49
„Dlouho jste se u svých přátel nezdržel,“ podotkl Trevor.
„Nepohodli jsme se,“ potřásl hlavou Sutton.
„Týkalo se to nějak té záležitosti s Kolébkou?“
„Dá se to tak říct,“ přisvědčil Sutton. „Jde tu však o něco mnohem hlubšího. O nejzákladnější předsudky zakořeněné ve vztahu mezi lidmi a androidy.“
„Herkimer zabil androida, který mu podal zprávu o Kolébce, že?“ pokračoval Trevor.
„Domníval se, že to byl někdo, koho jste poslal vy. Někdo vydávající se za androida. Proto ho zabil.“
„To je moc zlé,“ nafoukl Trevor svatouškovsky pusu, „moc zlé! Přemýšlím, jak mohl prohlédnout ten… lze to nazvat kamufláží?“
„To je něco,“ odvětil Sutton, „co vám neprozradím.“
„Nejdůležitějším poučením je,“ konstatoval Trevor a snažil se tvářit lhostejně, „že se to tímto způsobem nepodařilo.“
„Chcete naznačit, že se vám nepodařilo přimět androidy, aby se bezhlavě rozběhli ke Kolébce, čímž by vám ukázali, kde ji hledat?“
„A sledovali jsme tím ještě něco,“ přikývl Trevor. „Androidi by museli z krizových bodů stáhnout některé hlídky. To by nám taky trochu pomohlo.“
„Dvě mouchy jednou ranou,“ dovtípil se Sutton.
„No ovšem,“ usmál se Trevor. „Lepší než čekat, až se protivník důkladně opevní v zákopech.“
S přimhouřenýma očima pohlédl Suttonovi do tváře.
„Prozradíte mi,“ zeptal se, „kdy a proč jste se zřekl lidské rasy?“
Sutton si sáhl na tvář a ucítil tvrdou plastiku, která se postarala o to, že ztratil svou podobu a získal rysy jiné osoby.
„To napadlo Herkimera,“ prohlásil. „Domníval se, že mě tak hůř poznáte. Věděl, že nepátráte po androidovi, chápete?“
„To mohlo pomoci,“ souhlasil Trevor a přikývl. „Na chvíli nás to oklamat mohlo, jenže když jste odešel a psychosledovací zařízení se na vás zavěsilo, pochopili jsme, kdo jste.“
Přes trávník si to opět přihopsala veverka, posadila se přímo před ně a prohlížela si je.
„Suttone,“ naléhal Trevor, „kolik toho víte o té záležitosti s Kolébkou?“
„Nevím nic,“ přiznal se Sutton. „Řekli mi, že jsem člověk a že Kolébka je věcí androidů.“
„Z toho vidíte, jak musí být důležitá.“
„Myslím, že je,“ přisvědčil Sutton.
„Podle názvu by vás mohlo napadnout, o co se jedná.“
„To není tak těžké,“ připustil Sutton.
„Před tisíci lety jsme vyrobili první androidy,“ poznamenal Trevor, „protože jsme potřebovali posílit lidské řady. Potřebovali jsme zaplnit řídce obsazená místa. Učinili jsme je tak podobné lidem, jak to jen šlo. Dokázali totéž, co lidé, s výjimkou jediné věci.“
„Nemají schopnost se rozmnožovat,“ dokončil za něho Sutton. „Přemýšlel jsem, Trevore, že kdyby to bývalo bylo možné, mohli jsme jim poskytnout i tuto schopnost. Kdybychom to udělali, stali by se skutečnými lidmi. Mezi člověkem, jehož předky vyrobili v laboratoři, a člověkem, jehož předci vystoupili z prapůvodního oceánu, by neexistoval žádný rozdíl. Androidi by pokračovali jako rasa vlastním přičiněním a přestali by být androidy. Stali by se lidmi. Přispěli bychom naší populaci nejen chemicky, ale i biologicky.“
„Nevím,“ zamumlal Trevor. „Čestné slovo, já nevím. Zázrakem je samozřejmě už to, že jsme je vůbec dokázali vyrobit a že jsme schopni vytvořit život v laboratoři. Pomyslete na ty ohromující intelektuální schopnosti a technickou dovednost, kterou jsme do toho vložili. Po staletí se člověk pokoušel odpovědět na otázku, co je to život, tápal v jedné slepé uličce za druhou a vrážel hlavou do jedné tvrdé zdi za druhou. Vědeckého vysvětlení se lidé nedočkali, a tak se někteří uchýlili k víře v nadpřirozené síly, k mytologii a přesvědčení, že došlo k božskému zásahu. Tuhle myšlenku dokonale vyjádřil du Nouy ve dvacátém století.“
„Poskytli jsme androidům něco,“ přerušil ho Sutton, „co sami nemáme.“
Náhle na něho Trevor pohlédl nepřátelsky a podezřívavě.
„Vy…“
„Dali jsme jim podřízenost, pocit méněcennosti,“ vysvětloval Sutton. „Postarali jsme se o to, aby stáli na žebříčku níže než lidé. Tím jsme jim poskytli i důvod, aby proti nám bojovali. Upřeli jsme jim cosi, za co se nyní musí rvát… rovnost. Vybavili jsme je pohnut…
