9.
Tak to začalo. Ocitl jsem se v novém, pro mě neznámém království, tak daleko od svých obvyklých představ o slušném chování, že jsem ani necítil překvapení nad tím, co jsem udělal. Vzal jsem ji k sobě, to bylo všechno. Nastěhoval jsem si do hlavy úplně cizího člověka. Obrátila se na mě v nouzi a já ji pustil dovnitř. Jako by její nezodpovědnost byla nakažlivá. Ačkoliv jsem ji nechtěl ukrývat ani o chvilku déle, než bude naprosto nutné, už jsem věděl, že nehnu ani prstem, abych ji vyhnal, dokud jí nebudu moci zaručit bezpečí.
Ale jak jsem ji měl schovat?
Mohla být neviditelná, ale mohly ji najít detektory. A brzy ji budou hledat všichni členové posádky.
Na palubě jich bylo šestnáct a každý z nich se bludné matrice bál jako upíra. Budou ji hledat tak dlouho, dokud zůstane na svobodě. Ale nejen oni. Palubní mozky ji budou svými čidly pronásledovat také, ne ze strachu, ale z pečlivosti. Nemusely se jí bát, ale budou chtít, aby všechny dodací listy v době příletu k cíli souhlasily.
Za prvé jsem si musel přiznat, že posádka mi nevěří. Byl jsem příliš mladý, nováček, zelenáč, a navíc ještě hodný. Byl jsem právě ten typ, který by mohl poskytnout útočiště uprchlíkovi. Bylo velmi pravděpodobné, že její přítomnost ve mně bude ostatním zcela zřejmá podle maličkostí, které si já ani neuvědomím. Co se týče palubních mozků, ty měly v rámci běžné údržby přístup ke všem datům. Možná mohly měřit i nepatrné fyziologické změny, rozdíly v mých reakčních dobách, parametry krevního oběhu a kdovíco ještě, což jim poskytne stopu k odhalení pravdy. Jak bych mohl vědět, co dovedou? Pochopil jsem, že budu muset být neustále na pozoru, aby neodhalily tajného společníka v mém vědomí.
První zkouška přišla ani ne za hodinu po tom, co do mě Vox vstoupila. Rozsvítilo se světlo interkomu a já uslyšel vzdálenou melodii mozku, který měl právě službu.
Tohle byl Jason 612, měl noční směnu. Jeho aura byla zlatá, melodie hluboká a pulsující rytmem. Jasonové mají sklon být mnohem ráznější a méně blahosklonní než počítače ze série Henry a většinou jim dávám přednost. Ale přesto mě pohled na světlo vyděsil, stejně zapůsobila melodie a poznání, že se mnou palubní mozek chce mluvit. Mimoděk jsem ucouvl jako člověk, který se snaží vyhnout nějakému setkání tváří v tvář.
Ale palubní mozek samozřejmě neměl obličej. Byl to jen hlas, který na mě mluvil z mřížky interkomu a guláš magnetických impulsů někde v řídících obvodech lodi. Přesto se mi nyní Jason 612 jevil jako velké zářící oko, které mě prohlédlo skrz naskrz až ke skryté Vox.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Souhrnná zpráva, kapitáne. Mrtvý pasažér a chybějící matrice.“
Hluboko ve vnitřnostech jsem ucítil podivné zhoupnutí a pak se kůže na mých rukou a ramenou rozpálila návalem krve, jak se mými žilami prohnala vlna hrůzy. Byla to Vox, uvědomil jsem si. Polekala se a otevřela všechny kohouty mého hormonálního systému. Stalo se, čeho jsem se bál. Jak by mohl Jason 612 přehlédnout tu lavinu reakcí?
„Pokračuj,“ řekl jsem co nejchladněji.
Ale všimnout si byla jedna věc a správně si vyložit data druhá. Výkyvy v lidském hormonálním systému mohly mít spoustu důvodů. Mému špatnému svědomí se všechno jevilo jako nepřehlédnutelný signál viny, ale Jason 612 nijak nenaznačil, že by něco tušil.
Mozek řekl: „Mrtvý cestující se jmenoval Hans Eger Olafssen, stár 54 let, narozen…“
„Vynech detaily. Můžeš mi dát podrobný výpis později.“
„Chybějící matrice,“ pokračoval neochvějně Jason 612, „Leeleaine Eliani, stáří 17 let, narozena na Kansasu IV, cíl cesty Slepá ulička, Souostroví Ztracené slávy, číslo smlouvy D-14871532, vystavená sedmadvacátého…“
„Vytiskni to taky,“ přerušil jsem ho. „Chtěl bych vědět, kde je teď.“
„Tato informace není dostupná.“
„To není správná odpověď, Jasone 612.“
„V současné době není k dispozici lepší, kapitáne. Vyhledávací obvody byly aktivovány a jsou stále v činnosti.“
„A?“
„Nemáme žádné údaje o chybějící matrici.“
Uvnitř ve mně Vox okamžitě zareagovala na klidné prohlášení mozku.…