17.
Na pár dní se zdálo, že se všechno vrátilo do normálních kolejí. Řítili jsme se kupředu ke Slepé uličce. Plnil jsem své všední povinnosti podle rozpisu, i když se mi některé z nich zdály nesmyslné. Většina. Stále ještě jsem nezískal pocit, že velím na Meči Orionu doopravdy, ne jen teoreticky. Přesto jsem poctivě dělal všechno, co jsem dělat měl.
O bludné matrici přede mnou nikdo nemluvil. Ve vzácných případech, kdy jsem na svých pochůzkách po lodi narazil na jiného člena posádky, jsem podle kradmých pohledů viděl, že jsem stále ještě v podezření. Ale neměli žádný důkaz. Matrice se už na palubě nijak neprojevovala. Palubní mozky nedokázaly najít žádnou stopu její přítomnosti.
Byl jsem sám a bylo mi smutno.
Myslím, že kdo okusil tenhle druh kontaktu, trvalého propojení ve dne v noci, nedokáže nikdy zapomenout. Nejsem si jist, o případech posedlosti bludnými matricemi neexistují spolehlivé informace, jen kosmický folklór, který lze jen málokdy brát vážně.
Teď, když mne Vox skutečně opustila, mohl jsem posuzovat jen své vlastní zoufalství. Byla jen nedospělým děvčetem, divokým nestálým a ještě nezformovaným mládětem. Ale přesto žila ve mně a sblížili jsme se tak, že vzniklo nejhlubší porozumění, téměř jako nějaký druh manželství. Mohli byste tomu tak říkat.
Po pěti nebo šesti dnech jsem pochopil, že ji musím zase navštívit. Bez ohledu na riziko.
Otevřel jsem si přístup do virtuální sekce a vyslal signál, že vcházím dovnitř. Neozvala se žádná odpověď. Jednu hroznou chvíli jsem se obával nejhoršího, že ji tajemné pravděpodobnostní pochody nějak pohltily a zničily. Ale nestalo se tak. Prošel jsem zářivým růžovým světelným polem, které bylo branou sekce a náhle jsem ji ucítil blízko sebe, těsně po mém boku a chvějící se radostí.
Přesto se držela zpátky a nevstoupila do mne. Chtěla, abych jí nejdříve řekl, že je to bezpečné. Pozval jsem ji a pak pocítil ostrý hřejivý pocit, který jsem si tak dobře pamatoval, když vklouzla do mého nervového systému a stali jsme se jednou bytostí.
„Mohu zůstat jen chvilku,“ řekl jsem. „Pořád ještě je pro mne velmi nebezpečné být s tebou.“
„Ach, Adame, bylo to tu pro mne tak hrozné…“
„Vím. Dovedu si to představit.“
„Pořád ještě mne hledají?“
„Myslím, že mají v hlavě něco jiného,“ řekl jsem. A pak jsme se oba té slovní hříčce zasmáli.
Netroufl jsem si zůstat déle než pár minut. Chtěl jsem se jen krátce dotknout její duše, abych se ujistil, že je v pořádku, a zmírnil trochu bolest odloučení. Pro kapitána bylo neobvyklé, aby vůbec vstoupil do virtuální sekce. Zůstat v ní déle pro mne znamenalo vystavovat se reálnému riziku odhalení.
Ale má další návštěva byla delší a následující trvala ještě déle. Byli jsme jako tajní milenci, kteří vychutnávají spěšná dostaveníčka v temném lese. Skryti zde v ne zcela reálném prostoru lodi jsme spojovali své duše a šeptali si s naléhavým spěchem, dokud jsem nepocítil, že je čas odejít. Vždycky se pokoušela zdržet mne déle, ale její nesouhlas s mým odchodem nebyl nikdy přehnaný, ani nikdy nenavrhla, že by mne doprovodila zpět do některého ze stabilních sektorů lodi. Začala chápat, že jediným místem, kde se můžeme scházet, je virtuální sekce.
Blížili jsme se ke Slepé uličce. Brzy se přiblížíme k obydlenému světu a pendly nám přiletí vstříc, abychom mohli vyložit pro ně určený náklad. Byl nejvyšší čas začít se zabývat problémem, co se stane s Vox, až dosáhneme cíle.
Bylo to něco, čemu jsem stále ještě nedokázal čelit. I když jsem se pokoušel, nedokázal jsem se donutit přemýšlet o problémech, které už klepaly na dveře.
Vox ano.
„Už se jistě blížíme ke Slepé uličce,“ řekla.
„Ano, už tam brzy budeme.“
„Přemýšlela jsem o tom. Jak si s tím poradím.“
„Jak to myslíš?“
„Jsem ztracená duše,“ začala. „Doslova. Neexistuje způsob, jak bych mohla zase začít žít.“
„Já ti nerozu…“
„Copak nechápeš, Adame?“ vykřikla. „Nemohu se snést dolů na Slepou uličku, chytit si tam nějaké tělo a zapsat se do seznamu kolonistů. A ty mne nedokážeš propašovat dolů,…
