, než měli namířeno. Vyhledá hotel, kde najme pokoj. Během večeře se oba chovají úplně jinak. Ona začne hrát roli ženy lehkých mravů a je sebevědomá a jistá, až ji ta proměna samotnou zaráží. Dělá a říká věci, kterých by se dříve nedopustila, styděla by se. Mladíkovi se začíná hnusit, a proto stupňuje svoje oplzlosti. Odvede si ji do pokoje, kde jí dá 50 korun, nazve ji děvkou a nařídí jí aby se svlékla. Dívka chce hru ukončit, chce ho políbit, osloví ho jeho jménem. On jí však řekne, že líbá jen ženy které miluje a ji že rád nemá. Dál se k ní chová jako k prostitutce a nakonec se s ní vyspí, bez něžností bez citu.
Potom vedle sebe leží a uvědomují si že zašli velmi daleko a že hra musí skončit. Mají před sebou ještě celou dovolenou.

Wojta, Lukáš Kadeřábek

— 3 —

---

Ukázky z knihy:

 

Knížkou Směšné lásky vstoupil roku 1963 Milan Kundera, dosud známý jako básník, dramatik a esejista, do české prózy. Vydání té útlé prvotiny s podtitulem "Tři melancholické anekdoty" bylo doprovozeno malým interviev, ve kterém autor na otázku, co ho to napadlo psát povídky, odpovídá:

"Psal jsem je v době, kdy jsem pracoval na hře Majitelé klíčů. Téma to bylo až příliš vážné a práce pracná .... Měl jsem touhu tomu všemu unikat, cítit se volný a bavit se. A tak vznikly tyhle povídky, které jsem měl o to raději, oč víc byly s to upevnit ve mně ducha nevážnosti. Domníval jsem se, že jsou to především rozmarné povídky, ale někteří čtenáři to popírali. A tak jsem v podtitulu dal výraz své původní iluzi i jejich dojmu: jsou to anekdoty, ale snad melancholické."

A na poznámku, že vedle většiny současné mladé prózy působí jeho povídky až nemoderně, Milan Kundera opáčí:

"Pokud ovšem pro vás modernost znamená: popis všednodenních situací, kuse konstatující věty, žádní zápletka, žádný děj, záplava vnitřního monologu, všední přesně odposlouchaný dialog se skutečným či domnělým podtextem. Avšak tyto způsoby jsou příznačné pouze pro určitý proud moderní prózy. Myslím, že dobrý smysl a význam tohoto způsobu psaní chápu, ale osobně je mi cizí. Abych vám naznačil svou orientaci. Nemohl jsem se nikdy přinutit číst Zolu, ale miluju jeho protinožce: Anatola France. Ctím upřímně moderní americkou prózu, ale Thomas Mann a třeba i Robert Musil jsou mi bližší ... Prostě: přesnost úvahy mne strhuje více, než přesnost pozorování; mám rád v literatuře neskrývaný intelekt, ať už se projevuje reflexí, analízou, ironií či hravostí kombinace."

Svému krédu zůstal Milan Kundera věrný i ve Druhém sešitě směšných lásek (1965) a v sešitě třetím (1968). Nyní se autor kriticky podíval na uzavřený cyklus, dvě povídky vypustil a celek nově uspořádal. Pod starým názvem tedy vychází nová kniha, detinitivní soubor Kunderových melancholických anekdot o lásce a o dnešním světě.

— 4 —

---

Pak přinesl číšník biftek a mladík objednal další vodku se sodou (připili tentokrát na dívčina ňadra) a rozhovor pokračoval dál v divném frivolním tónu. Mladíka dráždilo čím dál víc, jak dívka umí být tou lascivní slečnou; když to tak dobře umí, pomyslel si, znamená to, že jí také opravdu je; žádná cizí duše do ní přece nevstoupila odkudsi z prostoru; to, co tu hraje; je ona sama; snad je to ta část její byotsti, která je držena pod zámkem a kterou teď záminka hry vypustila z klece; dívka si možná myslí, že hrou zapírá sama sebe; ale není to právě naopak? Nestává se ve hře teprve sama sebou? Neosvobozuje se hrou? Ne, proti němu nesedí žádná cizí žena v těle jeho dívky; je to jeho dívka, ona sama, nikdo jiný. Díval se na ni a cítil k ní rostoucí nechuť.

— 5 —

---

Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na stůl. Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned ořkikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. A tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel.

Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá ženy, které má rád. Rozplakal se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý svůj život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala: milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tenkrát – za tou hranicí.

 

(Falešný autostop)

— 6 —