Kapitola 5
Evoluční proces (byla první slova) je fenomén, který přitahoval můj zájem po celý život, i když jsem se pak zabýval zřejmě ne příliš atraktivní částí celého problému. Jako profesor historie jsem se, jak léta běžela, čím dál více zaplétal do spekulací o vývoji lidského myšlení. Styděl bych se, kdybych vyčíslil, kolikrát jsem se pokoušel a kolik hodin jsem strávil při pokusech načrtnout graf, schéma nebo diagram, nebo něco, co by se tomu aspoň přibližovalo, který by zachycoval změny v lidském myšlení v průběhu věků. Předmět mého zájmu byl však natolik široký a rozmanitý (a měl bych přiznat, že v některých případech i jednoznačně nezachytitelný), že se mi nepodařilo dojít k nějakému ilustračnímu schématu. A přesto jsem si jistý, že lidské myšlení podléhá evolučnímu vývoji, že za dobu existence člověka udělalo jistý posun, že nemyslíme tak, jak jsme mysleli před sto lety, že se naše názory liší od těch, které jsme měli před tisíci lety, přičemž to nelze přičítat pouze tomu faktu, že jsou naše znalosti, na kterých své myšlení stavíme, čím dál bohatší, protože se mění také postoj a náhled člověka – tedy dá se to nazvat evolucí, pokud chcete.
Někdo se možná pousměje nad tím, že bychom všichni měli být vtaženi do procesu vývoje lidského myšlení. Ale ten, kdo se směje, nemá pravdu. Protože je to pouze schopnost abstraktního myšlení, nic jiného, co odlišuje člověka od jakéhokoli jiného stvoření žijícího na zemi.
Podívejme se na evoluci, aniž bychom se snažili či se přímo záměrně bránili proniknout do hloubky, a všimněme si pouze těch několika nejočividnějších mezníků, které řečeno s paleontology, osvětlují cestu vývoje, který začal kdysi dávno v prapůvodním oceánu vznikem mikroskopických forem života. Nebudeme se zabývat ani pátrat po všech těch drobných změnách, které rozvoj provázely, ale zaměříme se pouze na ty horizontální přímky, které vznikly jako výsledek všech těch drobných změn.
Jedním z prvních velkých mezníků je určitě ten úkaz, že se jisté formy života přesunuly z vody na pevninu. Vznik schopnosti změnit prostředí byla nepochybně velmi zdlouhavá, zřejmě bolestivá a možná i riskantní procedura. My ji dnes chápeme jako jednu událost, která tvoří výrazný bod na evolučním schématu. Dalším z těchto význačných bodů je vývoj struny hřbetní, která se v průběhu miliónů let vyvinula v páteř. Dalším z těchto bodů je také vývoj chůze po dvou, i když já osobně inklinuji k tomu jaksi nepřeceňovat vzpřímený postoj. Pokud někdo hovoří o člověku, nemá na mysli schopnost vzpřímeně kráčet, ale schopnost myslet dál než jen na daný okamžik, jinými slovy ho tedy neutváří jen to tady a teď.
Evoluční proces představuje dlouhý řetězec událostí. Mnohé směry, kterými se evoluce začala ubírat, byly opuštěny a mnohé druhy tak vymřely, protože byly s těmito směry nerozlučně spjaty. Ale byl zde vždy nějaký faktor, nebo více faktorů, které ty vymřelé formy života v sobě zahrnovaly a od kterých se pak nová evoluční přímka odvíjela. Zde se vnucuje myšlenka, že i přes tu spletitou džungli změn a modifikací vždy existoval jeden hlavní směr mířící k nějaké konečné formě. A v průběhu vývoje tohoto hlavního směru, jehož současnou nejvyvinutější formou je člověk, se pomalu po milióny let vyvíjel mozek, který se v určité chvíli stal myslícím.
Zdá se mi, že v průběhu evoluce bije do očí jedna věc a to ta, že všechny vývojové kroky, které se uskutečnily, nemají zpočátku žádný mimořádný smysl, takže žádný pozorovatel by je nebyl schopen dopředu předpovídat. Nikdo by před půl biliónem let neřekl, že za několik málo miliónů let opustí některé formy života vodu a přesunou se na pevninu. Tenkrát by se to určitě muselo zdát vysoce nepravděpodobné až nemožné. Protože všechny formy života tak, jak byly konstruovány, potřebovaly vodu, nemohly žít nikde jinde než ve vodě. A pevnina byla tenkrát pustá, vyprahlá a musela se jevit nepřátelskou životu stejně tak, jako se nám dnes jeví vesmír.
Před půl biliónem let byly všechny formy života malé. Malost se…
