I
Říkalo se, že v tom přeplněném světě existuje krása. Křišťálové věže města sevřené do těsných šiků, rytmus kypícího a vzdouvajícího se davu na rampě rychločlunů, sluneční světlo tančící na milionech měňavých tunik na jednom z obrovských náměstí – v takovýchto věcech podle estétů tkvěla krása.
Quellen vsak nebyl žádný estét. Byl to obyčejný nižší úředník státní správy s ucházející inteligencí a normálními sklony. Viděl svět tak, jak roku 2490 vypadal, a připadal mu děsivý a odporný. Nedokázal provádět složité duševní manévry, s jejichž pomocí by mohl to obludné přelidnění označit jako moderní krásu. Nenáviděl to. Kdyby patřil do třídy Jedna nebo Dvě, možná by byl schopen toto novodobé krásno ocenit, protože pak by nemusel žít přímo v něm. Quellen však patřil do Třídy Sedm a svět pro člověka v Sedmičce vypadal poněkud jinak než pro člověka ve Dvojce.
Když se to ale vezme kolem a kolem, nežil si Quellen zase tak špatně. Měl svá potěšení. Nelegální potěšení, která získal úplatky a podlézáním. Přesněji řečeno, to, co udělal, bylo odsouzeníhodné, neboť si přivlastnil výsady, na které neměl právo. Shrábnul si svůj soukromý kousek světa, jako by byl členem Nejvyšší vlády, patřil do třídy Jedna nebo Dvě a nesl zodpovědnost za chod světa. Quellen však žádnou takovou odpovědnost neměl a žádná privilegia si tedy nezasloužil.
Přesto je získal. Překročil zákon a zachoval se nečestně, člověk však má za určitých okolností právo podlehnout svým slabostem. Jako každý i Quellen začínal se vznešenými sny o bezúhonném charakteru. A jako téměř každý i on byl nucen se jich rychle vzdát.
Crrr.
Bylo to zvonění alarmu. Kdesi v tom chmurném bludišti Appalachie po něm někdo touží. Quellen nechal zvonek vyzvánět. Dostal se do jakéhosi stavu klidu a míru a nechtěl se z něj nechat vytrhnout jen kvůli zvonku.
Crrr. Crrr, Crrr.
Nebyl to zvuk naléhavý, byl tichý a jemný, ale dotěrný. Quellen ho ignoroval a nepřestával se nervózně pohupovat sem a tam ve svém pneumokřesle. Pozoroval ospalé krokodýly, jak se zlehka pohybují temnými vodami říčky tekoucí pod jeho verandou. Crrr. Crrr. Po chvíli zvonek přestal vyzvánět. Quellen seděl, příjemně netečný, vnímající vlahou vůni zelené rostoucí hmoty a bzučení hmyzu ve vzduchu.
To neustálé bzučení v jinak klidném, vlhce teplém vzduchu, to byla jediná část ráje, kterou neměl rád. Svým způsobem hmyz představoval invazi, symbolizoval život, který vedl předtím, než se dostal do Sedmičky, připomínal mu nepřetržité hučení davu, lidí hemžících se v tom obrovském mraveništi města. Hnusilo se mu to. V Appalachii žádný hmyz pochopitelně nebyl. Jen to symbolické bzučení.
Vstal, šel k zábradlí a díval se dolů do vody. Byl to muž na prahu středních let, vyšší než průměr, hubenější než býval dřív, s nepoddajnými hnědými vlasy, širokým čelem zbroceným potem a mírnýma očima neurčité modrozelené barvy. Měl tenké, pevně sevřené rty, které mu dodávaly odhodlaný výraz, jemuž vsak naprosto neodpovídala nevýrazná brada.
Lenivě hodil do vody kámen. „Vem si!“ zavolal, když dva krokodýlové bez hlesu klouzali pod hladinou k místu hluku v naději, že pro sebe urvou tučný kus masa. Kámen se však potopil a zanechal po sobě jen černé bubliny. Krokodýlové lehce sklapli špičaté čelisti a odpluli pryč. Quellen se rozesmál.
Tady v srdci temnoty, v tropické Africe, byl život fajn. Hmyz, černé bahno, vlhká samota a vůbec. Dokonce i strach z odhalení se dal vydržet.
Quellen si vypočítával všechna požehnání svého úkrytu. Marok? napadlo ho. Tady není žádný Marok. Žádný Koll, ani Brogg, Žádný Leeward. Nikdo z nich. A hlavně ne Marok. Po něm se mi stýská nejmíň.
Jaká to byla úleva moct tady stát a nemuset snášet jejich hučící hlasy, neklepat se, když vpadnou do vaší kanceláře! Jistě, bylo bezohledné a nemorální zařídit si život takhle, jako nějaký übermensch, jako moderní Raskolnikov překračující všechny zákony. To Quellen připouštěl. Na druhé straně si však často říkal, že životní pouť je jako výlet, který podnikneme jen jedinkrát. A bud…
