V
Martin Koll okázale přerovnával spisy na svém stole, aby zakryl zmatek, který v žádném případě nechtěl dát před kriminálním sekretářem Quellenem najevo. Ten mu právě předložil velice znepokojující návrh. Návrh, jehož důsledky by mohly mít další a další důsledky jako při řetězové reakci. Připomnělo mu to odraz v řadě zrcadel. Bude muset opět požádat Nejvyšší vládu o posouzení. S chutí by Quellena narazil na rezavý kůl za to, že mu způsobil takové problémy. Ano, je to mazaný návrh. Mazanost však nepatřila ke Quellenovým přednostem. Byl to tvrdošíjný, metodický, logicky postupující odborník, neměl však žádný důvod, proč by měl svému nadřízenému navrhovat něco tak ošidného.
„Pokud jsem to správně pochopil,“ řekl Koll, který všemu rozuměl až příliš dobře, „našel jsi v databázi skokanů osobu jménem Mortensen, který podle údajů odjel do minulosti příští měsíc. Navrhuješ ho monitorovat, stopovat ho na místo kontaktu a v případě nutnosti mu třeba i násilím zabránit v dokončení cesty do minulosti tím, že zatkneš ty, kteří mu v tom chtějí pomoct.“
Quellen kývl. „Ano, správně.“
„Uvědomuješ si, že to bude přímý zásah do minulosti, záměrný a dobře promyšlený, k němuž dosud nikdo nikdy nepřistoupil, alespoň pokud je mi známo?“
„Vím to,“ řekl Quellen. „Proto jsem přišel k vám, abych si vyžádal váš souhlas. Ocitl jsem se mezi dvěma protichůdnými příkazy: chytit převáděče a zachovat logický vnitřní řád dějin. Tento Mortensen má zjevně spojení na převáděče nebo ho bude mít, pokud je 4. květen dnem jeho odjezdu. Jestliže na něj nasadíme stopaře…“
„Ano, to už jsi říkal. Jsem si vědom všech obtíží,“odpověděl Koll suše.
„Máte pro mě nějaké instrukce, pane?“
Koll si znovu nervózně pohrával se spisy. Podezíral Quellena, že to udělal schválně, aby svého Šéfa v náhlém rozmaru zlikvidoval. Čtyři roky Quellena nutil, aby tancoval podle něj, aby přebíral jeden perný úkol za druhým, a pak ho s jistým potěšením pozoroval, jak se s nasazením veškerých svých omezených schopností pokouší je zvládnout. Koll si připouštěl, že v jeho zacházení s Quellenem je jistý prvek sadismu. Bylo to však jen spravedlivé, Koll měl nárok na své osobní chyby stejně jako kdokoli jiný a zdálo se mu omluvitelné, že vybíjí svou agresivitu nepřátelským chováním vůči trpělivému Quellenovi. Současně ho však velice otrávilo, že připustil, aby Quellen vymyslel takový nesmysl jako svou pomstu.
Nakonec prolomil dlouhé, trapné ticho: „Nyní ti nemohu žádné pokyny dát, Quellene. Musím vše konzultovat se Spannerem. S největší pravděpodobností budeme potřebovat zjistit postoj i jiných míst.“
To jest Vlády. Kollovi neušel slabý, rychlý triumfální úsměv, který se mihl v Quellenově přátelském obličeji. On se tím vším baví, o tom nemůže být sporu.
„Odložím tedy veškeré akce až do dalšího vašeho rozkazu, pane,“ řekl Quellen uctivě.
„To bych ti radil,“ odpověděl Koll.
Quellen opustil kancelář. Koll si zaryl nehty do dlaní tak prudce, až ucítil bolest. Pak rychle a znechuceně udeřil do tlačítka autoseku, dokud mu přístroj nevyplivl kazetu s nahraným rozhovorem s Quellenem. Byla pro Spannera. A pak…
Právě teď nebyl Spanner přítomen. Vyšetřoval nějakou stížnost v jiném oddělení. Koll, strašlivě se potící, si přál, aby Quellen počkal, dokud se Spanner nevrátí, a předložil ten nesmysl s Mortensenem jemu. Nepochybně to však bylo rovněž součástí jeho ďábelského plánu. Zalykal se hořkým a dusivým vztekem, že ho pronásleduje jeho podřízený. Zavřel oči a stále před sebou viděl Quellenův obličej. Dlouhý, rovný nos, světlé modré oči, bradu s důlkem. Obyčejná tvář, tvář, která se zapomíná. Někdo by mohl dokonce říct, že je přitažlivá. O Martinu Kollovi to nemohl říct nikdo. Na druhé straně byl chytrý. Mnohem chytřejší a mazanější než ten zatracený Quellen, jak si Koll vždy myslel. Až do dnešního odpoledne.
O hodinu později se vrátil Spanner. Svalil se ke svému stolu jako stvůra, vracející se přecpaná z opulentních hodů. Koll mu hodil kazetu.
„Přehraj si to. Pak mi řekneš, co si o tom mysl…
