15.
Měl jsem spoustu práce. Vox mne na několik dní odvedla od práce. Přesto jsem nesměl zapomenout, že jsme byli uprostřed cesty nebem. Životy nás všech, i našich cestujících, závisely na správném plnění našich povinností, tedy i mých. A světy čekaly na náklad, který jsme vezli. Mým úkolem právě nyní bylo především dohlédnout na zachycení bodu obratu.
Řekl jsem Vox, aby mne na chvíli opustila, zatímco jsem si opakoval postup. Budu na čas připojen k dalším členům posádky. Mohli by ji ve mně zjistit. Nedovedl jsem odhadnout, co by se mohlo stát. Ale Vox odmítla. „Ne,“ řekla. „Neopustím tě. Nechci ven. Ale schovám se hluboko, stejně jako tehdy, kdy jsi mne zaskočil svým přáním.“
„Vox…“ začal jsem.
„Ne. Prosím. Nechci o tom mluvit.“
Nebyl čas na dlouhé řeči. Cítil jsem hloubku jejího odhodlání.
„Tak se tedy schovej,“ řekl jsem. „Když to tak chceš.“
Vydal jsem se na cestu dolů z Oka na strojní palubu.
Zbytek naší pracovní skupiny se už sešel ve Velké navigační hale: Fresco, Raebuck a Roacher. Raebuck měl za úkol dohlédnout, aby komunikační kanály zůstávaly otevřené, Fresco měl nastavovat navigační souřadnice a Roacher, jako inženýr, měl hlídat fluktuace tahu a vstupně-výstupní cykly. Má funkce spočívala v tom, abych jim v každé fázi zachycení správně napovídal. Ve skutečnosti jsem byl téměř zbytečný, protože Raebuck, Fresco a Roacher už tento manévr dělali nejmíň tucetkrát každou cestu a měli už za sebou spoustu cest. Mé vedení nepotřebovali.
Ve skutečnosti byli i oni zbyteční, protože Henry Henry 49 dohlížel na nás na všechny. Palubní mozek byl schopen provést celý manévr bez lidské pomoci. Přesto tu byly určité předpisy, které jsme museli dodržovat, a nebyly tak úplně zbytečné.
Palubní mozky jsou mnohem dokonalejší než lidské jak v duševní kapacitě, schopnostech přizpůsobení, tak v krátkých reakčních dobách. Ale přesto jsou to jen sluhové, dokonce umělí, nemají přesnou představu o lidské křehkosti a etické složitosti. Mohou být použity jako nástroje, ale nesmí se jim svěřit rozhodování. Společnost, která by přenesla zodpovědnost za rozhodování o životě a smrti na své otroky, by brzy pocítila jejich ruce na svém krku. Co se týče mne, i když jsem byl nováčkem, má role byla stejně důležitá. Byl jsem ohniskem celé záležitosti, jejím iniciátorem, dirigentem a pozorovatelem. Tyto funkce mohl dělat kdokoli, ale faktem zůstává, že někdo to dělat musel a podle tradice to byl kapitán. Můžete si to představit jako rituál nebo jako tanec, pokud chcete. Ale lidské potřeby rituálů a stylizací se nezbavíte. Tyto stránky řízení lodi se mohou na první pohled zdát nepodstatné, ale jsou důležité a příznačné a v konečné fázi se mohou ukázat jako nepostradatelné.
„Začneme?“ zeptal se Fresco.
Propojili jsme se. Roacher přímo s lodí, Raebuck s Roacherem, Fresco se mnou a já také s lodí.
„Simulace,“ řekl jsem.
Raebuck navolil první kód a obrovský prostor Velké navigační haly ožil pulsujícím světlem. Kolem nás se rozzářilo zobrazení celého nebe, siločar, uzlů obratu, hvězd a planet. Pohybovali jsme se nezadržitelně volným pádem, pluli jsme lehce jako andělé. Mohli jsme si snadno představit, že jsme na hvězdné procházce.
Simulovaný obraz lodi vypadal jako jasný šíp ohnivého světla vlevo pod námi. Přímo vpředu se chvěla jako klubko podrážděných hadů koule, která znázorňovala bod obratu Lasciate Ogni Speranza. Připomínal pevně utažený uzel šedých kabelů probodnutých ohnivě šarlatovýmni jehlami.
„Přístupový režim,“ řekl jsem. „Aktivovat snímače. Zahájit vyrovnávání úrovní. Změřit poměr momentů. Připravit ke zrychlení. Zkontrolovat úhlovou rychlost. Zahájit stabilizaci pro obrat. Vysunout stožár. Připravit se k zachycení.“
Při každém povelu některý z mužů stiskl tlačítko nebo vyslal impuls konektorem, kterým byl zapojen přímo do mozku lodi.
Ze zdvořilosti čekali, dokud jsem nedal rozkaz. Ale rychlost, s jakou jej vždy splnili, napovídala, že byli připraveni, ještě než jsem promluvil.
„Je to vzrušující, že?“ řekla Vox náhle.
„…
