40
„Prověřili jsme Bridgeport zpětně až do roku 2000,“ oznamoval vyšetřující android, „a došli jsme k přesvědčení, že se tam nikdy nic nestalo. Je to pouhá víska, vzdálená veškerému světovému dění.“
„Nemusí jít o významnou událost,“ namítla Eva Armourová. „Může to být jen nějaká drobnost. Něco, čeho bychom se mohli chytit. Nejspíš i jediná zpráva, která nezapadá do budoucích souvislostí. Přeřeknutí, kterého se Sutton dopustil v nestřežené chvíli, někdo jiný ho zaslechl a začal neobvyklý výraz používat. Během několika málo let se mohl stát běžnou součástí žargonu místních lidí.“
„Prověřovali jsme i drobnosti, slečno,“ ohradil se vyšetřovatel. „Pátrali jsme po čemkoli neobvyklém, po jakémkoli vodítku, které by naznačovalo, že Sutton mezi těmi lidmi žil. Použili jsme osvědčené metody; prošli jsme všechno. Nenalezli jsme však nic, vůbec nic. Není tam jediná stopa.“
„Musel tam odcestovat,“ naléhala Eva. „Robot v informačním ústředí s ním mluvil. Sutton se ptal na Bridgeport. Robot tvrdí, že ho to městečko zajímalo.“
„Ale to nutně neznamená, že tam Sutton odjel,“ zdůraznil Herkimer.
„Někam však odjel,“ oponovala Eva. „Kam tedy?“
„Pátrání se účastnilo tolik sil, kolik jsme byli schopni zapojit,“ pokračoval vyšetřovatel, „současně jsme nesměli vzbudit podezření ani v okolí, ani v budoucnosti. Naši lidé o sebe prakticky zakopávají. Vyslali jsme je jako prodavače knih, brusiče nůžek či jako nezaměstnané hledající práci. Obešli jsme všechny domácnosti v okruhu dvaceti mil, nejprve v dvacetiletých intervalech, pak v desetiletých, když jsme nic neobjevili, a nakonec v pětiletých intervalech. Kdyby se tam nějaké zprávy či povídačky vyskytly, narazili bychom na ně.“
„Prozkoumali jste minulost do roku 2000,“ přerušil ho Herkimer. „Proč ne do roku 1999 nebo 1950?“
„Nějaké nejzazší datum jsme si stanovit museli,“ odtušil vyšetřovatel.
„V tom městečku žila Suttonova rodina,“ nevzdávala se Eva. „Předpokládám, že na ni jste se zaměřili poněkud zevrubněji, ne?“
„Tu a tam jsme naše lidi vysílali, aby se na farmě Suttonových poptávali po práci,“ přisvědčil vyšetřovatel. „Kdykoliv rodina potřebovala pracovní sílu, poslali jsme tam člověka, aby se nechal zaměstnat. Když pomoc nepotřebovali, rozmístili jsme naše muže na okolní farmy. Jeden z nich si poblíž koupil dřevařskou usedlost s pruhem lesa a strávil tam deset let kácením stromů… klidně tam mohl pobýt i déle, ale obávali jsme se, že by ho někdo mohl začít podezírat. Začali jsme s tím v roce 2000 a pokračovali až do roku 3150, kdy se z oblasti vystěhoval poslední člen rodiny.“
„Sledovali rodinu po celou tu dobu?“ zeptala se Eva a pohlédla na Herkimera.
„Až do dne,“ přikývl Herkimer, „kdy se Asher vydal na Cygni. Nenašli nic, co by nám mohlo pomoct.“
„Vypadá to tak beznadějně,“ vzdychla Eva. „Někde být musí. Třeba se mu něco stalo. A co takhle pátrat v budoucnosti?“
„Na to právě myslím,“ odpověděl Herkimer. „Možná že mu plány překazili revizionisté. Nelze vyloučit, že ho někde drží.“
„Nemohli ho zajmout… ne Ashera Suttona,“ namítla Eva. „Nemohli ho uvěznit, pokud Ash zná všechny svoje schopnosti.“
„Jenže on je nezná,“ připomněl jí Herkimer. „Ani my ho na ně nemůžeme upozornit nebo mu je vysvětlovat. Musí na ně přijít sám od sebe. Až se dostane pod tlak okolností, objeví je vlastní, přirozenou reakcí. Ty schopnosti ho nikdo nemůže naučit. Musí k nim dozrát.“
„Tak dobře se to vyvíjelo,“ zamumlala Eva. „Provedli jsme to tak šikovně. Dohnali jsme Morgana k neuváženému jednání tím, že jsme navnadili Bentona, aby Suttona vyzval na souboj. Morgan se tak mohl Suttona pohodlně zbavit, když mu v plánech Asherovy vraždy selhal Adams. Souboj s Bentonem navíc přispěl k tomu, že se Ash začal mít na pozoru, aniž bychom ho k opatrnosti sami nějak nutili. A teď…,“ zahořekovala. „Teď…“
„Kniha už byla napsána,“ nadhodil Herkimer.
„Ale nutně to tak nemusí zůstat,“ odtušila Eva. „Možná že ty a já nejsme nic než pouhé loutky ve světě pravděpodobností a přestaneme existovat už zítra.“
„Pokryli…
