Na horizontu tančily jedovatě zelené záblesky a jako břitva ostrý východní vítr bičoval plochou holou pustinu a zvedal mračna šedohnědého prachu. Gilgameš se zeširoka usmál. U Enlila, konečně pořádný vítr! Byl to vítr zabíjející lvy, vítr, jenž vysušuje vzduch a ničí. Když vane takový vítr – těžký, ostrý a žhavý –, znamená to, že lov bude úspěšný.
Napnul zrak, zahleděl se do dálky a vyhlížel svou dnešní kořist. Jeho luk, zhotovený z různých druhů prvotřídního dřeva, nebyl schopný napnout nikdo, kromě něj. Žádný muž nebyl schopen vypustit z něho svou rukou šíp, kromě něj a jeho milovaného, třikrát ztraceného přítele Enkida. Byl klidný a připravený. Tak pojďte, potvory! Pojďte si pro smrt! Zde stojí Gilgameš, král Uruku, a vy jste dnes nástrojem jeho zábavy!
Ostatní muži v této zemi, kteří vycházeli na lov, brali s sebou pušky, ta odporná zařízení, které přinesla Nová smrt, s velkým hlukem, ohněm a kouřem chrlícím smrt na velkou vzdálenost, brali si dokonce i smrtící laserové zbraně, z jejichž ohavných čumáků vylétá modrobílý plamen. Jak jsou všechny tyhle stroje na zabíjení zbabělé! Gilgamešovi se hnusily a stejně tak i většina jiných výmyslů Nové smrti, těch uhlazených a uspěchaných přivandrovalců do Pekla. Kdyby to šlo, nikdy by se jich ani nedotkl. Po celá tisíciletí, kdy žil v tomto podsvětí, nepoužil žádných jiných zbraní než těch, které poznal během svého prvního života: oštěp, kopí, dvojsečná sekera, lovecký luk a spolehlivý bronzový meč. V lovu těmito zbraněmi už získal značnou zručnost. Vyžadovaly vynaložení velkého úsilí a postoupení nemalého rizika. Ale vždyť lov je přece souboj?! Pak to tak tedy musí být. Pokud by bylo účelem zabít svou kořist nejrychlejším, nejsnadnějším a nejbezpečnějším způsobem, je samozřejmě nejlepší prohánět se v bitevním stroji vysoko nad lovištěm, vrhat jaderné pumy, fuj, a v jediném zátahu zpustošit pět království překypujících bestiemi.
Věděl, že jsou tací, kteří jej kvůli takovým názorům považují za blázna. Třeba Caesar. Sebejistý, chladnokrevný Julius s paprskometem za opaskem a samopalem přes rameno. „Proč si to nepřipustíš?“ zeptal se jej jednou Caesar, míjející ve svém jeepu Gilgameše, který byl připraven vyrazit ven, do volné divočiny Pekla. „Všechno tvé lpění na šípech, oštěpech a kopích je jen čirá přetvářka. Už nežiješ ve starém Sumeru.“
Gilgameš si odplivl. „Lov s devítimilimetrovým automatem? Lov s granáty, kazetovými bombami a lasery? Tomu říkáš sport, Caesare?“
„Nazývám to přijetím reality. Ty nenávidíš technologii? V čem je rozdíl mezi užíváním luku a pušky? Pouze v technologii, Gilgameši. Je to něco jiného, než kdybys zabíjel zvířata vlastníma holýma rukama.“
„Také to tak nedělám,“ odpověděl mu Gilgameš.
„Bah! Rozumím tvé hře. Ohromný, neohrabaný Gilgameš, jednoduchý, prostý a přerostlý hrdina doby bronzové! Příliš se přetvařuješ, kamaráde! Chceš zůstat neústupným barbarem s tvrdou palicí, neboť ti to umožňuje být sám při svém lovu a svých toulkách, a co ty hledáš, to opravdu chceš. Ale tajně uctíváš sám sebe, jako nadřazeného každému, kdo žil v méně kruté éře, než byla tvá vlastní. Hodláš obnovit staré zablácené cesty pradávné minulosti, že? Jestliže jsem tě správně přečetl, pak se snažíš ovládnout čas, vyčkávat se svým lukem a šípy v bezútěšné Pustině do té doby, než usoudíš, že nastala pravá chvíle na vzpouru, která ti umožní získat zde svrchovanou moc. Že je to tak, Gilgameši? Drží tě bláznivá představa svrhnout samotného Satana a touha vládnout nám všem. A pak budeme opět žít ve městech z bláta a vyškrabávat muří nožky do hliněných destiček, budeme zpátky na cestě, kterou jsme už prošli. Co říkáš?“
„Říkám, že to je všechno nesmysl, Caesare.“
„Ano? Tohle místo je plné králů, císařů, sultánů, faraónů, šáhů, prezidentů, diktátorů a jeden každý z nich chce opět být prvním. Jak se domnívám, nejsi výjimka.“
„V tom se tedy velmi pleteš.“
„Pochybuji. Obávám se, že věříš tomu, že jsi nejlepší z nás: ty, houževnatý bojovník, tvůrce cihel, stavitel ohromných…
