McCullochovi se to vůbec nezdálo nepravděpodobné. Pomyslel si, že nekonečný tok času s sebou může přinést cokoliv; dokonce inteligentní raky, dokonce božskou chobotnici. Stále ještě cítil ohromující telepatické pulsace rozměrného tvora; ale přestože neztratily nic na své síle, teď už mu vůbec nebyly nepříjemné; bylo to jako hukot vod nějakého ohromného vodopádu, kterému člověk po chvíli přivykne a dokonce se mu to začne líbit. Chobotnice seděla bez hnutí, ohromné žluté oči upřené na McCullocha, jemně vlnící svými šarlatovými okraji a mávající chapadly ve složitých vzorech. McCulloch si vzpomněl na chobotnici, kterou jednou viděl, když se potápěl u břehů Západní Indie; malinké, plaché, roztomilé stvoření, prchající před ním do úkrytu za korálovým útesem. Pocítil posvátnou úctu a zahanbení před tímto velkolepým vyzdvižením a zvětšením, které se uskutečnilo v průběhu věků. Stovky miliónů let? Či půl biliónu let? Čísla zde neměla žádný smysl. V ohromném časovém úseku vznikl tento tvor. Vyzařoval všudypřítomnou inteligenci nepochopitelné hloubky, laskavosti, klidu: opravdu Bůh. Ano. Skutečný Bůh. Proč ne?
Obrovský hlavonožec byl zčásti zakryt skalnatým masívem. Kolem něj byly namačkány tucty škorpiónů, bez pohybu, strnulí: nepochybně tělesná stráž. A nahoře proplouvala celá armáda velkých sépií, zřejmě také strážci, jenomže tentokrát přítomnost těchto tvorů nevyvolávala v racích ani záchvěv nevole, jako by se jim sépie ve službě Boha zdály normální a přirozené. Scéna naplnila McCullocha posvátnou úctou. Nikdy se necítil dál od domova než nyní, v tomto okamžiku.
Bůh s tebou bude mluvit, řekl jeho hostitel.
Co mám říci?
Nejdříve poslouchej.
McCullochův hostitel se posunul kupředu, až stál přímo před obrovským zobákem chobotnice. Tvor vychrlil vodopád slov, kterým McCulloch v prvním okamžiku nerozuměl, ale pochopil, že to je nějaký druh chvalozpěvu, který obalil jeho duši jako teplá pokrývka. Až po chvíli porozuměl, že Bůh mluví k němu.
„Můžeš nám říci, proč jsi k nám přišel, člověče McCullochu?“
„Byl to omyl. Nechtěli mne poslat tak daleko – jenom sto let dopředu či tak nějak. Ale byl to náš první pokus. V podstatě jsme nevěděli, do čeho jdeme. A já se domnívám, že jsem se dostal strašně moc daleko do budoucnosti – sto miliónů let, dvě stě, možná bilión, kdoví.“
„To je velmi daleko. Bojíš se?“
„Zpočátku jsem se bál. Ale teď už ne. Tento svět je pro mne cizí, ale ne nepřátelský.“
„Líbí se ti víc než vlastní svět?“
„Nerozumím,“ odpověděl McCulloch.
„Tví lidé tě volali zpět. A ty jsi odmítl jít. Žádal jsi nás o pomoc a my jsme ti pomohli překonat volání tvého domova, protože se zdálo, že tě od nás chce odloučit.“
„Já – ještě nejsem připraven na cestu domů,“ řekl. „Je toho ještě tolik, co jsem neviděl a co chci spatřit. Chci vidět všechno. Takovouhle možnost jako teď jsem nikdy neměl. A už nikdy ji mít nebudu. A asi ji nebude mít ani nikdo jiný. Kromě toho zde musím splnit svou povinnost. Jsem Zvěstovatel a přinesl jsem Znamení. Jsem součástí téhle pouti. Myslím, že bych tu měl zůstat až do konce všech rituálů. Chci tu zůstat do té doby.“
„Tyto rituály nebudou provedeny,“ řekla chobotnice klidným hlasem.
„Nebudou?“
„Ty nejsi Zvěstovatel. Nepřinášíš Znamení. Čas ještě nenastal.“
McCulloch nevěděl, co odpovědět. Byl zmaten. Žádné Znamení? Ještě není Čas?
Je to tak, řekl jeho hostitel. Zmýlili jsme se. Bůh nám řekl, že jsme se rozhodli příliš ukvapeně. Čas Přetvoření je možná blízko, ale ne zas tak blízko. Máš mnoho ze znaků Zvěstovatele, ale nepřinášíš Znamení. Jsi pouhý návštěvník. Dostal ses mezi nás náhodou.
V McCullochovi narůstala ostrá bolest zklamání. Bylo to absurdní: po určitou dobu byl hlavní figurou jakéhosi apokalyptického rituálu nesmírného významu, anebo si to alespoň o něm mysleli a najednou je všechno pryč. Cítil se strašně malý, bezvýznamný, zbavený oné okouzlující vznešenosti. Návštěvník. Náhoda.
V tom případě cítím velké zahanbení a smutek, řekl. Protože jsem vám způsobil tolik starostí a náma…