„Kdybys byl někdy přijel do Texasu, H.P., viděl bys tam mnoho takového jako zde,“ povídal velký robustní muž s mohutnými rameny a dosněda opálenou pokožkou. Jednou rukou živě gestikuloval, zatímco třemi prsty druhé nedbale přidržoval volant landroveru, takže se automobil, jedoucí po cestě napříč plochou krajinou, potácel z jedné strany na druhou. V písčité půdě živořily pokroucené šedozelené křoviny. Černá obloha byla plna zvířeného prachu. Jako temné jedovaté zuby se v dálce tyčil o pusté pohoří. „Nádhera. Nádhera. Kdybych neviděl Texas, nikdy bych tomu nemohl uvěřit. Je to krásné!“
„Krásné?“ nevěřícně zapochyboval druhý muž. „Peklo?“
„Tahle jeho část určitě. Ale když už jsme u toho, měl bys teprve vidět Texas!“
Tělnatý muž se rozesmál a přidal plyn, načež landrover zařval a velkou rychlostí vyrazil vpřed.
Jeho druh, vyzáblý jako telegrafní sloup a bledý stejně, jako byl první muž opálen, seděl se stoickým klidem na místě spolujezdce, kolena semknuta, lokty vtisknuté do žeber, a očekával každou chvíli náraz. Tito dva už po mnoho dní cestovali přes nekonečné vyprahlé planiny Pustiny – jak dlouho by nemohl říct ani Bůh otec. Oba byli velvyslanci: Jejich excelence Robert E. Howard a H.P. Lovecraft z Království nové svaté ďábelské Anglie, poslové Jeho britského veličenstva Jindřicha VIII. ke dvoru Prester Johna.
V předchozím životě byli spisovateli, snílky, vypravěči pohádek, ale nyní se ocitli v něčem daleko fantastičtějším, než bylo vše, co bylo možno najít v jejich příbězích, neboť toto nebyl výmysl, toto nebyla fantazie. Byla to realita Pekla.
„Roberte,“ ozval se bledý muž nervózně.
„Ano, Texas,“ pokračoval Howard, „Peklo je pouze jeho slabá kopie. Vše je pouze první hrubý nástin. Vidíš tamtu valící se písečnou bouři? My měli písečné bouře, a bylo jich nespočítaně! Zahlédl jsi ten blesk? V Texasu by to bylo jen plápolání!“
„Kdybys mohl jet o trošku pomaleji, Bobe.“
„Pomaleji? Chthuluovy vousy, člověče, já jedu pomaleji!“
„Ano, jsem si skoro jist, že tomu věříš.“
„Když už jsme u toho, H.P., často jsem slýchal, že máš rád lidi, kteří tě vozili tou nejvyšší rychlostí. Sedmdesát, osmdesát mil za hodinu, to se ti prý nejvíc líbilo.“
„V Prvním životě existuje jen jedna smrt a tou končí všechna bolest,“ vysvětloval Lovecraft. „Ale tady, kde člověk může odejít do Záhrobí každou poslední agónií – zde, drahý Bobe, je smrt daleko strašnější, neboť bolest, jež ji provází, v člověku zůstane navždy a on může zemřít tisícem smrtí.“ Lovecraft se smutně usmál. „Promluv si o tom s nějakým profesionálním bojovníkem, Bobe, třeba s Trójanem, Hunem nebo Asyřanem – nebo s některým z gladiátorů, s tím, kdo umíral, umíral a opět umíral. Zeptej se jej na tohle: smrt a znovuzrození a bolest, příšerná muka, prostupující každou částečkou tvého těla. Je strašné zemřít v Pekle. Zde se smrti bojím daleko víc, než jsem se jí obával zaživa. Tady se nebudu vystavovat zbytečným rizikům.“
Howard si odfrkl. „Víš co, zkus si to spočítat! Když sis myslel, že žiješ jen jednou, chtěl jsi, aby s tebou lidé uháněli po dálnicích rychlostí míle za minutu. A tady, kde nikdo nezůstane dlouhou dobu mrtev, po mně chceš, abych jel jako stará babka. Dobrá, zkusím to, i když všechno ve mně volá, abych jel s větrem o závod, H.P. Když jsi žil ve velké zemi, učil ses, že celé území je zaplaveno cestami, a ono bylo. A Texas byla ta největší země. Nebylo to jen místo, byl to stav mysli.“
„Jako Peklo,“ doplnil Lovecraft. „I když ti zaručuji, že Peklo není Texas.“
„Texas!“ zahřměl Howard. „Zatraceně, přál bych ti, abys jej mohl vidět! Bože, H.P., jak my bychom se v Texasu měli! Dva spisovatelé, společně jedoucí od Corpus Cristi do El Pasa a zase nazpátek, se rozhlížejí po krajině a celou cestu si navzájem vyprávějí nádherné příběhy! Přísahám, že by tvá dušička zajásala. Byl bys nadšen víc, než si vůbec umíš představit. Ta impozantní obloha. To žhnoucí slunce. A otevřený vesmír! Celá impéria by se vešla do Texasu a nikdo by si jich ani nevšiml! Ten tvůj Rho…
