Celá e-kniha Směšné lásky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6
Nejbezprostřednější nebezpečí tedy Eduard odvrátil; osud jeho učitelské existence se ocitl ve výhradních rukou ředitelčiných, což zkonstatoval celkem s uspokojením: vzpomněl si totiž na bratrovu někdejší poznámku, že ředitelka byla vždycky na mladé kluky, a se vší nevyrovnaností své mladické sebedůvěry (hned zakřiknuté, hned přehnané) se rozhodl vyhrát svůj zápas tím, že se své vládkyni vemluví v přízeň jako muž.
Když ji podle úmluvy navštívil jednoho z příštích dnů v její ředitelně, pokusil se nasadit lehký tón a využíval každé příležitosti, aby do rozhovoru vsunul důvěrnější poznámku, jemné zalichocení či aby s diskrétní dvoj smyslností zdůraznil svou zvláštní situaci muže v rukou ženy. Leč nebylo mu dopřáno, aby určoval sám tón rozhovoru. Ředitelka s ním mluvila vlídně, ale naprosto zdrženlivě; vyptávala se ho, co čte, jmenovala pak sama několik knih a doporučila mu je ke čtení, protože chtěla zřejmě zahájit dlouhodobou práci na jeho mysli. Jejich krátké setkání skončilo tím, že ho pozvala k sobě na návštěvu.
Dík ředitelčině zdrženlivosti Eduardova sebedůvěra opět splaskla, takže vstoupil do její garsoniéry pokorně a bez úmyslu přemáhat ji mužským půvabem. Posadila ho do křesla a nasadila velmi přátelský tón; ptala se ho, na co má chuť: na kávu? Řekl, že ne. Tedy na alkohol? Upadl téměř do rozpaků: „Jestli máte koňak…“ a hned se lekl, jestli neřekl nějakou troufalost. Ale ředitelka řekla vlídně: „Ne, koňak ne, mám jen trochu vína,“ a donesla poloprázdnou láhev, jejíž obsah stačil naplnit právě jen dvě sklenky.
Pak řekla, že se na ni Eduard nesmí dívat jako na nějakou inkvizitorku; každý má přece plné právo vyznávat ve svém životě to, co uzná za správné. Samozřejmě, jiná věc je (dodala hned), zda se pak hodí či nehodí za učitele; proto prý musili (ač neradi) Eduarda předvolat a promluvit si s ním a byli velmi (alespoň ona a inspektor) spokojeni tím, jak s nimi mluvil otevřeně a nic nezapíral. Mluvila pak prý s inspektorem o Eduardovi ještě velmi dlouho a rozhodli se, že si ho za půl roku znovu zavolají k rozhovoru; do té doby mu ředitelka má pomoci svým vlivem v jeho vývoji. A znovu zdůraznila, že mu chce pouze přátelsky pomoci, že není žádný inkvizitor ani policajt. Vzpomněla pak učitele, který se na Eduarda tak zostra obořoval, a řekla: „Ten má sám máslo na hlavě, a tak by byl ochoten ty druhé upalovat. Taky školnice o vás všude rozhlašuje, že prý jste byl drzý a paličatě jste trval na svém. Nedá si vymluvit, že byste měl vyletět ze školy. Já s ní ovšem nesouhlasím, ale tak úplně se jí zas divit nemůžete. Já bych taky nebyla ráda, kdyby mé děti učil někdo, kdo se veřejně křižuje na ulici.“
Takto předvedla ředitelka Eduardovi v jediném proudu vět jak lákavé možnosti svého milosrdenství, tak i hrozivé možnosti své přísnosti, a pak, aby prokázala, že jejich setkání je vskutku přátelské, odbočila na jiná témata: mluvila o knihách, zavedla Eduarda ke knihovně, rozplývala se nad Rollandovou Okouzlenou duší a zlobila se na něho, že ji nečetl. Poté se ho zeptala, jak se mu vlastně vede na škole, a po jeho konvenční odpovědi se sama dlouze rozpovídala: řekla, že je vděčná osudu za své zaměstnání, že má práci ve škole ráda, protože tím, že vychovává děti, je vlastně v ustavičném a konkrétním dotyku s budoucností; a že jenom budoucnost může nakonec ospravedlnit všechno to utrpení, kterého prý („ano, musíme si to přiznat“) je kolem plno. „Kdybych nevěřila, že žiju pro něco víc než jen pro svůj vlastní život, nemohla bych snad vůbec žít.“
Ta slova zněla náhle velmi opravdově a nebylo jasné, zda se jimi ředitelka chce zpovídat anebo zahájit očekávanou ideologickou polemiku o smyslu života; Eduard se rozhodl pochopit je raději v jejich intimnosti a zeptal se proto tichým, diskrétním hlasem: „A váš život sám o sobě?“
„Můj život?“ opakovala po něm. „Ten by vás sám o sobě neuspokojil?“ Objevil se jí na tváři trpký úsměv a Eduardovi jí přišlo v té chvíli skoro líto. Byla jímavě ohavná: černé vlasy jí stínily podlouhlou kostn…
