Byly to kvalitní hodinky. Už přes třicet let šly přesně. Nosil je jeho otec, po jeho smrti matka ty hodinky uschovala a dala mu je k osmnáctým narozeninám. A po celé ty dlouhé roky mu hodinky dobře sloužily.
Ale když se teď Joe Crane díval na hodiny visící nad šatníkem v redakční místnosti, musel uznat, že jdou jeho hodinky špatně. Předbíhaly se. Ukazovaly sedm hodin, zatímco na ciferníku nástěnných hodin bylo teprve šest. Když o tom tak uvažoval při jízdě autem do práce, měl stejně dojem, že je hodně šero a že ulice vypadají jako vymetené.
Stál bez pohnutí v místnosti a naslouchal klapotu dálnopisů. Světla několika osamělých žárovek se odrážela od lesklých telefonů, od psacích strojů, od porcelánově bílých kelímků s lepidlem, které stály na pracovním pultě. Tady je ticho, říkal si v duchu, ticho, klid a šero. Ale za hodinu tu začne být živo. Lokálkář Ed Lane přijde o půl sedmé, za chvíli po něm se přihrne šéfredaktor Frank McKay.
Crane si promnul oči. Ještě mohl zůstat v posteli. Celou hodinu mohl – Počkat! Když vstával, neřídil se přece podle hodinek! Probudil ho budík. A to znamenalo, že jeho budík se taky předbíhal o celou hodinu.
„To je všecko nesmysl,“ pronesl Crane nahlas.
Pomalu kráčel kolem pracovního pultu k svému stolu a psacímu stroji. Na desce vedle psacího stroje se něco pohnulo – jakási lesklá věc, velká jako krysa, nepopsatelná a záhadná. Crane se zastavil, polkl nasucho a žaludek měl jako na vodě.
Ta věc dřepěla vedle psacího stroje a zírala na něho. Nerozeznal oči, neviděl nic, co by se podobalo obličeji – ale přesto věděl, že se na něho ta věc upřeně dívá! Reagoval téměř pudově. Zvedl z pracovního pultu kelímek s lepidlem a mrštil jím. Projektil se při letu otáčel jako ruční granát kolem vlastní osy a naplno zasáhl tu zírající věc. Odhodilo ji to a smetlo se stolu. Kelímek dopadl na podlahu, sklo se roztříštilo a lepidlo se rozteklo.
Lesklá věc udělala ve vzduchu přemet, narovnala se a pak se ozval kovový cupot ubíhajících nožek.
Crane nahmatal ocelový bodec, zakončený těžkou kovovou patkou, a v náhlém návalu nenávisti a hnusu jej hodil. Špička se dunivě zapíchla do podlahy, těsně před tou ubíhající věcí. Kovová krysa v plném rozběhu zabrzdila až třísky létaly, udělala půlobrat a prodrala se pět centimetrů širokým otvorem do kancelářské skříně. Crane byl v mžiku u ní a přibouchl dveře oběma rukama.
„Mám tě,“ řekl.
Přemítal, opíraje se zády o dveře. Vyděsilo tě to, myslel si. Polekala tě nějaká lesklá věc, která vypadá jako krysa. Snad to také je krysa, bílá krysa. Jenže ta krysa neměla ocas! Ani obličej. A přesto na něho zírala.
Blázníš, říkal si. Nemáš to v hlavě v pořádku, Crane. Vůbec to nedává smysl. Vůbec se to nehodilo do dnešního říjnového jitra – 18. října 1962. Nepatřilo to ani do dvacátého století, ani do normálního občanského života. Opřel se, stiskl pevně knoflík dveří a chtěl je otevřít prudkým škubnutím. Ale knoflík se vůbec nehnul a dveře zůstaly zavřené.
Když jsem tu skříň přibouchl, patrně zapadl zámek, myslel si Crane. A já nemám klíč. Ten má Dorothy Grahamová, ale ta skříň přece nezamyká, poněvadž pak se dveře těžko otevírají. Pokaždé musí zavolat na pomoc vrátného. Snad najdu některého z údržbářů. Měl bych ho vyhledat, řekl bych mu –
Co bych mu vlastně řekl? Že jsem viděl, jak vběhla do skříně kovová krysa? Že jsem po ní hodil lepidlem a srazil ji na podlahu? Že jsem po ní mrštil bodcem k napichování vyřízených rukopisů a že ten bodec pořád ještě vězí tam, kam se zabodl?
Crane zavrtěl hlavou.
Šel, vytrhl bodec z podlahy a vrátil ho na místo, pak odkopl stranou zbytky roztříštěného kelímku. Sedl si za svůj stůl, vytáhl tři listy papíru a zasunul je pod válec psacího stroje.
Psací stroj začal vyťukávat. Docela sám od sebe – Joe Crane se klávesnice vůbec nedotkl. Užasle hleděl, jak stroj píše na papír: Zůstaň stranou, Joe, nepleť se do toho. Mohl bys přijít k úrazu.
Joe Crane vyškubl papír zpod válce, zmačkal ho do koule a zahodil do koše na papír. Pak vyšel z kancel…
