science fiction

Na pár dní se zdálo, že se všechno vrátilo do normálních kolejí. Řítili jsme se kupředu ke Slepé uličce. Plnil jsem své všední povinnosti podle rozpisu, i když se mi některé z nich zdály nesmyslné. Většina. Stále ještě jsem nezískal pocit, že velím na Meči Orionu doopravdy, ne jen teoreticky. Přesto jsem poctivě dělal všechno, co jsem dělat měl. / O bludné matrici přede mnou nikdo nemluvil. Ve vzácných případech, kdy jsem na svých pochůzkách po lodi…

„Nemám v úmyslu působit ti nepříjemnosti, příteli,“ řekl Sokrates mírně. „Jen se snažím některé věci pochopit.“ / „Jsi hlupák!“ / „To je samozřejmě pravda, jak jsem již několikrát uznal. No ale, když na mě míníš zaútočit mečem, tak prosím. Ovšem pochybuji, že bys tím něčeho dosáhl.“ / „K čertu s tebou,“ zabručel Pizarro. Podíval se na svůj meč a přikývl. „Ne. Ne, to by mi nepomohlo, že? Prošel by tebou jako vzduchem. A ty bys zůstal stát a nechal mě, abyc…

Here is a story from 1956, reproduced in its entirety. While there have been many collections of Silverberg’s work from the 1950s, somehow this one has escaped the light of day. Of it, he says, “I looked at “Man of Many Bodies” this morning and damned if I could remember having written it. But undoubtedly it’s my work, because I mention several of my favorite composers, painters, and writers, some of them so esoteric that it’s g…

The first explosions seemed very far away: a string of distant, muffled bangs, booms, and thuds that might have been nothing more than thunder on the horizon. Joseph, more asleep than not in his comfortable bed in the guest quarters of Getfen House, stirred, drifted a little way up toward wakefulness, cocked half an ear, listened a moment without really listening. Yes, he thought: thunder. His only concern was that thunder might betoken rain, and…

 Detektor v rohu Mahlerovy kanceláře červeně zablikal. Mahler na to unaveným pohybem ruky upozornil smutně se tvářícího časoskokana, který před ním zkroušeně seděl za stolem a vypadal ve svém neohrabaném skafandru uskřípnutě a nejistě. / „Vidíte,“ pravil Mahler a poklepal na desku stolu. „Právě chytili dalšího. Jsme soustavně zaplavováni lidmi, jako jste vy. Až vás dopravíme na Měsíc, uvidíte sám, kolik jich tam už je. Jenom já sám jsem ji…

V těch letech jsme vyvolávali různé slavné postavy z minulosti, abychom se podívali, co byly zač. To bylo uprostřed dvanáctých let, asi tak od roku 12 400 do roku 12 450. Povolali jsme Caesara a Antonia a samozřejmě také Kleopatru. Pozvali jsme Freuda, Marxe a Lenina k jednomu stolu, aby si mohli popovídat. Zhmotnili jsme Winstona Churchilla, který nás zklamal (příliš pil a šišlal), a Napoleona, který byl velkolepý. / Desetitisíciletí naší historie …