V.
Warren stál venku před lodí a rozhlížel se po povrchu planety. Večer zvolna přecházel do noci, ve které smetiště nebylo ničím jiným než skvrnou na úbočí pahorku.
Nedávno tu takhle stála jiná loď, jen kousek odtud. Jiná loď jiných lidí.
Něco se jim tu stalo, něco, po čem Warrenův tým bezvýsledně pátral.
Žádná oprava motoru to nebyla. Rozhodně ne. Ať si říká, kdo chce, co chce, nemohla to být běžná oprava.
Součástky, rozházené po smetišti, působily zmateným, překvapeným dojmem. Vyzařovala z nich naléhavost a spěch. Posádka odtud prchala tak překotně, že se nechtěla zdržovat ani nakládáním zásob. A který velitel – pozemský nebo mimozemský – by nařídil start bez zásob, kdyby posádce nehrozilo nebezpečí? Smrtelné nebezpečí.
Ve skladu zřejmě byly potraviny. Dyer alespoň tvrdil, že to jsou potraviny, i když se nezdály být jedlé. A v těch lahvích z té zvláštní odrůdy plastu byla nějaká jedovatá kapalina. Ta mohla – snad – být obdobou pozemské whisky. A člověk, říkal si v duchu Warren, přece odhazuje whisky a jídlo jen ve chvílích největšího ohrožení.
Pomalu kráčel po cestě vyšlapané mezi lodí a smetištěm. Náhle si uvědomil, jaké tu vládne ticho. Stejně hluboké a tísnivé jako v prostoru. Nebylo tu nic, co by nějaký zvuk vydávalo. Kromě primitivních rostlin, snad mechů a lišejníků, na té planetě nebyl žádný život. Zatím. Planeta měla dost vody a vzduchu i základních komponentů pro vznik půdy, aby tu za miliardu let mohla existovat stejně vyspělá civilizace jako na Zemi.
Jenže miliarda let, pomyslel si Warren, to je dlouhá, dlouhá doba.
Dorazil ke smetišti a pokračoval dál po důvěrně známém svahu, mezi díly tajemného stroje. Obcházel větší součástky, o ty menší, ukryté v přítmí, tu a tam zakopával.
Když klopýtl podruhé, zůstal na chvíli stát a zdvihl věc, o kterou zakopl. Nástroj odhozený ve spěchu tou cizí posádkou. Warren si zkoušel představit průběh útěku, ale jeho představy nebyly příliš jasné. Neměl nejmenší tušení, jak ti tvorové mohli vypadat a před čím utíkali.
Potěžkal předmět na dlani. Lehký, skladný, vhodný do ruky. Jistě to byla užitečná věc, i když nikdo z týmu nevěděl, k čemu sloužila. Prsty nebo chapadla, drápy nebo klepeta – jaké končetiny ji vlastně svíraly? Jaký mozek ovládal ty prsty, drápy, klepeta nebo chapadla?
Obrátil oči vzhůru ke hvězdám. Nebyly to hvězdy, jaké znal z dětství.
Ty jsou daleko, pomyslel si, moc daleko. Tak daleko, jak ještě nikdy od žádného člověka nebyly.
Vtom se na cestě ozval dupot. A křik.
"Warrene! Warrene! Kde jste?"
Z hlasu byl cítit strach, panický strach vyděšeného dítěte.
"Warrene!"
"Tady!" zařval Warren roztrpčeně. "Tady jsem. Už jdu."
Otočil se a rychlým krokem vyrazil vstříc ustrašenému hlasu.
Běžící muž by Warrena ve tmě minul, kdyby ho velitel nezachytil rukou za rameno a nepřitáhl k sobě.
"Warrene! Jste to vy?"
"Co se děje, Macu?" zeptal se Warren.
"Já nemůžu… nemůžu… já…"
"Co je? Mluv! Co nemůžeš, Macu?"
Inženýr zoufale šmátral rukama kolem sebe, dokud nesevřel v prstech klopy Warrenova kabátu. Držel se jich s křečovitostí tonoucího.
"Ale no tak, no tak," uklidňoval ho netrpělivě Warren.
"Nemůžu nastartovat motory, pane," řekl Mac.
"Nemůžeš nastartovat…"
"Nemůžu, pane. Nikdo z nás. Nikdo je neumí nastartovat, pane."
"Motory!" vydechl Warren. Zmocňovala se ho čím dál větší úzkost. "Co je s motory?"
"Nic, pane. Motorům nic není. To my. My je neumíme nastartovat."
"Co žvaníš? Co neumíte?"
"Nevzpomínáme si. My to zapomněli. Neumíme je nastartovat!"