Narovnal držadlo, kterým se vlček roztáčel, a předtím, než vyznačil tužkou spirály, vyleštil kov. Vypůjčil si olej na šicí stroje a naolejoval závit na držadle, aby šel hladce. Potom se začal zabývat malováním.
Nešlo mu to, ale pracoval se zarytou úporností. Opatr ně nanášel barvy - červenou, potom zelenou, potom žlutou a doufal, že jsou správně, protože si nemohl vzpomenout, jak přesně byly. Ačkoli pořadí barev nebude příliš důležité, jen aby byly jasné a běžely do spirály.
Umazal si od barvy ruce a šaty. Vlčka položil na židli. Plechovku červené barvy shodil na zem, ale zvedl ji opravdu rychle, takže barva nestačila vytéct na koberec.
Nakonec byl s prací hotov a výsledek nevypadal špat ně.
Bál se, jestli to do rána uschne, ale přečetl si nálepky na plechovkách a ty slibovaly, že barva schne rychle, takže se mu ulevilo.
Teď byl připravený vstřebat vše, co nalezne, až roztočí vlčka. Může to být pohádková zem a nemusí to být nic. Spíš to nebude nic. K točení vlčka se mohly přidat další věci - mysl, tajemství a čistá dětská prostota. A tu neměl už dlouho.
Vyšel ven, zavřel za sebou dveře a zamkl je. Potom sešel po schodech. Město a hotel byly příliš malé na to, aby měly výtah. Ačkoli ne tak malé jako vesnička, která byla pro něj v dětství „městem", malá vesnička, kde starci stále seděli na lavici před obchodem, po očku se na tebe dívali a pokládali ti nestydaté, slídivé otázky, ze kterých se splétá síť pomluv.
Poťouchle se usmál při pomyšlení, co řeknou, až se k nim pomalu donese - způsobem, jak se do malého města zprávy dostávají - jak utekl z Cliffwoodu před hrozbou lynčování.
Přímo je slyšel, jak se baví.
„Je lstivý," řeknou. „Vždycky byl prohnaný a neuměl konat dobro, ačkoli jeho matka a otec byli opravdu dobří lidé. K čertu, jak se někdy syn zkazí, dokonce i když matka a otec byli čestní lidé."
Prošel halou a dveřmi ven na ulici. Zastavil se na večeři a objednal si šálek kávy. „Krásná noc, že," pronesla servírka. „Ano, to je," řekl. „Chcete něco ke kávě, pane?"
„Ne," řekl Vickers. „Jen kávu." Měl teď peníze - Ann je poslala dost rychle - ale bez překvapení shledal, že nemá žádnou chuť, vůbec netouží po jídle.
Popošla před pult a utěrkou setřela imaginární skvrny. Vlček, pomyslel si. Jak s tím souvisí? Měl by vzít vlčka do domu a tam ho roztočit a dozvěděl by se jednou provždy, zda to byla pohádková země - tedy, ne, ne přesně takhle. Dozvěděl by se, jestli se může vrátit zpět do pohádkové země.
A dům. Jak s tím souvisí ten dům? A souvisí s tím vůbec dům nebo vlček? A pokud s tím nemají nic společného, proč Horton Flanders napsal: „Vraťte se a projděte se po cestách, po kterých jste kráčel jako dítě. Možná tam najdete něco, co potřebujete - nebo něco, co vám chybí." Přál si, aby si vzpomněl, jaká slova Flanders přesně užil, ale nemohl.
Takže se vrátil a našel vlčka a ještě něco navíc, vzpo mněl si na pohádkovou zem. A proč, ptal se sám sebe, si za všechny ty roky od svých osmi nikdy nevzpomněl na procházku v pohádkové zemi?
Nebylo pochyb, že to na něj mohutně zapůsobilo, když si i teď na to vzpomněl a viděl to jasně a ostře, jako by se to udalo před nedávném.
Ale něco ho přinutilo na to zapomenout, snad nějaký mentální blok. Něco ho přinutilo nevzpomenout si. A něco ho přinutilo, aby si uvědomil, že ta myš z kovu chtěla být chycena. A něco ho přinutilo, aby instinktivně odmítl Crawfordovu nabídku. Něco.
Servírka se vrátila za pult a opřela se o lokty. „V Grandu dnes večer začíná promítání nového filmu," pronesla dívka. „Ráda bych ho viděla, ale nemohu odejít z práce."
Vickers neodpověděl. „Máte rád filmy, pane?" zeptala se dívka. „Nevím," řekl Vickers. „Chodím na ně zřídka." Její tvář prozrazovala, že sympatizuje s každým, kdo to tak nedělá. „Já pro ně prostě žiji," řekla. „Jsou tak přirozené."
Podíval se na ni a uviděl tvář, kterou nosil Každý. Byla to tvář ženy, která se bavila v autobuse na sedadle za ním; byla to tvář Leslie, která mu říkala: „Někteří z nás hodlají založit klub Předstíračů..." B…
