Kapitola 9
Byl to vydařený den. Ne tím, že bych byl úspěšným při rybolovu, chytil jsem pouhé čtyři okouny, ale tím, že jsem byl venku u řeky, kde se mi podařilo navázat staronovou známost s říčním světem a dokonce jsem se už rozpomenul na nějaké detaily z polozapomenutého dětství. Když mi paní Streetrová připravovala jídlo s sebou, optala se mě na to černé oko, ale já byl vyhýbavý a snažil se vše přehrát v žert. Pak jsem uprchnul k řece a byl tam celý den. Nerybařil jsem pořád, také jsem průzkumničil, zajížděl jsem do spletitých zátočin, prohlédl si několik mokřin a ostrovů. Chtěl jsem objevit nějaká dobrá místa, kde by se dalo rybařit, ale nejen to. Prodíral jsem se tímto kusem divočiny, o kterém jsem po léta snil, a snažil jsem se ho zeptat, sjednotit se s ním. Byl to podivný svět plynoucí vody, zelení porostlých ostrovů, neplodných písečných nánosů a lesnatých břehů.
Když se začalo stmívat, vydal jsem se zpátky směrem k hotelu, pádloval jsem proti proudu a snažil se držet při břehu.
Byl jsem pouhých několik set metrů od doku, když jsem uslyšel, jak kdosi volá moje jméno – šepot se nesl nad řekou.
Vytáhl jsem pádlo a vyčkával, koukal jsem na břeh. Proud začal kánoi pomalu unášet dolů po řece.
„Sem,“ ozval se šepot a já zahlédl barevný záblesk v místě, kde ústilo do řeky úzké rameno. Popadl jsem pádlo a zamířil tam. Na šikmé kládě, jejíž jeden konec byl opřený o břeh a druhý ponořený ve vodě, stála Kathy Adamsová. Zabral jsem a hnal se vpřed, dokud kánoe nepřirazila ke kmeni.
„Naskočte si,“ řekl jsem, „provezu vás.“
Zírala na mě. „Co to oko!“ vyjekla.
Usmál jsem se. „Trochu jsem si naběhl.“
„Už jsem slyšela, že jste bojoval,“ řekla. „Vypadá to, že budete mít starosti.“
„Obvykle mám starosti,“ pravil jsem, „buď takové nebo makové.“
„Ale teď je to vážné. Myslí si, že jste zabil člověka.“
„Mohu snadno dokázat…“
„Justina Ballarda,“ upřesnila. „Jeho tělo našli asi tak před hodinou. A vy jste se s ním včera v noci popral.“
Odkýval jsem to. „Myslím, že jo. Byla tma. Byli tři a já ani jednoho z nich pořádně neviděl. Možná ten, kterýho sem praštil, byl Ballardovic kluk. Já jsem udeřil jen jednou. Pak se na mě ti zbývající dva vrhli.“
„Byl to Justin Ballard, s kým jste se včera v noci pral,“ řekla. „S ním a s těma dvěma dalšíma. Dopoledne se tím po městě vytahovali a Justin měl pěkně pochroumaný obličej.“
„V tom případě jsem z toho venku,“ řekl jsem. „Celý den jsem byl u řeky…“
Zarazil jsem se uprostřed věty. Nebylo, jak dokázat, že jsem skutečně byl u řeky. Já sám jsem neviděl duši a pravděpodobně ani nikdo neviděl mě.
„Nerozumím tomu,“ řekl jsem.
„Bloumali dopoledne městem a vytahovali se tím, co vám udělali, a tvrdili, že vás chytí a ještě si to s vámi vyřídí. Pak někdo našel mrtvého Justina a ti druzí dva zmizeli.“
„Přece si nemyslí, že jsem zabil všechny tři?“ optal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Nevím, co si o tom myslí. Město je otřeseno. Někteří z nich se chystali jít sem dolů a dostat vás, ale George Duncan jim to rozmluvil. Říkal, že by neměli brát právo do svých rukou. Poukazoval na to, že nemají žádný důkaz, že jste to byl vy, ale lidé jsou přesvědčeni, že jste to udělal. George volal do hotelu a zjistil, že jste šel na ryby. Říkal jim, aby vás nechali na pokoji a pak volal šerifovi. Usoudil, že bude nejlepší, když se toho šerif ujme.“
„A co vy?“ optal jsem se. „Přišla jste, abyste mě varovala…“
„Koupil jste si můj koš, doprovodil mě domů a smluvil si se mnou schůzku. To vše mluví pro to, abych stála na vaší straně. Nechtěla jsem, aby vás překvapili.“
„Obávám se, že schůzka se konat nebude,“ poznamenal jsem. „Je mi to líto. Těšil jsem se na ni.“
„Co hodláte dělat?“
„Nevím,“ řekl jsem. „Budu si to muset promyslet.“
„Nemáte moc času.“
„To vím. Asi jediné, co mi zbývá, je dopádlovat k hotelu, sednout si tam a čekat.“
„Ale může se stát, že oni na šerifa čekat nebudou,“ varovala mě.
Potřásl jsem hlavou. „Je tady něco, co musím zjistit. Něco se mi na tom všem nelíbí.“
A opravdu tu bylo něco znep…
