Když Vickers otevřel dveře svého pokoje, uviděl, že vlček je pryč. Nechal ho na židli - nově nabarvený působil křiklavě - a teď nebyl ani na židli ani na podlaze. Klekl si a podíval se pod postel a tam také nebyl. Nebyl ani na toaletě ani venku v hale.
Vrátil se nazpátek do pokoje a sedl si na okraj postele.
Po tom všem trápení a plánování vlček zmizel. Kdo ho mohl ukrást? Co by kdo dělal s otlučeným vlčkem?
Co by s ním chtěl dělat on sám?
Vypadalo to teď, když seděl na kraji postele v cizím hotelovém pokoji a pokládal si tyto otázky, trochu směšně.
Myslel si, že s vlčkem získá vstup do pohádkové země. Teď, v bílé záři stropního světla, se divil svému bláznivé mu a šaškovskému chování.
Zaslechl, jak se za ním otevřely dveře, a otočil se.
Ve dveřích stál Crawford.
Byl ještě mohutnější, než si ho Vickers pamatoval. Vyplnil dveřní prostor a stál bez pohnutí, bez jediného pohybu kromě pomalého mrkání víček.
Crawford pozdravil: „Dobrý večer, pane Vickersi. Nepozvete mě dál?"
„Jistě. Cekal jsem, že zavoláte. Nikdy bych si nepo myslel, že osobně podstoupíte potíže s cestováním sem."
Byla to samozřejmě lež, protože telefon neočekával.
Crawford vsunul mohutné tělo do pokoje. „Tato žid le vypadá dost solidně, aby mě udržela. Doufám, že nic nenamítáte."
„Není to moje židle. Jen se klidně posaďte a zničte ji."
Nerozpadla se. Zaskřípala a zasténala, ale vydržela.
Crawford se uvolnil a povzdychl si. „Vždy se cítím o hodně lépe, když mám pod sebou dobrou, silnou židli."
„Odposlouchával jste Ann telefon," pravil Vickers.
„Á, jistě. Jak jinak bych vás našel? Věděl jsem, že jí dříve nebo později zavoláte."
„Viděl jsem, jak přilétá letadlo. Kdybych věděl, že jste to vy, jel bych vás přivítat. Musím si s vámi něco vyřídit."
„O tom nepochybuji."
„Proč jste měl dal málem lynčovat?"
„Já bych vás nenechal lynčovat," opáčil Crawford. „Příliš vás potřebuji."
„Na co mě potřebujete?"
„Nevím. Myslel jsem, že to možná víte."
„Já to ale nevím," prohlásil Vickers. „Řekněte mi, Crawforde, na co to všechno je? Když jsem byl u vás předtím, neřekl jste mi pravdu."
„Řekl jsem vám pravdu nebo přinejmenším část prav dy. Neřekl jsem vám všechno, co víme."
„Proč ne?"
„Nevěděl jsem, kdo jste."
„A teď to víte?"
„Ano, teď to vím," potvrdil Crawford. „Jste jedním z nich."
„Jedním z nich?"
„Jeden z těch, kteří mají co do činění s vynálezy."
„Proč si, k čertu, tohle myslíte?"
„Analyzátory. Tak jim říkají chlapci z psychologie. Analyzátory. Nezvyklé věci jsou záhadné. Neočekávám, že jim porozumím."
„A ty analyzátory prohlásily, že na mně je něco ne zvyklého?"
„Ano," řekl Crawford. „Tak se věci mají." „Pokud jsem jedním z nich, proč jste za mnou přišel?" zeptal se Vickers. „Pokud jsem jedním z nich, bojujete se mnou. Pamatujete se? Svět zády u zdi. Jistě si vzpomínáte."
„Neříkejte 'pokud'," pronesl Crawford. „Vy jste jedním z nich, dobře, ale přestaňte se chovat, jako bych byl nepřítel."
„Nejste?" zeptal se Vickers. „Pokud jsem tím, kým říkáte, jste nepřítelem."
„Vy mi nerozumíte. Vezměme si to na příkladu. Vraťme se do časů, kdy se Kromaňonci nahrnuli do teritoria Neandrtálců..."
„Neukazujte to na příkladu. Řekněte mi, co máte na mysli."
„Nelíbí se mi celá tahle situace," pronesl Crawford. „Nelíbí se mi způsob, jak se věci utvářejí." „Zapomněl jste, že nevím, jaká je situace." „To jsem se vám pokoušel ukázat na příkladu. Vy jste Kromaňonec. Máte luk a šípy a oštěpy. Já jsem Neandr tálec. Mám pouze kyj. Vy máte nůž z hlazeného kamene, já mám neotesaný pazourek, nalezený v řečišti. Vy máte oblečení z vydělané kůže a kožešin, já jen svoje vlasy a chlupy."
„Nevím," pravil nejistě Vickers.
„Nejsem si jistý," opatrně pokračoval Crawford. „Nejsem v tomhle oboru na výši. Možná, že jsem dal Kromaňonci příliš a Neandrtálci méně, než jim náleží. Ale to není podstatné."
„Všímám si podstaty. Jak pokračujeme?"
„Neandrtálci bojují. A co se s nimi stane?"
„Vyhynou."
„Mohli vymřít kvůli spoustě jiných věcí, než je oštěp nebo šíp. Snad ne…
