Byla to prapodivná nesourodá skupina. Mao Ce-tungovým hlavním vyjednavačem byl kyprý Kublaj Chán, v jehož tmavých lstivých očkách se zračila vychytralost a vnitřní síla. Ve svém prvním životě byl císař se všemi výsadami, ale nyní zřejmě dával přednost menší odpovědnosti. Dalším mužem s ním byl Hemingway, velký a těžký, s hlubokým hlasem a nenuceným, téměř arogantním chováním. Mao také vyslal čtyři malé mužíky ve stejných modrých uniformách s rudými hvězdičkami na štítu čepic. „Typičtí straníci,“ zamumlal někdo a kupodivu byl mezi nimi Chlupatý člověk, vysoké čelo a bez brady, jedna z oněch kreatur nejhlubšího dávnověku. Na své uniformě také nesl emblém komunistů.
A ještě někdo byl ve skupině – mohutný muž s klenutým hrudníkem, temnými vousy, divokýma a uhrančivýma očima; stál osamoceně na vzdálené straně –
Gilgameš se na něj odvážil sotva pohlédnout. Také stál poněkud odděleně od skupiny, vdechuje chladnou břitkost větru vanoucího bitevním polem. Toužil vrhnout se Enkidovi kolem krku, přitisknout jej k sobě, smést v jednom jásavém objetí všechnu hořkost, která je oddělovala –
Kéž by to bylo takhle jednoduché!
Hlasy Maových vyjednávačů a pěti Prester Johnových – Schweitzerův, Lovecraftův, Howardův a páru Kara-Khitajských důstojníků – se nesly skučícím větrem ke Gilgamešovi.
Vypadalo to, že hlavním řečníkem je Hemingway. „Jste spisovatelé? Mr. Howard, Mr. Lovecraft? Lituji, ale zatím jsem neměl tu čest se s vašimi pracemi seznámit.“
„Byla to fantasy,“ vysvětloval Lovecraft. „Pohádky, vize.“
„Tak? Publikovali jste v Argosy? Postu?“
„Pět v Argosy, ale to byly westerny,“ objasňoval Howard. „Hlavně jsme pracovali pro Weird Tales. A H.P. zveřejnil několik věcí v Astounding Stones.“
„Weird Tales,“ opakoval Hemingway. „Astounding Stones.“ Tváří mu proběhl stín znechucení. „Mhm. Nemyslete si, já tyto magazíny znám. Ale psali jste dobře, pánové, že ano? Napsali jste, co opravdu cítíte a stali se čistějšími? Samozřejmě, stali! Vím, že ano! Byli jste poctiví spisovatelé, jinak byste nikdy nepřišli do Pekla. To je nade vší pochybnost!“ zasmál se, vesele si zamnul ruce, rozpřáhl paže kolem Howardových a Lovecraftových ramen. Zdálo se, že Howard je tím polekán a Lovecraft vypadal jako by se chtěl zahrabat do země. „Dobrá, pánové,“ zaduněl Hemingway, „Co budeme dělat? Máme tu problémek. Jeden hrdina si přeje bojovat s prázdnýma rukama a druhý s – jak se tomu říká? – disruptorovou pistolí. Měli byste o tom vědět víc než já: zní mi to jako z Astounding Stones. Ale toto nelze, že? Holé ruce proti fantastické vědě budoucnosti? Jediné správné je bojovat jako rovný s rovným, cokoli jiného je nepřípustné.“
„Nechte ho na mě jít pěstmi,“ zvolal Gilgameš z dálky. „Jako když jsme poprvé zápasili v Uruku na Zemském trhu, když se naše stezky poprvé zkřížily.
„Bojí se použít nových zbraní,“ vysvětlil Enkidu.
„Bojím?“
„Daroval jsem mu zbraň, dvanáctikalibrovou pušku, dárek svému bratru Gilgamešovi. Zahodil ji, jako by si myslel, že mu dávám jedovatého hada.“
„Lžeš!“ zařval Gilgameš. „Nebál jsem se jí! Pohrdl jsem jí, protože byla zbabělá!“
„Obává se všeho, co je nové,“ řekl Enkidu. „Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by Gilgameš z Uruku mohl znát bázeň, ale on má strach z neznámého. Nazval mě zbabělcem, neboť jsem chtěl lovit puškou. Ale já si myslím, že zbabělý byl on. A teď se bojí se mnou bojovat neznámou zbraní. Ví, že ho zabiji. Bojí se smrti dokonce i tady, víte to? Smrt pro něj vždy znamenala obrovskou hrůzu. Proč? Protože to uráží jeho hrdost? Myslím, že to je ono. Příliš zpupný zemřít – příliš pyšný přijmout rozsudek bohů –“
„Zničím tě holýma rukama!“ zařval Gilgameš.
„Dejte nám disruptory,“ řekl Enkidu. „Uvidíme, jestli se odváží uchopit takovou zbraň.“
„Zbabělá zbraň!“
„Opět mě nazýváš zbabělcem? Ty, Gilgameši, který se třeseš strachy –“
„Pánové, pánové!“
„Bojíš se mé síly, Enkidu!“
„A ty mé obratnosti. Ty se svým patetickým starým mečem, žalostným lukem –“
„Je tento člověk, který se mi tak vysmívá, Enkidu, jehož…
