„A co si myslíš teď?“ řekl Tanner. „Stále nevěříš?“
„Na to je příliš brzy,“ řekl Richardson otráveně.
„Vypadá jako Sokrates nebo ne?“
„A co má být? Měli jsme dostatek popisů Sokratova zevnějšku od lidí, kteří ho znali, široký plochý nos, holá hlava, tučné rty, krátký krk. Normální Sokratova tvář, jakou každý pozná, stejně jako Sherlocka Holmese nebo Dona Quijota. Pouhý zevnějšek. Ten ještě nic neznamená. Až podle toho, co se bude dít v jeho hlavě, poznáme, jestli opravdu máme Sokrata.“
„Zdá se, že je klidný a dobře naladěný, když se tam tak prochází. Jako pravý filozof.“
„Pizarro vypadal přinejmenším stejně jako ten tvůj filozof, když jsme ho zapojili v tanku.“
„Proč by ne?“ řekl Tanner. „Ani jeden z nich nepatří k těm, co propadají panice, sotva se dostanou do složitější situace.“ Richardsonův negativismus ho začínal rozčilovat. Bylo to, jako kdyby si ti dva vyměnili místa: Richardson teď pochyboval o dosahu a možnostech svého vlastního programu, zatímco Tanner se energicky stavěl za další pokračování.
„Abych nebyl skeptický,“ zachmuřil se Richardson. „Jo, vyzkoušeli jsme nové paralaktické filtry. Jenomže podle mého dojdeme ke stejným problémům jako Francouzi s Donem Quijotem a nebo my s Holmesem, Mojžíšem a Caesarem. Je do něj zaneseno příliš mnoho dat z oblasti mýtů a fantazie. Ten náš Sokrates je víc fiktivní než skutečný – a možná, že je vymyšlený od začátku až do konce. Pokud je mi známo, tak všechno, co si myslíme, že o něm víme, pochází od Conana Doyla. A já mám obavy, že zase stvoříme něco z druhé ruky, něco bez života, bez špetky samostatné inteligence.“
„Ale ty nové filtry…“
„Možná. Možná.“
Tanner zatvrzele potřásl hlavou. „Holmes a Don Quijote jsou fiktivní skrz naskrz. Existují jen v jedné dimenzi, tak, jak je popsali jejich autoři. Když pronikneš nánosem deformací a představ pozdějších čtenářů a komentátorů, najdeš pod ním jen umělý charakter. O Sokratovi si toho možná hodně vymyslel Platón pro své vlastní potřeby, ale všechno určitě ne. On skutečně existoval. Účastnil se občanských aktivit v Athénách pátého století. Nevystupuje pouze v Platónových dialozích, ale i v řadě dalších knih od jeho současníků. To nám dává paralaxu, kterou hledáš – pohled z více než jednoho hlediska – nebo ne?“
„Třeba jo. Třeba ne. Ani s Mojžíšem jsme nikam nedošli. Byl tedy fiktivní?“
„Kdoví? Měl jsi k dispozici jen Bibli. A stohy biblických komentářů nejrůznější hodnoty. To zřejmě bude málo.“
„A Caesar? Snad mi nechceš namluvit, že Caesar nebyl skutečný?“ řekl Richardson. „Ale všechno, co jsme o něm sehnali, bylo zaneseno mýtem. A když jsme ho syntetizovali, nezískali jsme nic než karikaturu, raději nevzpomínat na to hrozné blábolení.“
„To není relevantní,“ řekl Tanner. „Caesar byl v počáteční fázi projektu. Teď už o celém problému víš mnohem víc. Já myslím, že Sokrates bude fungovat.“
Richardsonův zarputilý pesimismus, usoudil Tanner, bude jen obranným mechanismem proti riziku dalšího neúspěchu. Richardson si koneckonců Sokrata nevybral. Navíc má poprvé použít novou metodu, paralaktický program, který je nejaktuálnější inovací celého procesu.
Tanner se na něj podíval. Richardson zůstával klidný.
„Jdeme na to,“ řekl Tanner. „Spustíme Pizarra a necháme ty dva, ať si spolu popovídají. Pak uvidíme, jakého Sokrata jsi vlastně vyčaroval.“
