21
Bridgeport, Wis., 11. července 1987
Tento dopis adresuji sám sobě, aby razítko na poštovní známce nezpochybnitelně prokázalo den a rok, kdy jsem ho napsal. Nechám ho zalepený a zůstane uložen v mé pozůstalosti až do dne, kdy ho někdo otevře a přečte. Dej Bůh, ať je to někdo z rodiny. Čtenář pochopí, v co jsem věřil a o čem jsem uvažoval, a já doufám, že tou dobou už nebudu mezi živými, jinak by mne to mohlo přivést do prekérní situace.
Dlouho však na tomto světě šlapat trávu nebudu. Žil jsem déle, než je obvykle lidskému jedinci vymezeno, a i když jsem dosud zdravý jako řípa, nesu si na hřbetě už hezkých pár křížků. Zubatá jednou na člověka zapomene, ale podruhé si svou kořist ujít nenechá.
Netrpím ani morbidním strachem ze smrti, ani nechovám sentimentální touhu po jepičí nesmrtelnosti, kterou by mi při umírání poskytla nějaká filosofická myšlenka. Vždyť taková myšlenka je rovněž pomíjivá, stejně jako ten, komu náleží, neboť lidský život je krátký… příliš krátký na to, aby člověk správně pochopil byť i jen jediný problém, který před něj život postavil.
I když je více než pravděpodobné, že dopis si přečte některý z mých bezprostředních potomků, tedy ten, kdo bude s mou osobou dostatečně obeznámen, jsem si vědom toho, že klikatými cestičkami osudu ho může někdo otevřít až po mnoha letech, kdy už budu zapomenut, anebo se může dostat do rukou i cizinci.
Cítím, že události, o nichž chci vyprávět, jsou neobvyklé, a proto zde předkládám jistá základní fakta o sobě, rodném kraji a okolnostech, i když tím riskuji, že budu jen opakovat to, co snad čtenář dobře zná.
Jmenuji se John H. Sutton a patřím do početné rodiny, jejíž kořeny sahají na východ Spojených států, avšak do větve, jež se usadila v tomto kraji, a to zhruba před sto lety. Musím poprosit čtenáře, který není se Suttonovými obeznámen, aby bral má tvrzení jako fakta, jež není nutno ověřovat. Rád bych zdůraznil, že my Suttonové jsme poctiví lidé, nepodvádíme a máme dobrou pověst. Naše čestnost a bezúhonnost jsou nezpochybnitelné.
Studoval jsem právničinu, ale během studií jsem přišel na to, že tento obor zcela nesplňuje mé původní představy, a tak se posledních více než čtyřicet let života zabývám farmařením. Poskytuje mi mnohem větší uspokojení, než jaké by mi mohla dát práva. Farmaření totiž představuje počestnou a srdce oblažující práci, jejímž prostřednictvím člověk přichází do styku s nejzákladnějšími věcmi života. V prostém a přitom tajemném procesu pěstování plodin ze země nacházím jisté zadostiučinění, hraničící až se samolibostí.
V posledních letech už nejsem schopen vykonávat na farmě náročnější fyzické práce, ale jsem hrdý, že dosud plním své obvyklé úkoly a aktivně se věnuji správě. Správa spočívá v tom, že podnikám pravidelné pochůzky po pozemcích a zjišťuji při nich, jak se kde čemu daří.
Během let jsem se naučil tuhle zemi milovat, i když život je tu drsný a půda tu většinou není nakloněna snadnému obdělávání. Naopak, ve skutečnosti se občas přistihnu, že lituji ty, kdo vlastní širé rovné lány, avšak nemají kopce, na nichž by s uspokojením spočinulo lidské oko. Jejich země je možná úrodnější a jistě se snáze obdělává než ta moje, ale já vlastním něco, co oni nemají… rámec pro život, v němž zřetelně vnímám všechny přírodní krásy a změny ročních období.
V posledních letech už chodím pomaleji a při každé větší tělesné námaze se unavím, a tak si během svých farmářských inspekcí vybírám určitá stanoviště, na nichž si dopřávám odpočinku. Není náhodou, že tato místa splňují i tu podmínku, aby byla potěchou pro oko a duši. Abych pravdu řekl, ve skutečnosti to dopadá tak, že vyhledávám spíše místa oddychu a nevěnuji se tolik kontrole polí a pastvin; Bůh je mi však svědkem, že mne při pochůzkách těší všechno.
Znám tam jedno místo, které pro mne má od samého počátku zvláštní význam. Kdybych byl dítětem, patrně bych vám to vysvětlil tak, že to místo někdo začaroval.
Jde o hlubokou strž zaklesnutou ve srázu a ústící do říčního údolí v severní části…
