13.
Šel jsem vzhůru, palubu po palubě, tmou a tajemnými prostory lodi, směrem k Oku. Byl jsem sám. Zmítala mnou bouře ticha, jako obrovská vlna tříštící se na nekonečném pobřeží. Vox mi strašně scházela. Nikdy ještě jsem nepocítil tak úplnou samotu jako teď. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem si zvykl na její přítomnost a jaký dopad by mohlo mít, kdyby mne opustila. Za těch pár dní, kdy jsem jí poskytoval ochranu, se mi začalo zdát, že dvě duše v jednom mozku je pro člověka něco normálního. Teď jsem měl pocit, že být v lebce sám, je ostuda.
Když jsem se blížil k místu, kde se paluba posádky zužuje do křivky Oka, ze stínů náhle vystoupila štíhlá postava.
„Kapitáne!“
Měl jsem hlavu plnou své ztráty, takže mne zastihl nepřipraveného. Uskočil jsem a strašně se lekl.
„Pro Boha, člověče!“
„To jsem jenom já, Bulgar. Nelekejte se, kapitáne. Jenom Bulgar.“
„Nech mne být,“ řekl jsem a odměřeně jsem mu pokynul, aby mi ustoupil z cesty.
„Ne, počkejte, kapitáne. Počkejte, prosím.“
Chytil mne za ruku a zadržel mne. Zastavil jsem se a obrátil se k němu, celý jsem se třásl hněvem. Bulgar byl Roacherův partner, jemný, tichý muž s olivovou pletí, širokými ústy a velkýma smutnýma očima. On a Roacher brázdili oblohu společně mnohem dřív, než jsem se narodil. Doplňovali jeden druhého. Zatímco Roacher byl malý a suchý, vysušený jako ovoce, které někdo nechal na slunci sto let, jeho partner Bulgar byl malý a jemný a ve srovnám s ním vypadal masitější a plný života. Společně tvořili neporazitelný celek. Dovedl jsem si je snadno představit, jak leží společně ve své kóji navzájem propojeni, jedna bytost ve dvou tělech, spojeni ještě těsněji než Vox a já.
Jen s obtížemi jsem chytil rovnováhu. Upjatě jsem řekl: „Co se děje, Bulgare?“
„Mohli bychom si spolu na minutku promluvit, kapitáne?“
„Už mluvíme. Co ode mne chceš?“
„Jedná se o tu bludnou matrici, pane.“
Má reakce byla zřejmě silnější, než čekal. Překvapeně vykulil oči a ustoupil o krok nebo dva.
Olízl si rty a řekl: „Přemýšleli jsme, kapitáne, jak pokračuje pátrání, jestli už máte nějakou představu, kde by mohla být ta matrice…“
„Kdo jsme my, Bulgare?“ řekl jsem studeně.
„Muži. Roacher. Já. Ale i někteří z ostatních. Hlavně Roacher, pane.“
„Aha. Takže Roacher chce vědět, kde je matrice.“
Muž přistoupil blíž. Díval se mi zpříma do očí, jako by hledal Vox za maskou mé s obtížemi udržované bezvýrazné tváře. Věděl něco? Věděli to ostatní? Chtělo se mi vykřiknout, ona už tu není, je pryč, opustila mne, utekla do vesmíru. Ale zdálo se, že Roachera a jeho kolegy trápí něco jiného než možnost, že by se Vox schovávala ve mně.
Bulgar mluvil měkkým podezřívavým neklidným hlasem. „Roacher má velké starosti, kapitáne. On už byl na lodích, kde se vyskytly bludné matrice. Ví, co všechno mohou způsobit. Dělá si opravdu starosti, kapitáne. Chtěl jsem vám to říct. Ještě nikdy jsem ho neviděl tak ustaraného.“
„Co si myslí, že by mu matrice udělala?“
„Bojí se, že by ho ovládla,“ řekl Bulgar.
„Ovládla?“
„Že by se dostala do jeho mozku přes konektor. Že by mu prožrala mozek. Takové případy se staly, kapitáne.“
„Ale proč by se to mělo stát zrovna Roacherovi? Na lodi je přece lidí víc. Proč ne tobě? Proč ne Pedregalovi? A co Rio de Rio? Nebo ještě jednou někdo z cestujících?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Nebo proč se to nemůže stát mně, když už o tom mluvíme?“
„Chci jenom vědět, pane, jaká je teď situace. Zdali jsme zjistili, kde matrice je. Zdali ji můžete chytit.“
V Bulgarově pohledu bylo něco podivného. Napadlo mne, ze jsem opět podrobován zkoušce. Popis Roacherova strachu z infiltrace a ovládnutí bludnou matricí může být ve skutečnosti jen nepřímá cesta, jak zjistit, zdali už se to nestalo mně.
„Řekni mu, že je pryč,“ řekl jsem.
„Pryč, pane?“
„Pryč. Zmizela. Už není na lodi. Řekni mu to takhle, Bulgare. Může klidně zapomenout na možnost, že by vyhledala jeho vzácný konektor.“
„Ona?“
„Ano, je to přece ženská matrice. Ale to teď není důležité. Je pryč. Můžeš mu to říct. Utekla. Odl…
