8. JEDNODUCHÁ METODA
Archie, malý samotářský mýval, číhal na louce ve stráni, pokoušeje se polapit jedno z drobných spěchajících stvořeníček v trávě. Rufus, Archieho robot, se mu pokoušel domlouvat, ale Archie byl příliš zaměstnán, a neodpovídal.
Homér učinil něco, co žádný pes předtím neudělal. Přebrodil řeku a vklusal do tábora divokých robotů a byl při tom nesvůj, protože se bál. Nikdo nemohl říct, co mu divocí roboti provedou, až se otočí a spatří ho. Jeho starost však převládla nad strachem, a tak klusal dál.
Hluboko v skrytém místě mravenci snili a plánovali svět, který nechápali. A pronikali do toho světa, doufajíce, že jim to projde, a směřovali k cíli, jemuž ani psi, ani roboti nerozuměli.
V Ženevě Jon Webster dovršil deset tisíc let zpomaleného života a spal dál bez pohnutí. Na ulici před Chrámem šustil náhodný vánek v listech na bulváru, ale nikdo to neslyšel ani neviděl.
Jenkins kráčel přes kopec a nedíval se ani doleva, ani doprava, protože byly věci, které si nepřál vidět. Stál tu strom, kde v jiném světě stál jiný strom. Tam byl kraj, který se mu vštípil do mozku miliardami kroků za deset tisíc let.
A když jste se pečlivě zaposlouchali, mohli jste slyšet smích, jehož ozvěna sem doléhala přes celé věky - sardonický smích muže jménem Joe...
Archie chytil jednu ze spěchajících věciček a držel ji v pevně sevřené pěstičce tlapy. Pečlivě zvedl tlapu a otevřel ji a ta věc tam byla, bláznivě pobíhajíc a snažíc se utéci.
"Archie," řekl Rufus, "ty mě neposloucháš." Spěchající věcička se vnořila do Archieho srsti a rychle pádila vzhůru po jeho paži.
"Mohla by to být blecha," řekl Archie. Posadil se a podrbal se na břiše.
"Nový druh blechy," pravil. "Ačkoli doufám, že ne. Ty obyčejné jsou dost zlé."
"Ty neposloucháš," řekl Rufus.
"Mám práci," řekl Archie. "Tráva je plná těch věcí. Musím přijít na to, co jsou zač."
"Já od tebe odejdu, Archie."
"Cože?"
"Odcházím od tebe," řekl Rufus. "Odcházím k Budově."
"Ty ses zbláznil," bouřil Archie. "To mi přece nemůžeš udělat. Jsi nervózní od té doby, co jsi spadl do toho mraveniště."
"Slyšel jsem Volání," řekl Rufus. "Já prostě musím jít."
"Byl jsem na tebe hodný," naříkal mýval. "Nikdy jsem tě nepřetěžoval prací. Byl jsi pro mě kamarád a ne robot. Vždycky jsem s tebou zacházel jako se zvířetem."
Rufus zatvrzele vrtěl hlavou. "Nemůžeš mě zadržet," řekl. "Nemohl bych zůstat, kdybys dělal cokoli. Zaslechl jsem Volání, a musím jít."
"Kdybych si aspoň mohl opatřit jiného robota," dohadoval se Archie.
"Vytáhli moje číslo, a já jsem utekl. Jsem dezertér a ty to víš. Víš přece, že nemohu dostat jiného robota, když po mně jdou dohlížitelé."
Rufus tam jen tiše stál.
"Potřebuju tě," řekl Archie. "Musíš zůstat u mě a pomáhat mi shánět potravu. Nemůžu se přiblížit k žádnému z výkrmných středisk, nebo mě chytí dohlížitelé a přitáhnou na Websterův kopec. Musíš mi pomoct vykopat noru. Zima se blíží, a já budu potřebovat noru.
Nebude mít světlo a teplo, ale musím ji mít. A musíš..."
Rufus se otočil a kráčel z kopce směrem ke stezce u řeky. A stezkou podél řeky..., kráčel směrem k temné skvrně, která vyrůstala nad vzdáleným obzorem.
Archie seděl přikrčen před větrem, který mu čuchal srst, a obtočil ocas kolem nohou. Ve větru byl chlad, chlad, který tam před hodinou nebyl. A nebyl to chlad způsobený počasím, ale chlad jiných věcí.
Jeho bystré oči jako knoflíky propátrávaly stráně, a nemohly zachytit ani známku po Rufusovi.
Žádná potrava, žádná nora, žádný robot. A na útěku před dohlížiteli.
Okusován blechami.
A ta Budova, ta skvrna nad vzdálenými pahorky a údolím řeky.
Před sto lety, jak tvrdily záznamy, nebyla Budova větší než dům Websterů.
Ale od té doby vyrostla..., stavba, která nikdy nebyla dokončena.
Nejprve pokrývala rozlohu jednoho akru. Potom jedné čtvereční míle.
A nyní konečně celého sídliště. A stále rostla, do stran i do výše.
Skvrna nad pahorky a mračný děs pro malé, pověrčivé obyvatele lesa, kteří se na ni dívali. Slovo pro strašení mláďat.
Prot…
