II
Norman Pomrath se chladně podíval na svou ženu a řekl: „Kdy pro nás tvůj bratr už konečně něco udělá, Heleno?“
„Už jsem ti to přece vysvětlovala. Nemůže.“
„Chceš říct, že nechce!“
„Nemůže. Kdo si myslíš že je? Sám Danton? Prosím tě, buď tak laskav a uhni. Chci si dát sprchu.“
„Ještě žes tak hezky poprosila,“ zavrčel Pomrath. „Jsem vděčnej i za drobný laskavosti.“
Ustoupil stranou. Jakési zbytky studu mu nedovolovaly, aby se na ni díval, jak si svléká zelenou tuniku. Zmuchlala ji, odhodila a vstoupila pod molekulární sprchu. Zatímco se myla, otočila se k němu zády, a tak si troufl ji pozorovat. Stud je důležitá věc, myslel si. Dokonce i když je člověk ženatý jedenáct let, musí v těchhle smrdutých bytech o jedné místnosti druhému poskytnout alespoň trochu soukromí. Jinak… jinak se zblázní. Okusoval si nehty a pokradmu pokukoval po vyhublých hýždích své manželky.
Vzduch v bytě byl zatuchlý, avšak Pomrath se neodvažoval pustit si kyslík. Příděl na tento týden už vyčerpal, a kdyby postrčil knoflík, počítač veřejných služeb kdesi v útrobách země by mu vynadal. Pomrath si nebyl jistý, zda by měl nervy právě teď poslouchat řeči počítače. Právě teď totiž neměl nervy prakticky na nic. Byl Čtrnáctka, což už samo o sobě bylo dost špatné, tři měsíce nezavadil o práci, což bylo ještě horší, a měl švagra v Sedmičce, což ho vážně vytáčelo. Co pro něj kdy Joe Quellen udělal dobrého? Ten mizera nebyl nikdy k mání, vždycky se dokázal vykroutit ze svých povinností k rodině!
Helena byla se sprchováním hotová. Molekulární sprcha neužívala žádnou vodu. Jen ti ze třídy Deset a výš měli právo používat vodu pro účely tělesné očisty. Protože však většina lidí na světě patřila do Jedenáctky a níž, planeta by brzy páchla po celém vesmíru, nebýt molekulární sprchy. Vklouzli jste do ní, postavili se před trysky a ultrazvukové vlny z vás obratně odstranily špínu a daly vám klamný pocit čistoty. Pomrath se neobtěžoval odvrátit zrak, když se k němu Helenina nahá bílá postava obrátila. Zabalila se do tuniky. Kdysi, vzpomínal Pomrath, mu připadala smyslná. Tehdy byl mnohem mladší. Později se mu zdálo, že začíná hubnout. Nyní byla takřka vychrtlá a stávalo se, zvlášť v noci, že mu stěží připadala jako žena.
Vklouzl do sítě z pěnové tkaniny, umístěné u jedné zdi bez oken. „Kdy přijdou děti domů?“ zeptal se.
„Za čtvrt hodiny. Proto jsem se sprchovala teď. Zůstaneš tady, Normě?“
„Asi za pět minut jdu ven.“
„Do fetbaru?“
Zamračil se na ni. Jeho obličej, poznamenaný vráskami neúspěchu a prohry, se k mračení dobře hodil.
„Ne,“ odpověděl. „Tam ne. Jdu na pracák.“
„Ale přece víš, že počítač se s tebou může spojit tady, najde-li se nějaká práce…“
„Chci tam jít osobně,“ řekl Pomrath s mrazivou důstojností. „Nechci, aby si mě vyhledal on sám. Půjdu na pracák. A pak nejspíš do fetbaru. Možná oslavovat, možná utopit žal.“
„Věděla jsem to.“
„Jdi do háje, Heleno! Proč mi nedáš pokoj? Je to snad moje vina, že zrovna pauzíruju? Patřím mezi ty s vysokou kvalifikací. Měl bych mít práci. Jen nesmírná nespravedlnost světa mi brání sehnat práci.“
Helena se drsně zasmála. Drsnost byla novým rysem její povahy, důsledkem uplynulých let.
„V posledních jedenácti letech jsi pracoval přesně dvacet tři týdny,“ odsekla mu. „Zbytek doby jsme brali podporu. Dostal ses z Dvacítky do Čtrnáctky a tam tvrdneš, rok za rokem, a nikam to nevede. V tomhle mizerným kvartýru si připadám jako v kleci! A když jsou tady se mnou děti, mám chuť jim rozbít hlavu a…“
„Heleno, přestaň,“ zašeptal Pomrath.
K jeho značnému překvapení skutečně zmlkla. Na bradě jí cukal sval, jak se prudce zarazila uprostřed laviny svých nářků. Mnohem mírnějším tónem dodala: „Promiň, Normě. Není to tvoje chyba, že jsme chudáci. Je přece tak málo práce, dokonce i s tvými schopnostmi…“
„Ano, jasně.“
„Tak se věci prostě mají. Nechtěla jsem ječet, Norme. Mám tě ráda, to víš, v dobrém i ve zlém, jak se říká.“
„Jistě, Heleno, nic se neděje.“
„Možná půjdu tentokrát do fetbaru s tebou. Počkej, než nechám d…
