Vhoď vojáka. Později vhoď dalšího. (Robert Silverberg)

„Říkáš mi, že jsi Athéňan, ale nejsi Řek. Jaký to dává smysl?“ zachmuřil se vysoký prošedivělý muž. „Mohl bych se, tuším, zeptat Pedra de Candii, on je Řek, ale ne Athéňan. Jenže ten tu není. A nejsi ty náhodou blázen jako já?“

„Nemám představu o tom, kdo jsi. Je možné, že jsi bůh?“

„Bůh?“

„Ano,“ řekl Sokrates. Prohlížel si nevzrušeně toho člověka s drsnou tváří a chladným pohledem. „Zřejmě jsi Arés. Vidím ti v očích, že jsi válečník, a máš na sobě brnění, ačkoliv já jsem takové brnění ještě nikdy neviděl. Zde je všechno tak podivné, že by tu vážně mohlo být sídlo bohů, a potom by tvůj oděv byl božským brněním, předpokládám. Jestli jsi Arés, tak tě zdravím s úctou, která ti náleží. Jsem Sokrates z Athén, syn kameníka.“

„Mluvíš samé nesmysly. Neznám tvého Area.“

„To je přece bůh války! Každý ho zná. Kromě barbarů, ovšem. Znamená to, že jsi barbar? Hovoříš tak, pravda – ale já sám také hovořím jako barbar, a to jsem používal jazyk Hellady celý svůj život. Řada věcí tu skutečně nemá vysvětlení.“

„Zas ten váš jazykový problém,“ řekl Tanner. „Vy jste nezvládli ani klasickou řečtinu? Anebo oba mluví španělsky?“

„Pizarro myslí, že mluví španělsky. Sokrates myslí, že mluví řecky. Ale ta řečtina samozřejmě není v pořádku. Nevíme vůbec nic o tom, jak zněl kterýkoliv jazyk před objevením Zvukových záznamů. Můžeme se jen dohadovat.“

„Ale nemůžete…“

„Šššš,“ řekl Richardson.