McCulloch si povšiml, že zatímco byl myšlenkami někde jinde, raci se přeskupili. Porušili svůj kruh a vytvořili dlouhou řadu, táhnoucí se po mořském dně, s jeho hostitelem na konci celého procesí. Řada byla těsně semknutá a jeden rak následoval za druhým tak, aby se mohli dotýkat konečky tykadel. Čas od času to dělali. Všichni dohromady se pohybovali v šiku, jakýmsi téměř vojenským pochodem a každý rak dělal stejné pohyby nohama ve stejnou dobu.
Kam jdeme? zeptal se McCulloch svého hostitele.
Pouť začala.
Jaká pouť?
Pouť na suchou zemi, řekl hostitel. Na místo, které není pokryto vodou. Na zemi.
Proč?
Je to takový zvyk. Dospěli jsme k názoru, že brzy nadejde čas Přetvoření světa, a proto musíme vykonat naši pouť. Starý svět končí. Je to příchod nového světa. Ty jsi Zvěstovatel. Tak jsme rozhodli.
Vysvětlíš mi to? Mám tisíce otázek. Potřebuji vědět víc, řekl McCulloch.
Brzy. Teď není na vysvětlování čas.
McCulloch cítil zpřetrhání kontaktu, důrazné ucouvnutí jeho hostitele a vnucující se ticho, které jako by znamenalo jeho úplnou nepřítomnost. Věděl, že by bylo nesprávné proti tomu nějak protestovat. Bylo to bolestivé, protože byl až po okraj naplněn přetékající zvědavostí. Přetvoření světa? Konec všeho? Pouť na suchou zemi? Jakou zemi? Kde? Ale neptal se. Nemohl se ptát. Zdálo se, že jeho hostitel z něj naprosto zmizel, plně soustředěn na svou pouť, kráčející s odevzdanou koncentrací a jakousi téměř mystickou vytrvalostí. McCulloch ho nevyrušoval. Připadalo mu, že je sám v těle, které sdílejí spolu.
Soustředil se na pozorování svého okolí. Bylo tam opravdu mnoho k vidění, protože čím déle dlel ve svém hostiteli, tím víc si zvykal na jeho senzorické mechanismy. Například na složené oči. Teď už si opět vybavoval mnoho ze svého lidského života a jasně si pamatoval i lidské oči, ty dva velké, jasné ovály, bystré a schopné soustředit se na jedno ohnisko, uložené pod chránícími očnicovými oblouky. Oči jeho hostitele nebyly takové: byly to chumáče drobných čoček, vyrůstající na pohyblivých stopkách a to, co ukazovaly, byl rozložený obraz, tvořený celou mozaikou izolovaných odrazů světla. Ale McCulloch se už naučil skládat tyto matoucí představy do jednoho jasného celku tak, jako by se bezpochyby tvor, naučený složenému vidění naučil, v případě potřeby, vnímat lidskýma očima. Zjistil, že očima svého hostitele už vidí mnohem lépe a také dál než předtím, do docela vzdálených, ztemnělých koutů tohoto bezslunečného podmořského světa.
Složené oči ale nebyly tou nejdůležitější součástí rakova smyslového ústrojí. Poskytovaly mu pouze určitý hrubý rozhled po nejbližším okolí. Tím nejdůležitějším smyslovým orgánem byly tisíce jemných štětinek, tak malých, že byly téměř neviditelné, pokrývajících celý povrch těla jeho hostitele. Zdálo se, že právě z nich plyne do rakova mozku neustálý tok informací: údaje o složení a topografii mořského dna, o sebemenších změnách v teplotě a proudění vody, o blízkosti překážek a mnohé další. Některé z těchto chloupky připomínajících štětinek byly citlivé na dotek, jiné reagovaly na chemikálie; protože kdykoliv se přiblížil k jinému živočichovi, získal o něm údaje z jeho zápachu – nebo podmořského ekvivalentu zápachu – dlouho předtím, než se objevil živočich samotný. Množství a rozmanitost těchto údajů McCullocha ohromovala.
Každým okamžikem přicházely nové informace, odpovídající pocitům, které měl jako člověk a které si pamatoval: vůni, chuti, doteku; a nějaká centrální jednotka uvnitř rakova mozku je bez sebemenšího úsilí zpracovávala.
Ale neslyšel jediný tón. Jako by celý oceán byl naprosto němý. McCulloch věděl, že to nemůže být pravda, že zvukové vlny se šíří vodou stejně intenzívně jako vzduchem, ba dokonce rychleji. Ale zdálo se, že raci nemají, ba ani nepotřebují žádné sluchové ústrojí. Citlivé štětinky na jejich tělech jim zprostředkovávaly veškeré údaje, které potřebovali. „Řeč“ těchto tvorů nebyla tvořena hlasem, ale prostřednictvím částeček, vystřikovaných do vody, snad hormonů …
