„Možná jsem bastard, ale nejsem barbar, chlape, tak drž svůj jazyk na uzdě. A víckrát už se nerouhej,“ řekl Pizarro.
„Odpusť mi, jestli jsem se rouhal. To bylo z nevědomosti. Pověz mi, jak jsem se prohřešil, a já už to víc nebudu opakovat.“
„Tím ztřeštěným vyprávěním o bozích. O tom, že já jsem bůh. Podle mého tak může mluvit jen pohan, a ne Řek. A ty nejspíš budeš z nějakého pohanského rodu v Řecku. Protože jen pohan všude vidí bohy. Copak já vypadám jako bůh? Já jsem Francisco Pizarro z Trujilla v Estremaduře, syn skvělého vojáka Gonzala Pizarra, plukovníka pěchoty, který sloužil ve vojsku velkého vojevůdce Gonzala de Cordova. Já sám jsem bojoval v celé řadě válek.“
„Tak ty nejsi bůh, ale jen voják? Nu. Já byl také vojákem. Řekl bych, že se – stejně jako většina lidí – budu cítit lépe ve společnosti vojáků než ve společnosti bohů.“
„Voják? Ty?“ Pizarro se zasmál. Ten ubohý prostý človíček, otrhanější než poslední podkoní, ten a voják? „V jakých válkách?“
„V Athénských válkách. Bojoval jsem v Poteidaie, kde nám Korinťané dělali potíže a odmítali daň, která nám náležela. Bylo tam velmi chladno, obléhání bylo dlouhé a skličující, ale my jsme svůj úkol splnili. Pak jsem o pár let později bojoval v Déliu proti Boióťanům. Tehdy nás vedl Lachés, ale dopadlo to s námi špatně, byli jsme nuceni ustoupit. A potom,“ řekl Sokrates, „když byl Brásidás v Amfipoli a oni poslali Klóna, aby ho vyhnal, tak…“
„Dost,“ přerušil ho Pizarro a netrpělivě mávl rukou. „O těch válkách nic nevím.“ Bezpochyby je to jen řadový voják, pomyslel si. „Podle mého jsme tedy na místě pro mrtvé vojáky.“
„To znamená, že jsme mrtví?“
„Už dávno. Teď je králem Alfonso, nebudeš mi věřit kolikátý, a papežem Pius. Pius šestnáctý, tak jo, myslím, povídal ten démon. Američan také vyprávěl, že teď je rok 2130. Poslední rok, na jaký se pamatuju, byl 1539. Co ty na to?“
Muž, která si říkal Sokrates, opět pokrčil rameny. „V Athénách jsme používali různé letopočty. Ale řekněme, z polemických důvodů, že jsme mrtví. To je velmi pravděpodobné, vzhledem k tomu, jak zdejší prostor vypadá a jak éterické se mi zdá být mé tělo. Jsme tedy mrtví a tohle je posmrtný život. Ptám se: jde o místo, kam se dostanou bezúhonní lidé, nebo ti, kdo bezúhonní nebyli? A nebo se všichni lidé po smrti dostanou na stejné místo, ať už byli ctnostní nebo ne? Co si myslíš ty?“
„Na to jsem ještě nepřišel,“ řekl Pizarro.
„Hm, A ty jsi byl za svého života počestný nebo ne?“
„Jestli jsem hřešil?“
„Ano, to slovo je možné použít.“
„Chce vědět, jestli jsem hřešil,“ řekl Pizarro ohromeně. „Ptá se mě na mé hříchy? Žil jsem počestný život? Co tím sleduje?“
„Rád bych se přizpůsobil,“ řekl Sokrates. „Kvůli argumentaci mi, prosím, dovol několik otázek…“
„Tak už to začíná,“ řekl Tariner. „Vidíš? Vážně jste to dokázali! Sokrates se ho snaží přimět k rozhovoru!“
Richardsonovi zahořelo v očích. „Ano, opravdu. To je úžasné, Harry!“
„Sokrates s nim bude mluvit pořád dokola.“
„Tím bych se nebyl tak jistý,“ řekl Richardson.
