VII
Helena Pomrathová se zeptala: „Kdo je to Lanoy, Norme?“
„Kdo?“
„Lanoy. L-A-N…“
„Kdes to jméno slyšela?“
Ukázala mu miniprint a bedlivě sledovala výraz jeho obličeje. Zamžikal očima. Vyvedla ho z míry.
„Včera večer jsem to našla v kapse tvé tuniky,“ vysvětlovala. „Píše se tady: Nemáš práci? Vyhledej Lanoye. Chtěla jsem jen vědět, kdo to je a co by pro nás mohl udělat.“
„No… asi řídí nějakou zprostředkovatelskou agenturu. Nevím to jistě.“
Pomrath byl očividně celý nesvůj. „Někdo mi to strčil do ruky, když jsem vycházel z fetbaru.“
„K čemu je to dobré, když tady není žádná adresa?“
„Asi se předpokládá, že si ji každý najde sám,“ odpověděl pomrath. „Bude se vyptávat, hrát si trochu na detektiva. Nevím. Upřímně řečeno, úplně jsem na to zapomněl. Dej mi to!“
Helena mu lístek podala. Popadl ho a strčil si ho kapsy. Spěch, s jakým se pokoušel inkriminující miniprint schovat, se Heleně vůbec nezamlouval. I když si ani v nejmenším neuvědomila všechny souvislosti, snadno vycítila manželovy rozpaky a pocit provinění.
Možná mě chce překvapit, napadlo ji. Možná už toho Lanoye navštívil a poptal se po práci, ale nechce mi to říct, až příští týden, kdy máme výročí. A já ho tady vyslýchám. Měla bych to nechat být.
Jejich syn Joseph vystoupil nahý z molekulární sprchy a uvolnil ji Marině. Helena spěchala, aby dětem naprogramovala snídani.
„Dnes budeme mít zeměpis,“ řekl chlapec.
„Prima,“ kývla lhostejně.
„Kde leží Afrika?“ vyptával se dál.
„Daleko. Někde za morem.“
„Budu tam moct jet až vyrostu?“
Ze sprchy se ozvalo hihňání. Marina vyběhla a řekla: „Afrika je tam, kde bydlí Dvojky! Z tebe se stane Dvojka, Jo--Jo?“
Chlapec se na sestru zlostně zamračil. „Možná. Možná ze mě bude Jednička. Co můžeš vědět? Z tebe nebude nic. Já mám něco, co ty ne!“
Sestra se na něj zašklebila a otočila se k němu zády, aby před jeho očima skryla své nevyvinuté devítileté tělíčko.
Ze svého rohu místnosti zvedl Pomrath oči od ranních faxnovin a vyjel na ně: „Nechte toho, oba! Jo, ty se oblékni a ty, Marino, se konečně umyj!“
„Řekl jsem jen, že chci jet do Afriky,“ mumlal si Jo.
„Neodmlouvej otci,“ napomenula chlapce Helena. „Snídaně je hotová, oblékni se!“ Povzdychla si. Rozbolela ji hlava a měla pocit, jako by jí tam někdo nasypal skleněné střepy. Věčně se hašteřící děti, vzdálený Norm sedící ve svém koutě jako host, náhodou objevený tajemný miniprint, čtyři slepé zdi, které ji svírají a dusí – ne, to je už příliš. Nechápala, jak to dokáže snášet. Jíst, spát, mýt se, milovat se, všechno v jediné malé místnosti. Tisíce špinavých sousedů, kteří zabředli do téhož marasmu. Jednou za rok piknik, cesta státem někam na vzdálené a ještě ne zcela zastavěné místo, chléb a hry, jen ať se lid baví. Avšak vidět živý strom a pak se vrátit zpět do Appalachie, to bolelo. Moc a moc, říkala si Helena zoufale. Tohle nečekala, když si brala Norma Pomratha. Tehdy měla spoustu plánů.
Děti se nasnídaly a odešly do školy. Norm zůstal sedět tam, kde seděl, a listoval faxnovinami. Občas se sní podělil o novinky. „Příští úterý Danton otevře novou nemocnici v Pacifice. Plně automatizovanou. Jeden velký homeostat a žádný personál. Není to pěkné? Ušetří to náklady na zaměstnance. A teď ještě jedna pěkná zpráva navrch. Od prvního května se snižují kvóty na kyslík ve všech obchodních budovách o deset procent. To znamená, že se tak umožní zvýšit dodávky kyslíku pro bohaté domácnosti. Vzpomínáš si, Heleno, že v srpnu se snížily dávky pro domácnosti. Pořád klesají. Až se dostaneme do situace, kdy bude i vzduch na příděl…“
„Norme, nerozčiluj se!“
Nevnímal ji. „Jak se nám to mohlo stát? Máme právo na něco lepšího! Čtyři miliony lidí na jeden čtvereční palec, to nás čeká! Postav dům o tisíci patrech, aby bylo dost místa pro všechny, a bude ti trvat měsíc, než se dostaneš dolů na ulici nebo nahoru na terminál rychločlunů. Tomu se říká pokrok! A…“
„Myslíš si, že bys mohl najít toho Lanoye a dostat od něj práci?“ zeptala se Helena.
„Co potřebujeme, je prvotřídní epid…
