Kapitola 15
Připadalo mi, že se už dlouho prodírám nějakou opuštěnou zemí, nad kterou se vznáší tma, i když jsem vlastně nemohl vědět, zda tam tma opravdu je, protože jsem měl oči stále pevně sevřené. Ale připadalo mi, že tam tma je, zdálo se mi, že ji cítím na své kůži a v duchu jsem si říkal, za jak velkého hlupáka bych se asi považoval, kdybych oči otevřel a uviděl slunce. Ale já je neotevřel. S určitostí jsem nemohl vědět nic, ale cosi mi říkalo, že bych je měl nechat zavřené, protože kdybych je otevřel, mohl bych spatřit něco, co žádnému živému člověku není dovoleno spatřit. Ale byl to jen výplod fantazie, neměl jsem žádný faktický důvod takto uvažovat. Kolem mě totiž nebylo nic, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že já v té tmě existuji, nic jsem necítil, jen se pomalu plazil nehybnou tmou. I když musím říci, že jsem tam pocit úplné nehybnosti a prázdnoty neměl. Spíš mi připadalo, že ještě před chvílí byl tento prostor plný života a teď jakoby prásknutím biče zůstal opuštěný.
Šplhal jsem nahoru, plazil se pomalu do svahu, celé tělo mě bolelo, lezl jsem a nevěděl, kam lezu a proč lezu. I když mi připadalo, že jsem přitom celkem spokojený – ne, že by se dělo to, co jsem si přál, ale proto, že všechny ostatní možnosti, které připadaly do úvahy, byly daleko horší. Nevzpomínal jsem si, kdo jsem, čím jsem a jak jsem se sem vůbec dostal. Nevěděl jsem, co bylo předtím, než jsem se začal plazit. Vlastně pro mě nic jiného než plazení se tmou do nikdy nekončícího svahu neexistovalo.
Ale pak z ničeho nic došlo k podstatné změně – najednou jsem začal cítit zem a trávu pod rukama, ostrý kámen, o který jsem se zachytil a odřel si koleno, lehký závan větru na tváři, uslyšel jsem ševelivý zvuk – to jak vítr rozhoupával listy stromů mně někde nad hlavou. A bylo toho stále více. Svět kolem mě začal opět žít. Na chvíli jsem se zastavil a rozvalil se na zemi. Cítil jsem, jak z ní vychází teplo nashromážděné během letního slunečního odpoledne. V tom jsem zbystřil, zaslechl jsem něco víc, než jen ševelení listů – dunivý hřmot kroků a vzdálené hlasy.
Otevřel jsem oči a byla tam tma. Tak, jak jsem si představoval. I když to nebyla ta naprostá tma, o které jsem si myslel, že ji uvidím. Přímo za mnou se rýsovala malá skupinka stromů a za ní na vrcholu kopce stálo poničené dělo, kola mělo polámaná a ústí hlavně mířilo do nebe.
Jak jsem je spatřil, vzpomněl jsem si na Gettysburg. Najednou se mi vyjasnilo, já se vlastně nikam neplazil. Byl jsem stále na tom samém místě, nebo přibližně samém místě, kde jsem byl odpoledne a kde jsem se také nechal rozčilit Rozhodčím, když na mě dělal dlouhý nos. Nikam jsem se neposunul, plazení bylo jen horečnatým výplodem mé zmatené mysli.
Sáhl jsem si na hlavu a zjistil, že mám nad spánkem veliký, ještě mokrý strup. Když jsem z něj sundal ruku, cítil jsem, jak mám lepkavé prsty. Vyvinul jsem značné úsilí a klekl si na všechny čtyři. Chvíli jsem zůstal nehybný a soustředil se na stav svých fyzických sil.
Hlava mě bolela, ale jinak jsem se cítil být v pořádku. Hlava se mi nemotala a byl jsem schopen uvažovat. Připadalo mi, že to dopadlo ještě dobře. Úlomek železa se o mě jen otřel a sedřel mi kůži a nějaké vlasy, říkal jsem si.
Nicméně jsem si uvědomoval, že se Rozhodčímu téměř podařilo to, oč usiloval, a že za svůj život vděčím jen několika málo milimetrům. Jak to s tou bitvou vlastně bylo? Uvažoval jsem. Bojovalo se dnes jenom kvůli mě, aby mě měl Rozhodčí kde zabít? Anebo se tu tak bojuje běžně, stále dokola podle stejného schématu a bude se bojovat tak dlouho, dokud budou lidé přemýšlet o tom, co se v Gettysburgu kdysi dávno stalo?
Stoupl jsem si a ačkoliv jsem měl zvláštní pocit v oblasti žaludku, držel jsem se na nohou pevně. Stál jsem tam a přemýšlel o tom, co mi vlastně je, když tu mi došlo, že mám jen obyčejný hlad. Naposledy jsem jedl den předtím, když jsem se s Kathy zastavili na jídlo poblíž pensylvánských hranic. Tedy, pro mě to bylo včera. Nevěděl jsem, jak rychle ubíhá čas tady na tomto rozs…
