Bleier řekl: „Samozřejmě, že to nebudeš jen ty, kdo bude v nebezpečí, až stiskneme tlačítko. Musíme brát do úvahy i tvého hostitele. Celé lidské ego se najednou, z ničeho nic, jako když ti spadne na hlavu cihla, nacpe do mysli druhého člověka. Co to s ním asi udělá?“
„Asi se zblázní,“ řekl Jake Ybarra, „vstoupíš do něho a on prohlásí, že je Napoleon nebo Johanka z Arku, načež ho okamžitě zavřou do nejbližšího blázince. Jime, jsi připraven na možnost, že veškerý svůj čas v budoucnosti strávíš pod elektrodami nějakého šíleného psychiatra v blázinci?“
„Nebo v rukou exorcisty,“ napadlo Mortensona. „Jestliže v oné době budou mít nějaké tendence k barbarismu, pak bys mohl skončit upálením na hranici!“
„To si nemyslím,“ řekl McCulloch klidně. „Jsem mnohem větší optimista než vy, hoši. Nemyslím, že se dostanu do časů nějakých rádoby středověkých čarodějnic či zaříkávačů nebo do doby, kdy lidi zavírají do blázince jen proto, že se začnou chovat trochu divně. Zřejmě svého hostitele trochu vyplaším, když do něj vstoupím, ale určitě si vezme dva prášky na uklidnění, zapije je vodou a za pět minut se bude cítit mnohem lépe. A já mu pak vysvětlím, co se to s ním děje.“
„Nejspíš mu nebudeš muset nic vysvětlovat,“ řekla Maggie Caldwellová. „V čase, do něhož se dostaneš, bude cestování časem záležitostí pomalu čtvrté generace. Takže mít v sobě návštěvníka z minulosti nebude pro nikoho neobvyklé. Tvůj hostitel zřejmě bude okamžitě vědět, co se s ním děje.“
„Doufejme,“ řekl Bleier. Podíval se přes laboratoř na Rodriguese. „Jaký je čas, Bobe?“
„T minus osmnáct minut.“
„Já si s tím vůbec nedělám starosti,“ řekl McCulloch.
Caldwellová vzala jeho dlaně do svých: „Ani já, Jime.“
„Tak proč máš tak studené ruce?“ zeptal se.
„No, trošku si přece jen starosti dělám,“ řekla.
McCulloch pokýval hlavou: „Já taky. Ale jen trošku. Trošičku.“
„Jsi člověk, Jime. A tohle nikdy nikdo před tebou nezkoušel.“
„Bude to prkotina,“ řekl Ybarra.
Bleier se na něho udiveně podíval: „Cože, Jaku?“
Ybarra řekl: „To je archaický slang z dvacátého století. Znamená to, že to bude mnohem snadnější, než si myslíme.“
„Už jsem vám řekl,“ zdůraznil McCulloch, „že si nedělám starosti.“
„Já se stále bojím toho, jaký to bude mít účinek na tvého hostitele,“ řekl Bleier.
„Všichni takoví Napoelonové a Johanky z Arku už po staletí končí v blázincích,“ řekla Maggie Caldwellová. „Možná, že to jsou pouze hostitelé pro cestovatele časem, z budoucnosti zpět do minulosti.“
„Nemůžeš se dostat zpět,“ řekl Mortenson. „Vždyť to víš. Cesta musí začít skokem vpřed.“
„Podle naší současné teorie,“ řekla Caldwellová. „Ale tahle teorie je pouze pět let stará. Možná, že není kompletní. Možná, že se k nám dostává celá řada cestovatelů z budoucnosti a my o tom ani nevíme. Všichni ti blázni, šílenci, nevysvětlitelní géniové, idioti –“
„Nech toho, Maggie,“ řekl Bleier. „Soustřeďme se na to, co víme teď.“
„Víme vůbec něco?“ zeptal se McCulloch.
Bleier se na něj trpce podíval: „Zdálo se mi, že jsi říkal, že si neděláš žádné starosti.“
„Ne, nedělám. Ne moc velké. Ale byl bych blázen, kdybych si myslel, že přesně víme, co děláme. Střílíme do tmy, o tom nemůže být pochyb.“
„T minus patnáct,“ hlásil Rodrigues.
„Snaž se prostě přistát ve svém hostiteli co nejšetrněji, Jime,“ řekl Bleier.
„Nemám sebemenší důvod, proč bych neměl,“ řekl McCulloch.
Uvědomil si, že myšlenkami bloudí. Bleier, Maggie, Mortenson, Ybarra – na okamžik se mu zdáli mnohem konkrétnější než shromáždění raků kolem něj. Slyšel jejich hlasy, viděl jejich obličeje. Bleierův zavalitý, upocený a vážný. Ybarrův snědý a hubený. Maggie s korunou vlasů, rudě zářících odlesky laboratorních světel – a přece, všichni jsou už dávno mrtví, stovky miliónů let mrtví spolu s triceratopsy a trilobity zapomenuti v dávno minulých světech a on je tu mezi račím národem. Jak neplodné byly všechny ty jejich diskuse o tom, jaký bude svět dvacátého druhého století! Ty jejich spekulace o množství obyvatelstva, náboženském vyznání, pokrocích…
